Rozhovor

Hynek Kmoníček: Diplomaté, Tataři a pocit svobody

09 / 03 / 2017

V zahraniční politice se pohybuje přes dvacet let. Jako diplomat obrazil Austrálii, Indii i USA. Poslední čtyři roky působil u prezidenta na Hradě a nyní se vrací do Ameriky. Mluví o názorových debatách s Milošem Zemanem o islámu, o vztahu Čechů k Bruselu a Rusku, ale také o mocenských bitkách na ministerstvu zahraničí, emocích v dějinných zlomech a své tatarské ženě. Hynek Kmoníček, muž mnoha zážitků i zájmů.

V zahraniční politice se pohybuje přes dvacet let. Jako diplomat obrazil Austrálii, Indii i USA. Poslední čtyři roky působil u prezidenta na Hradě a nyní se vrací do Ameriky. Mluví o názorových debatách s Milošem Zemanem o islámu, o vztahu Čechů k Bruselu a Rusku, ale také o mocenských bitkách na ministerstvu zahraničí, emocích v dějinných zlomech a své tatarské ženě. Hynek Kmoníček, muž mnoha zážitků i zájmů.

Do USA byste měl coby velvyslanec dorazit zhruba měsíc před návštěvou prezidenta Zemana v Bílém domě. Dají se za tak krátkou dobu stihnout všechny přípravy?

Dají se stihnout přípravy návštěvy bez doprovodu celého letadla obchodníků. A nám jde hlavně o rychlost, abychom rozvinuli dobrou osobní chemii mezi Milošem Zemanem a Donaldem Trumpem. 

 

O čem by se měli bavit?

Nejvíce se asi bude mluvit o boji s mezinárodním terorismem. Ale máme i jedno téma, které by mohlo Donalda Trumpa velmi zajímat. České investice v USA a vytváření nových pracovních míst v Americe. Víme o projektech českých podnikatelů, kteří chtějí budovat podniky ve Spojených státech.

 

V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že by Miloš Zeman mohl pomoci v komunikaci tří velkých zemí – Ameriky, Ruska a Číny. Nezní to přece jenom trochu nadneseně? Nedokážou se spolu domluvit i bez českého prezidenta?

Zcela jistě dokážou a já v té odpovědi také spíše reagoval na otázku, než že bych sám to téma nějak vynášel. Ale nutno říci, že prezident Zeman rozhodně je jeden z mála evropských prezidentů, kteří mají nějaký osobní nekonfliktní vztah jak s čínským, tak s ruským i americkým prezidentem, což znamená, že může působit jako jedna z poštovních schránek – když to řekneme takhle. 

 

Byla řeč o přípravách. Ale je vůbec s kým cestu připravovat? Z dálky to vypadá, že nástup nové americké administrativy je možná ještě větší chaos, než byl u nás, když v roce 1990 OF přebíralo vládu od komunistů.

To tak na dálku může vypadat, ale nezapomeňte, že máme informace převážně z médií, která jsou s tou administrativou v otevřené válce. Pravda je, že s nástupem nového prezidenta se v každé americké administrativě, která má 2,7 milionu federálních zaměstnanců, obratem ve Washingtonu změní minimálně 4 100 úředníků. Nyní je to pouze na začátku. A problematizuje to fakt, že i někteří z těch nových klíčových lidí už se začali měnit. Nicméně, právě proto se říká, že se každé nové administrativě má dát oněch sto dnů.  

 

Sto dnů by měl Donald Trump mít, nepletu-li se, 29. dubna. Tehdy zrovna by za ním měl Miloš Zeman jet. 

Já jsem to nepočítal, ale vychází-li to takto, tak bychom mohli být tou první standardnější návštěvou.

 

Na západ od východu

Máte také, jak jste řekl, v plánu přesvědčovat Ameriku, že Česko je jasnou součástí Západu. Nemáte ovšem pocit, že my tady v Česku právě nyní o svojí příslušnosti k Západu pochybujeme víc než kdykoliv za posledních pětadvacet let?

Já si to nemyslím. Myslím, že tu stoupá, řekněme, takový antievropskounijní sentiment, který je někdy omylem považován za antievropský. Evropské unii se totiž podařila komunikační sebevražda. V mé generaci byla jasná rovnice: návrat do Evropy je návratem do Evropské unie a čím jsme tam víc, tím jsme svobodnější. A teď se najednou objevuje úplně jiná rovnice: někdo mi něco zakazuje a je to Brusel. Ten získává mytologický charakter nějakého nového politbyra, které vám vysvětluje, co už nesmíte. To spojení mezi svobodou a Evropou se  Evropské unii podařilo nahlodat, což je strašlivá záležitost. 

 

Jaká je z toho cesta ven?

Znám pár lidí, kteří tady zuřivě říkají, jak bychom měli vystoupit z Evropské unie, aniž by zároveň vysvětlili, co potom. Tihle lidé v zásadě nejsou protievropští. Oni by jen chtěli západní Evropu takovou, jaká byla před dvaceti lety. A hlavně nechtějí přenos toho, jak vypadá teď, a v tom je jim dobře rozumět.

 

Mnozí z těch zastánců svobod pak ale překvapivě často nacházejí společnou pozici s Ruskem. Možná už jsem starší člověk, ale mně Rusko nepřijde jako vzor svobodné společnosti.

No a jim viditelně taky ne, protože nakonec vždycky odjedou na dovolenou na Brighton Beach, a nikoli do Petrohradu. Tam dochází k tomu, že dva kritici pak vypadají jako na stejné lodi, ale řekněme, že jsou na dvou lodích, které dočasně jedou stejným směrem, ale není to ta samá loď. Proto si nemyslím, že by u nás stoupalo množství lidí, kteří by seriózně byli schopni vybudovat alternativu naší západní orientaci. Ne. Oni se nechtějí odstěhovat na východ a kosit trávu v Bělorusku s Gérardem Depardieuem. Oni jen protestují proti věcem, které jim omezují život, a nemají pocit, že by za to získávali nějakou adekvátní protihodnotu. 

 

Anebo si na tu protihodnotu už tak zvykli…

… že ji berou automaticky. 

 

Jako když vám zvednou plat. První měsíc jste nadšený, za půl roku už je to normální a za dva roky máte pocit, že už vám dlouho nepřidali. 

A navrch začnete protestovat proti tomu, co jste za ten vyšší plat před dvěma roky slíbil – ano, to je stejný psychologický princip.

 

Zkušenosti po teroru

V Americe jste působil v letech 2001–2006 jako vedoucí stálé mise při OSN. Podle pamětníků jste se tam tehdy našel při různých diplomatických obchodech. Není proti tomu bilaterální diplomacie mezi dvěma zeměmi trochu nudná?

Není. Tahle určitě ne, protože Trumpova administrativa je velmi neortodoxní ve svém přístupu a velmi rychlá ve svých manévrech. Takže byl-li nějaký okamžik, kdy by mě jako člověka lákalo být ve Washingtonu, pak je to právě teď.

 

Do OSN jste přišel pár dní po invazi do Afghánistánu. Byl jste tam v době, kdy se tam probíralo tažení do Iráku. Souhlasíte s názorem, že nebýt irácké invaze, nerozšířil by se tam nejspíš dnešní Islámský stát?

To je první a devátá kapitola té samé knihy a já souhlasím, že tam je souvztažnost. My jsme s tím zápasili od samého začátku. Kvůli spojeneckým závazkům pro nás bylo důležité, abychom byli v oné „koalici ochotných“. A zároveň jsme měli vážné pochybnosti o tom, nakolik je celá ta akce připravena, hlavně na místě. Byli jsme, řekněme, nepříliš ochotnou součástí koalice ochotných.

 

Pozorovat jeden z velkých politických zlomů zblízka mohla být zajímavá zkušenost.

Byla, a nejen se systémem OSN, ale i s americkou a evropskou diplomacií. Tam se skutečně opět lámaly dějiny a viděl jsem, jak moc je to proces logický, a z druhé strany, jak velký mohou mít vliv emocionální pozice jednotlivých aktérů.

 

Současný americký prezident na jedné straně říká, že je potřeba s Islámským státem rázně zatočit. Na straně druhé sliboval v celé kampani, že nechce tahat Ameriku do vyčerpávajících operací. Je možné jedno i druhé skloubit?

Jen jediným způsobem. A to tak, že dosáhne dohody se spojenci, polospojenci i nespojenci. Klíčovou věcí bude pozice současné damašské vlády, tedy zda se syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi podaří přesvědčit nás všechny, že bojuje se stejným nepřítelem. A to bude muset dokázat konkrétními kroky.

 

Ono se to zřejmě nebude týkat jen Sýrie. Odchod USA z Iráku, tedy pro změnu Obamův splněný slib z kampaně, nechal prostor právě pro Islámský stát, aby značnou část toho území zabral.

Tam vzniklo bezpečnostní vakuum, které na Blízkém východě vždycky někdo zaplní – buď místní, nebo cizí.

 

Všechny ty kroky, o kterých mluvíme, byly reakcí na 11. září, což byl skutečný zlom dějin. Vy jste ho prožil ještě v závěru své role náměstka ministra zahraničí. Co se v takové době na ministerstvu odehrává? 

Já to tehdy docela prožíval. Jednak ten útok přišel jen pár dní předtím, než jsem měl původně do New Yorku odjet. Navrch jsem byl jeden z lidí, kteří měli dlouhodobě na starosti styky s českou islámskou komunitou. A ještě k tomu první informace, která přišla, byla, že Muhammad Atta (jeden ze strůjců útoků – pozn. red.) jel přes Prahu. V tu chvíli bylo důležité, co jsme schopni ověřit spojencům tady u nás na místě.

 

Co to bylo?

Nemohu jít do podrobností ze spisů, které dodnes nejsou přístupné, pokud nemáte příslušný styl prověrky. Ale dám příklad. Když hamburský student Muhammad Atta s egyptským pasem letí do Spojených států, tak obvykle potřebuje víza. Ta mu musel někdo někde dát. On se tam musel podepsat a přitom vzít papír do ruky. Když vzal papír do ruky, bude na něm jeho DNA. Tu pak můžete začít porovnávat. Byla to spousta takových technických kroků.

 

Omezit, ale neohrozit

Před diplomatickou kariérou jste se věnoval hudbě. Zhruba do třiceti let jste hrál na klasickou kytaru – učil ji v lidové škole umění, pak dělal asistenta na univerzitě. Byl jste trpělivý pedagog?

Docela ano. Mojí specializací byly hodně malé děti. Já se v nich snažil vybudovat takové návyky, aby si všimly, že i umění je řehole. Některé dodneška potkávám a část z nich se hraním stále živí.

 

Zahrajete si ještě někdy vy?

Poslední koncert s orchestrem jsem měl v roce 1996. Od té doby nemám ani žádný nástroj doma. A když jsem někdy svými potomky nucen jim něco předehrát, tak jsem sám ze sebe otrávený. Je to, jako když jste běhával stovku za deset vteřin a teď ji běžíte hodinu.

 

Už to v těch prstech není?

Není, ale všechno, co ztrácíte, vám něco dává. Asi deset let po konci aktivní hudební kariéry jsem zase začal být schopný chodit na koncerty a slyšet tam hudbu, a ne konkurenci, které se snažíte odečíst prstoklady.

 

Post v diplomacii vám v roce 1995 nabídl tehdejší velvyslanec v Izraeli během vašeho postgraduálního studia na Hebrejské univerzitě. Je to tak?

Tehdy tu hledali někoho se specializací na Blízký východ.

 

Tím velvyslancem byl tehdy, myslím, Jiří Schneider – ten samý, který vás o patnáct let později střídal ve funkci prvního náměstka ministra zahraničí.

Česko je malé, my se všichni známe léta. Ostatně ten, kdo někoho sháněl, byl tehdejší náměstek ministra Saša Vondra, kterého zase pomyslně po letech budu střídat v pozici ve Washingtonu. Tedy pokud vše proběhne.

 

Někdy mám pocit, že v české diplomacii se zná každý s každým. A že také každý každému už zvládl něco provést. 

Je to normální. Ministerstvo zahraničních věcí je místem, kde se scházejí nejvzdělanější, nejmotivovanější a často nejambicióznější lidé. Právě proto se tam odehrávají mnohé souboje. Často několik z nás diplomatů chce ten samý džob. A já říkám, že při těchto soubojích to má být jako v silničním provozu: můžete konkurenta omezit, ale ne ohrozit. 

 

Jak vypadá takové ohrožení, třeba trestní oznámení?

Třeba trestní oznámení nebo pokus o to, vyhodit vás ze služby, protože tím způsobem si uvolníte místo pro vlastní kariérní růst. K těm, co mne omezili, chovám respekt. K těm, co mne ohrozili, se budu chovat jako k silničním pirátům.

 

Vaše kariéra v diplomacii je velmi bohatá. Ředitel odboru, několikanásobný velvyslanec, dvojnásobný náměstek. A na jednu noc v roce 2005 dokonce skoro ministr.

To jsem byl asi osm hodin. Šel jsem spát na Manhattanu jako oznámený ministr zahraničí, abych se ráno vzbudil ve fázi štvaného zvířete.

 

Jak tomu mám rozumět?

Měl jsem tenkrát střídat Cyrila Svobodu, který přirozeně nebyl příliš šťastný. Při nočním jednání se do pozice zase vrátil. A jeho přirozená reakce byla asi jako po pokusu o nucené převzetí firmy, které nedopadlo. Ale už jsme si to dávno vysvětlili a jsme dodnes přátelé. Protože víme, že se vzájemně můžeme omezit, ale nikdy bychom se neohrozili.

 

Lákalo by vás takové završení – pozice ministra?

Někdy v budoucnu možná ano, protože to je normální u každého diplomata, že se chce dostat do co nejvyšší pozice, kde může rozhodovat. Z druhé strany, vždycky, když o tom nastávají úvahy, tak si uvědomím jednu věc: mně je 54. Když se člověk stane ministrem příliš brzy, znamená to, že také tím okamžikem vlastně končí jeho diplomatická kariéra. Protože si strašně omezí počet míst, kde pak může působit, aniž by to vypadalo jako odvoz vyhořelého radioaktivního paliva.

 

Uvažoval jste někdy, co byste dělal, kdybyste měl diplomacii opustit? Vrhl byste se taky na utužování a následnou monetizaci česko-čínských vztahů?

Myslím, že bych si sám sebe dokázal představit spíše v jiné oblasti. Třeba ve vyhodnocování obchodních rizik v zemi X, kterou znám víc než normální Evropané a normální Američané. A to je věc, která by třeba mnohé banky zajímala.

 

V zemi někde na Blízkém východě?

Třeba.

 

Adresa v bedně

Na stránkách Wikipedie se uvádí, že Hynek Kmoníček „byl několikrát ženatý a má minimálně čtyři děti“. Mohli bychom si ta čísla trošku zpřesnit?

A je to opravdu nutné? Zůstal bych u toho, že jsem měl několik manželek a mám slušný počet dětí, díky nimž budu zanedlouho dědečkem už třetího vnuka.

 

Vaší současnou ženou je Indira Gumarová, americká Tatarka narozená v Taškentu. Dali jste se dohromady právě během vaší mise v New Yorku. Mohu se zeptat, za jakých okolností?

Ona tehdy produkovala jednu hru na Broadwayi. Byla to americká divadelní komedie pro americké obecenstvo o církevních restitucích ve východní Evropě.

 

To nezní zrovna jako trhák.

Minimálně ne pro amerického diváka, který je zvyklý na své muzikály. Na premiéru tehdy pozvala přes šedesát velvyslanců OSN. Přišel jediný. Český.

 

Ten asi nelitoval. Dnes ovšem vaše žena dělá v Praze jednatelku česko--ázerbájdžánské dopravní firmy. Jak se stane, že se člověk dostane z Broadwaye až ke kamionům?

Tak, že se najednou před několika lety usídlíte v Praze, musíte se naučit česky a musíte si najít něco, co můžete na tomto trhu nabídnout. A z jejího pohledu je zajímavé, že se domluví azersky, turecky, anglicky – domluví se se všemi zákazníky. Ale nutno říci, že tohle by jí nestačilo, takže má řadu dalších, hlavně kulturních aktivit. Nyní tráví asi nejvíc času při napomáhání s přípravou velké výstavy Manola Blahnika v Praze.

 

Ne, že bych u Blahnika nakupoval, ale to jméno něco říká i mně.

Zajímavé je u něj ovšem české spojení. Jeho předek byl samozřejmě Blahník a podařilo se mu oženit s dědičkou velkých majetků na Kanárských ostrovech. A Manolo Blahnik nezapomněl na český původ své rodiny, o kterém se jinak málo ví. 

 

Už se vaše žena těší zpátky do Ameriky? Pro partnery diplomatů musí být – promiňte mi ten výraz – trochu pakárna pořád někde začínat znova. Našel jsem, že v Praze působí také jako konzultantka česko-čínské obchodní komory, což jde asi těžko dělat z New Yorku nebo Washingtonu.

Diplomatická manželství končí často jako manželství kamioňáků. Člověk potřebuje specifického partnera a já říkám, že je pro mne při etnickém původu mé ženy výhodou, že Tataři jsou z principu nomádi. Dřívější Tataři, když měli volno, sedli na koně a jeli někam jen tak. Moderní newyorská tatarská komunita je z velké části zaměstnána na letišti JFK. Dostanou se tak k letenkám zdarma a mohou, když mají volno, letět někam jen tak. Pro Tatary jako většinu stepních nomádských národů s tureckými kořeny je neustálá změna potvrzováním existence svobody. 

 

V tom neustálém cestování a touze po posunech se diplomaté od nomádských národů moc neliší.

Je to velmi specifický životní styl, který něco dává a něco bere. To, co vám dává, je, že při neustálých přesunech stárnete pomaleji, než kdybyste se někde usadil. To, co bere, je právě neexistence jednoho fyzického místa, kam se můžete vracet. My teď byli několik let ve stavu, kdy naší jedinou stálou adresou byl Moishe‘s Storage v New Jersey, sklad, kde jsme měli složené naše bedny.

 

Mezi vaše koníčky kromě náruživé četby a sledování filmů patří i jídlo. Je nějaká newyorská a washingtonská restaurace, kterou bych neměl podle vás v žádném případě minout?

U washingtonských to moc neznám. Ale v New Yorku vám mohu rozhodně doporučit jednu věc. Na konci bulváru Ditmars v Queensu objevíte nenápadnou japonskou restauraci Watawa. Tam za deset dolarů dostanete sushi srovnatelné kvality jako v nejlepších restauracích Ameriky, kde to bude stát přes dvě stě. Já jinak chodím do restaurací poměrně málo, protože bych chtěl, aby mi tam dali něco, co bych si nedokázal uvařit sám doma. Ve Watawě mi to japonští kuchaři opakovaně dokazují.

 

Když tak mluvíme o těch příjemných stránkách života, není Washington přece jen osobně o něco méně zajímavé místo než New York? 

Říkává se, že v New Yorku se shromažďuje to, co moře vyplivlo a Amerika nepřijala. Washington je mnohem američtější. Já se snažím být otevřený všemu, ale kdybych to musel hodnotit teď, tak řeknu, že v New Yorku je mé srdce a ve Washingtonu práce.

 

Pracovník, poradce, soused

Kdy jste se vlastně z pozice náměstka ministra zahraničí sblížil s tehdejším premiérem Zemanem?

Myslím, že k takovému zlomu došlo ve chvíli, kdy měl premiér Zeman (v roce 1999 – pozn. red.) letět do Popradu a dva dny předtím řekl to, co řekl, o popradském pivu.

 

Že je dobré akorát na čištění zubních protéz. 

Ano. A bylo důležité, abychom přijeli do Popradu do přátelské atmosféry, a tam se nám to kupodivu podařilo. Takže tehdy jsme si to, řekněme, oba nacvičili.

 

Váhal jste, zda zůstat na lépe placeném postu v Austrálii, nebo jít za dalším stupněm kariéry právě k Miloši Zemanovi?

Neváhal, to bylo úplně jasné. Nabídka na práci na Hrad často přichází jednou za život a člověk prostě musí být otevřený novým výzvám, jak by řekli diplomaté. A pak, Austrálie je nádherná země, ve které člověk najde sám sebe v případě, že je pětasedmdesátiletý golfista.

 

Mě osobně by asi zajímal nejen obsah práce a funkce, ale i osoba přímého nadřízeného. A pod vlekaře z Osvětiman bych nejspíš dělat nešel.

Státní úředník pracuje v prostředí, které si nikdy sám úplně nevybírá. My jsme jako vojáci. A já mám s kancléřem velmi otevřený a přátelský vztah.

 

Jak často se vlastně vídá ředitel zahraničního odboru kanceláře prezidenta s prezidentem? Máte nějaký pravidelný termín?

Jediný pravidelný termín je v tom, že já jsem současně jeden ze sedmi poradců Miloše Zemana, takže se pravidelně scházíme na schůzce jeho poradců v Lánech. Ale my se vidíme nesrovnatelně častěji z prostého důvodu. Když máte adresu ve skladu v New Jersey, tak ten, kdo si vás v Česku najme, vás musí také ubytovat. Takže jsem se stal nejen pracovníkem kanceláře, poradcem prezidenta, přítelem prezidenta, ale také jeho sousedem. Bydlíme vedle Lumbeho vily.

 

Když spolu máte nějaké to pracovní jednání, byť ne pravidelné, kdo určuje agendu? O čem hovoříte?

Zčásti agenda vzniká tím, že já s sebou nesu ohromnou složku věcí, které potřebuju vyřešit a kde musím mít nějaké prezidentské rozhodnutí a o tom se diskutuje. Z druhé strany si prezident sám přináší svá témata, která jsou buď dána domácí politickou situací, nebo tím, co třeba viděl, slyšel, ale hlavně přečetl. Nad rámec pracovních jednání se bavíme o knihách, které kdo z nás přečetl. Prezident hodně čte historickou biografickou literaturu, já se do velké míry zabývám tím neevropským světem, kam on toho ve svém životě moc nenajezdil. Dobře se to doplňuje.

 

Dokážete se vzájemně přesvědčit o jiném názoru?

Naše nejsložitější debaty trvají tak deset až patnáct let. Klasickou ukázkou je variabilnost islámského světa. Prezident má výrazný problém s tím, co přináší islám ve své militantní formě. A já znám i nesrovnatelně přátelštější části islámského myšlení.

 

Ostatně s muslimkou žijete.

Přesně tak. Je to ovšem muslimka značně asimilovaná – tvrdý muslim by se v životě nedotkl alkoholu a nechodil v minisukních. Na straně druhé, pro člověka z našeho kulturního okruhu je neobvyklé, že poprvé v životě ochutnala alkohol, když jí bylo dvacet sedm.

 

Investice do obličeje

Poslední dobou vzbudila rozruch aféra kolem vašeho kolegy Jindřicha Forejta. Od lidí z diplomacie slýchám, že se o jeho soukromých zálibách – řekněme to takhle – vědělo dlouhá léta. A nyní se někomu hodilo je zveřejnit. Máte stejný dojem?

Já jsem s Jindřichem byl přítel před i po. Je pravda, že ta komunita není velká a zná se navzájem velmi dobře. Co se skrývá za tímto případem, ovšem netuším, mám jen informace z médií.

 

Není ostatně váš přesun z Hradu také některým lidem docela vhod?

To se neptejte mě. Ale já jsem od začátku věděl, že jsem sem půjčený ze státní služby. Já jsem prostě kariérní diplomat, který byl ministerstvem zahraničí propůjčen do kanceláře prezidenta s hlavním úkolem: aby se podařilo udržet pracovní komunikaci mezi ministerstvem zahraničí, Úřadem vlády a Kanceláří prezidenta republiky tak, že ať si na domácí politické scéně udělají jejich špičky vzájemně cokoli, musí standardní procesy neustále fungovat. A teď se do diplomacie zase vrátím.

 

V oblasti diplomacie se také debatovalo o jméně Ivany Trumpové jako velvyslankyně USA v Praze. Není to trošku bláznivé?

Není. Mělo by to pro nás v Americe velkou propagační hodnotu. V tamních masových titulech jsme se objevili naposledy, když tu byla velvyslankyní Shirley Temple-Blacková. V tomhle by byla hodnota Ivany Trumpové stejná. A praktické fungování ambasády stejně řídí zástupce velvyslance, což je na ambasádě nejvyšší post vyhrazený kariérnímu diplomatovi. To, že nikdy velvyslankyní nebyla, není na překážku. Když se podívám na dlouhou řadu velvyslanců USA v Česku, dlouho bych hledal nějakého, který někdy předtím velvyslancem byl.

 

Mělo by její případné angažmá i nějakou jinou než propagační hodnotu?

Víte, u velvyslanců je důležitá jedna věc: jestli jejich ambasáda funguje. To hlavní, co velvyslanec může mít jako speciální přínos, je, že když jednou za dvacet let přijde okamžik, který je pro vaši zemi klíčový, potřebujete tu velvyslance, který zdvihne telefon, zavolá číslo, které zná, a prezident na druhé straně drátu to vezme. A to není případ devadesáti devíti procent velvyslanců. Z tohoto pohledu i já vím, že moje hodnota jako velvyslance může být v tom, že mohu zavolat Miloši Zemanovi a on ten telefon vezme. 

 

Také mu máte dělat zahraničněpolitického poradce. Co to bude obnášet?

Znamená to mimo jiné, že mne tato role bude pravidelně přivádět fyzicky zpět do České republiky. A v diplomacii je také dost věcí založeno na osobních kontaktech. U mnoha situací, řekněme v Africe, na Blízkém východě či v Asii, není často ani tak důležité, za jakou zemi člověk jedná, ale jestli ten obličej za posledních dvacet let znají. A do mého obličeje stát za ta léta investoval obrovské prostředky. Proto jsme se bavili s panem prezidentem, aby takové záležitosti, které jsou na obličej, běžely i nadále. •

 

 

Diplomat veterán
Původním povoláním hudebník se pohybuje v zahraniční politice už 22 let.
Hynek Kmoníček se narodil v říjnu 1962 v Pardubicích; studoval Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a angličtinu a arabistiku na pražské Karlově univerzitě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pracoval jako učitel hudby, poté absolvoval postgraduální studium moderní historie Středního východu na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. 
V diplomacii začal pracovat v roce 1995, byl dvakrát náměstkem ministra zahraničních věcí: jednou v letech 1999–2001, podruhé od roku 2009 do roku 2010. Při prvním náměstkování za vlády Miloše Zemana získal v české diplomacii vlivnou pozici a měl na starosti řešení ožehavých záležitostí, například arbitráže kolem TV Nova. V roce 2004 se po rezignaci Vladimíra Špidly málem stal ministrem zahraničí ve vznikajícím Grossově kabinetu, nakonec však po nočním vyjednávání koaličních stran zůstal ministrem Cyril Svoboda.
Dosud nejvýznamnějším ambasadorským postem Hynka Kmoníčka bylo bezpochyby šéfování stálé misi při Organizaci spojených národů v New Yorku v letech 2001–2006; potom působil jako velvyslanec v Indii, ještě později jako velvyslanec v Austrálii. Právě z této země ho krátce po svém zvolení prezidentem v roce 2013 povolal Miloš Zeman a jmenoval ho ředitelem zahraničního odboru Hradu. 
Nyní se Hynek Kmoníček ujímá klíčového postu velvyslance České republiky v USA.
 

 

58be9f029c40ecf41141c4ee MEDIA_ITEM image
Manželka Hynka Kmoníčka Indira Gumarova.
 
Kdo je Kmoníček?
O svém muži píše Indira Gumarova.
Hynek je šestihran. Má šest stran a na každou z nich jde mít dva úhly pohledu. Řekněme ten první. Je-li pro něho něco typické, pak je to smysl pro humor. Zvládá všechny druhy, od komedie přes sarkasmus až po otřesně intelektuální vtipy. Na druhé straně si lidé myslí, že cokoli řekne, byl vtip. To může být docela nebezpečné, protože teprve později přijdete na to, že nebyl. Vtip se mezitím už stal skutečností a na reakci je pozdě. Poznat u něj, co je vtip a co není, je tedy věc základního přežití.
Zadruhé je diplomat. Pořád mě překvapuje, že nějak vyjde s každým, včetně lidí, se kterými bych nikdy nevyšla. Proto je těžké poznat, koho opravdu přijímá a kdo je pro něj „jen práce“. Zatřetí má opravdu neobyčejné znalosti a dokáže vám na místě uštědřit přednášku na jakékoliv téma, včetně opravy vodovodního kohoutku. Kohoutek vám to ovšem neopraví. 
Začtvrté je nápaditý, má smysl pro umění a krásu obecně. Dokáže ji najít třeba i v pohřební hudbě Laosu, která se fakt nedá poslouchat. A nezkoušejte ho dotáhnout do obchodu, tam neuvidí krásného nic.
Zapáté je organizovaný. Což znamená, že se pokouší zorganizovat i váš čas. Naštěstí má i šestou vlastnost – trpělivost. Do situace zasáhne až na poslední chvíli. Většinou se to hodí, ale když se zrovna topíte, rychlost by se cenila víc než lekce bezpečného plavání. Prostě, když chcete žít s někým, kdo má smysl pro humor, musíte ho mít taky.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat