Komentář

Výměna prezidenta by české politice prospěla

21 / 01 / 2018

Miloš Zeman není žádný belzebub, jednou na něj budeme vzpomínat jako na excentrického, ale přece jen demokratického politika. Pro naši současnou situaci by se ale mohl lépe hodit prezident, který se nevyžívá v rozdmýchávání vášní.

Miloš Zeman není žádný belzebub, jednou na něj budeme vzpomínat jako na excentrického, ale přece jen demokratického politika. Pro naši současnou situaci by se ale mohl lépe hodit prezident, který se nevyžívá v rozdmýchávání vášní.

Jakkoli to dnes ve vypjatém období kolem prezidentské volby může odpůrcům Miloše Zemana připadat nemyslitelné, za deset dvacet let se na něj dost možná bude vzpomínat jako na běžného – pravda možná trochu divočejšího – demokratického prezidenta. Občas si někdo vzpomene, jak si zkusil udělat vlastní vládu, jejíž členové ale vzápětí pohořeli ve volbách jak sedláci u Chlumce, někdo jiný se upamatuje na jeho častá vstřícná gesta vůči Rusku a Číně, a ještě další na účelové spojenectví s Andrejem Babišem. Ale ta hlavní vzpomínka nebude, až vybledne pěna dní, podle mého soudu pro mnoho lidí spojena s nějakými většími emocemi.

Bude to nejspíš hodně podobné jako u Václava Klause, kterého si dnes většina občanů pamatuje jako vcelku běžného prezidenta, který si to nakonec pokazil podivnou amnestií. A to uběhlo teprve pět let od chvíle, kdy skončilo Klausovo desetileté prezidentské působení, a od dob, kdy se o jeho zásazích každou chvíli vášnivě debatovalo.

Jestli dnes Miloš Zeman vzbuzuje u podstatné části společnosti velké emoce, dalo by se říci, že máme vlastně štěstí, protože se můžeme vášnivě rozčilovat nad politikem, který nepřevrací politický systém vzhůru nohama ani nelikviduje demokracii. V řadě jiných zemí bývalého východního bloku by byli za takovou hlavu státu vděční.

Přesto si myslím, že by české politice neškodila změna v obsazení Pražského hradu.

Ne snad, že by byl Jiří Drahoš nějakým spasitelem české politické scény. Ti, kdo si jej do takové role v nynější zjitřené atmosféře projektují, by byli po jeho případném vítězství nejspíše hluboce zklamáni. Stejně jako ti, kdo si od něj slibují tvrdý boj s premiérem Andrejem Babišem.

Taková očekávání by opravdu byla dost naivní. Jiří Drahoš není politický pitbul ani nositel nějakého nového celonárodního programu (a pokud je, tak to celou dobu kampaně velmi mistrně skrýval). Daleko spíše by se od něj dal čekat výkon úřednický, spojený s dodržováním Ústavy a jejích zvyklostí, solidní reprezentací země a snad i s čilejšími a pravidelnějšími diplomatickými styky nejen na Východě, ale především s našimi partnery v Evropské unii a NATO. A je pravděpodobné, že by nebudil zvlášť silné emoce, a to ani u mnoha dnešních přesvědčených příznivců Miloše Zemana.

Právě v obyčejnosti, lpění na pravidlech a diplomatické reprezentaci by mohl být užitek takového prezidenta. Zvláště ve chvíli, kdy naše politická scéna na parlamentní a vládní úrovni vypadá tak, jak vypadá.

Kdybychom měli běžnou koalici s většinou v parlamentu, s předvídatelným premiérem a pravicovou nebo levicovou orientací, která by dokázala být dobrým a čitelným mezinárodním partnerem, nebylo by pokračování excentrického prezidenta typu Miloše Zemana asi nijak zvlášť problematické. Být to Miloš Zeman ve formě, v jaké byl ještě před pár lety, dalo by se to dokonce označit za osvěžující.

Naše nynější situace je ale jiná. V čele menšinové vlády stojí předseda stíhaný pro podezření z dotačního podvodu (a soudě podle zpráv o tom, jak se na farmu Čapí hnízdo přelévaly peníze z holdingu Agrofert za údajnou reklamu, čímž se mimo jiné „šetřilo“ na daních, nemusí zůstat jen u těch dotací). Vláda nemá většinu ve sněmovně a jako spojenci se jí relativně ochotně nabízejí především komunisté, a pak okamurovci. Politická scéna je rozdrobená jako po výbuchu, a to v čase, kdy se zemi hospodářsky celkem dobře daří. A politické debaty provází ve společnosti velká míra hysterie, nenávisti a často nesmyslných urážek. Dlužno říci, že jak ze strany příznivců, tak i odpůrců současného prezidenta.

Politika samozřejmě vždycky bude budit vášně. Vždyť v ní jde o moc, peníze a často protichůdné zájmy různých skupin obyvatelstva. Ale kdybychom za půl roku, za rok, až opadnou povolební oslavy a frustrace, měli na Hradě prezidenta, který se nebude vyžívat v tom, aby ty vášně neustále přiživoval, mohlo by to být o něco příjemnější. •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat