České počiny

Český dirigent ve světové extralize

06 / 08 / 2017

„Ten úplně první moment, kdy se člověk postaví před nový orchestr, je vždycky strašně krásnej. Oni čekají, já čekám. Jak to bude fungovat, jestli to klikne...“ Tomáš Netopil už se postavil před desítky orchestrů, včetně těch nejprestižnějších. Patří ke globální dirigentské špičce – ale odmítá (si) to přiznat. Říká jen, že „je to asi docela dobrý“. Nyní bude řídit závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha.

„Ten úplně první moment, kdy se člověk postaví před nový orchestr, je vždycky strašně krásnej. Oni čekají, já čekám. Jak to bude fungovat, jestli to klikne...“ Tomáš Netopil už se postavil před desítky orchestrů, včetně těch nejprestižnějších. Patří ke globální dirigentské špičce – ale odmítá (si) to přiznat. Říká jen, že „je to asi docela dobrý“. Nyní bude řídit závěrečný koncert festivalu Dvořákova Praha.

Původně měl být houslistou: bylo mu šest, když ho táta odvedl do lidušky. Tehdy se samozřejmě ještě nevědělo, jak velký má Tomáš Netopil talent, ale oba rodiče hudbu milovali a chtěli, aby byla přítomná i v životě jejich dítěte.

A tak si Tomáš strčil housličky pod bradu, a ačkoliv dlouhé hodiny hraní nebyly pro malého kluka vždycky „úplně favoritním způsobem trávení času“, na konci základky už věděl, že by se muzice chtěl věnovat profesionálně.

Čili nastoupil na konzervatoř, kde se pak jeho přesvědčení ještě prohlubovalo – díky skvělému profesorovi, díky spolužákům, s nimiž založil komorní orchestr, a taky díky taktovce, kterou vzal v té době poprvé do ruky.

Dnes Tomáš Netopil (42) s tou taktovkou cestuje mezi kontinenty a řídí ta nejlepší možná hudební tělesa, skutečnou extraligu. Berlínské filharmoniky. Londýnské filharmoniky. Orchestry v La Scale, vídeňské nebo pařížské opeře, v lipském Gewandhausu. Symfonické orchestry ve Stockholmu, Curychu, Sydney, Tokiu… A jeho táta zatím doma „jede druhé kolo“: cvičí na housle se sedmiletou vnučkou. „A myslím, že si to docela užívá.“

 

Hnací síla

Ve Wikipedii stojí, že se Tomáš Netopil narodil v červenci 1975 v Kroměříži nebo Přerově. „No v tom Přerově, no,“ směje se, „oni totiž v kroměřížské nemocnici zrovna malovali. Ale už za dva dny se se mnou máma vrátila zpátky, takže já vždycky říkám, že jsem se narodil v Kroměříži.“

Žádní profesionální muzikanti v rodině Netopilů nebyli, ale pro oba Tomášovy rodiče hudba představovala hlavní a klíčovou zálibu: „Máma zpívala v různých jazzových formacích, táta hrál na housle v komorním orchestru a taky na kytaru v beatové kapele, ve které hraje dodnes.“

Tomáš si nevzpomíná, že by kdy měl nějaké jiné veliké sny než dělat hudbu. Nechtěl být ani hasičem, ani fotbalistou, ani třeba kosmonautem. Od šesté třídy se připravoval na studium konzervatoře, chodil na soukromé hodiny k profesoru Schulmeisterovi, cvičil doma s tátou.

Na konzervatoř (v „rodné“ Kroměříži) pak nastoupil v září 1990, v druhém ročníku se dostal k profesoru Jaroslavu Krátkému a začalo prý jedno z nejkrásnějších období v jeho životě. Krátký se stal Netopilovým hudebním guru: „To on mě naučil věnovat se muzice opravdu řádně, i s tím obrovským počtem hodin, které je třeba strávit s nástrojem. Naučil mě o hudbě přemýšlet. A taky mě naučil poslouchat zpěv, protože tvrdí, že housle by měly znít jako lidský hlas. Takže mě neustále zásoboval operními, ale i jinými nahrávkami. Bylo to strašně intenzivní období, takový nabitý!“ vzpomíná Tomáš.

Proč tedy po konzervatoři začal na pražské AMU studovat dirigování, a ne housle? „Ono to vlastně bylo tak, že jsem se hlásil jak na dirigování, tak na housle. Jenže mi moc nešel klavír, což byl problém. A tak mě přijali na dirigování a řekli mi, abych se mu ten rok věnoval a pak, až trochu zvládnu klavír, abych se na ty housle přihlásil znovu. A já si řekl, že to tak teda udělám.“

Jenže za rok už se Tomáš Netopil na housle nepřihlásil. Jednak proto, že se jimi v té době už živil, z konzervatoře byl v podstatě hotovým houslistou a v Praze hrál například v Talichově komorním orchestru. Ale hlavně proto, že ho dirigování pohltilo, začalo ho strašně bavit. „Zkoušel jsem si to už na konzervatoři, chvíli jsem dirigoval ten náš komorní orchestr,“ říká. „A samozřejmě jsem si už tou dobou představoval, jak diriguju symfoňák! Dokonce jsem si to zkoušel doma v pokoji, vždycky jsem si pustil nějaké cédéčko. Byla to taková fantazie, ale asi důležitá, sloužila totiž jako hnací síla.“

 

Vtisknout jim něco svého  

Co vlastně dělá z dirigenta dobrého dirigenta? Tomáš Netopil chvíli přemýšlí. „To je hrozně individuální, univerzálně platný recept asi není,“ říká. „Nicméně hlavní je nejspíš umění přesvědčit. Orchestrální hráči jsou vysoce inteligentní lidé a výborní muzikanti, kteří navíc veškerý repertoár, pokud to teda není dvacáté století, znají i pozpátku. Mají své představy, svůj styl. A dirigent, který před ně předstoupí, musí mít zase svou jasnou představu. Musí vědět, jakým způsobem je strhnout, vtisknout jim něco svého.“ Což, jak ještě podotýká Netopil, v sobě člověk pravděpodobně musí mít, s věkem a zkušenostmi se tahle schopnost jen prohlubuje.

Svou vlastní profesionální kariéru odstartoval Tomáš Netopil v roce 2002, kdy vyhrál velkou dirigentskou soutěž Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu. Tou dobou už měl za sebou pět let na AMU a taky bezmála dva roky na Královské akademii ve Stockholmu, kde studoval mimo jiné u legendárního finského skladatele a dirigenta Jormy Panuly.

Že se chce učit v zahraničí, věděl prý vždycky, a to i přes fakt, že v Praze byly mezi jeho kantory i hvězdy typu (nedávno zesnulého) Jiřího Bělohlávka. „Chtěl jsem ten obor prostě poznat jaksi v širším spektru,“ vysvětluje Tomáš s tím, že každý z pedagogů, ať už českých, nebo zahraničních, mu dal něco konkrétního.

Kupříkladu na Bělohlávkovi Netopil obdivoval jeho smysl pro absolutní čistotu provedení nebo zásadu ctít skladatele, respektive co nejvíc využívat prostředky, které autor opravdu napsal. „Rád taky vzpomínám na profesora Františka Vajnara, který byl zase takový ryzí muzikant, měl svou energii, kterou mi otevřel zas úplně jiné okno. Ve Švédsku to pak byli třeba Číňan Jin Wang nebo právě Jorma Panula, kteří mi hodně pomohli s dirigentskými gesty. Tady v Praze mi to přišlo všechno takové moc naučené, měli jsme taktovací schémata, která jsme museli umět. Ale oni mi ukázali, jaká může být v rámci těch gest svoboda, jak se líp vyjádřit,“ vysvětluje Netopil.

Zpátky do roku 2002: soutěž pojmenovaná po Georgu Soltim, jednom z nejvýraznějších dirigentů dvacátého století, k sobě tehdy připoutala obrovskou pozornost hudebního světa. „Byl to první ročník, navíc v Německu, kde do té doby žádná srovnatelně velká dirigentská soutěž nebyla.“ Do Frankfurtu se tudíž přijela podívat spousta důležitých lidí – a vítěz, tehdy sedmadvacetiletý Netopil, najednou začal dostávat prestižní pracovní nabídky. „Ale já chtěl ještě studovat!“ říká Tomáš.

Následujícího léta se tedy přihlásil na devítitýdenní letní školu v Aspenu v Coloradu. „A to byl taky obrovskej zážitek, protože tam jsem studoval dirigování u Davida Zinmana a k tomu i housle u Paula Kantora, to je takový vynikající americký profesor. Denně jsem vstával v šest, studoval partitury, pak cvičil na housle. Museli jsme hrát v orchestru, do toho jsme měli dirigentské semináře. Ale bylo to teda krásný, fakt!“

V závěru devítitýdenního pobytu dostal Netopil hlavní cenu americké dirigentské akademie a o rok později se do Aspenu vrátil. V roce 2004 taky debutoval na Pražském jaru. A následujícího léta si ho David Zinman pozval do Aspenu jako asistenta.

 

Moc velký balík

Někdy se stává, že hvězda v nějakém – skoro libovolném – oboru vejde ve známost nejdřív v zahraničí a až pak se třeba proslaví doma. Tomáš Netopil vstoupil do širšího povědomí Čechů nejspíš v roce 2009, kdy se stal (v pouhých 34 letech) šéfdirigentem orchestru Národního divadla.

Měl jasnou vizi, chtěl se, jak tehdy řekl v rozhovoru pro Hospodářské noviny, „poprat s kolosem“ a do opery v Národním „přinést něco jiného, než na co byli diváci zvyklí“. 

Počítal přitom s tím, že jím prosazované změny můžou dřív nebo později narazit jak u souboru, tak u kritiků nebo publika. Přesto se do přetváření české první scény pustil.

Nakonec ale neměl čas změny dotáhnout do konce: „Ve třetím roce mého působení se ministerstvo kultury rozhodlo sloučit Národní se Státní operou. Já byl absolutně proti, operní dům Národního divadla společně se Stavovským byl už tak hodně velký balík na to, aby ho člověk mohl nějak modelovat. Natož ještě se Státní operou,“ vzpomíná Tomáš. A tak se sbalil a po třech letech (z původně zamýšlených pěti) z Prahy odešel.

Následujícího roku pak zakotvil v Aalto Theater v německém Essenu, kde se stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem a kde má, jak říká, „krásné zázemí“: „Tvůrčí volnost, skvělý orchestr, moderní, akusticky fantastické divadlo. A vedle něj je ještě filharmonie, která taky patří k nejlepším sálům v Německu a kam jezdí hostovat špičkové orchestry světa.“

A tak Tomáš Netopil zrovna nedávno prodloužil v Essenu smlouvu až do roku 2023.

 

Bludný Netopil

Hvězdný muzikantský život má ale i své náročné stránky. „Vezměte si třeba jenom uplynulý týden,“ říká Tomáš. „V neděli jsem měl koncert v Essenu, v pondělí jsem letěl do Brna na zkoušku, ve středu byl koncert v Kroměříži na festivalu, který zastřešuju. Ve čtvrtek jsem letěl do Essenu na představení, v pátek do Vídně a pak do Brna na další zkoušku, v sobotu zpátky do Essenu. V neděli jsem byl znova v Brně, teď (úterý – pozn. aut.) jsem tady (v Litomyšli – pozn. aut.), kde mám večer koncert. A zítra odlítám zpátky do Essenu.“

Tomáš Netopil říká, že cestování samotné mu nijak zvlášť nevadí, některé destinace by si sice klidně odpustil (temnou listopadovou Moskvu), ale jiné má zase vyloženě rád (třeba Amsterdam, Monte Carlo nebo už zmíněný Aspen).

Tou odvrácenou stránkou nabitého programu je ale nedostatek času stráveného s rodinou. Tomáš a jeho žena Lucie (psycholožka) mají dvě dcery, sedm a jedenáct let. „Jsou v Kroměříži. No, je to dost náročné,“ přiznává Tomáš, „úplně jiné než mít rodinu u sebe, společně snídat a vyzvedávat děti ze školy. O to víc si to ale užívám, když jsem doma.“

Léto bývá v každém případě k rodinnému životu vstřícnější: poté, co si Netopil odbude poslední koncert sezony (obvykle v první půlce července), se jede na dovolenou. „Letos vyrážíme přes Itálii na Korsiku. Čtyři rodiny, žádní muzikanti!“ Nicméně že by Netopil cítil potřebu odstřihnout se o prázdninách od hudby, to zas ne. „Obklopuje mě pořád. Ráno vstanu a hned si něco pustím.“ Hudbu prý mají v krvi i obě dcery: „Starší hraje na klavír a chodí na zpěv, mladší má ty housličky.“

Tomáš vzpomíná, že když byl on sám malý, doma taky pořád něco hrálo, rodiče měli spoustu gramodesek – od kultovní maďarské skupiny Locomotiv GT přes Černou galaxii (což bylo slavné dvojalbum černošského soulu, které v Československu vydal Supraphon a které měl – nebo chtěl mít – úplně každý) až po mozartovské sonáty, Janáčkovu Glagolskou mši nebo nahrávky houslové legendy Václava Hudečka.

Dnes je Tomáš Netopil coby posluchač o něco vybíravější (má rád hlavně barokní hudbu, kterou si prý ale zatím netroufl sám dirigovat) a hlavně o dost „těkavější“. „Když poslouchám v autě, nevydržím u jednoho tracku víc než dvě minuty!“

 

Jestli to klikne

Za pět, deset i dvacet let se Tomáš Netopil pořád vidí s taktovkou v ruce (i když housle neopustil úplně, v Essenu letos založil filharmonický kvartet, který se publiku představí už příští sezonu). Dirigování je sice někdy fyzicky náročné, zvlášť po dlouhých operách typu Lohengrina nebo Valkýry má prý člověk dost, ale obecně vzato se dá dirigovat do vysokého věku. Záleží na zádech, která dostávají zabrat ze všech částí těla nejvíc: „Dirigent je v podstatě pořád v předklonu.“

Netopil nepřemýšlí nad tím, jestli je slavný, nebo ne, v žádném případě se necítí být hvězdou. Nehloubá ani o tom, jaký orchestr by si chtěl zkusit dirigovat nebo v jakém divadle či koncertním sále by chtěl stanout. „Hlavně to chci dobře dělat!“ směje se.

Svůj první symfonický orchestr si zkusil řídit v osmnácti: „Pamatuju si to přesně, byla to Moravská filharmonie na dirigentských kurzech v Olomouci a byl to strašnej kalup!“ Nicméně ani tehdy si nepřipouštěl, že by byl nějaký mladík, který nemá co říct – to by ho prý jedině limitovalo.

A ještě jednu věc si Tomáš Netopil užívá pořád stejně. Ten moment, ten úplně první moment, kdy se člověk postaví před nový orchestr. „Oni čekají, já čekám. Jestli to bude fungovat, jestli to klikne...“ •

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat