Rozhovor

Babička Kytička aneb život je krásný

06 / 08 / 2017

Uznávám. Není to rozhovor, jaké v časopisech obvykle bývají, není s osobností slavnou, dokonce ani známou, nic takového. Jsem na návštěvě u ženy, která slaví osmdesát pět let a navenek působí jako obyčejná babička – vychovala čtyři děti, hodně dřela, nikdy se příliš nevzdalovala od domova. Jenže i ona je výjimečná, což neříkám jen proto, že to je babička moje. Prostějovská babička Eva, které jsem odjakživa říkal Kytička. Ztělesnění životního optimismu.

Uznávám. Není to rozhovor, jaké v časopisech obvykle bývají, není s osobností slavnou, dokonce ani známou, nic takového. Jsem na návštěvě u ženy, která slaví osmdesát pět let a navenek působí jako obyčejná babička – vychovala čtyři děti, hodně dřela, nikdy se příliš nevzdalovala od domova. Jenže i ona je výjimečná, což neříkám jen proto, že to je babička moje. Prostějovská babička Eva, které jsem odjakživa říkal Kytička. Ztělesnění životního optimismu.

Babička Kytička je naprosto výjimečná tím, jak má ráda život; nikdy si na nic nepostěžovala, nikdy se nemračila, všechno bylo krásné, všichni šikovní... 

Nevím, není-li to nějaké duševní postižení, ale pokud je, chci ho taky. Babička se směje i tentokrát, ačkoli si nedávno zlomila ruku, a prvně v životě proto nemůže jezdit na kole. 

„Já jsem tak šťastná,“ říká mi, „že se dožívám pětaosmdesáti let, to není každému dáno. Venku svítí sluníčko, všechno mám, obchody jsou blízko, jak mě teď pobolívá ruka, tak tvůj děda, František, ochotně všechno nakupuje, v Prostějově se nám krásně bydlí, úplná nádhera!“

Poblahopřeju jí a zapnu diktafon:

 

Babi, já nepamatuju, že bys jedinkrát v životě vzdychla. 

A proč bych měla vzdychat, pomohlo by mi to? Vždyť ani nevím, jak se to dělá.

 

Netajíš nějaké smutky?

To vůbec nepřipadá v úvahu. Já byla vždycky se vším spokojená.

 

Tvoje dětství bylo, předpokládám, krásné.

Nádherné! Nejdřív jsme bydleli v Ostravě, otec měl hokynářství, ale jednou mu shořelo auto plné zboží, musel zavřít, a přestěhovali jsme se do nedaleké Poruby, což tehdy byla vesnice. Tatínek byl vyučený mlynář, moc šikovný, a tak ho zaměstnali ve mlýně. A moje mamička, to byla krasavice. Měli s otcem tři děti – já a Věra jsme dvojčata, náš bratr Milan byl o rok starší.

 

Co tvoje maminka dělala?

Starala se o nás a k tomu v Porubě chodívala pomáhat velkostatkáři na pole – spíš než peníze za to dostávala naturálie, máslo nebo mléko. My děti jsme byly pořád venku, chodily do lesa, sbíraly houby, trhaly maliny a jahody... 

 

Musela jsi rodičům hodně pomáhat?

Prosím tě, s čím? 

 

Třeba s úklidem.

Měli jsme jen kuchyni a ložnici, co bys chtěl uklízet? Vylezli jsme z postele a byli venku. Všichni spali v jednom pokoji, rodiče na manželské posteli, Milan měl otoman a my s Věrou společně jednu pěknou, širokou postel. Otec nám každý večer četl Káju Maříka, občas řekl slovo „maso“, my měli odpovědět slovem „kosti“, když jsme neodpověděli, poznal, že spíme, a pak už byl klid.

 

Tou dobou začala válka.

Zlé to bylo na jaře roku 1945. Pořád se hlásilo, že „na říšském území není žádné nepřátelské letadlo“, ale sotva to dohlásili, už jsme slyšeli hukot blížící se letky a běželi do sklepa. Pak se ozvala rána, všechno se třáslo, mamička řekla, tohle je konec, ale pro nás konec nebyl. Pro spoustu jiných jo. Kamarád Klement se nám chlubil, že má jejich rodina bezpečný sklep, který nepoškodí ani bombardování, a pak v něm zemřel s celou rodinou. A taky jsem viděla spoustu mrtvých ruských vojáků. 

 

Na vlastní oči?

Jistě. Byl duben, přišli už Rusové, ale pořád tam byli i Němci, střílelo se hodně. U nás v domě se ubytovala mladá ruská doktorka, které v těch bojích padl přítel, pochovala ho pod oknem na zahrádce. Po válce vojáka zase vykopali, byl bílý jak stěna, ale zatím ne v rozkladu – pak ho odvezli do společného hrobu někde v Opavě. A my se přestěhovali do Hranic, odkud pocházela máti.

 

Měla jsi radost?

Měla, proti Porubě to bylo město. Chodila jsem do Junáka, to bylo krásný: Kvaky kvaky kvak, zdraví vás družina Žab!

 

Ty umíš nazpaměť recitovat dlouhé básně, třeba od Wolkera nebo Erbena. Jak ses je naučila? 

Tož měla jsem ráda písničky, tak jsem si je párkrát přečetla, a bylo. Mám dobrou paměť. A navíc si kolikrát lehnu a přeříkávám si je, dokud neusnu, ať už Baladu o námořníkovi, nebo třeba Zlatý kolovrat.

 

Vůbec nechápu, proč jsi studia ukončila hned po měšťance. 

Stačilo. Už jsem byla velká holka, patnáct let. Přijali mě do lékárny, kde jsem pracovala jako laborantka, a šlo mi to, byla jsem šikovná. Navíc rodiče si v Hranicích zařídili velkou prádelnu a my se sestrou tam pomáhaly. 

 

Tobě nevadilo, že nemůžeš studovat?

Vůbec ne, o žádných školách jsem nesnila, chtěly jsme s Věrou vydělávat. Co jsme vydělaly, to jsme daly máti, a ona nám pak koupila nádhernou výbavu. 

 

Měly jste čas na zábavu?

To víš, že měly, chodily jsme na plesy v hranické sokolovně, máti nás s Věruškou krásně strojila, obě stejně, navíc jsme si byly strašně podobné, klukům jsme se jistě líbily... No a v neděli jsme jezdili na kolech do Teplic nad Bečvou – nádhera! I do práce jsem chodila ráda, vedl ji pan doktor Freiberger a takového šéfa bych každému přála, neřekl mi jinak než Evi a byl moc milý. Nikdy se nestalo, že by se mě dotkl, jako to dělají šéfové teď.

 

Jak jsi poznala dědu?

Byl v Hranicích na vojně, potkali jsme se, padli si do oka a po pár měsících František rozhodl, že se k sobě hodíme, tak jsme se vzali. On rozhodoval vždycky všechno.

 

Byla jsi zamilovaná?

Nebyla to láska, o jaké se píše v románech. Byl šikovný, to jo, ale že by mě někdy obejmul nebo mi dal pusu, to se nestávalo. 

 

A tobě to nechybělo?

Vůbec. Bez větších zádrhelů jsme spolu vydrželi dodnes. 

 

Roku 1956 se narodila moje máma. Pomáhal ti děda s dětmi?

Blázníš? Nikdy nebyl s děckem venku, nikdy žádné nepřebalil, nenakrmil, nic. Byl parašutista, měl svoji vojnu.

 

Nevyčítala jsi mu to?

Nikdy. Brala jsem to tak, že to jsou moje děcka, tak se o ně starám. 

 

Pohádali jste se občas?

To nešlo. On by zvýšil hlas a já to nemám ráda.

 

Dnes se rozpadá polovina manželství...

... u nás slovo rozvod jedinkrát nepadlo.

 

Jak se vám to povedlo?

Asi musíš být tolerantní a uvědomit si, že jsou všichni chlapi stejní. Občas blbnou, ale většinu z nich to nakonec přejde. 

 

Chtěli jste mít čtyři děti?

Vůbec ne, nedomlouvali jsme se ani na tom prvním. Prostě se to začalo sypat, a po čtvrtém dítěti František řekl: „Slibme si, že další mít nebudeme,“ a tak jsme další neměli. 

 

Když míval děda volno, jezdil na ryby. Ty jsi měla svoje koníčky?

Já měla právě ty děti – to byl až kůň. Plus domácnost. Třeba ty naše těžké koberce klepat, to nebylo jen tak.  

 

Nikdy ti nepřipadalo, že ses obětovala?

Tohle není oběť, Tomášku, ale samozřejmost. Navíc bylo dobré, že František jedl v kasárnách, parašutisti tam dostávali snídani, oběd i večeři.

 

Z dětství si vzpomínám, že jsi pracovala někde ve špitále.

Byla jsem u mandlu a moc se mi to líbilo. 

 

Muselo tam být dost vedro.

To bylo, ale já věděla, jak se mám k mandlu postavit, znala jsem to z prádelny svých rodičů. Parta tam byla bezvadná a všichni mě chválili; snad nikdo neuměl prádlo poskládat tak krásně jako já.

 

Kdy ti bylo nejhůř?

Mně nebylo nikdy špatně.

 

Roku 1982 utekla tvoje dcera Jana do Švýcarska.

Máš pravdu, to byla hrůza, Františka vojáci uklidili do Olomouce a nemohl už skákat, dokonce i mě v prádelně vyslýchali, nechápu proč. My vůbec nevěděli, že chce Janinka odejít. 

 

Hlavně ti muselo být líto, že už možná nikdy neuvidíš dceru, ne?

Na to jsem vůbec nepomyslela – věděla jsem, že se jednou určitě zas potkáme. Víš, kdy bylo nejhůř? Když o rok později zemřel Mireček, tvůj tatínek. To byla hrůza. Měl tvoji maminku tak strašně rád, ale jak dlouho jim to vydrželo? Dvacet sedm let mu bylo.

 

Dnes máš jedenáct vnoučat, spoustu pravnoučat a všem nám vždycky nabízíš nějakou bankovku na přilepšenou. Kde ty peníze bereš?

Vždyť my toho moc neutratíme. Všechno máme, mně je pětaosmdesát, František je ještě starší, tak co chceš kupovat? 

 

Jak se ti líbí dnešní doba?

Upřímně řečeno bych chtěla být mladá teď. Všechno je, cokoli si můžeš koupit, vybereš si, kde chceš žít a co chceš dělat, nevidím jediný důvod, proč si stěžovat. Navíc ženské mají víc času na sebe, po dvou děckách si většinou řeknou dost, hotovo, a to je správný.

 

Bolí tě stáří?

Je to dobré. Říkám si, že by to tak mohlo ještě pět roků vydržet, a pak konec. 

 

Bojíš se toho konce?

Vůbec ne, proč bych se ve svých letech bála? Pro všechny je to stejné, všichni tam musíme.

 

Kam? Co bude po smrti?

O tom nepřemýšlím.

 

Tak se zamysli.

Nic nebude, vůbec nic. Nikdo se odtamtud nevrátil.

 

Máš před sebou ještě nějaký úkol?

Ne. Co jsem mohla, to jsem udělala. A měla jsem v životě štěstí, že jsem snad nikomu neublížila.

 

Čím bychom ti udělali největší radost?

Já nic nechci, jedině snad občas úplně jednoduchou kytičku... Abych nezapomněla, včera jsem si šla pro důchod a vsadila sportku – myslím, že byste mohli vyhrát.

 

My?

No vy, my opravdu nic nechceme. Rozdělím to jenom mezi děti a vnoučata.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat