Profil

Evička Božská a její prkna. Příběh olympioničky

16 / 02 / 2018

Po strhující finálové jízdě získala Eva Samková vysněnou olympijskou medaili. Při té příležitosti odemykáme reportáž, která vznikala na Dolní Moravě, kde se snowboardistka připravovala před odletem do Koreje. Přibližuje osobní i tréninkové zázemí čtyřiadvacetileté rodačky z Vrchlabí a nabízí i vhled do jejího uvažování – jak o sportovní kariéře, tak o životě bez prkna.

Po strhující finálové jízdě získala Eva Samková vysněnou olympijskou medaili. Při té příležitosti odemykáme reportáž, která vznikala na Dolní Moravě, kde se snowboardistka připravovala před odletem do Koreje. Přibližuje osobní i tréninkové zázemí čtyřiadvacetileté rodačky z Vrchlabí a nabízí i vhled do jejího uvažování – jak o sportovní kariéře, tak o životě bez prkna.

Pozorní fanoušci o ní před olympiádou v Soči věděli, ale na ulici ji nikdo nepoznával. Pak v pouhých dvaceti letech vyhrála Eva Samková zlatou medaili na olympiádě a Češi se do ní kolektivně zamilovali. Pod nosem měla namalovaný knírek, nakažlivě se radovala a bundu si oblékla naruby, zlatou podšívkou navrch. „Do Soči jela jako bezstarostné tele,“ říká reprezentační trenér Marek Jelínek a dodává: „Teď je to ale dospělá ženská.“ 

 

 

Měsíc před jejím odletem na olympiádu do Koreje se znechuceně šklebíme na mokré sedačce lanovky na Dolní Moravě. Je mimořádně teplý leden, na horách padá sníh s deštěm a oba nás zastudí mokrý zadek. Evě začíná dvoutýdenní soustředění, jako vždy po Novém roce.

„Popravdě řečeno, asi byste teď měla trénovat někde v Alpách, ne? Co tady,“ ukazuju na sjezdovku zaplněnou turisty, kteří zápolí s rozbředlým technickým sněhem.

„Asi jo,“ pokrčí rameny. „Možná to tak i dopadne. Ale nemůžeme se jen tak vykašlat na všechno, co je tady připravené.“ O víkendu přijede čtyřicet dětí na týdenní tréninkový kemp a její trenér Marek Jelínek, přezdívaný Jelen, bude mít školení koučů z celé republiky. „A na Dolní Moravě nám všichni dělají pomyšlení a my za to o nich můžeme akorát hezky mluvit, takže je těžké teď utéct jen proto, že se jim letos nepovedlo počasí. A můj sponzor nám postavil tuhle věc, to je taky hloupý, abychom jim řekli, ať si to zase odvezou.“

„Tahle věc“ je sedmimetrová stavba-lešení na svahu vedle lanovky, ze které technici místního lyžařského areálu udělají věrnou kopii startovací rampy, jež na skikrosaře a snowboardcrossaře čeká v olympijském Pchjongčchangu. Právě start Marka Jelínka mimořádně trápí. Organizátoři si vymysleli něco, co tady ještě nebylo: na jiných závodech se závodníci odrazí, jedou jeden dva metry po rovině a teprve potom se trať láme dolů, takže než se pořádně rozjedou, mají zlomek vteřiny na to, aby se srovnali do správného postoje – startují čelem dopředu, jet však musí bokem.

Jenže v Koreji se odpíchnou a skočí rovnou do propasti. Tři metry budou padat vzduchem, postoj musí změnit bez pevného sněhu pod nohama a dopadnou na téměř kolmou stěnu, která sedm metrů pod úrovní startu přejde do šest metrů vysokého protisvahu. Kdo nepřistane přesně tak, jak má, dole se buď rozseká, nebo přinejmenším nenabere rychlost, nevyjede až nahoru a má po olympiádě.

„Pro lyžaře je kros jednodušší,“ vysvětluje Marek Jelínek. „Když dopadnou ne úplně ideálně nebo do nich někdo strčí, můžou jednou nohou ukročit a srovnat se. Ale na snowboardu krok neuděláte, na něm máte nohy svázané prknem. Pro holky to je pochopitelně ještě těžší než pro kluky, nemají jejich sílu.“

Je to ještě komplikovanější: když snowboard nepřistane na té kolmé stěně ideálně, celou plochou, hrana se zařízne do sněhu, prkno vystřelí do strany a s velkou pravděpodobností smete závodnici, která jede vedle. A pravidla snowboardcrossu jsou jednoduchá a neúprosná: je to kontaktní sport, kdo na trati spadne, spadne, a nezkoumá se, kdo za to může.

Možná se organizátoři svého nápadu potom trochu lekli; rozeslali do světa trojrozměrné počítačové modely tratě, aby si jednotlivé týmy mohly postavit aspoň startovací věž, nebo dokonce celou trať, a natrénovat, co se dá. Ale nikdo nepočítal s tím, že v lednu bude na Dolní Moravě pod Králickým Sněžníkem málo sněhu. Jelínek řeší s vedením areálu, aby stavbu rozmontovali, na rolbě vyvezli nahoru, kde je více sněhu, a zase postavili. Až se to podaří, začnou na ní trénovat: budou skákat nejprve z malé výšky a postupně, s přibývající jistotou, polezou výš a výš. Společně s Evou tam budou další dva potenciální olympionici, Vendula Hopjáková a Jan Kubičík. Hlavně nesmějí padat, všichni tři mají jako na potvoru poraněná ramena a každý pád může skončit sledováním olympiády v televizi.

„Bolí to?“ ptám se Evy na lanovce.

„Ani ne. Bude to dobrý, jsem zvyklá. Mám hypermobilní klouby a ramena mi vždy vypadávala. Teď už je mám dost vykloktaná, tak jsem byla vloni na operaci s tím levým, zpevnili mi ho, a letos jsem měla po sezoně naplánované to pravé. Bohužel ve Val Thorens jsem si před měsícem de facto zničila tu operaci, takže musím na reoperaci. Ale až po sezoně.“

Je jí teprve 24 let a seznam jejích zranění (a titulů) je mnohem delší, než věk napovídá: na lyžích začala jezdit krátce poté, co se naučila chodit, a v sedmi přešla na snowboard – dělala freestyle, což jsou nejrůznější skoky a triky. Ve třinácti si zlomila holenní kost, začala se bát, a jak sama říká, trenéři jí moc nepomohli překonat strach a zlepšovat se. Pak si na koni zlomila ruku.

V patnácti přešla na snowboardcross, protože její kamarádka, majitelka stáje, kam chodila jezdit, dělala zároveň fyzioterapeutku snowboardcrossařům a zeptala se, jestli to nechce zkusit. Za dva roky vyhrála juniorské mistrovství světa 2010, totéž zopakovala v roce 2011 a zároveň skončila pátá na seniorském mistrovství světa. Pak si přetrhla přední křížový vaz v levém koleni a následně vyhrála juniorské mistrovství světa 2013. V témže roce poprvé zvítězila v závodu Světového poháru a za rok přivezla ze Soči zlatou medaili. Po olympiádě si zlomila nohu a v sezoně 2016/2017 se stala celkovou vítězkou Světového poháru; rok předtím skončila druhá. A průběžně jí každou chvíli vypadávala ramena z příliš mělkých kloubních jamek.

„Co ten start v Pchjongčchangu? Jak to vidíte?“

„Nevím, snad to tady natrénujeme. Nevidím to primárně jako technický problém, spíš asi půjde o to, aby člověk měl koule na to moc nespekulovat, a prostě skočit a jet. Bude to hlavně o morálu. Ale možná se pletu, teprve uvidíme. Celá trať tam je těžká, budeme na ní trénovat jen dva dny – pokud to nebudou muset zkrátit kvůli počasí – a bylo by super přijet tam s tím, že start mám víceméně vyřešený a můžeme se věnovat jiným těžkým místům.“

 

Bolest

Snowboardcross je nádherně napínavý a krutý sport: čtyři nebo šest závodnic se řítí klikatým korytem, létají přes série obrovských boulí a předjíždějí se v rychlosti až 90 km/hod. Ideální stopa existuje většinou jen jedna; všechny se do ní cpou, takže se občas srazí a spadnou. Nebo některá udělá technickou chybu, nezvládne zatáčku nebo skok a vezme s sebou i centimetry vzdálenou soupeřku. Nosí helmy i chrániče zubů, páteře, ramen, loktů, hrudníku, boků a kostrče, ale beztak při žádném jiném sportu na zimní olympiádě nedochází k tolika zraněním jako právě při snowboardcrossu. A jsou to většinou úrazy ramen a hlavy, protože pád často znamená, že prkno se o něco zasekne a tělo setrvačností pokračuje hlavou napřed, s dopadem na tvrdý sníh nebo nějakou překážku – představte si náraz do zdi v devadesátce. Nemluvě o tom, že prkna mívají pekelně ostré hrany, takže někdy vzájemný kontakt končí i hlubokou řeznou ranou.

„Prakticky všichni jsme zažili bezvědomí,“ říká Eva Samková.

„Bojíte se?“

„Pochopitelně. Každý se občas bojí. Někdy to jsou obavy a někdy opravdový strach. Stává se, že si trať při tréninku nějak načtu, vím, co mám jak projet a skočit, a druhý den při závodě je jiné počasí, trať se zrychlí nebo zpomalí a veškerá jistota je pryč.“

„Máte za sebou hodně pádů a zranění a tu bolest si určitě pamatujete. Na druhé straně jste zkušenější než dříve a nepochybně jste zažila i spoustu okamžiků, kdy jste se nejdřív bála a pak to dobře dopadlo. Co z toho dnes převládá?“ ptám se dál.

„Celkově jsem asi opatrnější. Když jsem byla mladší, tak jsem spíš než dnes provedla nějakou kravinu, prostě to tam poslala a někdy nedopadla dobře. Dnes udělám méně špatných rozhodnutí a určitě jsem… řekněme, že zdrženlivější. Zároveň si ale říkám, když koukám na trať, že už jsem jich zvládla tolik, tak proč bych nedala i tuhle. Respekt mám vždy, ale když už to jednou projedu, dál to většinou neřeším.“

„Prohrála jste někdy proto, že jste si v nějakém úseku netroufla pustit to tak rychle jako vaše soupeřka?“

„Samozřejmě, i když se to stane spíš v rozjížďkách než ve finálové jízdě. Ale například když jsem v sedmnácti poprvé dojela v závodu Světového poháru na pódium, nevěřila jsem si na jednu překážku, přibrzdila jsem a kvůli tomu jsem nevyhrála. Ale nevyčítala jsem si to, byl to ohromný úspěch a byla jsem nadšená. Pořád je mnohem lepší skončit druhá a vědět, co můžu zlepšit, než skončit druhá a myslet si, že líp to zajet nejde. Kdybych vyhrála a nenapadlo mě, co jsem mohla udělat líp, bylo by to pro mě strašně demotivující a asi bych toho dávno nechala. – Ale je pravda, že v takovém případě by mě na to trenéři taktně, nicméně naléhavě upozornili, tohle si oni nikdy nenechají ujít.“

Tady je správné místo, abych se přiznal, že jako čtenář absolutně a bez pardonu nesnáším, když autor do přímé řeči zpovídané osoby vloží něco jako „smích“ nebo „se smíchem“; asi abych pochopil, že jsme právě doklopýtali do veselé chvilky. Takže tuhle berličku ze mě nedostanete ani párem volů. Navíc v případě Evy bych to musel cpát pomalu do každého odstavce, protože je skoro pořád veselá, pořád ironická a vůbec nejčastěji sebeironická. Na Dolní Moravě má s sebou svá čtyři závodní prkna a několik tréninkových. Každému z nich dala nějaké jméno, a když ji fotograf poprosí, aby mu s jedním zapózovala, koukám, že na obalu je napsáno „Evička Božská“. Ona pochopitelně ví, že je hvězda týmu, ale zároveň ten svůj status ironicky shazuje. Ne že by o vážných věcech nemluvila vážně, ale zvlášť její konverzace s trenéry je nekonečný proud nevinného, inteligentního špičkování i nelítostného utahování si jeden z druhého, aniž by pozorovatel mohl zapochybovat, kdo je šéf a kdo nakonec musí poslechnout.

„Proč je vlastně tak dobrá? Co dělá lépe než ty ostatní?“ ptám se Marka Jelínka.

„Má cit pro skluz. Dokáže na prkně stát tak, že jede rychleji, než když na něm stojí někdo jiný.“

„Všiml jsem si, že na většině fotek ze závodů je v nižším podřepu než ostatní závodnice.“

„Je hypermobilní, pohybuje se ve větším rozsahu. Obecně se dá říci, že se hýbe efektivněji a někdy trochu jinak a v trochu jinou chvíli než ostatní. Mohl bych o tom mluvit hodiny, ale ty technické detaily by laiky nebavily.“

„Má výjimečný instinkt, nebo dokáže výjimečně dobře zpracovat a pak realizovat to, co jí jako trenéři říkáte?“

„Vždy to je kombinace obou faktorů. Ona není špičková atletka, není ze všech nejrychlejší, nejsilnější ani nejvytrvalejší, ale v ničem není špatná, dobře se to v ní poskládalo. Včetně toho, že odmalička jezdila na koni, to člověku taky dá nějaký cit pro ovládání něčeho, co nejste vy. Hraje na saxofon, to je zase cit pro rytmus a práce s dechem. Jezdila na běžkách, běhala přespoláky. A až do Soči nic moc neřešila, takže z hlediska závodění na tom byla dobře mentálně; což neznamená, že není inteligentní, tohle s intelektem nesouvisí. Na olympiádě jsme s ní po vyhrané kvalifikaci šli za Pavlem Kolářem, profesorem rehabilitace, protože byla celá bolavá, a někdo mu zavolal, co jako ta Samková, jak to dopadne? A profesor povídá: ,Asi to vyhraje, ta vůbec neví, že je na olympiádě!‘– Já tam byl úplně na kaši, vyvrcholení skoro deseti let práce, životní šance, úplně jsem se zalykal nervozitou, zatímco ona vypadala, že je na dalších obyčejných závodech...“

„Jak by se jako závodnice mohla ještě zlepšit?“

„Ona vyhrává kvalifikační jízdy, kdy je na trati sama. Loni vyhrála snad všechny, ale nevyhrála všechny závody, protože jet v chumlu je úplně něco jiného, než když se vám tam nikdo nemotá. Třeba když je zatáčka hodně zmrzlá, hrbolatá a zavřená, některé holky ji dokážou projet níž, po kratší dráze než Evka – a čistě, po hraně, bez driftu. Ve výjezdu jsou pak před ní, a pokud je za takovou zatáčkou rovinka, ona nemá jak zvýšit rychlost. Může si pomoci jen tím, že se dostane do vzduchového pytle té, co jede před ní, a vyveze se za ní. Tohle je celkem speciální dovednost, která se dá natrénovat, ale my s našimi tréninkovými podmínkami nemůžeme nechat jezdit čtyři holky, aby si to zkoušely. Nemáme kde.“

„V čem je vaše práce s ní dnes nejvíc odlišná od doby před olympiádou v Soči?“

„Až do Soči nám skoro bezmezně důvěřovala. Prostě se snažila na kopci udělat to, co jsme od ní chtěli. Takže když spadla, ptala se nás, jakou udělala chybu, a neměla sklon přemýšlet, jestli jsme jí neporadili špatně. To je z pohledu trenéra ideální. Kdybychom jí dávali chybné instrukce, pochopitelně by si to nakonec uvědomila, není hloupá. Ale to se nestávalo anebo jen výjimečně. A protože nám důvěřovala, méně se bála a jezdila uvolněně. Paradoxem našeho sportu totiž je, že čím víc se na prkně bojíte, tím hůř na něm stojíte a tím spíš se rozbijete. Když máte strach, podvědomě se odkláníte od toho nebezpečí před sebou nebo vedle sebe, ztrácíte rovnováhu a zvyšujete pravděpodobnost, že si opravdu ublížíte – je to začarovaný kruh.

Po olympiádě se z ní stala celebrita a trochu ji to semlelo. Definitivně dospěla, z toho rozjíveného telátka se stala dospělá inteligentní ženská se svým vlastním životem a názorem na spoustu věcí včetně tréninku a závodění. K tomu nějaká zranění – a výsledkem bylo, že například v předminulé sezoně nevyhrála snad vůbec nic, protože se bála. Brzdila nebo spadla. Navíc i já a Kuba Flejšar jsme se někam posunuli, taky se pořád učíme něco nového a korigujeme své názory. A kvalita konkurence poskočila, tohle je pořád ještě mladý sport, který se rychle vyvíjí, a prvky, které jsme dřív používali jen my, dnes dělají všichni.

Postupně si to všechno sedlo, ale ona nás už nikdy nebude jen slepě poslouchat. Dnes nás poslechne, když nám vnitřně věří, ale to znamená, že s ní musíme jednat jinak, než když jí bylo sedmnáct nebo dvacet. Musíme ji přesvědčit, že to, co od ní chceme, je pro ni to nejlepší. – Ale neberte to tak, že si stěžuju: vy jste se zeptal a já vám vysvětluju, co se za poslední roky změnilo. Pořád se máme rádi.“

 

Trenéři

Eva Samková má celý svůj snowboardcrossový život dva trenéry: o něco déle pracuje s Jakubem Flejšarem (37 let, říká mu Flaška), který trénoval juniory. Velmi brzy se ale dostala i do pravomoci Marka Jelínka (41 let, Jelen), už tehdy trenéra reprezentačního A-týmu.

Ti dva se kdysi seznámili tak, že Flejšar závodil a přihlížející Jelínek se mu (i všem ostatním snowboardcrossařům na světě, popravdě řečeno) smál, jak na tom prkně blbě stojí a dělá nesmyslné pohyby.

Jelínek je bývalý gymnasta a trenér vystudovaný na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Gymnastiku trénoval v USA i u nás a gymnastika, jak neopomene zdůraznit, je pohybově složitější než kterýkoli jiný sport. Jelínek je trpělivý a pracovitý, vyzná se ve fyzice, biochemii a dalších relevantních disciplínách – tohle všechno v kombinaci s jeho zkušeností gymnasty a trenéra, znalého z fakulty i ostatních sportů a jejich tréninkových metodik, mu umožnilo rozpoznat, že nadšenci závodící v mladém sportovním odvětví sice možná dřou a snaží se, ale ve skutečnosti vůbec nejezdí efektivně. A nejenže to rozpoznal: postupně se do snowboardcrossu zažral a na základě svého vzdělání a zkušeností vymyslel, spočítal a sepsal metodiku snowboardcrossového tréninku.

Abyste rozuměli: všechny snowboardové disciplíny jsou velmi mladé, vždyť na prvním snowboardu se začalo jezdit (v USA) až v šedesátých letech minulého století. První ročník dnes kultovních zimních X Games, festivalu a závodů extrémních sportů včetně mnoha snowboardových disciplín, se konal v roce 1997. Na olympiádě se snowboard poprvé objevil v roce 1998 a snowboardcross až v roce 2006. Jinými slovy, Jelínek a Flejšar se ocitli ve správné chvíli na správném místě. Když začínali, nad snowboardy se ještě vznášela pouze vůně rebelie proti lyžařskému establishmentu, často podepřená vůní marihuany. Vstoupili na pole neorané, ale dnes to je už plnohodnotný profesionální sport.

Například když jejich Eva Samková přivezla zlatou olympijskou medaili, pozvali organizátoři odborné učitelské konference Jakuba Flejšara, aby udělal přednášku pro fyzikáře, kteří se snaží zatraktivnit výuku svého předmětu. Na videu jim demonstroval, jak pochopení fyzikálních zákonů pomáhá jeho svěřenkyni zrychlit na trati.

Marek Jelínek je pořád reprezentační trenér a snowboardcross jeho život naplňuje – vyjma chvil na jaře a v létě, kdy si přivydělává jako kaskadér ve filmech a reklamách, a proto se může věrohodně zmínit, že zatímco Catherine Zeta-Jonesová je opravdu neskutečně krásná a milá, Orlando Bloom se chová jako namyšlený pitomec.

Jakub Flejšar to má složitější: je úspěšný sochař, absolvent Vysoké školy umělecko-průmyslové, a po Soči řekl, že s trénováním končí. Už nechce trávit týdny a měsíce na cestách, soustředěních a závodech, ale bude se doma věnovat rodině a sochařině, které dosud kvůli snowboardcrossu šidil. Skončilo to (prozatím) kompromisem: už s Evou netrénuje tolik jako dříve, ale jezdí s týmem na závody a věnuje se například i kempům pro děti, jako je ten lednový na Dolní Moravě; právě on je začal pořádat, pochopitelně s mohutnou podporou Marka Jelínka a dalších lidí. Sport se mu evidentně zaryl pod kůži a i pro něho je těžké úplně se od něj odstřihnout.

Snowboardcross je u nás pořád ještě extrémně chudý sport. Měsíc před odletem na olympiádu si obhájkyně zlaté medaile v penzionu U Floriánka (patří rodičům jejího reprezentačního kolegy „Johnyho“ Kubičíka) vařila večeři, zatímco trenér u počítače sháněl co nejlevnější letenky na závody Světového poháru. Pozoroval jsem, jak jim to jde od ruky, a nevyhnutelně jsem si vzpomněl na předsedu fotbalové asociace Miroslava Peltu stíhaného společně s dalšími funkcionáři a úředníky za šmelinu se státními (opakuji: státními) dotacemi do sportu.

 

Motivace

Kdyby napadlo víc sněhu, snowboardcrossařům by na Dolní Moravě postavili tréninkovou trať, ale takhle jsme se mohli jen klouzat mezi turisty na červené sjezdovce. Na pár jízd se k nám přidal asi třináctiletý kluk, se kterým se Eva bouřlivě pozdravila a pak se na lanovce dlouze vybavovali o sněhových podmínkách a společných známých. Kluk vypadal, že je vedle olympijské vítězky v sedmém nebi.

„Říkáme mu Cukr, protože má cukrovku,“ smála se, když jsem se pak zeptal, odkud se znají. „Jezdí na naše kempy, ostatně všechny ty děti budou bydlet v penzionu, který patří jeho rodičům – my jsme takový rodinný sport, všichni se odněkud známe. S ním jsme se seznámili tak, že se k nám kdysi prostě přifařil na svahu a zeptal se, jestli s námi může jezdit. Mimochodem, už i jeho rodiče mu říkají Cukr.“

„Musím přiznat, že je mi sympatické, jak těm dětem pomáháte.“

„Jsem k tomu vychovaná trenéry, asi. Oni jsou takoví správňáci – společenská zodpovědnost a tak, i když oni sami by tak vznosná slova nepoužili, spíš by to shodili nějakým vtipem. Ale já samozřejmě taky vnímám, že děláme malý, chudý a zároveň celkem drahý sport a je problém v něm uspět, zvlášť když nemáte rodiče, kteří do toho můžou investovat, tak jako nemohli moji rodiče. Když vidím, že je můžu nějak motivovat a pomoci jim, tak to ráda udělám. Navíc je s nimi zábava.“

„Za posledních deset let jste asi s nikým nestrávila tolik času jako s vašimi trenéry. Už jen proto na vás museli mít silný vliv, tím spíš, že oba jsou zajímaví chlapi a jejich zájmy se netýkají jen tréninku a závodů.“

„Určitě. Třeba na Fakultu tělesné výchovy a sportu jsem se přihlásila do nějaké míry i kvůli tomu, že ji Jelen vystudoval. Najednou mi docvaklo, že je hloupé, abych tolik věcí nevěděla. Flaška mi zase doporučoval knížky a vodil mě po výstavách. Vlastně mi ukázal výtvarné umění a pomohl mi najít si k němu svůj vlastní vztah. Loni jsme třeba spolu prolezli galerie v Barceloně. Viděla jsem tam spoustu školáků a uvědomila jsem si, že my sice se školou chodili do muzeí, ale do galerií nikdy. Pak není divu, že u nás má tak málo lidí vůbec nějaký názor na architekturu, design, na to, co je příjemné a hezké a co ne.“

„Jak jste s trenéry překonali to, že když jste spolu začali pracovat, byla jste ještě skoro ještě dítě a dnes už jste prakticky rovnocenní partneři? Ten přechod nemohl být úplně jednoduchý.“

„Oni vždy byli kamarádští. Hlavně Flaška byl kámoš; Jelen byl trošičku víc trenér-autorita, ale nikdy nevydávali striktní příkazy, což bylo důležité, protože do takových osmnácti jsem byla taková, že když mi někdo řekl ,Musíš‘, já just neposlechla. Uměli mi to podat. Měla jsem to ještě umocněné tím, že jsem tehdy dost zápasila s mamkou. Jsem hodně po ní a máme bezvadný vztah, ale já nesnášela, jak mi říkala spoustu maličkostí typu ,Tohle si zabal‘ a ,Tohle si neber‘, úplně jsem z toho nadskakovala. Oni mě vlastně naučili, jak s ní vyjít bez konfliktů. A díky tomu jsem se naučila lépe komunikovat s lidmi, nenaštvat se pokaždé, když se třeba ke mně někdo nechová hezky.

My s trenéry o sobě víme, že každý z nás pro toho druhého dělá maximum, v tom si důvěřujeme. Pak dokážeme akceptovat i to, že se na něčem neshodneme. A já nikdy nepřestala respektovat, že některé věci vědí líp než já.“

Dva dny před odjezdem na Dolní Moravu měl snowboardscrossový tým tiskovku v showroomu svého dlouholetého sponzora. Eva tam strávila víc než čtyři hodiny a podala naprosto profesionální výkon. Stejně jako když jsme se na Dolní Moravě zastavili v restauraci u stanice lanovky, a sotva jsme dosedli, přišla paní s dcerou, jestli by se s ní nemohly vyfotit – Eva zase vstala, s úsměvem jim vyhověla, byla milá, ale zároveň to udělala způsobem, který zbytek osazenstva v žádném případě nemohl vnímat jako pozvánku, aby taky přišli.

„Samozřejmě že mě to někdy otravuje, ale už to snad umím regulovat,“ říká, když jí pak ty situace připomínám. „Po olympiádě za mnou chodily mraky lidí, novinářů a pámbuví koho, a já nikomu neuměla říci ne. Dnes už si dokážu oplotit svůj soukromý prostor. Naprostá většina lidí je hodná, myslí to dobře a někdy jsou neskutečně milí. V létě jsem jezdila doma v Krkonoších na kole a ve sjezdu od Strážného jsme se potkali s nějakým pánem. Kývli jsme na sebe, jak to cyklisti dělávají, já sjela další tři kopce a on mě najednou dohonil: ,Já si říkal, jestli to jste fakt vy?!‘ – Já mu povídám ,Vy jste se snad zbláznil, vždyť to teď zase budete muset všechno vyšlapat!‘ a on že to nevadí, prý doufal, že by na mě v Krkonoších mohl natrefit!

Já hodně reaguju na to, jak se lidi chovají ke mně – pokud jsou zdvořilí a hodní, tak já taky. Když ale na mě někdo v půl jedenácté houkne v hospodě, jestli jsem ta olympionička a abych se vyfotila, tak řeknu, že po desáté se už nefotím; pochopitelně ne kvůli tomu, kolik je hodin, ale kvůli tomu houknutí. A naprosto nesnáším, když si mě lidi fotí nebo natáčejí rádoby tajně, abych o tom nevěděla. Z toho mám pocit, že mě okrádají o soukromí. Nechápu, proč nepřijdou, nepozdraví a nezeptají se. Nedávno jsem byla na Kinterově výstavě a byl tam týpek, který dělal, že si fotí selfie, ale čekal, až budu procházet za ním...“

„Vy jste už vyhrála olympiádu i Světový pohár. Baví vás to vlastně ještě?“

„Když je někdy na závodech hnusně, trať je hnusná a mám z ní strach, tak si i řeknu, že to nemám zapotřebí. Ale pak třeba vyhraju, nebo se aspoň udělá hezky, a já si uvědomím, že mám štěstí, že to můžu dělat a ještě mě to uživí. Ten sport mě baví a nemám pevnou pracovní dobu, pochopitelně se musím orientovat podle závodů, ale zbytek času si ošéfuju sama. A jsem v hezké přírodě a mám to privilegium, že se opravdu musím starat jen sama o sebe.

Po olympiádě, když jsem chtěla, aby mě to bavilo, ale nebavilo mě to, tak mi skikrosař Tomáš Kraus řekl: ,V tom, co děláš,  jsi jedna z nejlepších na světě. Kolik věcí ti ještě v životě půjde tak dobře? Tak neblbni, važ si toho a užij si to.‘ A měl pravdu.“ •

 

Eva Samková v sobotu 20. ledna vyhrála závod Světového poháru v tureckém Erzurumu. Dva dny předtím zemřel po dlouhém boji s nádorovým onemocněním její otec. Život mi píše různé příběhy a zkouší moji odolnost. Byl to právě táta, který mě spolu s mojí mámou učil bojovat, nevzdávat se a věřit, že cesta, kterou jsem si vybrala, je správná. Dnes jsem vyhrála pro něj. Porazit smutek a poprat se o své místo je přesně to co by si přál a byl by na mě pyšný,” řekla Eva Samková.

 

Autor je novinář, někdejší šéfredaktor Mladého světa a bývalý ředitel Reader’s Digest pro střední Evropu. Člen Rady České televize.

 

Další medailové naděje
Olympiáda v jihokorejském Pchjongčchangu se koná 9. – 25. února.
Velkou chuť na medaili měla biatlonistka Gabriela Koukalová, která před čtyřmi roky získala dvě stříbra, letos ale závodit nebude. Do koho tedy mohou čeští fanoušci vkládat největší naděje? Rychlobruslařka Martina Sáblíková získala na olympiádě v Soči zlato, stříbro a bronz; při závodě na 5 000 metrů bude útočit na čistý olympijský hattrick (získala totiž zlato v této disciplíně i před osmi lety ve Vancouveru). Medaili může získat i další rychlobruslařka Karolína Erbanová, aktuální mistryně Evropy ve sprintu, která se čtvrtou sezonu připravuje s nizozemským trenérem. Obojživelnice Ester Ledecká bude závodit v alpských disciplínách i na snowboardu, největší šance má v paralelním obřím slalomu na prkně, v němž je úřadující mistryní světa. Zabodovat mohou biatlonisté Veronika Vítková či Ondřej Moravec, skokan na lyžích Roman Koudelka, snowboardistka Šárka Pančochová, sdruženář Tomáš Portyk, běžkař Martin Jakš. Zvláštní kapitolou jsou hokejisté, kteří žádnou olympijskou medaili nezískali už od Turína 2006; letošní hry se ale musí obejít bez hvězd z NHL, což by mohla být určitá výhoda. 
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat