Rozhovor

Je nebezpečné bránit se změnám

Jiří Janda
30 / 05 / 2016

Všestranný muzikant Jarda Svoboda slaví padesátiny a říká: „Aby mě muzika bavila, musí mě vzrušovat. Je to jako s ženskou: když se vám omrzí, je to průser.“ Co kapelník Trabandu chystá, jak se mu žije bez mobilu a jaký má názor na migrační vlnu?

Všestranný muzikant Jarda Svoboda slaví padesátiny a říká: „Aby mě muzika bavila, musí mě vzrušovat. Je to jako s ženskou: když se vám omrzí, je to průser.“ Co kapelník Trabandu chystá, jak se mu žije bez mobilu a jaký má názor na migrační vlnu?

Všestranný muzikant Jarda Svoboda slaví padesátiny a říká: „Aby mě muzika bavila, musí mě vzrušovat. Je to jako s ženskou: když se vám omrzí, je to průser.“ Co kapelník Trabandu chystá, jak se mu žije bez mobilu a jaký má názor na migrační vlnu?


Slaví padesátiny. A tlumí činnost své řízné kapely Traband, aby se mohl rozpřáhnout k poklidnějšímu sólovému projektu. Ke spolupráci přizval hudebního všeuměla Fandu Holého, s jehož kapelou The Holy Fanda & The Reverends někdy vystupuje jako host.

 

Po řadě desek s kapelou vydáváte sólové album. Co vás k tomu vedlo?

Traband se rozstěhoval: trumpetistka žije v Krkonoších, bubeník míří na Vysočinu, bendžista je v Plzni… V Praze jsme zůstali jen já a tubista. Takže jsem měl pocit, že okolo mě chybí tvořiví lidé. Pro mě je nejdůležitější, když mezi lidmi něco vzniká. Takže když přišla nabídka vydat sólovou desku, rozhodl jsem se vybrat písničky, které by vyjadřovaly můj aktuální hudební názor a můj stav mysli. A oslovil jsem Fandu Holého, který hraje na kytaru, banjo, basu, dobro, mandolínu, ukulele...

 

Co můžou posluchači od nového alba očekávat?

Hlavně klidnější věci, nepříliš podobné trabandovskému bigbítu. Základem je harmonium, na které si doma pořád hraju. Takže jsou to spíš pomalejší, táhlejší skladby. Jak říká Olda Janota: „Zmáčkneš knoflík a za čtrnáct dní se ozve tón.“ Do toho nám vpadl objev autoharfy – nástroje, do kterého jsme se s Fandou okamžitě zamilovali. Je to strunný nástroj, vyvinul se z citery a s harmoniem se jeho zvuk nádherně spojuje.

 

Znamená to tedy konec Trabandu?

Aby nevznikl dojem, že je to nějaký trucpodnik: já takhle s harmoniem vystupuju už deset let, byť velice sporadicky. Hraju akusticky v prostorech, které dobře znějí samy o sobě, což jsou různé kaple, synagogy, galerie, kavárny, čajovny… Harmonium se prolnulo i do Trabandu, konkrétně na desce Přítel člověka. A když jsme se pak vrátili k hlasitější muzice, začalo mi to tiché hraní chybět.

 

Jak berou vaše stylové úkroky posluchači?

Odmítavých reakcí bylo během kariéry Trabandu víc. Když jsme přešli ze stylu, kterému říkáme dechno, právě na harmonium. Nebo když jsme po původním country-punku začali hrát s dechovými nástroji. Spousta lidí to nebrala, přestala chodit na koncerty, museli jsme hledat nové publikum. Obecně si myslím, že je daleko nebezpečnější bránit se změnám, když člověk cítí, že je něčím svazován – leností, touhou po výdělku nebo snahou zůstat v povědomí co nejvíce posluchačů.

 

Po zhroucení dosavadního modelu hudebního průmyslu si řada muzikantů vydává desky sama. Budete to také zkoušet?

Desky, které si děláš sám, mají jednu výhodu: vrazíš do nich všechny svoje peníze, ale co za ně utržíš, jde zase jenom tobě. Výhoda jakéhokoliv trošku známějšího vydavatelství je zase ta, že třeba nedostaneš tolik peněz, zato desku protlačíš do širšího povědomí. To je velice jednoduchá, pragmatická aritmetika. Takže novou desku opět vydají Indies, s nimiž nás spojuje dlouhodobá a příjemná spolupráce.

 

Natočil jste ovšem desku i u velkého vydavatelství: album Tak to chodí s Michalem Horáčkem. U posluchačů spíš zapadla.

Takový je osud desek. Navíc si myslím, že některé ty písničky měly docela úspěch. Třeba Franta Segrado dodnes zpívá skladby Praha a Něco pěkného… A možná právě i díky téhle desce se Segrado vyloupl z role vesnického mudrlanta, který sedí někde ve Vsetíně na mlýně a zpívá pro pár ogarů, ve velkého zpěváka.

 

Věnujete se i projektu Květovaný kůň, kde hrajete s bývalými členy uskupení Neočekávaný dýchánek – Zuzanou Hanzlovou, Michalem Hrubým a Petrem Tichým. O co přesně jde?

Zrekonstruovali jsme několik útržků skladeb z opery, kterou v terezínském ghettu napsal pro děti Karel Reiner. Klarinetista a saxofonista Michal Hrubý vypátral v archívu pár melodických útržků a dotvořil je do podoby několika menších skladbiček. V lednu jsme přímo v Malé pevnosti v Terezíně natočili desku, která nyní vychází.

 

Dodejme ještě, že koncem dubna měl na Nové scéně Národního divadla premiéru muzikál Nefňuka, kterou podle vaší muziky secvičila „vozíčkářská“ kapela The Tap Tap.

To byla vyloženě radost. Nefňuka je kluk, který nemá ruce ani nohy. A ve vaku na zádech ho nosí jeho táta –opilec, takový ten typ, který si na pořád na všechno stěžuje. A jeho syn, který se narodil jako mrzák, ho neustále napomíná, ať přestane fňukat a začne dělat něco kloudného. Kromě toho spolupracuju s divadlem bratří Formanů, v minulosti se moje písničky objevily v jejich kusech Obludárium a Klapzubova jedenáctka, teď chystáme další věc. A moc se těším na projekt Houbeles, to by měl být takový hudební atlas hub: harfenistka Alžběta Trojanová zhudebnila básničky Petra Maděry a já bych tomu měl dát ucelený tvar.

 

Bývaly časy, kdy Traband vystupoval skoro pořád v zahraničí. Proč to skončilo?

Do Německa, Francie či Švýcarska jezdila spousta českých kapel – Už jsme doma, Tara Fuki, Jablkoň… Tamní atmosféra se ale změnila, hlavně ve Francii je patrné, jak se v důsledku uprchlické krize a vůbec situace s imigranty uzavírá. Ještě zhruba před patnácti lety tam vládla velká otevřenost, kapely z exotických zemí včetně Česka byly přijímány s nadšením, pořád nám chodily nějaké pozvánky. To je pryč.

 

Co bylo tím zlomem?

Myslím, že útok na newyorská Dvojčata. Od té doby začali mít lidé v bohatých zemích z cizinců strach, začalo ubývat i hudebních festivalů a dalších akcí, na které jezdili muzikanti ze vzdálenější ciziny.

 

Jak vnímáte vy osobně vztah české společnosti k migrantům?

Prožívám to velmi zmatečně a emotivně. Pro mě je zásadní, že jsme tady v Evropě pyšní na naši civilizaci, kulturu. A máme se jako prasata v žitě právě proto, že jsme se naučili řešit spory mírovými cestami, nikoliv válečnými. I díky tomu Evropa historicky tak vzkvétala: máme tu unikátní konsensus různých národů, které se dokázaly spojit a směřovat jedním směrem. A k evropskému principu patří i to, že se k hostům budeme chovat slušně. Jenomže když se cítíme ohroženi, těžko se můžeme chovat přívětivě. Zpívám o tom v jedné písničce: „Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá...“ Jakmile se tohle lano začne trhat, padáme do průseru.

 

Co tedy s tím?

Myslím, že jsme na prahu velkých změn. Jestli se západní civilizace přežila a přestává být funkční, tak bude lepší, když zanikne a přetvoří se v něco jiného, nového. Státy, které jsou založené na společné řeči a společných dějinách, víceméně končí, lidská společenství se přeskupují. Ale neměli bychom se toho bát a nechat se tím strachem rozežírat. Budoucnost vidím spíše optimisticky.

 

Z čeho svůj optimismus vyvozujete?

Z toho, že jsme všichni svým způsobem uprchlíci – potomci nějakých kočovníků, nájezdníků, přistěhovalců. Kdo by zkoumal genofond průměrného Čecha, byl by překvapen, kolik různorodých genů by v něm našel.

 

Vraťme se ještě k muzice. Dá se v Česku hraním nekomerční hudby uživit?

Osobně rozlišuji mezi povoláním a zaměstnáním: hudba je moje povolání a když mě neuživí, přijmu jakékoliv zaměstnání, abych doplnil zdroje. Momentálně je to dobré, ale v minulosti jsem dělal různé práce – zahradníka, topiče, školníka, pečovatele, pracovníka v sociálních službách, kopáče, pracoval jsem i na poli. Prostě vezmu cokoliv, co mi nezatěžuje hlavu.

 

Jste rovněž výtvarník. Věnujete se tomu ještě?

Čas od času pořádám výstavy a s nimi spojené workshopy pro starší děcka. Spočívá to v hledání a recyklování různých materiálů, třeba i věcí nalezených na skládkách. Mám třeba sérii obrazů, sestavených z rezavých plechů a různých starých součástek.

 

Nemáte telefon, dohodnout si s vámi schůzku je dost obtížné. Jaké výhody má život bez mobilu?

Není to tak, že bych ty technologie neovládal, ale mám radši osobní setkávání. Chci tím donutit sebe i své přátele, abychom si na sebe našli čas. A že když se domluvíme, že v sedm ráno pojedeme vlakem na výlet, tak tam opravdu musíme být. Ne, že pět minut předtím někdo zavolá: „Sorry, ale dneska to nedám.“.

 

Právě slavíte padesátku. Pociťujete v kostech nějakou změnu?

Jestli mi ubývají síly? Naopak vidím věci optimističtěji a nelámu si už tolik hlavu s tím, co mě trápilo třeba ve třiceti. Tehdy mi svět připadal strašně tragický.

 

Cítíte se úspěšný?

Hudbu nedělám kvůli dobývání úspěchů. Na muzice mě baví, když mě neustále vzrušuje. Je to vlastně jako s ženskou. Když se člověku omrzí partnerka, je to průser. A aby se to nestalo, musí tomu člověk něco dávat – hýčkat si ten vztah, pečovat o něj, vymýšlet pořád něco nového, zajímavého, zábavného. A to se mi naštěstí daří.

 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat