Ohlédnutí

Uprostřed chaosu. Postřehy z Berlinale

05 / 03 / 2018

Koncem února skončil v Berlíně filmový festival, který kromě devatenácti soutěžních filmů prezentoval téměř čtyři stovky dalších snímků. Berlinale se odehrává na hranici někdejších dvou Berlínů. Železná opona je pryč, ale filmy často tematizují nové druhy totality, terorismu a ideologických bojů.

Koncem února skončil v Berlíně filmový festival, který kromě devatenácti soutěžních filmů prezentoval téměř čtyři stovky dalších snímků. Berlinale se odehrává na hranici někdejších dvou Berlínů. Železná opona je pryč, ale filmy často tematizují nové druhy totality, terorismu a ideologických bojů.

Po pádu zdi bylo na Potsdamer Platz pusto a prázdno. Z jedné strany jej obklopovaly vládní budovy bývalé NDR, z druhé strany poloturecký Kreuzberg. Náměstí oživlo až kolem roku 2000 – to už tu byly kancelářské mrakodrapy, hotely, restaurace a nákupní pasáže. Není to útulné místo k životu, ale je to výkladní skříň berlínské kultury. A také centrum Berlinale – slavného festivalu, jehož 68. ročník se konal ve druhé polovině února.Už v přilehlých ulicích byly vidět stopy filmu, především plakáty. Některé na oficiálních plochách, jiné na sloupech pouličního osvětlení.

K takovému guerilla marketingu se uchylují i velké firmy. Například 20th Century Fox, distributor soutěžního animovaného filmu Wese Andersona Psí ostrov (Cena za režii, do českých kin film přijde v květnu), vyvěsil neoficiální plakát s textem „Hledá se Spots. Můj nejlepší přítel byl unesen. Potřebuji vaši pomoc. Váš Atari.“ Dodejme, že Atari je dvanáctiletý kluk, který ve filmu zachraňuje opuštěné psy. A na spodním okraji plakátu byla trhací čísla s kontaktem na distributora.

5a9cfdf59c40d04463fbbaf1 MEDIA_ITEM image
Psí ostrov, nový film Wes Andersona

Někteří tvůrci nemají prostředky na reklamu, protože nechtějí dělat kompromisy se „systémem“ a rezignují na státní podporu. Takový případ představuje německý režisér Roderick Warich, který natočil thajský thriller s názvem 2557 o únosu dvou dívek na motocyklech nebo Hans Weingartner, autor road movie s názvem 303, což je film o dvou studentech cestujících v obytném voze přes západní Evropu do Portugalska. Weingartner k marketingu využil obytný vůz Hymer 303, který ve filmu hraje hlavní roli, a také bezpočet malých stickerů, kterými oblepil právě Potsdamské náměstí.

 

Organizovaný chaos

Na Berlinale se promítlo celkem 400 celovečerních a krátkých filmů. Na Evropském filmovém trhu, který probíhá jako doprovodný program, bylo k vidění dalších 786 snímků. Dostat se do povědomí publika je velmi obtížné, využívaly se proto i pódiové a panelové diskuse či akce jako je Berlinale Talents – 250 začínajících filmařů z osmi desítek zemí mělo příležitost konzultovat své projekty s význačnými tvůrci. Ještě na vyšší úrovni stojí Koprodukční trh, který obnáší 1 300 prezentací projektů, hledajících koproducenty. Tímto způsobem se letos představil rovněž nový projekt režisérů Petra Kazdy a Tomáše Weinreba, kteří jsou podepsaní pod filmem Já, Olga Hepnarová a nyní chystají snímek Nikdo mě nemá rád, který by měl téma předchozího filmu dále rozvíjet.

Češi jsou na Berlinale v dvousečné pozici. Festival má rád filmy s politickou tématikou, například o utečencích. Ty se ale u nás moc netočí, protože je česká veřejnost nechce. Letos se tu však jeden přece objevil a zaujal diváky i média: česko-chorvatský dokument Až přijde válka, který je dílem Jan Geberta a odehrává se na Slovensku. Jeho hlavním hrdinou je Peter Švrček, předseda organizace Slovenskí branci. Film přibližuje činnost patnáctičlenné skupiny, která se postupně rozrůstá o další oddíly. Oficiálně jde o vlastenecko-sportovně-kulturní organizaci, jejímž cílem je podpora „kulturních tradic našich předků“. Důležitá je fyzická výkonnost, zacházení se zbraní a panslavismus – spojení všech slovenských národů, které by měly vzdorovat dějinným nebezpečím. Vzorem jsou ruští kozáci, nepřítelem pak „sluníčkáři“.

5a9cfde39c40d04463fbbacd MEDIA_ITEM image
Peter Švrček, zakladatel hnutí Slovenskí branci, ve filmu Až přijde válka

Film byl v Berlíně uveden před vyprodaným hledištěm a diváci pokládali tvůrcům zajímavé otázky. Například proč titulní hrdinové – představitelé Slovenských branců – na berlínské premiéře chybějí, nebo proč režisér ukazuje instruktory branců jako pozitivní a charizmatické vůdce. „Oni charizmatičtí opravdu jsou, mají skvělé řečnické schopnosti, vypadají normálně, nejsou to žádná monstra,“ bránil se režisér Gebert a zdůraznil, že pro něj osobně je film spíše o tom, proč Slováci v takové míře tolerují růst ideologie nenávisti, a jak je možné, že téměř třicet let po sametové revoluci má tolik českých politiků stejnou ideologii a rétoriku jako ti největší extrémisti.

 

Migrační chaos

Velmi vítané jsou v Berlíně filmy, které ukazují migraci politicky korektně, tedy jako problém, který má konstruktivní řešení. Tématem německo-francouzsko-brazilského dokumentárního film Central Airport THF režiséra Karima Ainouze je uprchlický tábor v areálu bývalého berlínského letiště Templehof. Ukazuje vcelku bezproblémové soužití běženců s turisty, cyklisty a zahrádkáři na obrovském zeleném prostranství, které obklopuje někdejší ranveje. Ve skutečnosti to tak ovšem není, uprchlická část Tempelhofu je od okolí hermeticky oddělena a střežena policií.

Brazilský režisér tohoto snímku je synem alžírského bojovníka za svobodu, který musel v roce 1962 odejít z vlasti a přes Brazílii zamířil do Berlína. Ainouz se ve filmu pokusil zmapovat životy lidí žijících v improvizovaném uprchlickém táboře a zároveň ukázat, jak letiště funguje dnes. Hangáry jsou rozděleny příčkami na noclehárny, ošetřovny, učebny němčiny, vývařovny, jsou tu i tenisové kurty nebo vánoční tržiště. Své životní příběhy vyprávějí osmnáctiletý Ibrahim ze Sýrie, který si kvůli snadnějšímu azylovému řízení zřejmě pár let ubral, a pětatřicetiletý lékař Qutaiba z Iráku. Režisér oba muže sleduje po dobu jednoho roku. Ibrahim sní o tom, že se stane automechanikem, Qutaiba se chce vrátit k profesi lékaře. Ibrahim na konci filmu získá místo uvaděče v kině – na základě statutu uprchlíka, který získal osmnáct měsíců po příchodu do Německa.

5a9cfdd89c40ccab6efc1840 MEDIA_ITEM image
Rosamund Pike a Daniel Brühl ve filmu Operace Entebbe

Britsko-americko-francouzsko-německý velkofilm Operace Entebbe natočil brazilský režisér José Padilha. Vypovídá o únosu letadla na lince Tel Aviv – Paříž do ugandského Entebbe v roce 1976, které měli na svědomí palestinští radikálové a západoněmecké ultralevicové síly, napojené na radikální buňky spojené s RAF. Opět tedy velký národnostní mix – arabští uprchlíci v Ugandě, výcvik mezinárodních teroristů v Jemenu… Německé teroristy hraje německo-britský pár Daniel Brühl a Rosamund Pike. Film přijde do tuzemské distribuce na konci března.

 

Globalizační chaos

Mexická režisérka a producentka Marta Hernaiz absolvovala v Sarajevu v rámci Film Factory kurz, který vede maďarský režisér Béla Tarr – natočil například filmovou esej Muž z Londýna, v němž hlavní postavu  ztvárnil Miroslav Krobot. Svůj první celovečerní film Chaotický život Nady Kadić pak Hernaiz natočila v mexicko-bosenské koprodukci s lokacemi v Bosně a Černé Hoře. Je to jemný, v pestrých barvách natočený film o osamělé matce, která se stará o autistickou dceru. Dítěti pořád něco padá z rukou, ječí, matka se dívá na televizi nebo uklízí, hraje hudba. Ve veřejných ordinacích se touto diagnózou nechtějí zaobírat, to v Bosně dělají jen privátní lékaři, na jejichž služby matka nemá peníze. A tak se matka a dcera v ojetině značky Yugo vydávají na venkov za dědečkem a babičkou. Je mlha, v horách nenajdou cestu, auto se porouchá. Ženu nezlomí ani silnice končící v blátě, ani neochota lékařů. Film o síle osamělé matky pro mě znamenal jeden z vrcholů festivalu.

5a9cfdee9c40d04463fbbae3 MEDIA_ITEM image
Nedotýkej se mě

Berlinale nicméně opět ukázalo, že vzniká čím dál víc filmů pro velmi malý okruh festivalových diváků. Takový byl i vítězný film Nedotýkej se mě v režii rumunské režisérky Adiny Pintilie, který vypráví o neschopnosti dotyku a neschopnosti sexu. Odehrává se v bytě padesátileté hrdinky, která si za peníze zve svalovce, který před ní onanuje, transvestitu či psychologa. Ti všichni se jí snaží ukázat, že dotek je příjemný, ale film to příjemný rozhodně není – je to spíše experiment pro publikum, které má rádo experimenty. Německý publicista Harald Martenstein zhodnotil v novinách Der Tagesspiegel jiný zdlouhavý německo-francouzský soutěžní film Můj bratr se jmenuje Robert a je to idiot (zpracovává téma incestu mezi bratrem a sestrou) takto: „Tvůrci si za peníze ze státních podpor mohou dovolit rezignovat na publikum. Najde se vždycky několik kritiků, kterým se film líbí nebo mají jednoduše strach, že je okolí bude považovat za barbary, pokud nerozpoznají jeho uměleckou hodnotu.“

Je ovšem v povaze umění, že rozpoznat unikát od díla, které se tak jen tváří, není tak jednoduché.

 

Snímky z oceněných filmů si můžete prohlédnout v galerii.

 

Oceněné filmy / Berlinale 2018
 
Zlatý medvěd
Nedotýkej se mě (Touch Me Not), režie Adina Pintilie (Rumunsko/Německo/Česko/Bulharsko/Francie)
 
Velká cena poroty
Tvář (Twarz), režie Malgorzata Szumowska (Polsko) 
 
Stříbrný medvěd za režii
Psí ostrov (Isle of Dogs), režie Wes Anderson (USA/Japonsko)
 
Stříbrný medvěd za nejlepší scénář
Manuel Alcalá za film Muzeum (Museo), režie Alonso Ruizpalacios (Mexiko)
 
Cena Alfreda Bauera
Dědičky (Las herederas), režie Marcelo Martinessi (Paraguay/Uruguay/Brazílie/Francie/Německo)
 
Nejlepší herečka
Ana Brun ve filmu Dědičky (Las herederas), režie Marcelo Martinessi (Paraguay/Uruguay/Brazílie /Francie/Německo)
 
Nejlepší herec
Anthony Bajon ve filmu Modlitba (La Prière), režie Cédric Kahn (Francie) 

Stříbrný medvěd za vynikající umělecký přínos
Elena Okopnaja za kostýmy a scénografii filmu Dovlatov, režie Alexej German Jr. (Rusko/Polsko/Srbsko)
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat