Report

Kouzlo čisté stříkačky. Proč je u nás tak málo HIV pozitivních narkomanů?

18 / 09 / 2017

Je to úspěch, o kterém se často nemluví. Zatímco jiné země se potýkají s vysokým počtem uživatelů drog nakažených virem HIV, v Česku je procento lidí, kteří dostali nemoc injekční stříkačkou, velice nízké. Nejde přitom o jediný přínos systému zaměřujícího se na pomoc drogově těžce závislým; systému, který v otevřené atmosféře devadesátých let založila a prosadila skupina expertů – k nimž mimochodem patřil i Pavel Bém.

Je to úspěch, o kterém se často nemluví. Zatímco jiné země se potýkají s vysokým počtem uživatelů drog nakažených virem HIV, v Česku je procento lidí, kteří dostali nemoc injekční stříkačkou, velice nízké. Nejde přitom o jediný přínos systému zaměřujícího se na pomoc drogově těžce závislým; systému, který v otevřené atmosféře devadesátých let založila a prosadila skupina expertů – k nimž mimochodem patřil i Pavel Bém.

Muž, s nímž právě hovořím, je jedním z mála českých uživatelů drog, o kterých je známo, že se nakazili virem HIV. Za posledních 25 let se přišlo otestovat do střediska Drop In na HIV zhruba šest tisíc lidí, pozitivní test však vyšel pouze dvěma lidem. První z nich byl už v době testu ve zbídačeném stavu a dnes o něm nikdo nic neví – ale druhý je zde a vypráví svůj příběh. Říkejme mu třeba Jirka: dříve sice dělal přednášky a o své závislosti vyprávěl v dokumentech, dnes mě však prosí o zachování anonymity. Stará se o jedenáctiletou dceru, v médiích už se nechce ukazovat. Snaží se žít normálním životem, alespoň do té míry, do jaké jím může žít člověk, který strávil deset let na drogách a dnes funguje díky jejich náhražce. 

„To byl nářez,“ vzpomíná, jak krátce před revolucí dostal pervitin poprvé od kamaráda na záchodcích jedné hospody v ulici Na Smetance jako dárek ke čtrnáctým narozeninám. Později se od zkušenějších kamarádů perník naučil i vařit. „Asi po čtyřech letech mně z toho opravdu hodně hráblo. Musel jsem to něčím zarazit, a tak jsem přešel na opiáty, abych se uklidnil.“ Aby měl na heroin, ukradl doma mámě pár cenností a několik dalších let žil ve squatu na Petříně.  

Virus HIV chytil v Nizozemsku, kam vezl zásoby kvalitního českého pervitinu, aby je vyměnil za heroin a ten pak propašoval zpátky. Nakonec zůstal čtyři měsíce a užíval si života na hraně. Jednu z divočejších nocí prošpásoval se třemi holkami ze Senegalu. „Všechny byly nemocný. To jsem tehdy nevěděl.“

 

Drogy u nás nejsou

Jirka je v celé české historii jedním ze 101 nakažených HIV, o nichž je současně známo, že si drogu do těla dostávali stříkačkami. To je mimořádně nízké číslo v relativním srovnání s Evropou i celým světem. Podíl HIV pozitivních problémových uživatelů drog – těch, kteří užívají pervitin nebo opiáty – se u nás dlouhodobě drží pod jedním procentem. Celosvětově přitom z 12 milionů nitrožilních uživatelů drog žije 13 procent s virem HIV. A druhý nejvyšší podíl podle letošní Světové zprávy o drogách zpracované na půdě OSN vykazuje nám vcelku blízký region – východní a jihovýchodní Evropa (24 procent). Více nakažených, 28,5 procenta, už je jen v jihozápadní Asii. Nízko se u nás drží i počet lidí nakažených žloutenkou typu C, dalším častým onemocněním přenosným mimo jiné špinavými jehlami.

Čím to? Zárodky systému, díky kterému se nám daří čísla držet tak nízko, popisuje Jiří Presl, psychiatr a spoluzakladatel centra Drop In: tam si dnes nakažený Jirka a stovky dalších pravidelně chodí pro metadon, pojišťovnou hrazenou náhražku heroinu, která pomáhá drogově závislým normálně fungovat. 

Jiří Presl se ve vyprávění vrací na počátek osmdesátých let. „Tehdy se u nás o drogách vůbec nesmělo mluvit,“ říká. „Platila doktrína, že v Československu žádné drogy nejsou.“ Drogový problém byl podle komunistického režimu pouze rysem zkaženého Západu. Ve skutečnosti se však u nás už od sedmdesátých let po bytech vařil pervitin (přes Československo se navíc vozil do západní Evropy heroin z Afghánistánu a Turecka, u nás ovšem nezůstával, kvůli nesměnitelnosti koruny jej zde nebylo proč prodávat). 

O drogách se začalo opatrně mluvit teprve po uvolnění poměrů v sovětském bloku v roce 1985, čeští psychiatři mohli brzy vůbec poprvé pracovně vyjet na Západ. Právě tam, ve Velké Británii, Presl viděl, jak může fungovat takzvaný harm reduction – nenátlakový přístup usilující o co největší snížení škod, jež drogy způsobují tomu, kdo je bere, i těm, kteří jsou okolo něj. „Absolutně nás to zaujalo,“ říká Presl. S kolegou Ivanem Doudou tehdy oba pracovali ve Středisku drogových závislostí a v roce 1986 se rozhodli udělat v tehdejším Československu zcela nevídaný krok: začít měnit použité stříkačky a jehly za nové, sterilní. 

„V Praze si předtím píchalo plno lidí a pro stříkačky si lezli k nemocnicím, třeba okolo Fakultní nemocnice na Karláku, tam vyhledávali kontejnery, snažili se najít použité zdravotnické potřeby a ty pak používali pro sebe,“ popisuje. HIV u nás tehdy naštěstí ještě neřádilo – když se k nám začalo o několik let později dostávat, byli jsme už na jeho příchod připraveni.

Podobně hovoří Kamil Kalina, později první národní protidrogový koordinátor, lékař a psycholog (proslul mimo jiné tím, že psal poezii, dodnes například umí zpaměti recitovat Nezvalova Edisona). Také on se ještě před revolucí podíval do Velké Británie a stal se z něj zastánce vstřícného přístupu k uživatelům drog. „Harm reduction se tady zapustil do uživatelské kultury ještě dřív, než přišel masivní příliv drog ze zahraničí.“

Přelomovým momentem se stal rok 1994, kdy se s výhledem na plnou směnitelnost české koruny začal do země valit heroin. Tím pádem i podomácku vyráběný pervitin, dříve směňovaný za něco jiného, začal být tržní komoditou. Pervitin i heroin zaznamenaly obrovský nárůst – jenže už zde byl fungující systém, který bránil možné epidemii nemocí šířených mezi drogově závislými. Pokud jste fetovali v polovině devadesátých let, mohli jste si už nejméně na dvou místech chodit měnit použité stříkačky za čisté, jít se léčit do první fungující terapeutické komunity, nebo čekat na ulici, jestli vás s čistými jehlami a nabídkou pomoci nenajdou pracovníci takzvaných terénních programů.

 

I policie pochopila

Se začátky substituce – náhradní látky podávané zdarma člověku, který je závislý na opiátech – to bylo o něco složitější. Jiřího Presla policie dokonce zatkla za pašování nedovolené návykové látky přes hranice. Metadon přivezl ze Švýcarska na základě slovního souhlasu tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara a začal ho v Drop Inu vydávat. „Protidrogová policie to ale vůbec nechápala,“ vzpomíná. Policejní reakce překvapující není, i když právě substituce patří do balíčku opatření, která omezují šíření nákazy injekční jehlou mezi uživateli drog (metadon se obvykle podává v tabletách).

Dávat závislým dávku zadarmo zní jako přesný opak toho, co by je mělo od užívání drog odradit. Statistická data však říkají opak. Například v Rusku, kde je metadonová substituce zakázaná a na závislost se nahlíží nikoli jako na nemoc – jak to činí Světová zdravotnická organizace –, ale jako na kriminální čin, žije skoro 20 procent uživatelů drog s HIV v krvi.

Výhody metadonových programů jsou zjevné: člověk nemusí denně shánět tisíce korun na heroin, bez kterého je mu zle, a je pod dohledem odborníků a lékařů, což omezuje zdravotní komplikace; když si je jistý, že svou dávku dostane dnes i za měsíc, může začít přemýšlet, co se svým životem dál. Ideálním výsledkem je pochopitelně úplná abstinence – k té se ale podle Presla v Drop Inu po mnoha letech propracuje jen asi 10 procent klientů. Většina zůstane na metadonu do konce života. 

I to je ovšem léčba, jak přitom zdůrazňuje dlouholetá pražská protidrogová koordinátorka Nina Janyšková. „Vždyť ani člověk, který má cukrovku, se nikdy nevyléčí a nikdo to od něj ani neočekává. Ale tím, že si píchá inzulin, se udržuje v určitém stupni zdraví, zkvalitní se jeho prožívání. Většina těch lidí je schopna chodit do práce, starat se o rodinu.“ 

Nakonec to začali chápat také lidé z české protidrogové policie. Presla státní zástupce zprostil obvinění, protože se neprokázal jeho trestní úmysl. Od roku 1998 spustil Drop In substituční program s metadonovou náhražkou už naplno a legálně.

„Na substituci jsem měl najednou možnost vrátit se v pohodě domů a věděl jsem, že nebudu nějak nebezpečnej,“ říká Jirka zmíněný na začátku článku. „Mámu jsem neviděl čtyři roky, možná pět. Pak jsem si našel i práci.“ Smyslem jeho života je ovšem nyní dcera. „Motivuje mě k jinýmu životu. Učím ji na piano, na flétnu, naučil jsem se vařit. Chodím v klidu na meťák a každej rok šetřím, abysme mohli k moři.“

 

Výkaly na dveřích

Heřmaň u Písku je domovem pro necelých tři sta lidí a také místem, kam se na roční pobyt jezdí lidé zotavovat z drogové závislosti. Stavení, za kterým teče řeka Blanice, má velký, nově opravený dvůr – v domově se chová i pár přeštických čuníků. Několik zaměstnanců a zhruba dvacet klientů se starají o všechno, od hospodářských zvířat a vlastních záhonů se zeleninou přes stavbu ohrad a opravy střechy až po plánování a vaření jídla a správu budovy.

Domovu se ovšem neřekne jinak než Němčice, podle místa, kde tato terapeutická komunita kdysi sídlila. Němčice v lednu 1991 zakládala tehdy čerstvá absolventka speciální pedagogiky Martina Těmínová. Rok předtím, rovněž jejím přičiněním, vznikl Sananim, první nezisková organizace zaměřující se na pomoc drogově závislým, kde dnes působí také Kamil Kalina.

„V té době odborníci na závislosti byli jenom doktoři, jinak nic takového neexistovalo – proto to bylo velmi troufalé,“ vzpomíná Těmínová na začátky Němčic. „Lidé si mysleli, že jsme úplní magoři. Nějací speciální pedagogové že jdou léčit drogově závislé? A ještě jako na rok?“ vzpomíná dnes už s úsměvem. „Solidní psychiatři k nám měli despekt.“ 

Dnes končí v Heřmani-Němčicích těžké případy lidí, kteří za sebou mají už mnoho let závislosti a často opakované neúspěšné pokusy o léčbu. Místní systém, vylepšovaný a opečovávaný pětadvacet let, má šedesátiprocentní úspěšnost. To znamená, že šedesát procent těch, kteří projdou Němčicemi, je schopno zařadit se zpátky do normálního života a opět fungovat bez drog.

Ptám se Martiny Těmínové, zda se dá říci, že založením a vybudováním Němčic a Sananimu zachránili tisíce životů. Pokrčí rameny. „Jo, já si myslím, že to tak je. Ale ti lidi na to mají nárok. Většina si prošla traumatickým zážitkem. Umřela jim máma, rodiče je opustili, byli týráni, holky byly zneužívané. Většina našich klientů byla v dětství něčeho obětí. Myslím, že tou léčbou jim jako společnost splácíme dluh za to, že jim tenkrát nikdo nepomohl. Mají nárok na to, aby se jim teď péče poskytla – a my jen vyhovujeme tomu nároku.“ 

Sananim v roce 1993 zakládal též kontaktní centrum, které dnes sídlí v Praze 5. Denně si sem přijde vyměnit stříkačky asi 120 lidí. Přinášejí staré, použité, které hodí do speciálního kontejneru, a zaměstnanci za pultem jim je vymění za stejný počet nových. K tomu jim dají vodu, ve které si můžou rozpustit drogu, alkoholovou dezinfekci, filtry, náplasti, případně kondomy nebo holicí strojky. Mladý kluk v kšiltovce a kožené bundě, s vystouplými lícními kostmi, tmavýma očima a vyčerpaným pohledem, poprosí ještě o pilulku ibuprofenu proti bolesti. Čisté stříkačky si pomalu skládá do ohmataného pouzdra od brýlí. Může si tady dát teplý čaj nebo polévku, posedět v teple, zajít na internet, umýt se – ale hlavně pobýt na chvíli někde, odkud ho nevyhánějí. 

Výměnou jehel úloha K-Centra neboli Káčka nekončí. Zaměstnanci nabízejí závislým lidem, že s nimi obejdou úřady nebo jim zprostředkují kontakty na zdravotnická zařízení či možné zaměstnavatele. Na žádost jim udělají screeningové testy na HIV, žloutenku nebo syfilis. Mohou je také doporučit do některé léčebny nebo terapeutické komunity – jako jsou právě i Němčice. 

Přece tato zařízení nemají lehký život. Své o tom vědí lidé ze Sananimu, kteří se marně snažili sehnat pronájem – 

ze všech Prah je radní vyháněli s obavou, že se u nich začnou hromadit feťáci. Když se nakonec Sananim rozhodl koupit vlastní objekt v Praze 5 nedaleko Anděla, dlouho se setkávali s velkým odporem: místní rozbíjeli okna, sprejovali na fasádu, dveře pomazávali barvou i výkaly, pořádali demonstrace. Díky trpělivému vysvětlování dopadů zařízení na společnost se ale mínění sousedů postupně daří měnit. 

 

Válka, která nefunguje

Podle vedoucího Němčic Martina Hulíka se každá koruna investovaná do terapeutické komunity státu dvojnásobně vrátí. U prevence, která je vždy méně nákladná než řešení, to platí tím spíše. Stojí to peníze, ale daleko víc jich na tom společnost ušetří. 

Tohle si kdysi uvědomil také Pavel Bém. Ve veřejném povědomí je někdejší pražský primátor ODS patrně spojen s jinými věcmi než protidrogovou politikou – na začátku devadesátých let však byl Bém coby mladý a energický psychiatr hlavním strůjcem systému financování programů na výměny jehel. Spolu s Kamilem Kalinou, který byl jeho učitelem v psychoterapeutickém výcviku, nesli zásadní podíl na vytvoření první české státní protidrogové koncepce.

Sedíme s Pavlem Bémem v terapeutické místnosti K-Centra Sananimu v Praze 5, které pomáhal zakládat a kde dnes působí jednou týdně jako psychoterapeut. Bém vzpomíná na své roční studium veřejného zdravotnictví na americké John Hopkins University: americký vztah k drogám v devadesátých letech popisuje jako naprosto absurdní. „Mezi lidmi v kriminálech měli padesát procent prostých držitelů marihuany. Žádná rozumná země tuhle americkou politiku nemůže následovat,“ tvrdí. Ostatně i Kalina a Presl se po návštěvě Západu stali nesmiřitelnými odpůrci americké války proti drogám – zavírání lidí za pouhé držení drog a tvrdých represí, které narkomany nutily skrývat se v co nejtemnějším podsvětí. Prokázalo se totiž, že tento přístup nefunguje a kromě lidských životů stojí taky spoustu peněz. 

„Díky naprosto nehumánnímu a nerespektujícímu vztahu k uživatelům návykových látek způsobila americká politika v oblasti veřejného zdravotnictví pohromy,“ tvrdí Bém. V osmdesátých letech se tam skutečně rozšířila pandemie HIV nejen mezi homosexuály a dalšími skupinami, ale jako požár přeskakovala i po jehlách předávaných z ruky do ruky mezi uživateli drog. V New Yorku bylo mezi drogově závislými v té době 50 procent HIV pozitivních. Tam, kde byly drogy kriminalizovány, rostl podle studie z roku 1997 výskyt HIV o 6 procent každý rok. Ve městech, kde fungovaly výměnné programy pro jehly, byl trend přesně opačný. 

Na akademické půdě se tehdy o neblahých dopadech americké války proti drogám hojně diskutovalo, odborníci vydávali studie ukazující, že tvrdý přístup drogově závislé neodrazuje, ale zahání do kouta, a že rozhodně nemá za následek snižování infekčních nemocí mezi nimi – právě naopak. Bém tedy začal pracovat na teorii systému protidrogové politiky, založené na síti takzvaných nízkoprahových programů – tedy kontaktních center a výměn stříkaček v terénu – a snižování rizik pro uživatele drog a jejich okolí. Po návratu do tehdejšího Československa začal velmi rychle tento teoretický model přivádět k životu. 

„Bém přijel z Ameriky a začal tady s kontaktními centry a terénními programy, nic z toho tu vůbec nebylo, a byl proti tomu odpor,“ vzpomíná Nina Janyšková, tehdy působící pod Pavlem Bémem jako první protidrogová koordinátorka. „Tehdejší hlavní hygienik proti tomu bojoval – že prý nejsou žádní uživatelé drog – a pak byli všichni překvapení, že když jsme otevřeli K-Centrum, najednou tam byli. Jako když nikde není fronta, ale jakmile vám přivezou banány, rázem se tam udělá.“  

Nutné bylo vymyslet, kudy budou do systému téct peníze. „Věděl jsem, že aby to vydrželo, musíme vymyslet funkční model financování. Protože idealistická představa, že v každém okresním městě bude jedno Káčko, je sice hezká – ale když nejsou peníze, žádný Káčko nevznikne,“ popisuje Bém. 

Ve všeobecné pokladní správě byl v polovině devadesátých let s posvěcením tehdejšího předsedy vlády Václava Klause vytvořen specifický oddíl jménem protidrogová politika. V roce 1996/1997 v něm bylo 150 milionů českých korun. Po vzniku krajů se financování rozptýlilo a část systému financují krajské rozpočty. A také hlavní město Praha, které má ve svém rozpočtu pro celou republiku zhruba 50 milionů. „Tím byla garantována dlouhodobá udržitelnost toho systému,“ vysvětluje Bém. „Ač se tady od té doby vystřídaly stovky ministrů a desítky vlád, protidrogová politika si udržela svoji kvalitu a nabídla přesvědčivé výsledky.“

 

Dnes by to neprošlo

Díky Bémově zkušenosti z USA, díky Preslově odvaze začít měnit jehly a zavést substituční program, díky Martině Těmínové a lidem, kteří zakládali Sananim a Němčice, se u nás mohl téměř před třiceti lety zrodit systém, který zachránil tisíce životů a ušetřil miliony korun – a jehož výhody si v USA začínají politici opatrně připouštět teprve dnes. Česká protidrogová politika přináší takové výsledky, že se stala příkladem pro ostatní země. Studovat ji k nám jezdí lidé z Číny, Afghánistánu, Ukrajiny, Běloruska, učí se od nás i Slovensko. 

Podle toho, co hlavní aktéři prvních porevolučních let tvrdí, bylo ovšem tohle všechno možné především díky tehdejší otevřené porevoluční době. Dnes už by všechno bylo daleko těžší prosadit. „Byla to úplně jiná doba. V podstatě nic nebyl problém,“ vzpomíná Presl. Martina Těmínová mluví podobně: „Bezesporu byla atmosféra devadesátých let unikátní. Věřilo se, že člověk je svobodná a rozumná bytost a že za sebe nese nějakou zodpovědnost.“ Dodává ale, že nesmíme usínat na vavřínech. Každý dobrý systém a každá naděje – kterou ten náš drogově závislým bezesporu přináší – potřebuje dál rozvíjet.

 

Autorka vystudovala bezpečnostní a strategická studia na Masarykově univerzitě, psala pro český Newsweek, dnes pracuje ve společnosti Člověk v tísni.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat