Sonda

Nejnavštěvovanější filmy. Krasomila vládne všem

29 / 06 / 2017

Z domácí produkce pohádky a legrace – tak lze vymezit historicky nejpopulárnější české a československé filmy. Divácky nejúspěšnějším doma vyrobeným filmem všech dob je totiž Pyšná princezna, do první desítky patří snímky Vesničko má středisková či Limonádový Joe. Pozitivní vztah českých diváků k zmíněným žánrům trvá dodnes; do kina se ovšem nechodí tolik jako dříve a neexistuje větší československý trh.

Z domácí produkce pohádky a legrace – tak lze vymezit historicky nejpopulárnější české a československé filmy. Divácky nejúspěšnějším doma vyrobeným filmem všech dob je totiž Pyšná princezna, do první desítky patří snímky Vesničko má středisková či Limonádový Joe. Pozitivní vztah českých diváků k zmíněným žánrům trvá dodnes; do kina se ovšem nechodí tolik jako dříve a neexistuje větší československý trh.

Není zjevně náhodou, že se ten pětašedesát let starý film dodnes vysílá každé Vánoce v televizi. A je vlastně pochopitelné, že výrok z něj – „odvolávám, co jsem odvolal, a slibuji, co jsem slíbil“ – vstoupil do českého jazyka téměř jako ustálené rčení. 

Snímek z roku 1952, respektive černobílá pohádka Pyšná princezna je totiž divácky nejúspěšnějším celovečerním filmem v historii československé a české kinematografie. Přes osm milionů platících návštěvníků, které od vzniku nasbírala, je zcela výjimečné číslo. A to i na dobu, kdy se do kin chodilo masově a jiná lidová zábava dostupná nebyla.

„Je to film, který se tehdy hodně líbil a odstartoval produkci pohádek v Československu,“ říká filmový historik Ivan Klimeš z katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Je to ovšem také film symbolizující jeden ze dvou filmových žánrů, které Čechy už desítky let přitahují – totiž doma vyrobené pohádky. Čerstvým potvrzením jsou rekordní návštěvy loni uvedené filmové pohádky Anděl Páně 2.

Druhým výjimečně oblíbeným žánrem místní produkce jsou pak veselohry a komedie (v jejichž rámci mají své významné místo parodie).

Vyplývá to z žebříčku nejnavštěvovanějších děl československé kinematografie, který magazín Reportér sestavil z dostupných dobových i současných zdrojů o návštěvnosti celovečerních hraných filmů v kinech.

 

Z pohádky do pohádky

Pyšná princezna Krasomila byla svým způsobem průkopnice. V době nejtvrdšího stalinismu, kdy se z rozhodnutí komunistické strany měly točit filmy ohýbající dějiny a kdy ze všeho budování na plátně až bolely ruce, vznikla jedna z vůbec prvních filmových pohádek.

V době mezi válkami a za války se totiž pohádky až na pár výjimek netočily. „Tehdejší produkce o dětech nepřemýšlela jako o potenciálních divácích. Výroba byla navíc drahá kvůli kostýmům, na dětské programy se nevybíralo plné vstupné. To všechno byly důvody, proč pohádky netočit. Až s úspěchem Pyšné princezny rozjel státní film jejich produkci,“ vysvětluje Ivan Klimeš. Právě u tohoto snímku tak vlastně také leží počátky pozdějších veleúspěšných dětských filmů tvůrců, jako byli scenárista Ota Hofman (například série Pan Tau) nebo Věra Plívová-Šimková (například Páni kluci, Krakonoš a lyžníci).

Návštěvnický úspěch Pyšné princezny a dalších pohádek z padesátých let je ovšem neopakovatelný. Nejstarším pohádkám pomohla tehdejší obecně vysoká návštěvnost kin i menší nabídka snímků, respektive méně možností trávení volného času. V programech kin bylo tehdy možné pohádky opakovat, stejně jako se nyní spousta pořadů recykluje v televizi. Pohádkové filmy lze navíc bez problémů vysílat v každé době, protože z nich obvykle výrazně nečouhá poplatnost době – navíc se pro ně neustále rodí noví diváci.

Českým filmovým pohádkám ovšem také paradoxně pomohla televize, od které se čekalo, že kina zlikviduje. S jejím rychlým nástupem v šedesátých zůstávaly doma před obrazovkou především starší ročníky a publikum v sálech omládlo: tím vznikl i v socialistickém Československu ekonomický tlak na to, aby se výroba filmů přizpůsobila mládeži. Televize pomohla filmovým pohádkám i jiným způsobem – právě státní vysílání zavedlo tradici vánočních pohádek a vytvořilo Večerníček, který se stal jedním z nejsledovanějších pořadů.

Tvorba pro děti se tak stala prestižní, lukrativní a zároveň kvalitní. „Na Večerníček se dívali všichni, protože se v něm neharašilo žádnou ideologií a někteří dospělí si to užívali až skoro s podvratným pocitem. V Krátkém filmu se tomu věnovali nejlepší animátoři a výsledek byl vysoce kvalitní,“ říká filmový historik Klimeš. V centrálně plánovaném hospodářství, které trpělo trvalým nedostatkem „tvrdých“ západních měn (koruna nebyla volně směnitelná), se navíc stal vývoz špičkových loutkových, kreslených i hraných filmů pro děti vítaným zdrojem příjmů. Některé pohádky se v zahraničí tak prosadily, až se staly součástí vánočního vysílání podobně jako v Česku. Například Tři oříšky pro Popelku se pravidelně vysílají například v Norsku. Popularita „Tre nøtter til Askepott“, jak zní její název v norštině, byla jedním z důvodů, proč Norové zaplatili restaurování a digitalizaci několika českých filmů včetně této pohádky.

Výroba animovaných pohádek je téměř minulostí. Po roce 1989 se rychle propadla návštěvnost a výroba drahých a výpravných animovaných filmů pro malý trh byla najednou příliš drahá. Krátký film, který je vyráběl, byl problematicky zprivatizován včetně práv k dílům za předchozí desítky let. A domácí animáky nahradily americké série typu Shrek, Doba ledová nebo Mimoni.

Tradice českých hraných pohádek však stále relativně trvá. V kinech se v posledních letech výrazně prosadily dvě – Tři bratři (2014) a zejména již zmíněný Anděl Páně 2. Pohádce režiséra Jiřího Stracha s Ivanem Trojanem v roli anděla Petronela se teprve jako devátému českému filmu za poslední čtvrtstoletí podařilo překonat milion diváků v kinech. Díky mimořádnému zájmu a přípravě jde zároveň o nejziskovější porevoluční projekt, což patrně přiláká další producenty k tomu žánru.

Finanční úspěch – a to i u komerčních filmových projektů – je přitom u českých hraných filmů spíš výjimkou. Většina hraných filmů si na sebe jen z prodeje lístků a práv televizím nevydělá.

 

Smích se lepí na diváky

Už od první republiky jsou Češi navyklí chodit na domácí filmy. Je to záliba, kterou nám řada okolních států závidí. Podíl domácích filmů na návštěvnosti a tržbách v kinech se dlouhodobě pohybuje mezi dvaceti a třiceti procenty. A platí to i o dobách, kdy byla tuzemská produkce z pohledu atraktivity a kvality slabší. Podle údajů Evropské audiovizuální observatoře měla v předešlých dvou letech podobné postavení v konkurenci se silnějším Hollywoodem francouzská a severská kinematografie, zejména Finové a Dánové.

Spolu s oblibou místních filmů se zde rozvinul i silný kult domácích filmových hvězd – často šlo přitom především o mimořádné komediální talenty. Československý a český film byl proto vždy velmi silný ve veselohrách a komediích, které patřily k tomu nejnavštěvovanějšímu v kinech už od němých počátků. Oblibou a množstvím veseloher se domácí kinematografie vůči okolnímu světu dlouho vymykala. Komediální hvězdy jako Vlasta Burian, Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan, později Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová nebo Miloš Kopecký dokonce fungovaly jako tahouni návštěvnosti i u komedií, které si to jinak nezasloužily.

Podle hrubých odhadů tak tvoří komedie třetinu z produkce znárodněného filmu po roce 1945. Vtipné na tom je, že podle prvních státních plánovačů to tak být nemělo. Natáčet komedie v prvních letech po komunistickém převratu navíc nebyla – obrazně řečeno – žádná sranda. Filmový historik Petr Szczepanik v knize Továrna Barrandov: Svět filmařů a politická moc 1945–1970 podrobně popisuje, jak komunisté zkoušeli znásilnit smích do služeb ideologie a jak postupně zjistili, že to nefunguje. Vznikaly budovatelské hlouposti a kvůli zaplnění bílých míst se do distribuce vracely některé prvorepublikové komedie. Otec Kondelík a ženich Vejvara z roku 1937 vypomohli hned třikrát: v letech 1945, 1952 a 1967 a dokázali nasbírat přes 1,5 milionu diváků. Režim, který se chtěl od lehké komedie odstřihnout a některé komiky pronásledoval, se nakonec vrátil k jejich oslavování.

Titánem se stal Jaroslav Marvan. Čísla o návštěvnosti jeho filmů s typickou postavou bručouna jsou i na padesátá léta fantastická. Na nejslabší z nich – Veselý souboj ze začátku padesátých let, agitku o začleňování sportovních spolků do fabrik – přišlo téměř 3,5 milionu diváků. Jak upozorňuje Petr Szcze­panik, komedie Dovolená s Andělem a Anděl na Horách, se staly vůbec prvním poválečným sequelem, tedy volným pokračováním: tehdejší Barrandov se tak marvanovskou šňůrou přiblížil holly­woodským produkčním principům, jak to jen v dané době šlo.

 

Kličkování před cenzory

Tragikomické je, že řada prvorepublikových autorů a herců se měla v nových časech programově vysmívat tomu, co ještě před lety tvořili. Díky tomu vznikla i jedna z nejúspěšnějších komedií a první z dlouhé šňůry pozdějších parodií: snímek Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) režiséra Martina Friče, který si dělá legraci z prvorepublikových filmů s milostnou zápletkou (Oldřich Nový v hlavní roli musel divákům v závěru filmu vysvětlovat, že to přehánění bylo naschvál). Slavný prvorepublikový režisér Frič byl mimochodem nejlépe placeným filmovým autorem zkraje padesátých let (deset tisíc základ a padesát tisíc doplňkový plat za dokončené dílo).

Satira coby oblíbený žánr se pak v československém filmu objevuje dále; v šedesátých a sedmdesátých letech se stala jedním z divácky nejúspěšnějších formátů. Humor byl jednou z mála cest v hraném filmu, jak bylo možné režim určitým způsobem kritizovat.

Filmový průmysl byl přitom odvětvím, které přestalo být svobodné už po roce 1938 a které se – pomineme-li občasné uvolnění poměrů – z kontroly totalitního režimu plně vymanilo až v roce devadesát. Sílu obrazu si komunisté uvědomovali stejně dobře jako dříve nacisté. Československý stát znárodnil film už v roce 1945 a od té doby procházel vlnami čistek a zákazů; paralelně s nimi pak fungovala cenzura a autocenzura. Lukáš Skupa v knize „Vadí – nevadí“ popisuje, jak fungovalo formální i neformální schvalování filmových děl ve slavných šedesátých letech; relativně bez zásahů se film ocitl vlastně pouze na konci této dekády, v dobách kolem pražského jara. V roce 1970 se vrátily čistky, kádrování a strach, které vedly k jednomu z nejslabších období československé a české kinematografie v dějinách.

Ve Skupově knize jsou uvedené podivuhodné příklady z archivů dobových cenzorů: od hloupostí po promyšlené zásahy. Jaroslav Dietl například musel z dialogu vyškrtnout slovo „pinďour“, jindy chtěla státní bezpečnost po filmařích vynechat scény s odposlechy nebo utajovaným otevíráním dopisů. Jeden z nejvýznamnějších filmů československé nové vlny – podobenství Jana Němce o totalitním režimu O slavnosti a hostech (1966) – byl později zakazován pod zástěrkou, že Ivan Vyskočil v roli hostitele připomíná vzhledem V. I. Lenina. Dnes slavné filmy jako Skřivánci na niti Jiřího Menzela (1969) nebo Ucho (1970) Karla Kachyni zamířily po dokončení rovnou do trezoru a na premiéru si počkaly celých dvacet let.

Oceňovaná šedesátá léta mimo jiné ilustrují, proč se vede věčný spor o atraktivitě, umělecké kvalitě a vysoké návštěvnosti. Řada přelomových a experty oceňovaných filmů té doby mezi divácky úspěšnými chybí. Ale jsou i takové, kterým se podařilo proniknout mezi ty vůbec nejnavštěvovanější. Platí to třeba o Ostře sledovaných vlacích (1966), historickém Kladivu na čarodějnice (uveden v roce 1970), satiře Až přijde kocour (1963) nebo veleúspěšné parodii na western Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). (Na významu parodie v dějinách československého filmu je nicméně paradoxní, že se parodovaly na Západě oblíbené žánry, které však byly v komunistickém Československu zakazované a tudíž vlastně neznámé; ať už šlo o bondovky, westerny, muzikály či horory. Třeba americká klasika V pravé poledne z roku 1952 směla do Československa až jedenáct let po premiéře, a to ještě byla mezi westerny výjimkou.)

Mistry úspěšných komedií a parodií byli až do osmdesátých let Miloš Macourek a Václav Vorlíček (například Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách) nebo Oldřich Lipský (například Tajemství hradu v Karpatech). Jinak sedmdesátým i osmdesátým letům dominuje nenáročná zábava. „Vznikaly jalové filmy, občas se objevil v kladném smyslu úlet. Objevil se například inteligentní a nepodbízivý humor dvojice Smoljak–Svěrák,“ říká historik Ivan Klimeš.

Tato dvojice spolu napsala například scénář k Jáchyme, hoď ho do stroje! nebo Marečku, podejte mi pero!. Zdeněk Svěrák připravil i scénář pro komedii Jiřího Menzela Vesničko má středisková (1985), která je s pěti miliony nejnavštěvovanějším filmem od nesrovnatelných padesátých let, kdy do československých kin chodilo až 190 milionů lidí ročně. Recept na úspěch si Zdeněk Svěrák jako jeden z mála udržel i s érou svobody. Ve dvojici se synem Janem stojí hned za čtyřmi z devíti filmů natočených po pádu komunismu, které viděl aspoň milion diváků.

 

Kinaři a erotika

Po roce 1989 přišel v návštěvnosti rychlý sešup z padesáti na devět milionů ročně. Po určité době se ovšem trh uklidnil a loňský rok byl pro kinaře a distributory filmů, kteří se dělí o tržby ze vstupného fifty-fifty, rekordní. V návštěvnosti a hlavně tržbách, které rostou díky mnohem dražším vstupenkám téměř dvacet let v kuse.

Z odstupu je porevoluční propad zájmu logický. V českých kinech vrcholila návštěvnost už v roce 1957 a od té doby jen uvadala – hlavně kvůli konkurenci cenově stále dostupnějších televizorů. Část návštěvnosti kin za komunismu navíc byla vynucená. Na některé filmy se chodilo povinně se školou, uměle regulovaná byla i jejich nabídka. Ukázalo se to už v osmdesátých letech, kdy podomácku kopírované videokazety prolomily státní monopol. Na nich načerno dorazil třeba Arnold Schwarzenegger jako Barbar Conan a také porno. Sexu a nahoty přitom v tehdy oficiálně promítaných filmech bylo poskrovnu – a i to málo občas z pláten záhadně mizelo. Podle Ivana Klimeše si někteří promítači lechtivé scény z pásů vystřihovali a vyráběli vlastní erotické skládačky. Není tak překvapivé, že hned po pádu zákazů v roce 1990 se stala nejnavštěvovanějším filmem v kinech Emmanuelle, erotika z roku 1974.

Josef Hejna, který pracoval v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let v kinu Alfa a Paříž na Václavském náměstí v Praze, upozorňuje, že se s lístky a statistikami za minulého režimu podvádělo. Kina musela dodržovat správný poměr mezi filmy socialistických států (včetně domácích) a Západem. „Když vám nasadili blbý sovětský film, musel jste podvádět. Jinak by nebyly prémie,“ vzpomíná nyní téměř osmdesátiletý kinař. „Zašantročit lístky za pár tisíc nebyl problém. Sčítala se potom nesmyslná čísla, kterým nikdo nevěřil,“ říká Josef Hejna. Jeho Paříž byla zároveň klubovým kinem sovětského přátelství, což znamenalo pravidelné účetně-statistické přesuny diváků ze Západu na Východ: nejúspěšnější české a západní filmy tak byly ve skutečnosti ještě navštěvovanější, než dnes vypadají na papíře, protože se diváci v této kolonce výkazů ubírali a přidávali k sovětským snímkům. Extrémem byly filmy ze spřáteleného Vietnamu, které nestály ani za předstírání; kvůli mizivé návštěvnosti šly v originále bez titulků.

 

Digitální revoluce

Společně se sledovaností se zmenšoval i počet kin. Podle ročenek Jiřího Havelky, gurua československých filmových statistik, jich fungovalo nejvíc v roce 1963. Tehdy jich bylo přes 3 600 a v nich téměř 1,1 milionu míst. Dnes je kin i sedadel skoro šestkrát míň.

Ranou z milosti malým kinům se zdála být před pěti lety digitalizace, někde se však ukázala jako požehnání. Drahé filmové pásy skoro z roku na rok vystřídaly pevné disky computerů a digitální promítačky, které umožňují promítat na velkém plátně ve vysoké kvalitě. „Digitalizovat nebo skončit. Jiná volba nebyla. Klasický pětatřicetimilimetrový pás skončil a promítání z DVD nebo Blu-ray je nesmysl. Než na tom film vyjde, už to mají všichni stažené z internetu,“ říká Jaroslav Demčák, starosta Hejnice, městečka ve frýdlantském výběžku Libereckého kraje. Hejnice s necelými třemi tisíci obyvatel je jedním z malých měst, kde se kino rozhodli udržet. Stálo je to na investici zhruba 1,5 milionu z vlastní kapsy, druhá půlka šla z dotací. Ročně do kina, které funguje jako spolkový dům, přijde sedm až osm tisíc diváků. Klíčová byla podle starosty i výměna sedaček. „Staré sklopné šly pryč, teď máme nejlepší sezení široko daleko. Díky tomu stoupla návštěvnost, pohodlí v kinech je hodně důležité,“ vysvětluje Jaroslav Demčák. Vstupné drží na distributory požadovaném minimu, tedy v rozmezí 110 až 130 korun.

Tam, kde se cestou digitalizace nevydali, kino umřelo. Jako třeba v Bučovicích. Šestitisícové město na Vyškovsku opravilo v roce 2013 budovu  kina Brigáda a vybavilo ho promítačkami na pětatřicetimilimetrový film, který ovšem tehdy končil. „Od začátku jsem to kritizoval. Dovnitř instalovali Blu-ray přehrávač s projektorem, který sotva dosvítí na plátno. Za deset a půl milionu má dům fasádu a je zateplený, ale sál má původní sedačky. Nové filmy promítat nemůžu a na půl roku staré by nikdo nepřišel,“ říká Jiří Šarman, nájemce kina v Bučovicích. Budova nyní funguje hlavně jako hudební a divadelní sál pro děti.

Malým kinům digitalizace výrazně pomohla s programem. Premiérové filmy se většinou stahují přes internet, e-mailem cestují jen digitální klíče, které umožňují promítání. Dohodnout se na uvedení snímku je díky mnohem nižším nákladům na distribuci možné i s nezávislými filmaři. Navíc největší řetězce multikin začaly od producentů vybírat poplatek přes pět set eur jako příspěvek na digitalizaci, což nabídku v posledních letech zúžilo. Multikina mají přitom dvoutřetinový podíl na návštěvnosti.

„Menšinové tituly často rezignují na vstup do kin a spokojí se s projekcemi na alternativních místech, což je jeden z problémů českého filmu. Dalším problémem je, že máte kvalitní a umělecky ambiciózní projekt, který získal veřejné peníze, vstupuje na komerčně zaměřený distribuční trh a tam propadá. Když pak filmový novinář napíše, že ho vidělo jen pět set diváků, je to jako hřebíček do rakve,“ říká Přemysl Martinek, současný předseda rady Státního fondu kinematografie. Podle něj to ovlivňuje i fakt, že v Česku vznikají hrané filmy určené víc pro televizi než kino.

 Fond má nyní k rozdělení mnohem více peněz než ještě před několika lety. Na podporu české kinematografie má letos 370 milionů. Ty mají směřovat i na dokumenty, animované filmy a literární přípravu, která se považuje za velkou slabinu české tvorby. S více penězi má stoupnout také průměrná výše podpory.

V Česku dnes vzniká okolo třiceti celovečerních filmů ročně, zhruba čtvrtina z nich získá nějakou dotaci. „Zbývajících dvacet, dvaadvacet filmů jsou čistá komerce, která o tvorbě vůbec není. Proto je možná publikum trochu naštvané na české filmy. Očekává alespoň řemeslnou kvalitu, ale na tu není čas. Není čas na napsání kvalitního scénáře, na zkoušení s herci, není dost času na natáčení,“ míní Přemysl Martinek. Podle něj ale podléháme pocitu, že zahraniční film je výrazně lepší i z toho důvodu, že se dováží jen to nejzajímavější, co v cizině vzniká. „My se musíme protrpět celou naši nabídkou, jsme odsouzení k českému filmu. Každý si tam musí najít něco dobrého a to podle mě každý rok jde.“  •

 

Autor děkuje Marii Barešové, kurátorce Sbírky zvukových záznamů NFA Praha, za pomoc při vzniku textu.

 

Infografiky v galerii.

595276669c4090532a67c242 MEDIA_ITEM image

 

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat