Kauza

Potkanova skrýš: slovenská mafie a agenti v Česku

06 / 08 / 2017

Trpíte-li nostalgií po devadesátých letech, není od věci se podívat na Slovensko. Tehdy tam mafiáni spolupracovali s tajnou službou; vraždili se navzájem a vraždili jiné na objednávku státní moci. Příběh má též český rozměr. Magazín Reportér zmapoval, jak slovenští mafiáni či bývalí členové tajné služby našli útočiště v Česku. Byla u toho i postava známá z jedné politické vraždy - muž s přezdívkou Potkan.

Trpíte-li nostalgií po devadesátých letech, není od věci se podívat na Slovensko. Tehdy tam mafiáni spolupracovali s tajnou službou; vraždili se navzájem a vraždili jiné na objednávku státní moci. Příběh má též český rozměr. Magazín Reportér zmapoval, jak slovenští mafiáni či bývalí členové tajné služby našli útočiště v Česku. Byla u toho i postava známá z jedné politické vraždy - muž s přezdívkou Potkan.

V noci na neděli 26. října 2008 hlídkoval v centru Prahy v dolní části Václavského náměstí městský strážník Jiří Bakus. S kolegou mířili ke Staroměstskému náměstí, jenže po pár metrech se na ně z jedné z uliček zničehonic vyřítil modrý Renault Megane. Strážníci neváhali a vůz zastavili. Jel totiž v protisměru.

Za volantem seděl holohlavý muž s výraznýma hnědýma očima. Mluvil slovensky. V dokladech stálo, že jde o Milana Luptáka, původem ze Šaly, datum narození 18. prosince 1963.

Byl klidný. Ale když měl odpovídat na otázky, klopil podezřele hlavu dolů. Strážníci z něj cítili alkohol. Jiří Bakus mu dal dýchnout. „Mal som akurát dve piva,“ řekl muž a požádal strážníky, aby k němu byli vstřícní. 

„Dám aj peniaze,“ špitl řidič. Jenže Bakus se naježil a dal mu najevo, že jestli v tom bude pokračovat, bude to považovat za pokus o korupci. Muž pak poslušně nadýchal do přístroje. Ten ukázal 1,13 promile alkoholu.

Pozorný strážník si navíc všiml, že je řidič bez brýlí, ač je na fotce v občanském průkazu má. A tak se ho zeptal, zda nosí kontaktní čočky? On odpověděl, že nemá čočky ani brýle.

Strážník Bakus zavolal státní policii. Ta „Milana Luptáka“ odvezla na místní oddělení. V průběhu dalších deseti hodin policie zjistila, že skutečný Milan Lupták se nachází ve vězení kvůli pokusu o znásilnění, tudíž nemůže být na dvou místech najednou. A z interní databáze zločinců policisté zjistili, že se zadržený shoduje s portréty několika slovenských zločinců. Proto zavolali styčného důstojníka slovenské policie, který působil na velvyslanectví v Praze.

S jeho pomocí si nakonec byli jistí, že řidič modrého renaultu je jeden z nejnebezpečnějších gangsterů Slovenska, nájemný vrah Jozef Roháč.

V podsvětí byl Roháč známý pod přezdívkou Potkan nebo Čepice. Jméno Potkan se ujalo proto, že vystihovalo jeho umění přežít kdekoli a cokoli. Čepice mu kamarádi říkali od té doby, co mu nerostly vlasy. Pokrývku hlavy sundával málokdy.

Roháč pocházel z Levice, narodil se 6. září 1956.

Podle detektivů a policejních informací z několika zemí se podílel minimálně na deseti vraždách. Své oběti zabíjel nejčastěji pomocí výbušnin odpalovaných na dálku. Roháč fungoval v podsvětí jako takzvaný čistič. Vyřešil problém.

V České republice se skrýval údajně sedm let. Krátce před náhodným zatčením ho na Slovensku považovali dokonce za mrtvého.

Úlovek strážníka Bakuse spustil další pátrání a nečekaná odhalení. Jeho počin lze plně ocenit až nyní, kdy se ukazuje, s čím vším byl Roháč spjatý. Kauzy, které s Roháčem souvisejí, mají jednu věc společnou: totiž že Česko fungovalo jako zázemí pro slovenskou mafii.

 

Únos prezidentova syna 

Zadržený Roháč alias Potkan byl důležitou postavou jednoho z největších skandálů polistopadového Slovenska. Ten děním u našich sousedů hýbe dodnes, byl o něm natočen celovečerní film Únos, který šel do kin letos na jaře, letos také parlament znovu otevřel možnost stíhat jeho aktéry.

Pro lepší pochopení se ho pokusím převést do českých reálií:

Představte si, že by premiér Bohuslav Sobotka nechal tajně prostřednictvím zpravodajské služby BIS unést syna prezidenta Miloše Zemana. Toho by komando tajné služby omráčilo, naložilo do kufru auta, odvezlo do Rakouska a pohodilo na ulici, kde by ho našla a zadržela tamní policie: Zemanovi mladšímu by totiž v cizině hrozilo zatčení za údajné hospodářské podvody a jeho nestandardní převoz za hranice by měl uvěznění urychlit.

To vše by se dělo proto, aby premiér politicky znemožnil prezidenta a vyvolal debatu o jeho odstoupení z funkce. A poté, co by jeden z důstojníků BIS o tajné akci nelegálního zavlečení Zemanova syna promluvil na veřejnosti, by tajná služba v zájmu premiéra začala umlčovat nepohodlné svědky. Sledovala by novináře a posílala na ně mafii, která by je zastrašovala. Mafie by nakonec vyhodila do povětří auto, v němž seděl muž, který dělal novinářům spojku s kladným hrdinou příběhu – oním důstojníkem BIS, jenž chtěl svědčit a jenž se skrýval v cizině.

V Česku roku 2017 se takový příběh samozřejmě nestal, ale na Slovensku v devadesátých letech ano – s tamními postavami a za tamních okolností. Akce s prezidentovým uneseným synem se odehrála v srpnu 1995, tedy dva a půl roku po rozdělení československé federace. Tehdy byl předsedou slovenské vlády šéf hnutí HZDS Vladimír Mečiar a prezidentem byl jeho oponent Michal Kováč. A v příběhu figurovala SIS – tedy Slovenská informační služba.

Mečiar vládl na Slovensku s krátkou přestávkou v letech 1992 až 1998. Režim s autoritářským premiérem, „mečiarismus“, jak se tehdy říkalo, dostával zemi do mezinárodní izolace. Z mnoha svědectví a informací vyplývá, že bezpečnostní složky státu byly v době Mečiarovy vlády provázány s organizovaným zločinem: mafiáni fungovali jako nástroj k zastrašování nepohodlných oponentů. 

Dokládá to ostatně právě příběh onoho muže přezdívaného Potkan, jehož v Praze zatknul městský strážník Bakus.

 

Politická vražda?

Potkan, tedy Jozef Roháč, se totiž objevil v případu zabití důležitého svědka únosu prezidentova syna, v případě smrti podnikatele Róberta Remiáše. Ten hrál v letech 1995 až 1996 roli spojky mezi některými opozičními politiky a novináři a bývalým příslušníkem SIS Oskarem Fegyveresem, který plnil při únosu Michala Kováče mladšího jen dílčí sledovací úkol: jakmile zjistil, že šlo o politickou akci, rozhodl se ze SIS odejít a svědčit.

Od roku 1995 se Fegyveres skrýval v mnoha zemích Evropy, nejčastěji v Maďarsku či ve Španělsku. A jeho nejlepší přítel Róbert Remiáš za ním jezdil a zprostředkovával kontakt s přáteli a novináři.

Tajná služba SIS chtěla v roce 1996 zjistit přesné místo pobytu Oskara Fegyverese: nezákonně sledovala některé novináře, ale hlavně „spojku“ Róberta Remiáše, který místo pobytu exdůstojníka SIS znal. Získat tuto informaci se však sledováním nedařilo – tehdejší náměstek ředitele SIS Jaroslav Svěchota proto požádal své kontakty uvnitř mafie, aby místo pobytu Oskara Fegyverese z Remiáše dostaly. 

Mafie instalovala do Remiášova vozu výbušninu, která ho měla vystrašit a přinutit zastavit. Jenže se jim to vymklo z rukou. Auto sice po výbuchu zastavilo, ale začalo velmi rychle hořet. Zločinci zřejmě netušili, že Remiáš měl své BMW předělané na střídavý pohon: benzin a plyn. Plameny se proto začaly šířit tak rychle, že Remiáš v autě za pár minut uhořel. Tragédie se odehrála 26. dubna 1996.

Policie po letech pátrání (až poté, když už nebyl u moci Vladimír Mečiar) dospěla k závěru, že za Remiášovu smrt jsou přímo zodpovědní zejména Jaroslav Svěchota z SIS, boss bratislavského podsvětí Miroslav Sýkora a dva zločinci, kteří nálož pod auto nainstalovali: Imrich Oláh a – nám už dobře známý – Jozef Roháč zvaný Potkan.

V případu byl původně v roce 2002 obviněn také nejvýše postavený šéf SIS z Mečiarovy éry Ivan Lexa, ale v roce 2006 bylo toto obvinění pro nedostatek důkazů zrušeno. Skončilo i stíhání dalších aktérů, včetně Roháče, jehož v té době považovaly slovenské úřady za nezvěstného a zřejmě i mrtvého.

Také proto bylo náhodné zatčení Roháče v Praze v roce 2008 tolik důležité. Otevřelo totiž možnost k případu se vrátit. Zvláště proto, že Roháč byl už jen jediný přímý žijící aktér této tragédie.

Bosse Sýkoru totiž zavraždil 6. února 1997 nájemný vrah před bratislavským hotelem Holiday Inn. Údajně poté, co ho na schůzku vylákal Svěchota z SIS.

Též Imrich Oláh je po smrti. Kostru jeho těla našla policie v roce 2005 u obce Hrochoť v okrese Banská Bystrica. Podle informací ze soudního přelíčení ho už v říjnu 1997 uškrtil kabelem od počítače v sídle své někdejší firmy nejvlivnější slovenský mafián Mikuláš Černák.

A exnáměstek SIS Svěchota zemřel 8. listopadu 2004 ve svých třiašedesáti letech v nemocnici poté, co prodělal tři infarkty.

Loni v dubnu, krátce před vypršením dvacetileté promlčecí lhůty, slovenská justice přece jen obnovila vyšetřování Remiášovy vraždy, s níž byl spojován i „Potkan“ Roháč.

 

Terorista, uprchlík a agent

Jozef Roháč alias Potkan je na Slovensku zločinecká legenda. Jeho první akce přišla ještě v době společného československého státu, dokonce před pádem komunistického režimu. V roce 1985 unesl v Bratislavě vládní vůz Tatra 613, v němž seděl náměstek slovenského ministra zdravotnictví Imrich Hatiar. Roháč chtěl utéct na Západ. Zásahová jednotka jej tehdy za dramatických okolností zatkla mezi závorami na přechodu v Petržalce.

Za únos dostal 13 let. Z věznice v Ilavě se mu podařilo utéct. Ale zakrátko byl opět dopaden.

V březnu 1990 byl jedním z organizátorů krvavé vzpoury vězňů v Leopoldově. Z vězení se dostal po všeobecné amnestii prezidenta Václava Havla.

Krátce nato – jak se bude řešit po letech u soudů – se z něho stal spolehlivý partner významných bossů mafie a vykonavatel násilných akcí. Kromě několika vražd na Slovensku byl podezřelý i z atentátů v Maďarsku. V roce 1997 podle tamější justice nainstaloval pod auto Bentley maďarského podnikatele Zoltána Serese 3,5 kilogramu plastické výbušniny. Jen kvůli technické závadě bomba nevybuchla. V roce 1998 vyhodil do povětří v centru Budapešti jiný vůz, v němž seděl byznysmen József Károly Boros. Avšak výbuch zabil také tři náhodné kolemjdoucí a dalších 25 lidí bylo zraněno. Skupina kolem Roháče figuruje i v rozsáhlém spisu vyšetřování bombových útoků na sídlo maďarské pravicové strany FIDESZ a byty politiků, které otřásly Budapeští v témže roce.

Podle bezpečnostních analytiků dělal Roháč v Maďarsku špinavou práci na objednávku tajných služeb. V maďarských médiích padla dokonce zmínka o tom, že Roháč žil v letech 2002 až 2008, kdy byl mezinárodně hledaný, v České republice pod ochranou sítě lidí napojených na tajnou službu SIS. 

Důstojníci SIS, kteří museli po Mečiarově odchodu ze služby odejít, přitom v Česku skutečně pobývali. Magazín Reportér shromáždil ze slovenských médií dostupná jména bývalých důstojníků SIS spjatých s érou mečiarismu a porovnal je s údaji v obchodním rejstříku a s dalšími veřejnými zdroji v České republice. Vyplynul z toho zajímavý závěr: v Česku v minulých letech přímo či nepřímo podnikali tři exdůstojníci slovenských bezpečnostních složek, kteří se účastnili akce se zavlečením prezidentova syna Michala Kováče do ciziny. 

Jde o Michala Hrbáčka, Martina Lieskovského a Luboše Kosíka. Tito tři důstojníci byli v šestičlenném týmu, který přímo na ulici v roce 1995 přepadl vůz prezidentova syna.

V Česku si kromě nich vybudoval zázemí také šéf 52. odboru SIS Dušan Kemény. Tento odbor, přezdívaný též Komando 52, prováděl v SIS nejcitlivější politické akce sloužící zájmům Vladimíra Mečiara. Právě od Keményho a dalšího člena SIS Luboše Kosíka také vedou přímé vazby na organizovaný zločin.

5982e65d9c403259dcbc611a MEDIA_ITEM image
Slovensko připomínalo v devadesátých letech Chicago třicátých let. V březnu 1999 vystřílela jedna parta gangsterů druhou v baru Fontána v centru Dunajské Stredy. Po střelbě samopaly zůstalo deset mrtvých. „V té místnosti byl cítit obrovský pach smrti,“ řekl policista Jaroslav Ivor.

 

Jako v KGB

Dušan Kemény se narodil v roce 1957. Do služeb policie se přihlásil sám jako devatenáctiletý s odůvodněním: „Práca v ZNB sa mi páči.“ (ZNB byla zkratka slovenského názvu policie: Zbor národnej bezpečnosti.) Od roku 1979 pracoval u StB. Jako důstojník II. odboru XII. správy StB se věnoval sledování činnosti církví. 

V roce 1990 byl Dušan Kemény z StB propuštěn, o něco později se však stal pod krycím jménem Dušan Pastucha důstojníkem novodobé tajné služby SIS. Jeho šéfové mu svěřili vedení již zmíněného Komanda 52. Jeho úkolem bylo zpravodajské rozpracování Mečiarových politických oponentů a provádění „aktivních opatření“ ve stylu nechvalně proslulé sovětské KGB.

Výraz „aktivní opatření“ je překladem z ruštiny, kde pro podobné akce užívala KGB spojení „aktivnoje meroprijatija“. Tento výraz převzala do své hantýrky i československá Státní bezpečnost. Šlo o jakoukoliv činnost s cílem oslabit nebo zmást protivníka, třeba šířením dezinformací, poplašných zpráv, kompromitací, skandalizací, vyvoláváním nepokojů či demonstrací. Termín ovšem označoval i plánování a realizaci únosů, sabotáží či vražd.

V Keményho oddělení pracovalo téměř šedesát důstojníků. Útvaru zadával úkoly přímo náměstek ředitele SIS Jaroslav Svěchota, který měl také zkušenosti z práce u StB.

Oddělení disponovalo nejlepšími automobily, bylo nadstandardně vybavené zpravodajskou technikou a těšilo se největším privilegiím. Některé aktivity jeho příslušníků měly až gangsterský charakter, jako například podpálení osobního auta novináře Petera Tótha nebo poškození vozu redaktora TV Nova Eugena Kordy. 

Byly to právě Keményho informace, které přivedly náměstka SIS Svěchotu a později i šéfa služby Lexu k závěru, že je třeba mít pod kontrolou také rychle se rozmáhající slovenský organizovaný zločin. 

Jednotlivé zločinecké skupiny se na Slovensku nazývaly podle svých vůdců. K nejznámějším patřily „sýkorky“, „takáčovci“, „piťovci“, „papayovci“ či gang Mikuláše Černáka z Banské Bystrice. Tyto struktury byly na Slovensku v devadesátých letech silné, řada bossů měla podíl na privatizaci státního majetku a snažila se získat vliv v politice. A Lexovi lidé z SIS navázali s řadou bossů kontakty: nabídli jim ochranu výměnou za kooperaci. 

SIS zdůvodňovala tento postup bojem proti cizojazyčné mafii. Na Slovensku se tak v devadesátých letech skutečně etablovalo výrazně méně ruskojazyčných gangů, než tomu bylo v České republice – brutalita slovenských bossů totiž zaskočila i mafiány z bývalého Sovětského svazu. Navíc šéfové ruskojazyčného zločinu pochopili, že jejich slovenské protějšky mají tichou podporu tajné služby; proto pro ně bylo lepší se Slováky spolupracovat.

Tajná služba SIS, spolupracující se slovenskou mafií, přitom povzbuzovala nálady proti Západu a proti NATO. S tím závěrem přišel již v roce 1999 Vladimír Mitro, který dostal za úkol po éře mečiarismu tajné služby zreformovat. 

„Operace Omega měla ve střední Evropě vyvolat dojem, že Spojené státy protežují Maďarsko na úkor ostatních. Akce Most měla vyvolat nedůvěru Rakouska vůči Německu. Operace Neutron měla v ČR vyvolat diskusi ohledně integrace do NATO. Cílem akce Dežo byla aktivace českých neofašistických skupin s cílem vyvolat v zemi rasistické skandály namířené proti Romům, a zabránit tak přijetí země do NATO. Operace Východ měla za cíl přesvědčit co nejvíce občanů Slovenska o potřebě návratu země do sféry ruského vlivu a vykreslit optimistickou perspektivu takové budoucnosti,“ uvedl v roce 1999 Mitro ve zprávě poslancům.

Šéf SIS Ivan Lexa přestal po roce 1995 dostávat pozvánky na pravidelné porady šéfů tajných služeb Polska, Maďarska a České republiky, které probíhaly za účasti představitelů západních tajných služeb. Lexa byl naopak častým hostem svých kolegů z Ruska. Tým ruských specialistů v letech 1996 a 1997 vyškolil podle zpráv slovenských médií několik desítek agentů SIS.

Mitro také poslancům sdělil, že z toho, co zůstalo v archivech nepoškozené, lze vyvodit závěr, že několik desítek bývalých příslušníků SIS, kteří hned po volební porážce Vladimíra Mečiara opustili službu, disponuje zpravodajskou technikou, zbraněmi, doklady a značnými finančními zdroji, které mohou být použity na vybudování paralelní tajné služby, jež by mohla pracovat proti vládě.

 

Kemény, Kosík a mafie

Po nuceném odchodu z tajné služby začal Dušan Kemény podnikat. Někdejší šéf aktivních opatření SIS vedl na Slovensku soukromou bezpečnostní agenturu IBeA 3. Tu nechal založit ještě v době, kdy byl v SIS, aby měla tajná služba krytí pro zpravodajské operace.

V Česku začal Kemény vystupovat kolem roku 2003. Vstoupil do firmy Adela Lingua. Spolu s ním přišel do této společnosti také Gustáv Pernecký, který měl na Slovensku přímé podnikatelské vazby na exnáměstka SIS Jaroslava Svěchotu.

V roce 2003 se stal Kemény šéfem pražské bezpečnostní agentury Zone & Reign Management. Ve firmě s ním figuroval bývalý kickboxer Radek Vančura z Pardubic. Ten byl později odsouzen za patnáctimilionový daňový podvod.

V září 2004 se stal Kemény jednatelem firmy A – OIL, která se zapojila do rozsáhlých mezinárodních podvodů s naftou. Firma v letech 2004 a 2005 dovezla z Německa a v Česku pak prodala na 30 milionů litrů nafty, za které nezaplatila spotřební daň a DPH ve výši 444 milionů korun. V případu byl nakonec odsouzen jen společník firmy A – OIL Michal Hloužek, který dostal za daňové podvody devítiletý trest.

Proč se nepodařilo potrestat i další členy mezinárodního gangu včetně Keményho? Podle žalobkyně Dagmar Pětníkové z pražského vrchního státního zastupitelství právě kvůli Keményho obchodnímu partneru Hloužkovi. U soudu totiž otočil a vinu vzal jen na sebe.

Michal Hloužek je od roku 2010 veden v policejní databázi coby nezvěstný.

Až teprve v srpnu 2015 byl Dušan Kemény zadržen na Slovensku pro daňovou trestnou činnost. Policie u něho při zatčení našla nelegálně držené zbraně, podle slovenských médií byly některé bez výrobních čísel. Kemény byl proto obviněn i z nedovoleného ozbrojování. Od února 2016 byl Kemény vyšetřován na svobodě.

Pro Keményho bezpečnostní agenturu IBeA 3 pracoval také bývalý elitní policista a důstojník SIS Luboš Kosík. I ten měl aktivity v Česku.

Kosík byl při zavlečení prezidentova syna Kováče mladšího označován za jednoho z nejbrutálnějších únosců. „Kováčovi mladšímu nasadil na hlavu modrý pytel a na ruce pouta. Během jízdy se Michal Kováč pokusil vyskočit z auta, ale únosce ho udeřil pěstmi do tváře. Kováč mladší pak dostal elektrošoky paralyzérem, a nakonec ho (Kosík) násilím přinutil vypít dvě lahve whisky, čímž ho únosci uvedli do stavu opilosti,“ stojí v obžalobě Kosíka z roku 2000.

V červnu 2016 byl Kosík na Slovensku odsouzen na 14 let vězení za podvody se směnkami v hodnotě 2,4 milionu eur. Ještě před vynesením rozsudku ale stačil utéct. Skrýval se v africkém státě Mali. Tady ho v listopadu 2016 zadržel Interpol, ale Kosík dosud nebyl na Slovensko vydán. V kauze falešných směnek měl podle policie spolupracovat přímo se zločineckou skupinou „sýkorek“, kterou po zavražděném Miroslavu Sýkorovi vedl obávaný boss Róbert Lališ zvaný Kýbl.

S tímto zločincem udržoval vztahy také Dušan Kemény. Na což upozornil bývalý novinář a pozdější šéf kontrarozvědky SIS Peter Tóth v jedné ze svých knih, kterou napsal po odchodu z SIS. „Kemény se setkával s nejvýše postaveným šéfem gangu sýkorek Róbertem Lališem. Podle výpovědí mnoha svědků zločinecká banda sýkorek s tajnými složkami státu v devadesátých letech úzce spolupracovala,“ napsal Tóth.

Přezdívku Kýbl získal gangster Lališ kvůli svému nízkému vzrůstu. Další jeho přezdívky v podsvětí byly: Malý, Krpatý a Gestapák. Lališ byl zadavatelem několika násilných akcí, které měl na Slovensku na svědomí – Jozef Roháč alias Potkan. Lališ stejně jako Roháč ze Slovenska utekl.

 

Bossové Černák a Kýbl

Pro svou polohu a jazykovou blízkost byla Česká republika pro slovenské zločince vždy vhodným zázemím. Skrýval se tu také banskobystrický boss Mikuláš Černák, který zde byl pod ochranou ruské mafie. Policie ho však našla a zatkla už v dubnu 2003 nedaleko Prahy, na parkovišti čerpací stanice v Klíčanech.

I jeho zatčení – stejně jako tomu bylo v případu Jozefa Roháče – mělo vliv na vyšetřování politických kauz z minulosti.

V listopadu 2009 byl totiž Černák odsouzen na doživotí za zosnování šesti vražd. Což pomohlo k tomu, že se po letech rozmluvil a poskytl policii důležité informace. V dubnu 2015 Černák řekl: „Strávil jsem ve vězeních už 18 let. Šestnáct a půl roku jsem nevypovídal proti nikomu. Každé čtyři roky mě vozí na soudy, kde musím odvracet lži třetiřadých mafiánů. Jsem z toho všeho už psychicky unavený. Řekl jsem si, že toho mám už dost a promluvím.“

Prokuratuře slíbil poskytnout informace o 32 vraždách, včetně toho, co věděl o zabití Róberta Remiáše z kauzy prezidentova syna Kováče. Stejně tak poskytl policii i svědectví o aktivitách konkurenčních „sýkorek“.

Půl roku nato byl zadržen v Německu šéf gangu „sýkorek“, již zmíněný, Róbert Lališ (Kýbl). Zadrželi ho 23. října 2015 v německém Kolíně nad Rýnem, když nastupoval do vozu Renault Clio s českou poznávací značkou vydanou v Brně. „Svědci potvrdili, že Kýbl měl falešné doklady, a dokonce i průkaz příslušníka tajné služby,“ napsal v roce 2015 server Aktuálně.sk.

Lališ se podle slovenských médií zřejmě celou dobu, než nakrátko vycestoval do Německa, ukrýval na Moravě. Stejně jako jeho parťák Martin Bihári, přezdívaný Rus, což byl další člen obávaného zabijáckého komanda „sýkorek“.

„V roce 2010 jsem byl v Egyptě, když mi Lališ přes telefon určený pouze pro naši vzájemnou komunikaci oznámil, že budu zatčen. Sedl jsem proto na nejbližší letadlo do Stuttgartu. Tam za mnou Lališ poslal řidiče, který mě převezl do Česka a následující roky mi každý měsíc dovezl 1 500 eur. Lališ mi zajistil i nový občanský průkaz,“ vypověděl u slovenského soudu Martin Bihári. Toho zadržela zásahová jednotka v říjnu 2015 v obci Suchohrdly u Znojma, kde žil do té doby poklidným životem s přítelkyní a malým dítětem.

 

Vraždy jako na běžícím pásu

14. července 2016 poskytl Mikuláš Černák rozhovor týdeníku Plus 7 dní. Potvrdil v něm, že před vyšetřovateli už vypovídal i o vraždě Róberta Remiáše. „Ale protože je tato trestní věc ve stadiu vyšetřování, nebudu se k tomu veřejně vyjadřovat,“ dodal.

Černák, jenž má jistotu, že se z vězení už nevrátí, přiznal i kontakty s někdejším náměstkem SIS Jaroslavem Svěchotou.

„Svěchota mě kontaktoval a požádal o spolupráci. Tehdy to tu prostě fungovalo tak, že vysoce postavení funkcionáři státních orgánů si objednávali vraždy v podsvětí a bossy, které nedokázali uřídit, chtěli fyzicky zlikvidovat,“ sdělil Černák s tím, že Svěchota si v roce 1997 objednal vraždu dalšího muže podsvětí Róberta Holuba. SIS ho podle Černáka už nedokázala ovládat. Černák řekl, že tuto vraždu nakonec na jeho pokyn provedl Jozef „Potkan“ Roháč.

Jak se odehrála? Začátkem října 1997 vběhl do baru Amadeus hotelu Danube v centru Bratislavy muž v kšiltovce a samopalem začal střílet na předem vytipované hosty. V jeho hledáčku byl šéf košického podsvětí Róbert Holub a jeho parťák Štefan Fabián.

Holub tento útok přežil, ale nájemný vrah Jozef Roháč přišel druhý den do nemocnice Na Kramároch, kde zraněný mafián ležel. „Dva členové podsvětí zajistili vysouvací hliníkový žebřík, po kterém vylezl Roháč na střechu hlavního vchodu do nemocnice. Odtud se dostal pod okna kliniky ARO a přes zavřené okno vystřelil 24 ran do ležícího Holuba ze samopalu Agram s použitím tlumiče,“ píše se ve spise policie k případu Holubovy vraždy. 

 

Doživotí

Jozef Roháč začal po svém zatčení v Praze putovat po vězeních a soudech střední Evropy. V roce 2009 ho Česko vydalo do Maďarska. Za přísných bezpečnostních podmínek byl eskortován z letiště v Ruzyni, kam si pro něj maďarské úřady poslaly letadlo. Jenže v Budapešti byl odsouzen jen za nezdařený atentát, při němž selhala výbušnina. Po uplynutí dvouletého trestu ho museli pustit. Maďaři se s tím nesmířili a nakonec shromáždili důkazy i ke druhému atentátu, při němž na ulici v Budapešti v roce 1998 zemřeli čtyři lidé.

V dubnu 2011 tak Roháč šel opět do maďarského vězení. 19. května 2017 mu nakonec maďarský odvolací soud potvrdil doživotí.

Stejný trest mu hrozí i na Slovensku. Tady stanul Roháč před soudem za sérii šesti vražd. Ve stejné kauze hrozí nejvyšší trest i bossovi gangu „sýkorek“ Róbertu Lališovi. „Potkan“ i „Kýbl“ byli odsouzeni na doživotí nepravomocným verdiktem v roce 2016, ale 7. července 2017 byl rozsudek zrušen. Celý proces se tedy bude na Slovensku opakovat.

I tak je jisté, že „Potkan“ bude žít už jen za mřížemi. Slovenští policisté proto doufají, že se Roháč nakonec rozmluví stejně jako před ním Mikuláš Černák – a třeba poskytne poslední střípky do mozaiky vyšetřování „politické vraždy“ Róberta Remiáše a dalších aktivit tajné služby SIS.

Možná někdy vysvětlí také to, kdo mu zajišťoval na pražském Chodově v Radimovické ulici ubytování pod krytím dvou jmen. Díky falešným dokladům totiž vystupoval jako Milan Lupták, ale na sídlišti ho sousedé znali jako „pana Finka“ podle jmenovky na dveřích bytu. A snad vysvětlí i to, komu volal po svém zadržení v Praze a zda to byl jeho kontakt na některou z tajných služeb. A zda nevykonal nějakou akci i v Česku.

Zajímavý je v této souvislosti výrok, který Roháč pronesl krátce po svém uvěznění. „My všichni jsme jen plankton pro skutečné velké a dravé ryby. Jsme jen otroci svých otrokářů,“ řekl Roháč a odmítl, že by vraždil.

 

V textu jsou použity informace ze slovenských médií a fakta z knih Petera Tótha (Krycie meno Bežec) a Gustáva Murína (Mafia na Slovensku).

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat