Rozhovor

Klement Gottwald? Napište mi to jméno.

23 / 11 / 2015

María Corina Machadová je nejodhodlanější bojovnice proti socialistické diktatuře ve své vlasti. Nezastavila ji ani nakládačka, kterou dostala jako opoziční poslankyně přímo ve venezuelském parlamentu.  

María Corina Machadová je nejodhodlanější bojovnice proti socialistické diktatuře ve své vlasti. Nezastavila ji ani nakládačka, kterou dostala jako opoziční poslankyně přímo ve venezuelském parlamentu.  

María Corina Machadová je nejodhodlanější bojovnice proti socialistické diktatuře ve své vlasti. Nezastavila ji ani nakládačka, kterou dostala jako opoziční poslankyně přímo ve venezuelském parlamentu.
 

Mluví odhodlaně, rychle, pateticky a s velkými gesty. Přitom vám upřeně hledí do očí. Někteří krajané o ní hovoří jako o alfa samici venezuelské politiky, které jinak dominují machové. Nebála se „štěkat“ do tváře ani Hugovi Chávezovi, jehož nástup k moci cestou demokratických voleb a postupného utahování šroubů srovnává María Corina Machadová se začátkem vládnutí komunistů v Československu. Ptá se, jak se jmenoval náš první komunistický diktátor a jméno Klementa Gottwalda si pak nechá napsat na list papíru, aby tuto analogii mohla rozvinout při některém ze svých sporadických veřejných vystoupeních. Doprovází to slovy: „Omlouvám se, že neznám dostatečně českou historii, ale myslím, že naší situaci můžete dobře porozumět. Zažili jste, jaké to je vzdorovat totalitnímu režimu. Víte, jakou společnost musí mít sílu, a to nejen fyzickou, ale hlavně emocionální a duchovní, aby udržela své principy a neohnula se pod nátlakem.“

 

Na rozdíl od Československa, kde opozici vůči komunistům představovala vlastně jen hrstka disidentů, je ale odpor vůči socialistické vládě ve Venezuele dost masovou záležitostí.

Rozdílů je samozřejmě spousta, ale shodné mají jedno: jde o totalitní projekty, které zruinovaly své země. Náš případ je o to bolestivější, že nás to potkalo v době prudkého vzestupu cen ropy, na jejímž vývozu stojí celé hospodářství. Když začal vládnout Chávez, stál barel něco málo pod deset dolarů. Pak vystoupal na 150 a nyní cena klesla, ale stále je pětkrát vyšší, než když se ujal prezidentské funkce. Přesto je ekonomika v troskách.

 

Jaký rozdíl mezi komunistickou Evropou a současnou Venezuelou považujete naopak za důležitý?

Málo se analyzuje, že se Venezuela proměnila ve stát kriminálníků. Mafie a narkokartely pronikly do všech úřadů, do všech úrovní vlády. Tento utlačovatelský systém funguje díky paktu s organizovaným zločinem. Začalo to už za Cháveze, ale nevšímali jsme si toho. Po dvou letech, které uplynuly od jeho smrti, už je evidentní, že zdejší diktatura nemá žádné morální zábrany.

 

Opravdu lze podle vás režim ve Venezuele označovat jako totalitu?

Chavismus není jen obyčejným autoritářstvím. Je to snaha ideologicky proniknout i do soukromí, lidé mají právem pocit, že jsou špehováni. Nicolás Maduro, kterého si umírající prezident vybral jako svého nástupce, nutil pod pohrůžkou ztráty zaměstnání miliony Venezuelanů, aby podepsali nesouhlas s dekretem Baracka Obamy, který zavádí sankce proti konkrétním představitelům naší vlády. Chceš si vyzvednout nový pas? Nejdřív podepiš! Dokonce i učitelky prvního stupně byly nuceny sbírat podpisy pod petici od svých žáků.

 

Ano, v tom vidím podobu s Československem padesátých let…

Jenomže teď máme jedenadvacáté století! Je to perverzní. Například v obchodech, kde si nejdůležitější potraviny a hygienické potřeby můžete kvůli nedostatku zboží koupit jedinkrát týdně, se kromě kontrol občanských průkazů zavádí také kontrola otisků prstů. Koho mají v databázi jako nepřítele režimu, ten nedostane jídlo pro tvé děti.

 

Měl podle vás Hugo Chávez od začátku v úmyslu vytvořit takovou tyranii?

Nevím, jestli on osobně. Ale od počátku se obklopil lidmi, kterým bylo jasné, že k podrobení národa je potřeba omezit svobodu ze všech stran. Například justice byla takřka zlikvidována, za deset let vyměnili 90 procent soudců. Ti noví jsou jmenováni dočasně, ministr je tedy může kdykoliv odvolat, čímž skončila nezávislost justice. Výsledky jsou jednoznačné: ze 45 tisíc různých obvinění proti státu v uplynulých pěti letech nevyhráli žalobci ani jeden. Ani jeden!

 

Mohla byste uvést nějaký zcela konkrétní příklad toho, jak exekutiva přikazuje soudní moci?

Když soudkyně Afiuniová rozhodla v jedné sledované kauze proti přání vlády, poslal jí Chávez do vězení přímo během svého televizního vystoupení. Chtěl tím vyslat signál celé justici, že od této chvíle už musí poslouchat. Podobné to bylo, když mě jako poslankyni s největším počtem obdržených hlasů chavisté svévolně zbavili mandátu: vzkázali tak mým kolegům v kongresu, aby zmlkli. A takhle se snaží stát umlčet celou společnost.

 

Při pohledu zvenčí se zdá, že Chávez zvládal Venezuelu řídit díky svému charismatu, ale Maduro už musí sahat k mnohem ostřejším perzekucím.

Neštěstí naší republiky nezačalo až s nástupem Nicoláse Madura. Byl to Chávez, kdo nařídil znárodňovat firmy bez odškodnění, zabírat nejproduktivnější farmy, zavést totalitní kontrolu občanů, vytvořit mediální hegemonii a de facto zrušit právní stát. Maduro se na tom podílel a jako nový prezident měl smůlu, že nastaly hospodářské těžkosti. Kvůli nim je nyní větší odpor proti tyranii než za Cháveze, který díky relativnímu blahobytu nemusel sahat k represím. Nepochybuji, že kdyby byl nyní v situaci svého nástupce, také by se k nim uchýlil. I když nelze zapomínat na jeho rétorické schopnosti, kterými by si to u části veřejnosti nejspíš obhájil.

 

Mají chavisté stále podporu chudých vrstev obyvatelstva?

O Chávezovi existuje spousta mýtů. A jeden z nich je právě to, že chudí jdou bezvýhradně za Hugem. Jenomže do prezidentského paláce ho v roce 1998 dostala podpora voličů ze střední třídy! Ano, poté pomocí rozdávání a propagandy dokázal v chudých čtvrtích vytvořit pocit naděje v lepší budoucnost. Populisticky a nebezpečně jim sliboval jakousi satisfakci za minulá příkoří. Ale realita je taková, že nyní máme více chudých než před jeho příchodem! Jeho cílem nebylo dostat je z bídy: Chávez měl rád chudé a přál si, aby takovými navždy zůstali. Vyhovovala mu společnost, která je závislá na státu. Když stojí celý národ celé hodiny ve frontách, jak může lidem zbývat energie na boj za svobodu?

 

Mnozí chudí dnes sice čekají ve frontách, ale pak se přece jen dostanou třeba k masu, které pro ně v dobách před Chávezem bylo nedostupné. Je tedy logické, že preferují chavisty.

Jenže to je bestiální populismus, který zneužívá toho, že v časech demokracie se přes mnohá zlepšení nepodařilo snížit sociální nerovnost. Díky propagandistické mašině vytvořil Chávez naději, že teď to konečně přijde. Nyní už lidí poznali svůj omyl a pod našich odhadů dnes 85 procent Venezuelanů chce, aby Maduro odstoupil.

 

Maduro ale, jak se zdá, drží moc pevně v rukou.

Ano, chavisté si diktaturu budovali krok za krokem – poté, co se k moci jako u vás v Československu dostali demokratickou cestou. Myslím ale, že střelbou do lidí při loňských protestech a následným zatýkáním a mučením demonstrujících studentů překročil Maduro červenou linii. Změnil se především zahraniční pohled na Venezuelu, dnes třeba jihoameričtí politici vyzývají naši vládu k dodržování lidských práv – něco takového se pár měsíců předtím kvůli udržení stability v regionu zdálo nemožné. Kritika je slyšet i z EU a OSN, které předtím rovněž mlčely.

 

A co mohou dělat samotní Venezuelané? Půjde se Madura zbavit prostřednictvím voleb?

S diktaturou je třeba se střetávat na všech frontách, včetně té volební. Nesmíme být ale naivní, víme přece, jak dokáží při volbách podvádět. Hlasování nám nicméně dává šanci na mobilizaci veřejnosti, upozorňování na zločiny chavistů, představení našich lídrů…

 

Po předloňských volbách, které opozice považuje za ukradené, však její lídr Henrique Capriles proti podvodu při sčítání jasně nevystoupil. Proč?

Pozor, Capriles porážku nikdy neakceptoval! Žádal přepočítání hlasů, ke kterému Maduro po prvních slibech nikdy nepřistoupil. Mně zlomili kosti v obličeji přímo v parlamentu, protože jsem odmítala uznat, že je to legitimní prezident.

 

Na rozdíl od jiných lídrů opozice jste neskončila ve vězení. Jak si to vysvětlujete?

Tím, že jsem dost známá v zahraničí. Nezapomínejte ale, že mi znemožňují vycestovat z Venezuely, státní aerolinie mě nepustí ani na vnitrozemské lety a vláda tlačí na soukromé přepravce, aby dělali to samé. Společnost sužuje kriminalita, ale mě hlídá na každém kroku tucet agentů tajných služeb. Monitorují všechnu moji komunikaci a nahrávají moje soukromé rozhovory. Mým potomkům posílají mailem a esemeskami výhrůžky, že mě zavraždí. A mě zase chodí hrozby, že zabijí mé děti…

 

Přemýšlíte o emigraci?

Nikdy. Jsem připravená dát všechno pro moji milovanou vlast. Věřím ve Venezuelany, kteří bojují za změnu doma i ve světě. A vím, že brzy dosáhneme návratu demokracie. Tenhle režim, ač se tváří pořád silněji, se rozloží.

 

Jezdím do Venezuely od roku 2008 a slyším od opozice pořád to samé: změna přijde už brzy. Nejste už unavení těmi neustálými neúspěchy?

Uznejte, že jsme to nevzdali. Tragédie by byla, kdybychom na všechno rezignovali a vy byste tu dnes žádnou opozici ani nepotkal. Přesně to by si přáli! Proto zavřeli Leopolda Lópeze (lídr protivládních sil zadržovaný za organizaci loňských protestů, pozn. red.): abychom všichni zmlkli nebo utekli. Ale my jdeme dál!

 

Po loňských protestech se zdálo, že pád Madura je jen otázkou času. Proč k němu nedošlo?

Byli jsme blízko, ale podcenili jsme Madurovu ochotu sáhnout kvůli svému politickému přežití k nejvyššímu stupni represí. Díky tlaku ulice alespoň svět upřel na Venezuelu oči, což nám umožňuje pokračovat v boji. A ten skončí naším vítězstvím.

 

Když Chávez zemřel, nebyla ještě hospodářské situace nijak tragická. Jeho příznivci tak mohou tvrdit, že za všechny aktuální problémy může jeho nástupce…

Ano, a to je velké riziko. Určitě jsou ve vedení země lidé, kteří jsou připraveni obvinit ze všeho Madura, odstranit ho a vyhlásit návrat k „původnímu“ chavismu. Důležitým úkolem opozice je vysvětlit, že všechno vychází už od Cháveze, který tento politický a ekonomický model stvořil.

 

Je fakt, že comandante je mrtvý, ale v ulicích Caracasu jsou jeho portréty vidět víc než v době jeho poslední volební kampaně.

Chávez podniká posmrtnou invazi do všech sfér života, třeba ve školách ho staví na úroveň osvoboditele Simóna Bolívara, ale dokonce i Ježíše Krista.

 

Kdo dnes Chávezovým myšlenkám věří?

Je to malá výseč společnosti, která se každým dnem zmenšuje. A hodně těch lidí se bojí, že změnu vlády bude doprovázet násilí na příznivcích chavismu.

 

Mnoho lidí Cháveze volilo s opravdovou láskou. Právě pro ně je asi těžké akceptovat, že chavismus nefunguje.

Přesně tak. Musí si připustit, že jejich láska byla zrazena. Je to jako rozvod, kdy si žena po letech přizná, jak byla celou dobu zneužívána a obelhávána, a že rodinné zdroje se manžel rozdal jiným. Takovým lidem musíme jako opozice nabídnout otevřenou náruč.


Politička, která „pomlouvala“

Sedmačtyřicetiletá María Corina Machadová je jednou z nejvýraznějších představitelek venezuelské opozice. Sedm let vedla neziskovou organizaci Súmate, která monitoruje průběh voleb. Poté se sama rozhodla kandidovat. V posledních parlamentních volbách dostala nejvíce hlasů ze všech zákonodárců, byť ji v očích řadového občana shazuje, že patří k bělošské smetánce. V primárkách protivládních sil se v roce 2012 přihlásila o prezidentskou kandidaturu proti Hugovi Chávezovi, ale předčil ji Henrique Capriles, jehož vzápětí podpořila. Za svou aktivitu byla tato rozvedená matka tří dětí několikrát fyzicky napadena, nejhorší byl útok v dubnu 2013, kdy ji „rozzlobení občané“ (tak o události referovala média) údery a kopanci zlomili nos přímo v jednacím sále kongresu. Nyní už Machadová poslankyní není, chavistická většina jí protiústavně zbavila mandátu za kritiku vlády v zahraničí, má rovněž zákaz opouštět zemi, aby nemohla zemi dál „pomlouvat“.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat