České počiny

Doma jsem tam, kde visí klobouk

12 / 11 / 2017

Mukl v jáchymovských dolech, polárník ve vysoké Arktidě a profesor Torontské univerzity. A taky milující otec, který o jednoho ze svých synů přišel. Tím vším byl a je Josef Svoboda. Osmaosmdesátiletý muž, po kterém na Špicberkách pojmenovali stanici, je čerstvým laureátem ceny Neuron za celoživotní přínos světové vědě.

Mukl v jáchymovských dolech, polárník ve vysoké Arktidě a profesor Torontské univerzity. A taky milující otec, který o jednoho ze svých synů přišel. Tím vším byl a je Josef Svoboda. Osmaosmdesátiletý muž, po kterém na Špicberkách pojmenovali stanici, je čerstvým laureátem ceny Neuron za celoživotní přínos světové vědě.

Uvidíme se poprvé v životě až měsíc poté, co rotačky vytisknou tento text. Jsem si ale jistá, že stisk jeho ruky bude pevný, protože takový je i jeho postoj k životu.

Dobrá, viděli jsme se pár desítek minut na Skypu. Četla jsem jeho autobiografickou knihu a mluvila s jeho přáteli. Ale hned bych s ním šla na pivo, protože dobré české pivo on rád, a taky šťavnatý řízek, protože ten prý v Kanadě neumějí.  A nechala bych si všechno znovu vyprávět. Slibuju, určitě bych se ho už nezeptala, zda Arktida byla láska na první pohled, protože s tím mě po Skypu hnal. S nějakým sentimentem na tohohle muže nechoďte.

„To jsou otázky, tohle… Víte, se mnou hned tak něco emociálně nepohne. To bych tu už nebyl.“

A on tu je, a navzdory jeho osmaosmdesáti letům si troufám tvrdit (či věřit), že ještě setsakramentsky dlouho bude.

 

Estébácká past

Nikdy v životě nic není ztraceno, zní životní motto Josefa Svobody, který svou profesní kariéru začal až po čtyřicítce. Sám mluví o třech svých inkarnacích.

V té první byl dítětem a skautem.

V druhé muklem.

A až ve třetí polárníkem v Kanadě a vysoké Arktidě.

Z jedné inkarnace do druhé vplouval relativně snadno. „Jsem takový ten typ člověka jako Voskovec a Werich,“ vysvětlil mi. „Ti tvrdili, že jsou doma tam, kde si pověsí klobouk.“

K životním úspěchům přistupoval s pokorou: „Za vším dobrým, co mě potkalo, stál vždy někdo lepší a statečnější.“

A k těžkým zkouškám se zase stavěl jako k těm, které posilují. Nezvolil je, ale přijal. Včetně vězení, kde v padesátých letech strávil přesně osm let, pět měsíců a čtrnáct dní.

Když v roce 1948 odmaturoval, poúnorový gymnaziální akční výbor mu odmítl dát doporučení na Přírodovědeckou fakultu brněnské Masarykovy univerzity, kam od svých šestnácti docházel do laboratoře profesora Calábka. Nakonec byl přijat na zkušební dobu jednoho roku, pak ho na podzim roku 1949 komunisté zatkli za „protistátní činnost“. Coby věřící člověk byl součástí brněnské skupiny křesťansko-demokraticky orientovaných studentů a sám na ta léta vzpomíná jako na disidentská. Jel do Hodonína převzít zalepenou obálku, a neprohlédl, že je to léčka StB. To mu bylo devatenáct.

Téměř dva roky strávil v temné vazbě, u soudu jej maminka skoro nepoznala. Pak ho odsoudili na jedenáct let. Prošel snad všemi hlavními československými věznicemi včetně Mírova u Olomouce, plzeňských Borů, jáchymovských uranových dolů a Leopoldova. Těch věznic a lágrů bylo dohromady sedmnáct.

„Vyprávěl mi, jak ho z Mírova spolu s asi 25 spoluvězni převezli do věznice v Ostravě a tam je půl roku drželi v izolaci. Jednoho dne brzy zrána je probudil hluk. Na malém dvoře dělníci sbíjeli lešení. Hned nato strážní vyváděli čtyři politické vězně a jednoho po druhém je popravili oběšením. Událo se to sotva dva metry pod jejich okny,“ vybavuje si jeho kolega Josef Elster, který s ním později podnikl nespočet polárních expedic.

Josef Svoboda přesto nezahořkl. Nestal se z něj ukřivděný mukl. „Kriminál mi poskytl příležitost setkat se s osobnostmi, s nimiž bych se za normálních okolností sotva sešel,“ podotýká. Proto mluví o své druhé inkarnaci.

Když v březnu 1958 opustil věznici, bylo mu necelých dvacet devět let. Na ten den vzpomíná docela obyčejně. Jak jinak.

„Viděl jsem spoluvězně, kteří po propuštění začali plakat a objímali zem. Tohle na mě nepůsobilo. Vyšel jsem z pankrácké brány, byl hezký den a já si připadal jako svobodný harcovník s krabicí od margarínu v podpaždí. Vzpomínám, jak jsem jel vlakem, oči měl přilepené na sklo a díval se, jak se změnila krajina. V Brně mě čekala rodina a maminka poté, co mě po letech objala, omdlela radostí.“

Josef Svoboda se ocitl na svobodě, ale byla to svoboda jen v uvozovkách.

Na západ – a na sever

Na fakultu ho znovu nevzali, a tak krmil zvířata v zoo, než objevil inzerát, že Botanický ústav v Brně hledá technika na terénní výzkum mokřadů. Svobodův klobouk se na nějaký čas ocitl v maringotce.

Časem se mu přece jen podařilo dostat se na dálkové studium v Praze, kariérní vzestup ale opět zmařila sovětská okupace v srpnu 1968, po níž byl coby spoluzakladatel klubu politických vězňů K231 postaven před rozhodnutí, zda zůstat, či emigrovat a znovu opustit své blízké.

Zvolil druhou možnost a přes Německo emigroval do Kanady. Po dvaadvaceti letech přerušovaného studia nakonec získal bakalářský diplom na Západní univerzitě v Ontariu, pokračoval v Edmontonu a definitivně se zaměřil na arktickou rostlinnou ekologii. Nakonec v roce 1973 zakotvil coby profesor na univerzitě v Torontu a skoro třicet let podnikal letní expedice do kanadské Arktidy – na ostrovy Devon a Ellesmere, do průsmyku Svedrup Pass či zátoky Hudson Bay. Nastalo období třetí inkarnace.

Ono slovo „letní“ mi zní dost legračně. Ty čtyři měsíce v roce, po které je v Arktidě léto, totiž vypadají podobně jako naše zima. K tomu drsné klima, nedostatek minerálních živin a trvale zmrzlá půda neboli permafrost.

„Vysoká Arktida na první pohled připomíná měsíční krajinu,“ líčí Svoboda. „Není nic pustšího než země bez stébla trávy, polštářku mechu nebo aspoň barevné krajky lišejníku. Viděl jsem tu i jistou analogii s jáchymovským gulagem. K jídlu konzervy z ešusů, sprcha žádná, záchod z naftových barelů.“

Lezl po kolenou po tvrdé studené zemi, jež mu místy připomněla podlahu vazební věznice, a zkoumal, jak v těchto podmínkách mohou růst rostliny, někdy veliké jen jako hlavička zápalky, a dokonce vytvářet květy a zralá semena.

 

Kouzlo osamění

A přesto prý stačí málo, aby člověk Arktidě zcela propadl. „Je to tam krásný,“ konstatuje lakonicky polárník Josef Elster z Jihočeské univerzity. „Vysoko nad polárním kruhem je navíc v létě nepřetržité světlo. Jezdíme tam se studenty a mnozí jsou fascinováni přírodou jako já. Pracujeme v místech, kde není ledovec a kde jsou naopak louky, které nabízejí hodně potravy, samozřejmě když je tam voda. Tam, kde není, je kámen a polární poušť. Ano, z devadesáti procent je to pustá krajina bez života, která vypadá ponuře,“ připouští Elster. „Na někoho tam může doléhat opuštěnost, na jiného to může působit fantasticky, což byl i můj případ. A Josefův.“

Když docent Elster do Arktidy přijel, nemohl ani spát. „Jednak kvůli onomu všudypřítomnému světlu, ale hlavně jsem nechtěl přijít ani o minutu, abych mohl tu přírodu vnímat. Tohle jsme měli s Josefem stejné. Osamění na nás působilo meditačně. Říkali jsme si, že až jednou nebudeme muset pracovat čtrnáct hodin denně, budeme jen meditovat. Na což samozřejmě nikdy nedošlo, protože výzkum je drahý, a když nejsou výsledky, není grant a člověk se do Arktidy nedostane.“

Elster líčí i historku, jak se s Josefem Svobodou nečekaně střetli se stádem pižmoňů, když se s kamerou toulali tundrou.

„To bylo asi naše největší nebezpečí, kterému jsme čelili. Nejstarší člen stáda se rozběhl na Josefa, ten jen tak tak stihl uskočit. Býk proběhl kolem nás, uběhl asi třicet metrů, zafuněl a začal se v klidu pást. Jsou to úžasná zvířata. Telata se rodí na jaře do teploty minus padesát stupňů a sají mléko, které má obrovské množství tuku. Takhle musejí přežít tři měsíce, než se začnou pást. Takhle to příroda zařídila.“

V Hudsonově zálivu a Alexandřině fjordu na Ellesmerově ostrově Josef Svoboda a jeho tým provozovali nejrůznější experimenty. Pěstovali arktické rostliny v nevytápěných fóliovnících (takzvaných green igloos) s přihnojenou místní zeminou a až třicetkrát zvýšili jejich produktivitu. Zároveň v nich dokázali vypěstovat třicet druhů zeleniny. Taky zkoumali ukládání radioaktivního cesia v mechu a lišejnících v důsledku pokusných nukleárních výbuchů před rokem 1964. Ukázalo se, že je ho nejvíce právě ve vysoké Arktidě, kde se pak hromadí v býložravcích i lidech. Josefa Svobodu, někdejšího vězně z uranových dolů, překvapilo, že se s tímto jevem setkal právě v čistém prostředí Arktidy. Svá zjištění pak publikoval v časopise Science.

A samozřejmě ho zajímal také ústup zalednění, související s globálními změnami klimatu.

 

Všichni do Arktidy

„Nedávám za oteplování úplnou vinu člověku, on sám k němu jen částečně přispívá, například kácením pralesů. Změna podnebí by nastala, i kdybychom se chovali jako neandertálci,“ je přesvědčen profesor Svoboda.

Oteplování v Arktidě přitom probíhá rychleji než v jiných oblastech planety. A sama Arktida k tomu nyní přispívá: tím, že se zvýšila teplota permafrostu (neboli věčně zmrzlé půdy), uvolňují se z něj skleníkové plyny, a to pětadvacetkrát více, než kolik jich produkuje lidstvo. 

„Zkoumáme pomocí sekvencí DNA rostlin, co se bude dít, když se bude dál oteplovat. Jak rychle se bude oteplovat a s jakým průběhem,“ vysvětluje Josef Elster. Co bude hypoteticky za půl století?

„Nejpesimističtější předpoklad zní, že za dalších padesát až osmdesát let vzroste teplota o osm stupňů. Může to samozřejmě být mnohem méně, od průmyslové revoluce stoupla teplota o jeden stupeň, v Arktidě to sice jde nejméně dvakrát rychleji, ale to by ještě stále nebyl tak velký průšvih. Kdyby to bylo skutečně těch osm stupňů, celý svět by se kompletně změnil. Arktida by se rozpustila, hladina oceánů by stoupla o několik metrů, nastal by chaos a stěhování národů, případně vzájemné vyvražďování s válkami.“

Josef Svoboda katastrofickým scénářům nepropadl, vidí naopak jistou naději. „Věci se dějí v čase a lidé na ně odpovídají. Mají čas reagovat. Je to nová výzva, která člověka stimuluje k lepšímu. Jeden apel tedy mám: Nekácejte, nespalujte, nevytěžte všechno za dvě stě let a nechejte něco pro budoucí generace.“

Kdoví, možná bude jednou Arktida útočištěm pro leckoho z nás. Josef Elster předpokládá, že do Arktidy se začnou stěhovat lidé, ostatně je tam dostatek nerostných surovin. „Jde jen o to, abychom je nevydrancovali. Jsou tam navíc bohatá moře, což je nekonečný zdroj obživy. Lidi by mohli v Arktidě relativně pohodlně a harmonicky žít, akorát jinak, než jak jsou zvyklí. Čtyři měsíce je tam, jako když je u nás zima, ale světlo, zatímco u nás brzy slunce zapadne. A holt těch osm až devět měsíců, kdy je všechno zamrzlé, budete doma.“

Tak vzhůru na sever.

 

Můj drahý Andrew

Před třinácti lety byl Josef Svoboda vystaven ještě jedné těžké životní zkoušce. V Kanadě se zabydlel, oženil se se svou kolegyní Lewinou původem z Hongkongu a narodili se jim dva synové. Starší Michal dnes pokračuje v otcových stopách, mladší Andrew Yin byl mimořádně nadaným hudebním skladatelem, premiéry jeho skladeb se konaly v Montrealu, New Yorku či Paříži (a před dvěma roky i v Praze). V prosinci roku 2004 se mu – zdravému sedmadvacetiletému atletovi a doktorandovi Kolumbijské univerzity – náhle zastavilo srdce. Doma u rodičů, v jeho podkrovním pokoji, den před Silvestrem.

Stihl ještě po telefonu popřát vše nejlepší do nového roku své přítelkyni, která byla zrovna v Paříži. Přes půl planety v telefonním sluchátku uslyšela: „I’m passing out (já omdlevám)...“

O hodinu později ho rodiče našli v jeho pokoji bez známek života.

„Když nám zemřel syn, říkali mi: S tebou nic nehne. Jenže ono to vře vulkanicky uvnitř. Nedokázal jsem zaplakat, ale ty balvany na prsou tam jsou stále,“ vypráví mi dnes už osmaosmdesátiletý otec.

A tak se alespoň snažil shromáždit vše, co syn vytvořil, aby nebyl jako skladatel zapomenut. „Víra mne držela v životě na nohou a pomohla mi i ve chvíli, kdy jsem ztratil syna.“

Josef Elster si vybavuje, co mu jeho kolega a přítel v Arktidě ještě dávno před onou tragédií vyprávěl.

„Měli srdeční potíže v rodině. Josef mi mnohokrát říkal, že má arytmii a abych s ním některé noci probděl. A tak jsme si o nocích povídali a já se dozvěděl spoustu věcí. Vyprávěl mi hodně o vězení. A taky to, že chtěl být spisovatelem a básníkem, ve vězení psal básně a povídky. Filozofie je jeho hobby, napsal celou řadu filozofických pojednání.“

Svoji momentální životní náplň Josef Svoboda líčí takto: „Radujeme se z rodiny a úspěchů staršího syna Michala, který se po mně stal arktickým ekologem. Žijí na dalekém Yukonu a mají syna a dceru. Jinak vedu rozsáhlou korespondenci, píšu články a eseje o tom, kam nás vede či zavádí technologická civilizace. Je potřeba, abychom se znovu naučili čelit chaosu, který se na nás zvenčí valí. Je to cesta nesnadná, skoro bolestná, ale terapeutická a obrodná.“

Elster vzpomíná i na to, jak se vždycky večer sešli ve stanu s kanadskými studenty a Josef Svoboda jim vyprávěl o životě v Československu. „A v jednu chvíli vždycky najednou spontánně a úplně nevědomky přepnul do češtiny.“

Jeho čeština je ostatně dodnes čistá a bezchybná. Kdyby měl studentům předat jedno životní krédo, bylo by to tohle: „Pozoruj a sleduj vše okolo sebe, ale slepě nepřebírej a udělej si vždy svůj vlastní názor. To mě naučil můj táta.“

V roce 1994 obdržel Josef Svoboda od kanadské vlády uznání a medaili za výzkum Arktidy, o rok později mu Masarykova univerzita (ta, která ho kdysi odmítla) udělila čestný doktorát přírodních věd. A pracoviště na Špicberkách nese na základě podnětu Josefa Elstera od listopadu 2015 název Česká arktická vědecká infrastruktura „Stanice Josefa Svobody“. Jejím vytvořením se Česká republika stala jedenáctým státem, který má na Špicberkách svou vědeckou stanici.

V roce 2002 byl profesor Svoboda v Arktidě naposledy. Svou závěrečnou misi uskutečnil poté, co dal ledové zemi dvaatřicet let svého života.

Ale jak už bylo řečeno, žádnou nostalgii po něm nechtějte. „Táhl jsem to tam do svých dvaasedmdesáti, byť je pravda, že jsem tam přišel už poněkud přestárlý, bylo mi čtyřicet,“ zasměje se Josef Svoboda. „Samozřejmě, duší jsem tam stále, publikuju, mám na místě studenty, kteří pokračují v mé práci. Určitou stopu jsem snad zanechal.“

Jeho klobouk teď visí v Burlingtonu na západním konci jezera Ontario – a asi už tam zůstane. •

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat