Rozhovor

Liou Čen-jün: Nehledejte čínské nešvary, naše země půjde dál

24 / 07 / 2017

Je břitký a výmluvný, přesto mu to u čínského režimu zatím prochází. „Romány jsou někdy pravdivější než realita,“ říká spisovatel Liou Čen-jün, jehož poslední kniha Manžela jsem nezabila vyšla v Číně ve dvoumilionovém nákladu a byla přeložena do dvaceti jazyků. Nyní je k mání i v češtině.

Je břitký a výmluvný, přesto mu to u čínského režimu zatím prochází. „Romány jsou někdy pravdivější než realita,“ říká spisovatel Liou Čen-jün, jehož poslední kniha Manžela jsem nezabila vyšla v Číně ve dvoumilionovém nákladu a byla přeložena do dvaceti jazyků. Nyní je k mání i v češtině.

Váš román Manžela jsem nezabila se odvíjí od toho, co všechno se může stát, když rodina poruší čínský zákon politiky jednoho dítěte a pořídí si dalšího potomka. I vy osobně jste se tomuto zákonu musel podrobit?

Ano. Mám jedno dítě, dceru. Politika jednoho dítěte byla v Číně zavedena před čtyřiceti lety, důvodem bylo přelidnění. Mnoho lidí, málo místa, země by tolik lidí neunesla. Nyní se počet obyvatel snížil natolik, že byla pravidla uvolněna. Takže moji synovci a dcera už budou moci mít dvě děti.

 

Nám Evropanům to může připadat jako nepředstavitelné omezování osobní svobody – nemít možnost sám se rozhodnout, kolik chci přivést na svět dětí. Jak tohle podrobení Číňané snášeli?

Číňané jsou chytří, vždycky vymyslí nějaké řešení. Až donedávna to bylo tak, že když žena porodila druhé dítě, musela podle zákona zaplatit pokutu. Jedním z nejčastějších řešení tudíž bylo, že odjela rodit někam daleko, obvykle do Pekingu nebo do provincie Sin-ťiang. Tak, aby se o tom místní úřady nedozvěděly. K tomuto řešení se uchylovali zejména chudí lidé, bohatí si s nějakou pokutou hlavu nelámou – klidně mají dvě tři děti a pokutu zaplatí, třeba i statisíce. Mezi movitějšími Číňany je teď také v módě porodit v USA a jejich dítě má pak americké občanství.

 

Hrdinka vašeho románu na to šla jinak. Na oko se s manželem rozvedla, aby mohla porodit druhé dítě jako svobodná – počítala s tím, že se po porodu za bývalého manžela znovu vdá a každý tak vstoupí do staronového manželství právě s jedním dítětem. To se běžně děje?

Ano, k podvodům včetně falešných rozvodů v Číně skutečně dochází. Lidé, kteří nejsou bohatí, budou vždycky vymýšlet způsoby, jak přežít i za cenu porušování zákonů. Já osobně je chápu, nezatracuji je za to. S uvolněním politiky jednoho dítěte už se pochopitelně kvůli druhému dítěti nikdo rozvádět nemusí.

 

Ve filmovém zpracování románu, který pod názvem I’m Not Madame Bovary sklidil příznivé ohlasy a ocenění, se hrdinka rozvádí kvůli získání bytu. I to se v dnešní Číně stává?

Ano, lidé se naoko rozvádí i kvůli bytu. Aby dostali přidělený byt ve městě a aby se jejich dítě nenarodilo na venkově, ale tam, kde bude mít lepší školu a lepší start do života.

 

Překvapilo mě, jak otevřeně ve své knize pranýřujete čínský mocenský systém. To se může?

Je těžké vysvětlit fungování Číny někomu, kdo tam nikdy nebyl. Víte, co se v Číně o mně povídá? Prý kdo je nejhumornější spisovatel současné Číny? Liou Čen-jün. A kdo je ten nejzlomyslnější spisovatel současné Číny? Taky Liou Čen-jün! A proč se to říká? Jiní spisovatelé nadávají přímo. Já nikdy nenadávám, já v tom románu nekritizuju, nýbrž ukazuju samou absurdní podstatu věci. Není to ještě účinnější, než když něco otevřeně odhalíte?

 

V jednom rozhovoru pro americká média jste prohlásil: „V určitém smyslu se dá cenzura považovat za významný faktor ve tvorbě velkých čínských spisovatelů a filmařů. Tlak nemusí být vždy na závadu.“ Můžete to upřesnit?

To je princip dialektiky. Nejslavnější čínská díla vznikala vždycky pod tlakem. Například můj oblíbený Konfucius byl ve své době zneuznaným myslitelem. Proto jsou jeho myšlenky a argumentace tak výborné. Nebo historik S-ma Čchien, který se dostal do nemilosti a byl vládcem potrestán – zvolil si kastraci, žil v potupě, ale dokončil své dílo, které je dodnes nejvýznamnější historiografií čínského starověku. Něco podobného platí i pro díla spisovatelů v bývalém Sovětském svazu jako byli Solženicyn nebo Nabokov.

 

Slovo, které v souvislosti s románem Manžela jsem nezabila v kritikách zaznívá skoro nejčastěji, je „absurdita“. Nakolik si z tohoto románu můžeme udělat obrázek o skutečném životě v současné Číně a nakolik je to spíš parodie?

Kdyby absurdita románu spočívala pouze v ději, byl by to plytký román. Absurdita vězí v principech, v pravdě skrývající se za dějem. Ten příběh je celý smyšlený, ale postavy, jejich smýšlení a pocity, jsou pravdivé a reálné. Pokud se ptáte, jestli by se něco takového mohlo odehrát ve skutečnosti, tak odpovídám, že v podstatě ano – byť různé epizody by se mohly stát různým osobám. V postavě chudé venkovanky jménem Lotos vidíme boj se zákonem a všeobecně nastavenými společenskými pravidly. 

 

Ačkoliv je kniha zasazená do reálií dnešní Číny, které se západním čtenářům mohou zdát nepochopitelné, slaví úspěchy po celém světě a byla už přeložena do dvaceti jazyků. Čím si to vysvětlujete?

V běžném životě všichni spěcháme a nemáme čas se do hloubky zamýšlet nad svými emocemi. Nemáme ani čas zpracovat svůj postoj ke světu. K tomu slouží právě knihy: k projevování lidských emocí a postojů ke světu, k poznání sebe sama. Proč se nás tak dotýkají smyšlené příběhy? Protože jsou opravdovější než skutečný život. Pomocí smyšlených dějů máme možnost vyjadřovat něco velmi reálného, opravdového – v tomto případě osamocenost a frustraci. Venkovance Lotos nikdo nenaslouchá, žádný člověk jí nevěří, proto v jedné pasáži mluví s kravkou. Když vyšel americký překlad, přišla ke mně při autogramiádě v jednom newyorském knihkupectví starší dáma a řekla, že ji právě tahle scéna dojala k slzám. 

 

Vaše žena Kuo Ťien-mej je právničkou chudých, zejména žen. Vycházejí vaše románové příběhy z kauz, které řeší?

Ano, moje žena je jednou z první generace čínských advokátů ex-offo. Kdyby si po studiích otevřela komerční kancelář, byli bychom dnes milionáři, možná i miliardáři. Ale rozhodla se, že bude zastupovat zájmy chudých lidí, kteří nemají na to, aby její služby zaplatili. Je přesvědčena, že lidé jako Lotos Liová si zaslouží respekt a pomoc. A já s ní souhlasím.

5974558e9c403259da37449a MEDIA_ITEM image
Liou Čen-jün a jeho dcera Liou Jü-lin – režisérka, která podle otcovy předlohy natočila film Vlídné slovo nad zlato.

Brzy vám bude šedesát let. Jako dítě jste zažil kulturní revoluci a hladomor. Jak se Čína za vašeho života proměnila?

Narodil jsem se do doby kolektivního hospodářství, lidových komun. Teď žiju v době podnikatelské: všichni usilovně pracují na ekonomické prosperitě, finanční zisk je hlavním smyslem téměř všeho. Jsou to dva diametrálně rozdílné světy. Když jsem byl kluk, bylo pro mě nemyslitelné, že bych se někdy dostal z naší vesnice někam do světa. Kdo se nenarodil v Pekingu, neměl možnost v tomto městě žít a pracovat. Dnes v Pekingu pracuje mnoho lidí, kteří se tam nenarodili a nemají tam ani své trvalé bydliště. Navíc dnešní Číňané jezdí po celém světě.

 

Jakou z těchto změn považujete za nejvýznamnější?

Myslím, že největší a nejlepší změna, kterou Čína zažila, je právě umožnění volného pohybu. Člověk, který může svobodně cestovat, se podívá do světa a uvidí, jak vypadá život a společnost jinde. A sám si může utvořit vlastní názor na svět. Rozmanitost zkušeností rozšiřuje obzory, člověk získává nadhled. Podle mého názoru nemá valný význam hledat a neustále podtrhovat ten či onen čínský nešvar. Když budou Číňané jezdit po světě, cestovat a získávat zkušenosti, naše země určitě půjde dál.

 

Liou Čen-jün
5974565b9c403259da377f23 MEDIA_ITEM image
Liou Čen-jün v Praze – u příležitosti uvedení jeho prvního překladu do češtiny nakladatelstvím Odeon.

Narodil se v roce 1958 v době velkého hladomoru, který Čínu postihl v důsledku přechodu na komunistické hospodářství, a při němž zemřelo 20 – 40 milionu lidí. V patnácti letech se dal do armády, poté vystudoval čínštinu a literaturu na Pekingské univerzitě. Pracoval jako novinář, dnes je jedním z nejúspěšnějších čínských spisovatelů a scénáristů. Jeho román Manžela jsem nezabila z roku 2013 vyšel v Číně v dvoumilionovém nákladu, přeložen byl do dvaceti jazyků. Zfilmovaná verze režiséra Zeng Siao-kang (pod názvem I’m not Madame Bovary) získala Zlatou mušli na mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu a zvláštní cenu na festivalu v Torontu. Zfilmované byly i jeho další romány Mobil (o vlivu mobilních telefonů na mezilidské vztahy) nebo Vzpomínky na rok 1942 (o čínském hladomoru). Za román Vlídné slovo nad zlato z roku 2008 získal Mao Tunovu literární cenu. Jeho žena je právnička, mají spolu jednu dceru, která pracuje jako režisérka. Prahu navštívil u příležitosti vydání knihy Manžela jsem nezabila nakladatelstvím Odeon – jde o první překlad jeho díla do češtiny, v září pak vyjde druhá kniha s názvem Kuchař chmaták a realitní magnát.

 

Autorka je novinářka a překladatelka, redaktorka časopisů Týden, Instinkt a Interview

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat