Povídka

Kde je Tonda?

06 / 08 / 2017

Noc a ráno v Bělé pod Bezdězem – takové jsou kulisy povídky psané pro srpnový Reportér.

Noc a ráno v Bělé pod Bezdězem – takové jsou kulisy povídky psané pro srpnový Reportér.

Pokaždý, když byla diskoška v horní hospodě, oblíkla se do černýho. Dnes vybrala kraťásky s třásněma, k nim síťovaný punčocháče, bagančata (dala za ně balík) a nátělník s lebkou (protože v něm vynikla její nová kérka). Hlavně přebít tu hubenou hnědovlásku s něžným kukučem! Nesnášela ji. Byly s ní samý potíže. Ale Tonda ji pod nánosem smrtkového make-upu zatím neodhalil. Jo, ještě pusu na černo a z hnízda na hlavě vypustit zelenej pramen.

Kapela Black Head přijela z okresního města, na Facebooku měli dva tisíce fanoušků. Hráli blbě, hlavně ten kytarista, ale možná to Líza prostě nepozná. Jistý bylo, že celý akci dodávali správnej punkovej říz. Nevadilo, že neladěj, Lízu jen trochu popuzovala debilita anglických výkřiků. Vlastně ne, bylo to super. (Říkal Tonda.) 

„... fuck you refugees, toxin you piss.“

Drsná angličtina z Mladý Boleslavi. Trsala. Všichni trsali. Tonda trhal hlavou, tak ona taky. Trávu si čmoudla, i když v kombinaci s pivem a rumem jí nemusí dělat dobře. Na trhání je super. Kapela se jí líbila víc a víc. Přišla i Simona a její velký prsa sebou trhala kousek od ní.

„Jo!!!“ řvala Simona. Tak Líza taky. Všichni. Pak vyhlásili pauzu. Diskoška už byla celkem slušně rozfajrovaná, pivo si nosili ven, hulili, pili, řvali. Ještě před nedávnem se jich bála. Teď k nim patří. 

„Všichni jsou nemocný,“ Simona vyfoukla oblak jak lokomotiva. 

„Jak to víš?“ zajímal se někdo. Simona ho neuznala hodna odpovědi. „Nakažený,“ dejmila a její důležitost s každou katastrofickou zprávou rostla. „Maj aids. Všichni do jednoho.“ Učinila dlouhou, dramatickou pomlku. Nikdo teď neřval, všichni jí viseli na rtech, oči na plný obrátky. „Roznáší se to vzduchem, stačí, aby víc zafoukalo. Nebo jen trochu. Všichni umřem.“ 

„Jak to víš?“ Ten kluk se zeptal znova. Hora svalů neboli týpek přezdívanej Panďur se na něj zamračeně otočil: „Prostě tak.“ 

„Je to jasný,“ zpražila kluka Simona. „Stačí se na ně podívat.“ 

Smích. Trochu křečovitej. Oni se bojej! Líza si prohlížela známý obličeje stažený hrůzou, přebíjenou tlačeným veselím, opilostí, urputným chlapáctvím. Většinu těch kluků znala od první třídy stejně jako jejich holky, ty nový se tu objevili v naději, že v městečku nebo okolí najdou práci spíš než ve vsích, kde se narodili. Jasně, bylo tu i pár přespolních, ale ty se jako vždycky drželi spíš zpátky, dobře věděli, že nejsou tak dobrý, že nemaj tolik tunelů v uchu, divošskejch náušnic, co protáhnou lalůček jak kšandu. Máma jí vyhrožovala, že jestli se nechá takhle zohyzdit, vyhodí ji z domu. Nenechá. Sotva přežila piercing. Líza by do tunelu nešla, nebyla tak dobrá a aspoň měla pádnou výmluvu... I když... kdyby ji máma fakticky vyhodila, Tonda by to vyřešil, postaral by se o ni. Má už práci. Zatím teda jen v lakovně karoserií, ale když se bude účastnit všech firemních kurzů, určitě brzo dostane lepší post, to je jasný. Pak z něj přestane bejt cejtit ten jed, co se mu usazuje ve vlasech, na jazyku i v podpaždí, co ji z něj bolí hlava a červenaj oči. Ale to nebyl ten důvod, proč jí tekly slzy, když ji požádal o ruku. Opravdu ji hodně překvapil, nečekala by od něj takový staromilství, ani že dá mámě obří kytici. Pozval je obě na večeři ke Třem smrkům, kde je to šíleně drahý, a zeptal se mámy, jestli mu ji dá, když Lízina táty se zeptat nemůže. To nezapomněl zdůraznit.

„Maj vyrážky a smrděj. Přenáší se to i mouchama. Píchne tě hovado, a chcípneš.“

Zírali a už sebou ani moc netrhali. Panďur se zamračil: 

„I hovadíma, nebo jenom komárama?“ „I motýlama, můrama, dokonce i lučníma kobylkama.“ „Tak se nasprejujem repelentem, ne?“ machroval Panďur. „To ti tak bude platný,“ vysmála se mu Simona. „Dáš si chleba, a umřeš, vole, protože si na něj předtím sedla moucha. Dáš si svíčkovou, a seš v pánu.“ 

Žádná kapela, ale Simona se stala hlavní hvězdou sobotní diskošky. „Cmrndneš si mlíko do kafe, a chcípneš. Všichni jsme mrtvý lidi.“

„Proč musí bejt ten tábor zrovna u nás?“

„Protože my z Horní Dolní nejsme důležitý.“

„Jdem na ně,“ řvali, jenže jí se hlava motala furt víc. Nebo to bylo jointem? Nebo strachem? Nebo láskou... A Tonda pořád někde trčel, možná zvracel na záchodě jako minule. Jenže předminule se tam líbal s tou holkou, nikdy na to nezapomene. Brečela, pak vocaď utekla, a on ji pak tři dny odprošoval. Nic si prej nepamatoval. Jenže taky řekl, že je úplně normální, že chlap někdy zahne. Že to prej nic neznamená. A že si za to může sama, když s ním na ten hajzl jít nechtěla. 

Tentokrát si Líza umínila, že půjde. Tonda je její kluk. Její nastávající. Miluje ho. Když teda není vožralej... 

Hlava se jí roztočila jak řetízkáč, když se na něm člověk zauzluje a pak se točí dvakrát a je to paráda, jenže jí je zle. Jakože stopro. Kde je ten Tonda? Vydala se ho hledat.

 

•••

Probrala se na zemi. Třásla se zimou a měla rozbitý koleno. Síťovaný punčocháče se jí zadíraly do krve, vypadalo to dost dobře, jen kdyby to tak nebolelo. Zkusila vstát. Šlo to. Teď ještě ta hlava, co v ní rachotilo jak pod mostem, když po něm jede vlak. Kde je Tonda? Ta otázka se jí v hlavě točila jak vrtule, jenže nenadnášela, stahovala ji ke dnu, dusila ji. Konečně si vzpomněla. Šla na pánskej záchod. Neměla to dělat. Taky pak neměla pít ty rumy. Už vůbec ne s pivem a vínem. Jenže strašně bulela, ještě teď ji řezalo v očích. Řasenku měla určitě rozmazanou. Čert to vem, ladí to k černý síti zadřený do krvavý kůže. Kde je ten Tonda? Kde jsou všichni?! 

Ať táhnou! Ty se budou divit... vzpomněla si. I na klacky, který najednou měli v rukách. A bohužel i na tu tlustoprdku z pánskýho hajzlu. Už ji tu párkrát viděla. Taky si vybavila, jak Tonda pak šel v čele celý tý bandy a v ruce měl nůž. Frajeřil. Ne před ní, ale před tou holkou. Tohle bolelo. 

 

•••

Už svítalo, když jsem přišla k plotu, tati. Takys měl rád rána? A odkud jsi utekl ty? A kam? Máma mi to nikdy nepoví. Prej že neví. Co když jo? 

Za plotem ještě všichni spali. I vrátnej na recepci. Zaťukala jsem na okýnko, ale ani se nepohnul. Teprve když se na plot začal zuřivě sápat obří vlčák, aby mě roztrhal na cucky, vrátnej sebou trhnul a vytřeštil na mě oči opuchlý spánkem. 

„Dobrý den... prosím vás, byli tady?“ zeptala jsem se velmi slušně.

Jako by neviděl. 

„Rvali se?“

Nechápal.

„Nestalo se někomu něco?“

„Co by se komu mělo stát, děvče? Hlídáme je, nemůžou nikomu ublížit.“

Pes se mohl rozskočit, určitě byl cvičený na trhání lidí.

„Neboj, holčičko... Měla bys jít domů. Eště něco chytneš. Lítá to tu vzduchem.“

Aby svým slovům dodal váhu, nasadil si na pusu roušku, která se mu nejspíš ve spánku svezla na krk. Ale kde je Tonda? Co když šel s tou holkou? Požádal mámu o mou ruku! Začínám mít vztek. A taky mi to dochází. Báli se! Srabi! Jsou drsný tak leda na pánskejch hajzlech... Nejhorší je vítr. Ofoukne tě, a zhebneš, informoval mě ještě vrátnej ... 

Instinktivně udělám několik kroků vzad, abych se nenakazila. Pak mi dojde, jak jsem pitomá. Jak pitomí jsou oni. I Tonda, můj nastávající. Bělá pod Bezdězem je plná vymaštěnců. A já k nim patřím. Konečně. Usiluju o to od chvíle, kdy jsem se do malýho městečka pod Bezdězem narodila se stigmatem otec neznámý. Popojdu dva kroky vpřed. To jsem tedy hrdinka! Nakukuju za plot. Nevidím nic, lautr nic. Z okna jedný ubikace se ozývá dětskej pláč. Jinak se tu nic neděje. Chvíli jdu podél plotu. Třeba je v něm někde díra. Vlezla bych tam. Zbláznila jsem se?! Na rameni ucítím bodnutí. Oženu se a hovado zasáhnu... Všichni chcípnem... 

Třeba chci umřít, napadlo mě. Zkoumám ten pocit, co se jmenuje Tonda. Tonda, Tonda, furt. Kde je, hergot? Chci, aby mě objal, aby řekl, že se mi to všechno jen zdálo. Po tvářích mi tečou slzy, to jak jsem si představila pach laku v jeho dotycích. Zhluboka se nadechnu, jenže si uvědomím, že fouká a že natáhnu bačkory. Rychle odcházím. Koutkem oka ještě spatřím, jak vrátnej znovu pokládá ztěžka hlavu na stolek pod oknem své kukaně. Usíná. 

 

•••

Kde je ten Tonda? Líza se té otázky nemůže zbavit, i když už došla skoro k cíli, i když je to přece jasný, kde je. Svěží, brzký ráno ji obejme místo něj. Na rozdíl od něj vonělo. Líza si zula boty a stáhla potrhané punčocháče, i když tou sítí by tráva prolezla. Ale ne tolik. Nohy jí chladila ranní rosa, i když celá hořela. Strach přešel do jiný podoby. U vody ještě neseděl ani jeden rybář, i na ně ještě bylo příliš brzo. Namočila si špičku levé nohy a pozorovala narušení vodní hladiny. Kola jako by se protahovaly ze spánku, ospalej kruh se zvětšoval, až zmizel, v dálce se ozvalo šplouchnutí, možná probudila kapry. Rybářská chatka Toníkova dědy pořád stála, i když to bylo docela překvapivý. Líza se celá klepala. Přitiskla tvář na dřevěnou stěnu, snažila se nahlídnout škvírou dovnitř, ale byla tam tma. Přesto zřetelně slyšela šramocení. Jsou tam, tlustoprdka s Tondou. Přiložila ucho k vratům. Ještě pořád může odejít. Jenže už to nedokáže. Neměla lízt na pánský záchody. Neměla lízt ani sem. Zámek na dveřích je povolený. Bere za drát, co nahrazuje kliku. Ví, co spatří.

 

•••

Zařvala jsem. Ale ani v něm by se krve nedořezal. Tisknul se ke stěně, jako by jí mohl projít a zmizet. Byl černější než tma, kterou tu prosvěcovalo jen světlo procházející škvírami. Zvedl ruce, jako když se vzdává, jako bych byla ozbrojená. I v pološeru jsem si všimla červený tkaničky ovázaný kolem levýho zápěstí, takový, co vážou dětem Romáci, aby je uchránili proti uřknutí a zlejm duchům. Dělaj to i v jeho zemi? Vzdával se. Ale přece musel vidět, že i Líza se bojí. Stála tu jak opařená a nedokázala se pohnout. Mluvil. Věty se z něj sypaly jako rejže. Poslouchala tu neznámou řeč, zněla jako ping-pong. Ten kluk měl hlas, kterýmu člověk nepotřebuje rozumět, stačilo se zaposlouchat. „Tys utekl?“ zeptala se česky, než zkusila angličtinu. „No!“ skoro vykřikl. Pak zase mluvil pingpongovou řečí a ona se snažila porozumět. Cosi vysvětloval, rozhazoval rukama... přestal se bát, přestala se bát. Když skončil, pomalu a váhavě se usmál, jeho rty nejdřív jen naznačily pohyb a teprv potom se koutky pomalu sunuly nahoru. Líza odpověděla úsměvem bez váhání. On sklonil hlavu a teprve teď odpověděl na její původní otázku. („Yes.“) Neptala se, jak se mu to mohlo podařit. „Nemáš hlad?“ řekla místo toho anglicky a on kývnul. Pak, jako by si to rozmyslel, zase hlavou zakroutil. Natáhl k ní ruku. Lekla se a rychle ustoupila dozadu. „Telephone, please,“ vysoukal ze sebe. Uvažovala. Je tu sama s neznámým klukem, uprchlíkem bůhví odkud, možná fanatikem s kontakty na ISIS, ona má na sobě šortečky bez punčocháčů a nátělník, co ji hodně odhaluje. Kde je Toník? zaznělo v ní úpěnlivě. Zastyděla se. Ne za svý obnažený nohy a paže. Styděla se za svůj strach. Za kluky z hospody. Za „dáš si chleba, a umřeš, vole“. Stiskla v kapse mobil, pak ho vzala do dlaně, vyťukala heslo a podala mu ho rozklepanou rukou. Dotkl se její dlaně a trhnul sebou. Podruhý se pokusil mobil uchopit bez doteku. Asi ji nechce nakazit, napadlo ji neodbytně. Povedlo se mu to a pak už jen rychle klikal. No jasně, Google Translator, že ji to nenapadlo. Pořád něco mlel, plula po tý řeči, nejspíš arabštině a připadalo jí, že za chvíli začne rozumět. Chtěla by ten jazyk takhle poslouchat pořád. Přisunul jí pod nos displej. Potřebuju se dostat na vlak, pomůžeš mi? Také použila Google. Jak se jmenuješ? „Ajlan,“ řekl. „Líza,“ usmála se a on to zopakoval. Její jméno znělo s pingpongovým přízvukem docela legračně. Upřel na ni tázavý pohled. Vyčkával. Žádal odpověď na svoji otázku. Kývla. Přišlo to nějak úplně mechanicky. Znovu se usmál, tentokrát rovnou a od ucha k uchu. Tak ona taky. „Nemáš hlad?“ zopakovala anglicky. „Yes.“

 

•••

Máma spala, jak by ne, byla neděle. Auto mi ještě nikdy nepůjčila, prej až si vyzkouší, co mě v tý autoškole naučili. Všechno, mami, bez obav. Ta tvoje vypiglovaná fábie konečně dostane smysl. 

Nepřemejšlet, přikázala jsem si. (A přitom jsem horečně přemejšlela.) Vytěsnit úvahy o tom, co by bylo, kdyby, opakuju si. Soustředit se na jedinou věc – jak dostat Ajlana na nádraží, aniž by si ho někdo všiml. Máma bude spát ještě tak dvě hodiny, vždycky o víkendu vyspává, potřebuje si odpočinout. K chatce se dá přijet zadní cestou od lesa, nikdo si mě nebude všímat. Tam na mě čeká, jak jsem mu řekla.

Z garáže jsem vyjížděla krokem, abych auto neodřela. Jsem dobrá. Vždycky jsem si říkala, že až poprvý pojedu, poprosím ji, ať mi nechá auto venku. Cesta lesem teď byla prázdná stejně jako celý městečko. Moje městečko, kde lítaj smrtonosný motejli. Nakazili se od Toníka. Kde je? Je mi to úplně fuk. Přidávám plyn, chci tam už bejt, abych Ajlana naložila a ještě si mohl sníst třešňovou bublaninu, kterou máma včera upekla.   

 

•••

Seděla pořád uvnitř s hlavou v dlaních a upřeně sledovala dřevěnou podlahu, po který se táhnul sluneční paprsek, jako by jí ukazoval směr. Co se stalo? ptala se, i když to přece bylo naprosto jasný. Co mu udělaj? A pak jí došlo to úplně nejhorší – co když si myslí, že ho práskla? 

Chtěla by běžet k lágru, rozrazit holejma rukama ostnatej drát a strčit mu pod nos Google Translator. Neprozradila jsem tě! Místo toho tady dřepí a čumí. Takže její pohled padne na červenou tkaničku. Proč se mu rozvázala?! Při rvačce?! Jak na něj vlastně přišli? Sledoval ji někdo? Ptala se sama sebe, zatímco se snažila uvázat si pravačkou tkaničku na zápěstí. (Podařilo se.) Zdálo se jí, že je provázek cítit mořem. Rozhodně voněl líp než lak na karoserie. (Zastrčila si ho do kapsy.) Věděla, že už k němu bude vonět navždycky. Až bude kolem ní pobíhat pět Toníkových dětí a ona bude dávat pozor, aby na nikoho z rodiny nesedl motýl. (Bude to tak lepší, tati.)

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat