Povídka

Hotel Svidník

Petr Placák
29 / 06 / 2017

Čtyři Češi – Placák, Peňás, Stoilov a Topol – jsou na výletě v Dukle, na místě krvavé bitvy druhé světové války. Tak začíná povídka vycházející v červencovém vydání Reportéra.

Čtyři Češi – Placák, Peňás, Stoilov a Topol – jsou na výletě v Dukle, na místě krvavé bitvy druhé světové války. Tak začíná povídka vycházející v červencovém vydání Reportéra.

Malé městečko bylo kolem dokola obklopené kopci, v jejichž rozrytých hřbetech vychladly, zrezivěly a zarostly tuny vystříleného železa. Po prohlídce musea věnovaného karpatsko-dukelské operaci si dali v Dukle na náměstí bigoš – hustou polévku s masem a zelím, dobré jídlo za devět místních zlotých, k tomu si objednali bramborové placky plněné masem za deset a navrch si poručili pirohy za pět.

Hostinská zírala. Břicha měli jako prosincoví vepři. Dali si několik kalíšků vodky. Když se jim podařilo mastnotu trochu rozředit, slova se ujal Placák.

„V jaké době to vlastně žijeme?“ řekl, napil se piva, zapálil si doutník, vyfoukl kouř a pokračoval: „Vezměme si třeba Peňáse, který patří k té lepší polovině české společnosti – neagresivní, nexenofobní, ne hloupé, ani ne příliš inteligentní prostředně vzdělané vrstvě, de facto k elitě národa. Co nám o ní Peňás vypovídá? Nepříliš statečný, mravně nestálý polovzdělanec, který se živí jako námezdní pisálek v komerčním plátku, analysa a kritika, jistě, ale odsud posud – metoda mírného pokroku v mezích všemi stranami dohodnutého a předem schváleného mediálního provozu. Odmítá vážit si sám sebe, protože to je závazek, který znamená chovat se určitým způsobem a na druhou stranu mu brání volně existovat bez jakýchkoli zásad, tedy nemít sebemenší odpovědnost za své jednání. Ke všemu to nedělá instinktivně, respektive tam, kde by měl použít intelekt, přistupuje k věcem instinktivně, a naopak tam, kde by měl rozum potlačit a řídit se intuicí, je najednou veliký rozumář. Pochopitelně že se to nemohlo nepodepsat na jeho charakteru,“ rozebíral situaci Placák, napil se piva, utřel si hřbetem ruky veliký dolní pysk, ve kterém mu kdysi zarostl kus odtrženého masa po ráně pěstí, a potáhl z doutníku.

„Všechno na sebe vyžvaníš,“ přešel Placák z třetí osoby ke druhé, „tak se nediv. K čemu máš, vole, mozek, abys ty kraviny, co z tebe neustále lezou, dokázal nějakým způsobem korigovat, usměrnit, kultivovat? U svatého Františka se to snese, ale když to samý předvádí chaot a rozsypanec v 21. století, tak je to nesnesitelný. Copak nemáš kouska citu, že jsou věci, které jsou mezi nebem a zemí? Jakoby se ponížíš, ale jen kvůli tomu, abys mohl bez nějaké psychické újmy dál v klidu otročit, a pak se z toho chceš vyzout, že si jako děláš legraci, jako že to je jen na oko, ale ono to nějak nejde, vezeš se v tom celý, bez debaty!“ nahlas přemýšlel Placák nad okolním světem, napil se piva, objednal si panáka, potáhl z doutníku a pomalu vypouštěl kouř.

Peňás se díval na Placáka, slzy na krajíčku.

„Ha ha, vole, nebul, dělal jsem si legraci!“ prohodil Placák a vyfoukl kouř.

Do rakve, dělá si Placák srandu, nebo ne? pomyslel si Topol. 

Do rakve, dělám si srandu, nebo ne? pomyslel si Placák.

„Jirka není špatnej člověk,“ řekl Topol. „Vždycky z něj, občas, vytryskne něco ušlechtilého, pěknýho.“

„No právě, za to ale nemůže Peňás, to není z něj,“ tvrdil Placák. „Když se mu někdy náhodou podaří potlačit svý ego, tak z něj mluví Bůh. Peňás je jasnej důkaz boží existence, proto si ho také cením,“ dodal Placák.

„Ale Placi, neblázni, takhle se to přece nedá říkat,“ pokoušel se hájit Peňás.

„Ale dá,“ řekl spokojeně Placák oslepený svým pozérstvím, o kterém si nalhával, že je ušlechtilostí. Podle Peňáse bylo základem Placákova charakteru cosi jako melancholická, neefektivní sebezamilovanost, provázená trucovitou záští proti blbcům, kteří jsou v jeho okolí, a na druhé straně jakýmsi komplexem či mindrákem, jímž Placák trpí vůči původní přirozenosti a prostotě, o které má komické a kýčovité iluse, avšak minimum tolerance vůči těm, již tyhle velmi problematické hodnoty relativizují. V podstatě Peňás považoval Placáka za fašistu, který slušnost považuje za slabost a zdrženlivost za záminku k pohrdání.

Jsem zlý, samolibý hovado, pomyslel si zálibně Placák.

Je to zlý, samolibý hovado, pomyslel si Peňás, vzdychl, vylil do sebe kalíšek místní vodky, otřásl se a řekl:

„Placi, ty jsi scholastik, ale život má i svou těžko definovatelnou citovou složku – nejsou to jen rozumově zdůvodněná dogmata, morální nařízení a definice.“

Placákovi, který měl utkvělou představu, že všichni kolem něj jsou hovada a blbci, a trpěl psychózou logiky, jako by někdo do zadku vrazil šídlo.

„Do rakve! Celou tuhle idiotskou civilisaci ovládá tyranie sériově produkovaných, záměrně rozšťourávaných emocí, tahle jezera mazlavých citových sraček hrozí utopit i ten nejposlednější rozum, a ty vedeš takovýhle nestoudný řeči!“ rozzuřil se Placák. 

Začali se hádat a hádka rychle přešla do několika monologů. Každý měl svou pravdu. Topol mluvil o literatuře, Placák o theologii, Stoilov mlčel a Peňás se vrátil ke svému problému s Drábovou. Znělo to jako čtvrttónový orchestr. 

 

Nazítří prošli Údolím smrti, vyfotografovali se u dvou pancéřů, zahryzlých do sebe, ten nahoře s rudou hvězdou, ten dole s hákovým křížem, a od severu vstoupili do města Svidníku. 

Minuli ubytovnu Spojár, zahnuli kolem pensionu Nástrojár a došli k hotelu Družba. Ocitli se v centru města. Na náměstí mezi oprýskanými paneláky zářila novotou bizarní stavba se zlatými báněmi, která podle Peňáse vypadala jako parodie na sovětskou pohádku. 

Hned vedle třpytících se bání zbrusu nové pravoslavné svatyně visel obrovský žlutočervený transparent. BILLA – Námestie sovietskych hrdinov, metrovými písmeny lákal billboard kolemjdoucí do nedalekého obchodu. 

Uvnitř obrovské sámošky bylo prázdno. Mezi dlouhými regály se jeden druhému ztratili. Sešli se v zahradní restauraci na hlavním svidnickém rynku a vzájemně si prohlíželi své úlovky – zavírací nůž z ohebné čínské oceli, barevný časopis pro pány v polštině a mnoho dalších místních věcí. Systém nekonečné nabídky a nekonečné poptávky fungoval dokonale. Byli u vytržení. 

Během pár vteřin se nakoupených věcí nabažili a rozhlédli se po okolí. Náměstí bylo kolem dokola ověnčeno novostavbami. Z jedné strany byl dům služeb, z druhé národní výbor a v rohu se tyčila jakási moderní podivnost, vzdáleně připomínající kostel. 

„Co to je za chrám, uctívaj snad tady sluneční kotouč?“ ptal se Peňás. 

Z obecních tlampačů pouštěli techno, které dunělo mezi paneláky, jako kdyby vyhrával severokorejský státní rozhlas. Svidník byla směs komunismu s kapitalismem, průmyslu se zemědělstvím, pravoslaví a katolictví, paneláků s kostely, pokroku a patriarchální společnosti, Rusínů se Slováky, Romů s bílými. Celé město vypadalo, jako kdyby slavilo svátek dělnicko-rolnických duchů, jako kdyby to byly jedny obrovské dožínky. Připadali si jako v ráji, jako kdyby dorazili na konec cesty. 

„Ty vole, to je síla!“ dojatě šeptal tradicionalista Placák. Během hodiny byli úplně namazaní. Mleli jeden přes druhého. Vytrhávali z erotických magazínů listy, dělali z nich vlašťovky a posílali je po náměstí. 

„My jsme uctívači Baala!“

„Náš bůh je Mamon!“

Křičeli v domnění, že je alkohol zbavil vnitřních frustrací a přinesl jim osvobození. 

Nebe se zatáhlo a schylovalo se k bouřce.

„Hele, měli bychom najít místo na přespání, než začne lejt,“ řekl Placák, který z nich byl jediný trochu zodpovědný.

Hledali směr, jímž by mohli vyrazit, motali se kolem náměstí, když tu se ze tmy vynořil chlap jako hora, ve vojenském plášti a s placatou čepicí. Zkoprněli. Před nimi stál generál Svoboda, osobně a v nadživotní velikosti. Když zjistili, o co jde, sochu obstoupili a začali močit. Náhle zahřmělo a o žulu pomníku se rozplácly kapky veliké jak vrabčí vajíčka. Vzápětí oslnivý blesk rozčísl oblohu přímo nad jejich hlavami, ozvala se ohlušující rána, a jako kdyby hrázný v nebi otevřel stavidla, lila se shůry voda jako z konve, jako kdyby se zlobili všichni místní bozi.

Proběhli cikánským ghettem, protáhli se dírou v zrezivělé plechové ohradě a ocitli se v přízemí mnohapatrového opuštěného věžáku. Všude po zemi se válely zbytky transparentů a zežloutlých úředních lejster. Osiřelá výšková budova byl bývalý vládní hotel, odkud rok co rok vyrážely stranické delegace nahoru na Duklu vykonat každoroční rituál klanění se válečným hrdinům, kteří byli košer, protože byli mrtví, zatímco s živými je vždycky potíž.

Venku zuřila bouře, blesk stíhal blesk, jedno hromobití ještě neodeznělo, a už zaburácelo další. Procházeli budovou z patra do patra, stále výš. Na zemi byla vrstva ptačího guána. Panelový věžák bez oken byla obrovská ptačí kolonie, jakýsi obří holubník. Všude posedávaly vypelichané, čmelíky prolezlé a všelijakými nemocemi znetvořené holubice, o jedné noze, s jedním nepřirozeně zvětšeným okem, jako kdyby panelák byl ptačí lazaret pro holubice vzpomínající na spartakiádní a jinou slávu. 

Hrozivé panoptikum umocňovalo světlo blesků. Prásk, ozvala se rána jako z děla a hotel se rozsvítil oslňujícím světlem elektrického výboje, který musel uhodit v nejbližším okolí. Vyplašená hejna holubů se zvedla, vířila vzduchem a vydávala pekelný hlomoz. Všichni strnuli, jako kdyby v nějaké hrobce probudili démona. Kašlajíce, oslepeni mračny prachu ztratili orientaci, v čase i prostoru, jako by se ocitli ve válce. 

Konečně se vyplašení ptáci uklidnili a zvířený prach se začal usazovat. 

„Idiote,“ pronesl Placák směrem k Peňásovi, který podle něj mohl i za díry v ementálu, otřel si zpocené čelo, vytáhl lahev borovičky, loknul si a dodal: „Hnusná holubí hrobka.“ 

V sedmém patře rozbili ležení, výš už nemohli. Vytrhali několik dřevěných zárubní a okenních rámů a snesli staré rozlámané regály. Placák nadělal nožem třísky a rozdělal oheň, Peňás vytáhl kotlík, Topol do něj nalil vodu a Stoilov na Lidových novinách nakrájel očištěné klobouky muchomůrky červené. Zatímco se houba vařila, seděli kolem ohně a popíjeli borovičku.

„Co se vlastně změnilo?“ řekl Topol. „Dřív bylo všechno zakázaný a dělali jsme si, co jsme chtěli. A dneska? Všechno je povolený a vlastně na nic, na hovno.“

K tomu nebylo co dodat.

Stoilov usoudil, že je lektvar hotový, vytáhl malou naběračku a začal ho rozlévat. První sebou začal škubat Peňás, upadl na zem a chroptěl, z huby mu šla pěna. Pak upadl Stoilov, pak Placák a Topol.

Od ohně chytl papírový a plastový odpad, od kterého se vznítily zbytky zařízení, a patro se ocitlo v plamenech. Všude kolem nich šlehaly plameny a oni se nemohli hýbat. Najednou se viděli, jak pochodují v pionýrských krojích s rudými šátky kolem krku před tribunou, z které jim mává hnusná obrýlená obluda. Křičeli strachy. 

Žár se vystupňoval k nesnesení, a najednou jako kdyby nějaký obrovský hodinový stroj uvnitř budovy začal odbíjet půlnoc. Veliká ozubená kola orloje se roztočila a zdálo se jim, že drtí všechny jejich údy. Bylo to k nevydržení, když tu odbila dvanáctá a všechno ztichlo. Liják se změnil v déšť a ten v drobné mrholení, které po chvíli ustalo. Bouře přešla a po bezmračné noční obloze plul jako beránek měsíc, který naplnil věžák snovým svitem, jako kdyby sám život byl pouhý sen.

Celí rozlámaní se posadili, jako kdyby po staletí leželi v hrobě, byli úplně zmatení. Mluvili jeden přes druhého v jakémsi vytržení, jako kdyby je ovládl měsíc. 

První, kdo měl prorocký vidění, byl médium Peňás. 

„Období dlouhotrvajících dešťů se bude střídat s dlouhotrvajícím suchem, lidé budou hromadně utíkat z přelidněných a hladových měst na venkov, kráva bude bohatství, litr mlíka bude stát stejně jako televize s krystalickou obrazovkou,“ mluvil Peňás v transu a vzápětí se k němu přidali ostatní. „Chemií rozrušený imunitní systém lidí zkolabuje, obyčejná chřipka bude smrtelná, města budou vymírat jak ptačím morem napadené slepičárny,“ říkali všichni stejná slova a mluvili jedním hlasem.

Najednou před nimi seděla obrovská bílá holubice. Duch svatý! vykřikl Peňás a všichni padli na kolena. Peňás začal blekotat, jako v posledním tažení. Placák, který zvědavě šilhal nahoru, si všiml, že holubice má jen jedno oko, které bylo přelito krví.

Vzal kus okenního rámu a mrštil ho po ní. Jau, zaúpěl Peňás, kterého dřevo zasáhlo do ramene. Holubice se změnila v bílého beránka.

„Hle, beránek, který snímá hříchy světa!“ vykřikl Topol a opět všichni padli na kolena. Beránek uhodil kopýtky o podlahu, až jiskry létaly, a zčernal, byl to kozel, který se rozdvojil ve dva. Kozli černí jako bota se začali trkat a najednou to bylo pryč.

Zvedli se ze země a začali odříkávat: Místo z pramene života pijeme chlorovanou vodu z inženýrských sítí. Nevěříme v posmrtný život a stejně tak ani v život vezdejší. Mládí je nám ku posměchu stejně jako stáří. Snadno podléháme alkoholu a jiným návykovým látkám, nejsme schopni vést řádný život, udržet rodinu, nedržíme slovo, tak nás ty svině komunistický dokurvily. Nikdo nás neučil správnému chování, náboženství, úctě k mrtvým, k rodičům, ke škole, k hřbitovům, k smrti a zrození, nevedl nás k pořádku, občanské odpovědnosti, osobní hygieně, jsme stvůry, které se starají jen samy o sebe, každý den klesáme níž a níž, ale Pane, přesto znovu a znovu toužíme ctnostně žít, každý den se hrabeme z té močůvky a toužíme se očistit, napravit, svátečně se obléknout, zbavit se špatností... 

Seděli kolem ohně, kývali se do rytmu a Peňás předzpěvoval.

 

U řek babylónských,

tam jsme sedávali a plakali,

když jsme vzpomínali na tebe, Sione...

 

Hospodine, Pane náš,

vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů,

    měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil:

Co je člověk, že na něho pamatuješ,

    syn člověka, že se ho ujímáš?

Hospodine, Pane náš,

    jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!

 

Noční nebe zářilo myriádami hvězd. Kolem dohořívajícího ohně se choulili čtyři spáči podřimující v nepřirozených polohách. Lidé hříšní, bázliví, směšní, chybující, jak se to vypráví ve všech pohádkách.

Příští den se ve svidnickém ghettu povídalo, že ve stranickém hotelu straší. Ta noc vstoupila do pohádek místních Romů.

 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat