Příběhy

A co se změnilo v tobě uvnitř?

27 / 02 / 2018

Tři ukrajinští novináři se ohlížejí za událostmi, pro které se vžil název Revoluce důstojnosti, a od nichž v těchto dnech uplynuly čtyři roky. Každý po svém reflektuje, jak se jejich země změnila. Jak se daří či nedaří demokratizačním reformám a co zůstalo z energie a nadějí, které Majdan ve spoustě lidí probudil.

Tři ukrajinští novináři se ohlížejí za událostmi, pro které se vžil název Revoluce důstojnosti, a od nichž v těchto dnech uplynuly čtyři roky. Každý po svém reflektuje, jak se jejich země změnila. Jak se daří či nedaří demokratizačním reformám a co zůstalo z energie a nadějí, které Majdan ve spoustě lidí probudil.

Oleksij Macuka (1983)

Pracoval pro Novosti Donbassa, kde analyzoval politiku a korupci. Když začala válka, odešel do Kyjeva, kde nyní vede regionální televizi Hromadske TV Donbas.

5a9588df9c40d04463ab9fe0 MEDIA_ITEM image
Oleksij Macuka

Uplynuly čtyři roky, ale vánice, chlad a mráz, který tehdy řádily v Doněcku, stále prostupují naši společnost. V Kyjevě na Majdanu tehdy začaly události, které změnily historii celé země na mnoho desetiletí. 

Šest měsíců poté propukly na východě Ukrajiny boje. Byli jsme v Doněcku a čekali, že Kyjev podnikne kroky k ochraně územní celistvosti. Ale miliony lidí z Donbasu musely odjet a bránit se samy, hledat nové způsoby přežití. Opustili jsme všechno, co jsme měli – byty, domy, práci, město…

Majdan vyzýval, aby se představy o spravedlivém státě a společenském uspořádání konečně proměnily v realitu. I Doněck měl vlastní Majdan – malý, nepoopulární mezi místním obyvatelstvem. I ten byl každý den větší a větší, až se situace začala přiostřovat a demonstranti byli napadáni.

Strach, kterým byl východ Ukrajiny prodchnut, bylo potřeba uklidnit. Tento strach však živily všechny strany, které bojovaly o moc – včetně těch, které schovávaly za Majdan a snahu Ukrajinců o spravedlnost a o novou evropskou Ukrajinu. 

Pak Rusko přivedlo na území Ukrajiny své vojáky. Tehdy zřetelně vyvstala neupřímnost některých organizátorů Majdanu a obzvláště viditelná je dnes, kdy společnost požaduje kontrolu nad veřejnými výdaji a boj s korupcí: vláda všemi způsoby oddaluje vytvoření účinných strategií. 

Ve válce padlo asi deset tisíc lidí. Miliardy hřiven ročně plynou na obranu. Je čas hledat kompromis, základ pro vnitřní dialog. Místo toho se jedna část pokouší vnutit té druhé svůj pohled na historii, světový řád a dokonce i životní styl. 

Hodnoty Majdanu s tím nemají nic společného. Nejde o pluralismus názorů ani o svobodu slova. Jde o pokus vrátit Ukrajinu do časů Viktora Janukovyče, kdy se určitá strana nebo organizace snaží privatizovat všechno. Takový je stav demokratického hnutí v současné Ukrajině. 

Pro dnešní Ukrajinu neexistují jednoduché recepty, cílem však je zachovat zemi celistvou a vrátit ji k hranicím roku 2014. Abychom toho dosáhli, je potřeba neklást ideály politické strany nebo svůj vlastní rating nad národní zájem, hledat kompromisy, posilovat občanskou společnost. 

 

Vitalij Syzov (1986)

Investigativní novinář z Doněcka. Po vypuknutí války odešel do Kyjeva, kde dnes pracuje jako analytik pro think tank s názvem Doněcký informační institut.  

5a9588eb9c40ccab6d01a03f MEDIA_ITEM image
Vitalij Syzov

Předtuchu velkých otřesů jsem začal pociťovat několik let před Majdanem. Pravděpodobně po Mistrovství Evropy ve fotbale, jehož zápasy se konaly v Doněcku v létě 2012. Jak jsem v ulicích svého města sledoval davy fotbalových turistů, nechápal jsem, jakým štěstím může být obyčejný život v klidném, pokojném městě, kde se neděje téměř nic, co by mohlo být zajímavé za hranicemi Ukrajiny.

Doněck se v té době dostával do evropských médií hlavně díky  fotbalovému klubu Šachtar, který pravidelně hrál Ligu mistrů, a také kvůli smrtelným nehodám v uhelných dolech. Tehdejší prezident Viktor Janukovyč málokoho ve světě zajímal, bylo to naše vnitřní téma. Nyní už čtyři roky zůstává Doněck v centru pozornosti světových médií kvůli ozbrojenému konfliktu, při kterém teče krev.

Přitom po roce 2012 byl Doněck po právu považován za jedno z nejúspěšnějších a nejrozvinutějších měst na Ukrajině. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že ho budu muset opustit. Nakonec jsem musel: ti, kteří se chopili vlády, chtěli, aby novinářů, jež nemají pod kontrolou, bylo ve městě co nejméně, nebo aby úplně zmizeli. Nechtěli, aby se informace o zbití, vraždách a loupežích objevovaly v médiích.

Po roce 2012 události eskalovaly dvěma směry. Na jedné straně se média otřásala korupčními skandály souvisejícími s tehdejší vládou a prezident posiloval svůj osobní vliv tím, že na důležité státní pozice dosazoval sobě věrné lidi. Na druhé straně představitelé vlády potvrzovali směřování k evropské integraci a udělali hodně pro to, aby mohli podepsat Dohodu o přidružení k EU.

Už jsme měli za sebou zatčení vůdkyně opozice Julie Tymošenkové a podepsání dohody o prodloužení pobytu ruské flotily na Krymu, ale pořád se zdálo, že to všechno je dočasné a existuje šance na pozitivní výsledek. Věci se ale vyvinuly jinak. V roce 2013 jsme si s kolegy všimli, že jsme sledováni. A v předvečer Majdanu přišli do naší kanceláře lidé vyzbrojení železnými tyčemi. Policie potvrdila identitu jednoho z útočníků. Byl jím člověk již dříve souzený za neúmyslné zabití, obyvatel blízkého města Gorlovka. Policie řekla, že s ním nemůže nic dělat, protože nikdo nebyl zraněn, navíc si mohl jen splést dveře.

Poté prezident nepodepsal asociační dohodu s EU, policie zbila účastníky protestu a začal Majdan. Domnívali jsme se, že tajné služby obrátí svou pozornost na Majdan a budou se méně zabývat novináři. V Doněcku mezitím začal místní Majdan a já jako novinář jsem tam trávil hodně času. Každý den se u památníku ukrajinského básníka Tarase Ševčenka shromažďovalo několik desítek až stovek lidí.

Konec listopadu a celý prosinec 2013 byly pro účastníky doněckého Majdanu nenásilné. Všechno se změnilo v polovině ledna, kdy se v Kyjevě objevili první mrtví a shořely první policejní autobusy. Na regionální Majdany začaly útočit organizované skupiny bývalých sportovců a lidí s kriminální minulostí – za naprostého přehlížení policií, často dokonce s její aktivní pomocí. Cíl byl jeden: odstranit lidi z ulic. V televizích se objevovaly příběhy o radikálech v Kyjevě, neonacistech, kteří se snaží svrhnout legitimní vládu.

Ruská státní televize, která byla na Ukrajině tradičně populární, se zcela otevřeně postavila na stranu vládnoucí moci. Ukrajina byla vždy v mnoha ohledech státem nehomogenním: mnohonárodnostním, mnohojazyčným. Někdo si myslel, že je lepší být součástí EU, někdo, že je výhodnější být blíže Rusku.

Ve snaze mobilizovat pasivní příznivce současné vlády se ruské sdělovací prostředky a po nich i mnoho ukrajinských snažilo konflikt rozdmýchávat tím, že vypouštěly zcela falešné informace o protestujících. Aktivně jim v tom pomáhala i část ukrajinských politiků, kteří podporovali Majdan. Představitelé těchto okrajových stran či organizací činili prohlášení, která neměla vliv na reálnou situaci, ale publikovala je ruská média, jimž to pomáhalo ukázat Majdan jako bandu pravicových radikálů, kteří vyhrožují všem, kdo jej nepodporují.

Různí experti v médiích předvídali kolaps ukrajinské ekonomiky v případě podpisu asociační dohody, uzavření se ruskému trhu. Strašili nezaměstnaností obyvatel východních regionů. Nepomohlo to. Po střelbě na Majdanu a více než sto obětech z řad protestujících i policie prezident utekl do Ruska. Cestou navštívil Doněck a Charkov, aby si zabezpečil podporu politických elit na východě. Nedostal ji.

Nikdo nebyl připraven za Janukovyče bojovat. V Kyjevě se po majdanských úmrtích stal personou non grata, rovněž elity na východě už měly dost jeho autoritářského stylu vlády. Formálně byla země demokratická, ve skutečnosti byla feudální. Právě proto, aby se vrátila do normálního stavu, chodila část občanů na Majdan. V reakci na to Rusko anektovalo Krym a podnítilo válku na východě Ukrajiny.

Staří politici pak v Majdanu viděli vítězství svého politického klanu nad tím Janukovyčovým, zatímco účastníci Majdanu věřili, že vyhrál nikoliv nějaký klan, ale nový systém vztahů. A v tomto rozporu žije současná Ukrajina dodnes. Na jedné straně politici, kteří provádějí reformy pouze pod tlakem protestů. Na druhé straně občané, kteří chtějí změny, ale nejsou připraveni vytvořit nové politické struktury. 

Důležitý zůstává závazek dodržování lidských práv a jejich ochrany. Postoj evropských institucí a zemí naštěstí brání ukrajinským úřadům v nepromyšleních krocích. Zkušenosti a obezřetnost Evropy při překonávání vlastních konfliktů a jejich důsledků Ukrajina potřebuje, stejně jako co nejrychlejší ekonomickou integraci. Je podle mě v zájmu Evropy pomoci Ukrajině objevit její hospodářský potenciál, zejména v jejích východních a jižních regionech, které utrpěly kvůli ztrátě ruského trhu a ekonomickému tlaku Ruska.

 

Taras Bilka (1988)

Novinář ze Záporoží. Po vypuknutí války odešel do Kyjeva, kde založil Hromadske TV Záporoží. Věnuje se rovněž kapele Sound Soldier – jako zpěvák a autor skladeb.

5a9588cc9c40d04463ab9f4c MEDIA_ITEM image
Taras Bilka

Vnitřní svět Ukrajinců se po Majdanu a během čtyř let, co v mé zemi trvá válka, od základů proměnil. Pro ilustraci se pokusím odvyprávět tři krátké příběhy konkrétních lidí.

 

Příběh první

Stojíme na ulici a kouříme. Můj známý potahuje z cigarety a rozhlíží se kolem sebe. Ptám se, proč to dělá.

„Hledám popelník. Ale narazit v tomhle městě na ulici na popelník je trochu problém. Inu, co se dá dělat…“ odpovídá s klidem, típne nedopalek a strká si jej do kapsy.

„Dej ho sem,“ říkám a vytahuji z bundy krabičku od léků, která mi slouží jako přenosný popelník.

A mého známého to vede k následujícímu monologu: 

„Ještě před pár lety by mě ani nenapadlo, abych hledal popelník, prostě bych vajgl hodil na zem. Protože když žiješ ve sračkách, nemyslíš na takové věci. Byl jsem přesvědčený, že žiju v bahnu, a ani v nejmenším jsem neměl potřebu a chuť naslouchat vlastní duši. Ale teď, když slyším, jak lidé prohlašují, jakými Evropany se cítí být, ale zároveň mi pod nohy hážou vajgly, je mi smutno. Naštěstí je kolem mě takových lidí málo. A víš, co je zvláštní? Že jsme o tom začali přemýšlet až ve chvíli, kdy jsme stáli na Majdanu. Nejde být poctivý a čestný jen napůl, křičet, že ekologie dostává na frak, a přitom sám odhazovat odpadky, kam tě napadne. Chápeš? Možná to vypadá směšně, ale i v takových malých, na první pohled bezvýznamných věcech jsme se právě po Majdanu změnili.“

 

Příběh druhý

„Víš, že Majdan ještě neskončil?“ říká jiný známý, se kterým jsme se sešli na kávu. „Co přesně máš na mysli?“ ptám se, protože netuším, kam svými slovy míří. 

„Jako událost Majdan samozřejmě skončil, navždy budeme vzpomínat na ty, kteří pro nás obětovali svůj život. Ale morálně a intelektuálně byl celý Majdan jenom jiskrou, která zažehla změny. A ty změny nás přivedly k prozření, že nadále už nemusíme spoléhat na starostu, gubernátora či prezidenta, ale že věci můžeme měnit i sami.“

„Myslím, že ti úplně nerozumím,“ říkám upřímně.

„Tak se podívej. Včera jsem se dopustil dopravního přestupku. A můj bratr pracuje u policie. Policista, který se chystal věc uzavřít a vypsat mi pokutu, je bratrův dobrý kamarád. Kdyby se to stalo před Majdanem, asi bych si řekl, jaké mám štěstí, že můj přestupek řeší bratrův kamarád, a všechno by nejspíš skončilo mávnutím rukou a samozřejmě bez pokuty. Ale teď jsem známému v uniformě sám řekl, že pokutu chci zaplatit, protože jsem udělal chybu a přehlédl značku, takže pokuta je namístě. Naše tolerance vůči korupci musí být prostě nulová.“

„A co na to tvůj kamarád policista?“

„Podíval se na mě a řekl: ´Fajn, tobě je jasné, co se změnilo. Ale bohužel zdaleka ne všichni to pochopili.´ – Pak mi vypsal pokutu a večer jsme zašli na pivo. Dlouho jsme mluvili o změnách, které se u nás udály, a co je nutné ještě změnit. Každý z nás by měl chápat, že korupci je třeba vykořenit – a je na každém z nás, jak a čím k tomu přispěje, aniž by jen nadával na úřady.“

 

Příběh třetí

„Tarasi, no jen řekni, změnilo se vůbec něco? Podle mě nic,“ říká s hořkostí v hlase další můj známý.

„V jakém smyslu se nic nezměnilo?“ ptám se.

„Korupce je pořád stejná, lidé zodpovědní za masakr na Majdanu si dál běhají na svobodě, soudci jsou prodejní…“

„A ty?“

„Já prodejný nejsem“

„A změnil ses?“

„Nevím, možná, trochu.“

„A co se změnilo v tobě uvnitř?

„Teď když vidím, že se děje nějaká nepřístojnost, nebojím se zavolat policii. Nemůžu říct, že se policii podařilo úplně reformovat a očistit, ale vím, že je v ní teď spousta lidí, kterým je možné důvěřovat.“

„Nezajímají mě policisté, ale ty sám. Takže když teď vidíš, že se děje něco protizákoného, voláš policii. A dřív?“

„Dříve jsme myslím všichni zavírali oči třeba před arogancí řidičů nebo vydíráním v nemocnicích. To už se podlě mě změnilo, i novináři jsou odhodlanější a na vše upozorňují. Někdy to pak vypadá, že špatných věcí se děje více než dřív, ale tak to není jen se o nich začalo konečně mluvit.“

„A proč myslíš, že tomu tak je?“

„Chceme přece, aby se věci změnily k lepšímu. Někdo přiloží ruku k dílu, jiný žije dál se zavřenýma očima…“

Takové jsou příběhy tří různých lidí žijících na Ukrajině. Vypovídají o jejich vnitřním světě, o tom, jak se sami změnili.  Někomu to přijde směšné, ale vysmívat se bude vždy jen ten, kdo osobně žádnou změnou neprošel ani ji nepřijal.

 

Článek vznikl ve spolupráci s Člověkem v tísni.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat