Reporáž

Buenos días, jedu do města jedna tři šest osm

04 / 08 / 2015

Dal jsem si předsevzetí, přestanu naříkat. Z Kolumbie vás zahrnu něčím veselým, bude to Světové Tažení Optimističtějšího Poláčka. Ano, něčím veselým… Jenom ještě nevím, čím.

Dal jsem si předsevzetí, přestanu naříkat. Z Kolumbie vás zahrnu něčím veselým, bude to Světové Tažení Optimističtějšího Poláčka. Ano, něčím veselým… Jenom ještě nevím, čím.

Dal jsem si předsevzetí, přestanu naříkat. Z Kolumbie vás zahrnu něčím veselým, bude to Světové Tažení Optimističtějšího Poláčka. Ano, něčím veselým… Jenom ještě nevím, čím.

Dva měsíce jsem se nebál lidí, přišlo to až v Panamě a Kolumbii. Ke strachu vlastně nemám jasný důvod, jenom indicie…

Vykračuju si za bílého dne po Panama City a přiběhnou za mnou postupně dva muži, jestli jsem se nezbláznil, že v ruce nesu notebook. „V žádném případě nesmíš jít touhle úzkou ulicí, jdi tou širokou, a i tak buď opatrný!“

Totéž v kolumbijském Medellínu, kam jsem se z Panamy hodinu proletěl nad džunglí. Vezu se autobusem z letiště do centra, a když chci vystoupit, mladá holka mě zastaví: „Foťák si dej do krosny. A vůbec, nechoď tady v noci po ulici, je to risk.“

Docela jí věřím, protože když vidím ten chaos kolem sebe, zástupy žebráků a drsně vypadajících hochů na motorkách, jako v bavlnce si nepřipadám. „A co mám dělat?“ Holka se usměje: „To máš jednoduchý, jeď do jiný čtvrti, třeba do El Poblada, tam budeš v klidu.“

Poslechnu ji a brzy lituju, že nemám víc času na pochopení téhle záhady. Pět kilometrů odsud jsem byl na území, které připomínalo říši narkobarona Pabla Escobara před čtvrt stoletím.

A teď jsem na jakési větší Stodolní ulici se stovkami dalších turistů. Restaurace vypadají jako galerie, hotely jako butiky, je tu dvakrát dráž než v centru, vesele se tančí salsa, a kdybych zapomněl na ulici foťák nebo mobil, nejspíš je tam ráno zase najdu.

Tam stojí žebrák, svezeme ho?

Kamarád Tony mě varoval: „Nikde na světě se lidi kvůli výkupnému neunášejí tak často jako v Kolumbii, buď opatrnej.“ Zajímalo mě, jak můžu být při stopování opatrný. „Tvař se jako chudej člověk, kterej nemá co ztratit, jenom potřebuje pomoc.“

Což mi nečiní potíže, po dvou měsících už jako chudák skutečně působím. Na stop tedy vyrážím beze strachu a je to mnohem lepší než v Panamě: jedu vysoko v horách, je nějakých pětadvacet stupňů. Roste tady fantastická káva – a vůbec, tyhle kopce fantasticky taky vypadají.

U silnice se prodávají všemožné tropické plody, u většiny ani neznám jméno. Člověk by i se zavázanýma očima poznal, jakému ovoci se v které vesnici daří nejlépe. Míjím deset na sebe nalepených stánků s ananasem, nádherně to voní. Jinde jsou zase stánky s mandarinkami nebo třeba s hroznovým vínem.

Řidič mi koupil jakýsi chladivý mošt plný ledové tříště a pít bych to mohl pořád – po litrech.

Co říkáte, je to zatím dostatečně optimistické?

Dvakrát jsem jel delší úsek na motorce, protože motorku tady má každý, ale mám z toho vždy rozpačité pocity. Jasně, na těch projížďkách je trocha romantiky, ale přeci jenom… s helmou a bez těžké krosny na zádech by to bylo příjemnější.

Jak jsem si v Kolumbii zamiloval přírodu, tak nesnáším zdejší města, nic podobného jsem zatím nezažil. I ta, která jsou na mapě značena coby vesnice, mají rozlohu Brna.

Vždycky si už myslím, že jsem na konci, ale za zatáčkou vidím další řady baráků. Je tu smrad z výfuků, za který podle mě nemůžou ani tak tisíce motorek, jako spíš náklaďáky: mají komín jako parní lokomotivy a k nebi z nich stoupá černý kouř.

Opravdu si nepředstavujte, že když stojím na konci města, dejme tomu města jménem Cali, jsem v tropickém ráji. Cítím obrovský zmatek: pořád mi zastavují mikrobusy, troubí na mě motorky, kterým překážím u krajnice, mihají se kolem mě cyklisti, kulhají kolem mě psi.

A protože jsou okraje silnic zároveň pěšími zónami, většina řidičů vůbec nepochopí, že ten jeden nuzně vyhlížející člověk v davu před nimi je stopař.

Ale nestěžuju si. Nakonec vždy zase vyjedu serpentinami do hor a ve vesnicích děti pouštějí draky, to je dobré. Jenom jsem z toho trošku unavený. A unavení lidé páchají chyby.

Tak já to zkusím dojet

Odpoledne se snažím dostat z Popayánu do města Pasto a zastaví mi manželský pár, Roque a Deyanina, který neumí jediné slovo anglicky.

Když se později snažím zrekonstruovat, co se vlastně stalo, dojde mi, že jsem jim asi neřekl jméno města, kam chci jet, ale omylem jsem zadrmolil PIN ke své platební kartě – česky.

Pokrčili rameny a najednou jsme byli v serpentinách ještě strmějších a v krajině ještě krásnější než obvykle, což mi bohužel nepřipadalo podezřelé.

Po hodině mě už zaráželo, že tudy nic nejezdí, ale pořád ještě mě nenapadla varianta, kterou se dozvím hned poté, co zastavíme na samotě vysoko v horách, mezi citronovníky a slepicemi.

„A když teď pojedu dál rovně, za jak dlouho bude Pasto?“

„Pasto no, no Pasto, Bolivar!“

„Eh?“

„No Pasto, Bolivar!“

„Bolivar?!“

„Si, seňor.“

Neboli prvně během své pouti jsem zabloudil a ocitl se asi osmdesát až sto kilometrů od své trasy.

Půl hodiny s manželským párem čekáme, nepojede-li něco na opačnou stranu, ale je tady božský, motory nerušený klid, takže dojde k očekávanému…

„Přespíš u nás,“ zvou mě do červené chaloupky, ve které to vypadá jako v tropických Ratibořicích: pase se tu telátko i osel, vítá nás pes a zelený papoušek.

Chvíli jsem naštvaný, ale když si pak sednu na zápraží, obdivně zírám do údolí a na obrovské sopky, lemující horizont, když dostanu kávu a maso s rýží, když začne po setmění foukat osvěžující vítr, nálada se změní.

Jo, tohle chci. Tohle se mi líbí.

S rodinou moc nemluvíme, nemáme společný jazyk, ale sedíme spolu dlouho do noci, posloucháme muziku z mobilů a prohlížíme fotky z mojí cesty.

Dcery Katarina a Daniela, plus minus třináctileté, vstávají ráno v šest a na motorce odjíždějí kamsi do školy. Tak vstanu s nimi a pokusím se vrátit tam, odkud jsem se včera ztratil.

A pak už na Ekvádor!

Abych to uzavřel opravdu optimisticky, tak jsem se rozhodl, že přeci jen zkusím splnit původní plán a dorazit až do Ohňové země. Udělám pro to všechno.

Pokud už ani jednou nezabloudím, třeba se mi to povede.

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat