Rozhovor

Životní víceboj Marka Ebena

02 / 07 / 2015

Představte si Ebena coby moravského vinaře, vždyť by mě Morava zadupala do země – vysvětluje jeden z důvodů, proč už se nevěnuje herectví tolik jako dříve. Ve skutečnosti však Marek Eben stále hraje v divadle, věnuje se hudbě, vysílá rozhovor Na plovárně, a hlavně moderuje; letos je už podvacáté tváří jubilejního padesátého filmového festivalu v Karlových Varech. A společně s manželkou Markétou, upoutanou na invalidní vozík, bojují s osudem.

Představte si Ebena coby moravského vinaře, vždyť by mě Morava zadupala do země – vysvětluje jeden z důvodů, proč už se nevěnuje herectví tolik jako dříve. Ve skutečnosti však Marek Eben stále hraje v divadle, věnuje se hudbě, vysílá rozhovor Na plovárně, a hlavně moderuje; letos je už podvacáté tváří jubilejního padesátého filmového festivalu v Karlových Varech. A společně s manželkou Markétou, upoutanou na invalidní vozík, bojují s osudem.

Představte si Ebena coby moravského vinaře, vždyť by mě Morava zadupala do země – vysvětluje jeden z důvodů, proč už se nevěnuje herectví tolik jako dříve. Ve skutečnosti však Marek Eben stále hraje v divadle, věnuje se hudbě, vysílá rozhovor Na plovárně, a hlavně moderuje; letos je už podvacáté tváří jubilejního padesátého filmového festivalu v Karlových Varech. A společně s manželkou Markétou, upoutanou na invalidní vozík, bojují s osudem.

V osmdesátých letech vás vypískali kotlíkáři na Portě a letos v dubnu získali Bratři Ebenové za album Čas holin cenu Anděl v kategorii folk & country. Nepřijde vám to úsměvné?

Ano, v této souvislosti to je trochu legrační, ale kam nás mají strčit? Já sám mám problém, když se mě lidi ptají, co hrajeme za muziku: „No, takový moje písničky...“ Je tam pochod, potom něco jako folk-rock, taky máme takový čechomorský druh zvuku… Z nás tří má David evidentní jazzové spády, poslouchá hlavně Wayna Shortera. A za námi stojí rytmika z rockových ETC… a jazzový kontrabasista Míra Honzák, všichni jsou silné osobnosti a každý z nich náš styl velmi ovlivňuje. Já totiž nejsem skladatel-vypisovač: přinesu základní linku, pak se rámcově dohodneme, ale svůj part si v mantinelech té dohody už každý vytváří sám. Oni mi ani všechno nevezmou. Když kapele přehrávám novou píseň, tak oni seděj a koukaj a já jsem jak na trní. Většinou to moc neumím, a tak hraju moc rychle, což je zvláštní reflex – čím míň to člověk umí, tím rychleji hraje a je to ještě horší. No a pak čekám, co řeknou. To se potím, fyzicky, ačkoli jinak potivý typ nejsem.

Několikrát jste také vyhrál televizní cenu popularity TýTý a ani tenhle Anděl není první. Spousta lidí se u nás podobným cenám pošklebuje…

Na TýTý nejsem nějak zvlášť vysazený, nicméně každého cena potěší, a kdo říká, že ne, tak lže. Ale kdybych to nedostal, vrásky by mi nepřibyly. Anděl, to je trochu jiný případ, po něm jsem vždy toužil. Já tam totiž tak úplně nepatřím, přece jenom jsem spíš herec nebo moderátor. Muzika je pro mě „zájmová umělecká činnost“ a dostat pak za ni profesionální cenu mi přináší rozkoš, proč to nepřiznat. Akademie populární hudby, která Anděly pořádá, má pro každou kategorii poradní sbor, a to jsou lidé, kteří se tím dlouhodobě zabývají, znají kapely léta a já si jich vážím.

Říkáte „zájmová umělecká činnost“, máte v průměru jen tři koncerty měsíčně a přitom se potíte, když jako kapelník svým muzikantům přehráváte novou píseň.

To vám nedá. Přistupuju k tomu, jako by na tom záviselo celé moje živobytí, ve studiu i na koncertech. Když vyrazíme na festival do Poličky, je nás i s technikou kolem patnácti, celá ta mašinerie přijede se dvěma náklaďáky, postaví velký aparát, a kdyby pak nepřišli lidi, tak by mě to mrzelo. To bych si bral.

Nebyl trochu luxus vzít si na Čas holin jako zvukaře Angličana Philla Browna, který před Bratry Ebeny točil – kromě mnoha jiných – s Led Zeppelin, Davidem Bowiem a Bobem Marleym? Ovlivní špičkový zvukař album tak, že to zkrátka stojí za to?

V jeho případě určitě. Nejde přitom jen o zvuk. Kdybych si měl vybrat mezi stoprocentním zvukařem, který by byl protiva, a osmdesátiprocentním, který by byl milý člověk, tak bych vždy bral toho druhého. Trávíte s ním totiž celé dny a s protivou se vám prostě být nechce.

Když jsme začali mluvit o nové desce, kluci řekli: „A co kdyby to smíchal někdo, kdo nás vůbec nezná? Podíval by se na to s čistou hlavou.“ Já si hned vzpomněl na Philla, i když jsem si nebyl moc jist, že na něj finančně dosáhneme. Pak se ale ukázalo, že jeho požadavky stály oběma nohama pevně na zemi. Nevím, jestli to nebylo i proto, že jsme se už znali, ale náš manažer Šimon Kotek se s ním bez problémů domluvil.

Odkud jste Philla Browna znal?

On u nás točil ve studiu Sono s nějakou norskou kapelou a mně odtud zavolali, jestli bychom ho nechtěli pro rozhovor na Plovárnu. A ukázalo se, že je to nejen absolutní profík, ale i neobyčejně milý člověk a výborný vypravěč. Přiznám se, že jsem s ním pak chtěl dělat taky proto, že jsem byl zvědav na jeho další historky. Kromě vyprávění nám dělal i brilantní diskotéky: skončili jsme s prací a on řekl: „Pojďte, něco vám pustím.“ Připíchl do pultu počítač a ve studiu nám přes ty nádherný obrovský bedny pustil jednu stopu – baskytaru. Nic moc a docela hnusný zvuk, musím říct. Potom zase samotné bicí – taky to bylo hodně… syrové. A pak elektrická kytara… Takové zvláštní zvuky… A když nám přehrál samotný zpěv, my říkali: „Propána, kdo to je, ten se s tou intonací fakt nemaže…“ Byly v tom divné pazvuky, kvílení… A já si najednou uvědomil, že to znám: on to byl Hendrix, Purple Haze, jedna ze základních věcí rockové historie, a když se ty syrové stopy pustily dohromady, fungovalo to dokonale.

Phill měl nejrůznější unikáty, a ve stopách, k čemuž se člověk normálně nedostane. Uslyšíte je jen smíchané, ale ne stopu po stopě. Naprosto luxusní bylo takhle si rozebrat třeba Beatles. Člověk teprve teď zjistil, co to bylo za pěvce. Úžasné hlasy. To se dá poslouchat i a cappella (zpěv bez podpory hudebních nástrojů, pozn. aut.), což je známka nejvyšší kvality. My když děláme desku a zvukař všechno ostatní stáhne a nastavuje jen můj zpěv, spěšně opouštím studio. To bych nikomu nepřál slyšet. Vrátím se, až když je to hotové. A myslím, že zdaleka nejsem sám, koho se to týká. Zato Lennon a McCartney mohli klidně zůstat.

Jakkoli je muzika pro vás tři bratry hlavně koníčkem, míváte vyprodané koncerty, odborníci vám udělují ceny a za prodeje alb dostáváte platinové desky. Ale z rádií vás není slyšet.

Nás hraje akorát křesťanský Proglas a rádio Samson.

Čím to?

Vlastně nevím. Na Radiožurnálu mi řekli, že nejsme airplayová kapela.

Což znamenalo?

Že nás nechtějí hrát a nebudou. Soukromá rádia si pochopitelně můžou dělat, co chtějí. Od veřejnoprávního rozhlasu bych zato čekal, že posluchačům nabídne i nějakou alternativu. On ale hraje totéž, co soukromníci. Ptal jsem se toho redaktora, jak jsme dopadli, když pouštěli nové písničky testovacím skupinám posluchačů, jak to pravidelně dělají. A on řekl: „Já to nepouštěl.“ Ale to se netýká jen nás, stejné to má Traband, Vltava a další.

Některé kapely prý do toho, aby je rádia hrála, investují stejně jako vy do Philla Browna.

To se samozřejmě dá. Na komerčních rádiích mají dokonce oficiální ceníky – zaplaťte a my vás budeme hrát. Oni vám nabídnou, že si to můžete koupit jako reklamní čas. Já našemu manažerovi preventivně a striktně zakázal do toho jít, kdyby ho to náhodou napadlo.

Proč?

Protože za tohle mi přijde nemravné platit. No tak nás bude hrát jen Proglas, a co.

 

Nabídky chodí

Vy skládáte písničky i scénickou hudbu, hrajete s kapelou, hrajete divadlo, každý týden máte v televizi rozhovor Na plovárně, moderujete televizní zábavu, filmový festival a spoustu dalších akcí. Nenapadlo vás, že kdybyste nebyl rozkročen do tolika směrů, mohl byste v některém z nich vyrýt hlubší brázdu?

Možná taky ne. Možná bych se upnul jen na jeden obor, a beztak by brázda hlubší nebyla.

Vědomě jste si to takhle naplánoval?

Vyplynulo to přirozeně, jedna věc po druhé. Mě to ale vždycky bavilo takhle, v souběhu. Třeba ta deska: předtím šest let žádné nahrávání, zabýval jsem se hlavně moderováním, Plovárnami a StarDance, a najednou jsem tohle všechno mohl i musel hodit za hlavu, rozhrnout si ten prostor a začít se starat o to, aby to ladilo, jaké tam budou písně, jak se budou aranžovat… Pro mě to je, jako když si vyvětrám v pokoji. A pak to okno zase zavřu a otevřu jiné. Určitě to tříští pozornost, není pochyb! Ale víte – taky někdy mám depresivní období, kdy se nepovede představení v divadle nebo si přečtu blbou kritiku nebo mám pocit stagnace z muziky, protože jsem už dlouho nic nenapsal, a co když lidi přestanou chodit na koncerty… Pak je velká úleva, když si můžete říci: „Tak to zapíchnu a budu dělat to druhý!“ Když máte jen to jedno, skončíte u toho „Tak to zapíchnu…“

Začínal jste jako herec, dokonce už ve dvanácti v dětském seriálu Kamarádi, pak jste herectví vystudoval na konzervatoři, ale minimálně v posledních letech jste coby herec spíš utlumený. Je to tím, že jste se nejširšímu publiku zafixoval do role televizního moderátora a producenti a režiséři se toho možná obávají? A také že vám, logicky, na hereckou kariéru už nezbývá tolik času?

Samozřejmě, že to všechno je pravda. Ale na tom, jak teď herec Eben vypadá, mám velký podíl já sám, protože nabídky mi chodit nepřestaly; poslední jsem odmítl minulý týden. Když totiž moderujete a píšete si to sám, nepředstavitelně sám sebe rozmazlíte: napíšete si to tak, jak to vám konvenuje, je v tom humor, kterému se vy zasmějete – tedy možná že jenom vy a už nikdo jiný, ale aspoň vám to může připadat vtipné… A nejste vazal. Jako moderátor si můžete mnohem lépe zařídit život z hlediska času, což je pro mě důležité i kvůli Markétě. Herec – zaměstnanec divadla – najde na vývěsce, že má příští dva měsíce zkoušet, tak zkouší. A když jede divadlo na zájezd, je několik dnů pryč a musí se přizpůsobit.

Není to ale tak, že bych se herectví vzdával. Jen se možná čím dál víc bojím: režisér Petr Novotný mi nabízel profesora Higginse v muzikálu My Fair Lady a já mu říkám: „Ale Petře, ten člověk musí ZPÍVAT! Já si můžu napsat svoji věc tak, že všechny ty nedokonalosti schovám, ale v muzikálu, to je seriózní zpěv, napůl do opery, to nejde!“ Taky jsem vybíravější v důsledku jiných prací a z nich pramenící svobody odmítnout. Kdyby mě něco nadchlo, šel bych do kaž­dého rizika, ale muselo by mě to nadchnout. Já se dívám na nové české filmy a říkám si: „Chtěl bys v tom­hle hrát? A v tomhle?“ A odpovídám si, že ne.

Další věc s mým herectvím… Vždyť se na mě podívejte: mě není snadné obsadit. Jsou herci, kteří se hodí skoro do všeho, ale to nejsem já. Advokát v dobře napsané detektivce, to by šlo, ale představte si Ebena coby moravského vinaře – vždyť by mě Morava zadupala do země.

V čem teď hrajete?

Ve Viole jsem ve Třech gentlemanech, to je představení o Anglii z textů Karla Čapka a dvou anglických autorů, vloni jsme měli premiéru. A v Ypsilonce dohrávám ještě dvě představení.

Podotýkám, že z Ypsilonky jste odešel v roce 2002, takže je „dohráváte“ už třináct let. Ostatně, Prodaná nevěsta se tam hraje od roku 1996 a Praha stověžatá od roku 2000.

No to je strašný! Šílený! Ale takhle to mám se vším. Jak někam vlezu, trčím tam navždy. Nerad měním zvyky, nerad měním lidi… Kapela je ve stejné sestavě od roku 2002; ne, pardon, jednoho technika jsme vyměnili. Já mám vždycky takovou radost, když se podívám na filmy Woodyho Allena: ty jeho titulky! Grafika je pořád stejná! Běží na konci pomalu, v klidu si přečtete, kdo tam hrál, kdo dělal muziku, všechny profese… Takhle to mám rád.

Pořad Na plovárně děláte už šestnáctý rok, déle v České televizi běží snad už jen Večerníček, když pomineme zprávy. Deset měsíců ročně každý týden skoro půlhodinový rozhovor, zatím více než šest set hostů… Kde ty lidi pořád berete?

Máme seznam tipů, které průběžně doplňujeme. Čekáme, kdo přijede z ciziny. A občas dostaneme nějaké doporučení.

Mluvíte teď v množném čísle.

Ten druhý je režisér Honza Hojtaš. Rozhodujeme spolu, koho pozveme, a oba máme právo veta.

Seznam známých českých jmen, která člověka napadnou jako zajímaví hosté na Plovárnu, je relativně krátký. Pár stovek, snad. Jsme malá země. Takže odhaduji, že lidi, kteří mají co říci a umějí to říci, musíte nějakým způsobem objevovat.

Přesně. A hloupé je, že je nemůžeme testovat. Například mi někdo zavolá: „U nás v ústavu je výborný pan profesor.“ Já ale nemůžu panu profesorovi říci: „Rád bych si s vámi dal kávu, a když uvidím, že jste dobrý vypravěč, tak vás potom pozvu na Plovárnu.“ Je to těžké rozhodování, protože lidé mohou být hvězdy svého oboru, ale ne vždy mají dar zajímavě o tom třiadvacet minut vyprávět. O další potenciální hosty pak přicházíme proto, že jsme si na začátku určili železné pravidlo: žádní aktivní politici.

Proč?

Protože to je veřejnoprávní televize a museli bychom vyvažovat. Za chvíli bychom tam měli z každé strany někoho, a to by zabilo pořad i mě. Jedinkrát jsme učinili výjimku, a to v případě Václava Havla; ale on celý byl výjimka, že. A stejně jsem s ním mluvil striktně jako s dramatikem.

Vy jste byl jeho velkým příznivcem, viďte?

Ano. A fascinuje mě, že ze dvou absolutně pozitivních slov, která pojmenovávají to, co všichni k životu potřebujeme, se dá vytvořit nadávka: pravdoláskař. Na to musela spousta lidí dlouho dřít, aby spojení těchto slov dali pejorativní význam.

Jeden dlouhý rozhovor týdně je dost zběsilé tempo, když má člověk kromě toho i jinou práci. Jak probíhá vaše příprava?

Máme rešeršistu Cyrila Höschla – ne toho slavného psychiatra, ale jeho syna, taky strašně chytrého. Ten mi vždy udělá výbornou svodku. Hledám si i sám. Už jsem toho kvůli Plovárně spoustu přečetl, žádnou beletrii, na tu bohužel nemám čas, ale spoustu osudů. A pomáhá mi YouTube, zvlášť v případě lidí, které jsem předtím neviděl: hledám jejich přednášky nebo jakákoli vystoupení, abych zjistil, jaký je ten tok řeči, s čím mám počítat. Jestli to je kulometná palba, nebo klidná řeka. Jestli mluví v dlouhých, nebo krátkých větách.

Chystám se na své hosty a snažím se přitom myslet na diváky. Když se člověk připravuje třeba na Stinga nebo na někoho podobně notoricky slavného, nechce být před ním za dalšího nudného pitomce, který se ptá na to, na co všichni ostatní. Já můžu mít naposlouchané všechny jeho desky, vědět, kde hraje který muzikant, a Sting se pak možná rád rozpovídá o nějakém rafinovaném detailu, ale hrozí nebezpečí, že bavit se sice budeme my dva, ale už ne diváci.

Asi každý, kdo v televizi nebo rádiu moderoval dlouhé rozhovory, zažil ten hrůzyplný okamžik, že měl položit další otázku, ale najednou ztratil nit a nastalo trapné ticho…

Mně se občas stane, že když je host opravdu dobrý, vtáhne mě do svého vyprávění tak, že já úplně zapomenu, že potom má ještě něco přijít. Zaposlouchám se, on vykládá, přijde pointa a potom to ticho. A nejsme v kavárně, abych opáčil „To je úžasný!“, napil se kafe, pouvažoval, povzbudivě se na něj usmál…

Někteří moderátoři mají pro tyto případy nabiflovaných několik univerzálních záchranných otázek. Něco, čím člověk získá pár cenných vteřin, aby se mohl diskrétně vzpamatovat.

Výbornou otázku mi poradil Rudolf Křesťan; já ji teda nikdy nepoužil, protože to je jeho otázka, ale je geniální: „A co jinak?“ Nic univerzálnějšího není. Geniální ta otázka je ale taky proto, že vy můžete mít hosta zmapovaného a načteného, vždy ale zůstávají tuny věcí, které nevíte. Kdybyste věděl, mohl byste otevřít dveře do úžasného špajzu, kde bude spousta pamlsků! Ale vy nevíte! A když řeknete „A co jinak?“, umožníte mu, aby sám otevřel i ty dveře, o kterých nevíte.

Jak jste se dostal k rozhovorům v angličtině?

No, to šlo postupně. První rozhovor do televize anglicky, to bylo peklo, a pamatuju si, že jsem ho zažil s oscarovou herečkou Olympií Dukakis na festivalu v Karlových Varech. Festival pro mě byla dobrá škola, protože tam jsem se zahraničními hosty začal dělat kratičké rozhovory pro Festivalové vteřiny – dvě tři otázky. To se člověk může předem naučit a má nějakou půdu pod nohama. Potom, když přijely velké hvězdy a byly ochotné, udělali jsme ten rozhovor delší, do Vteřin z něj dali ty dvě tři otázky a plné znění šlo do střihového dokumentu, který se vyráběl z každého ročníku festivalu. To bylo třeba osm minut povídání a tam už jsem musel trochu reagovat. No a pak jsem před šestnácti lety začal v ČT s Plovárnou a natáčel ji i v Karlových Varech se zahraničními hvězdami festivalu. Dospělo to až k tomu, že Jirku Bartošku napadlo, abychom Plovárnu udělali s publikem. A to teda byl mazec. Velký sál Thermalu, patnáct set lidí a na pódiu se mnou Mel Gibson. Na něm se rozcvičovat, to fakt nebylo dobrý; on byl roztomilý, ale já prožil půlhodinu děsu. V hledišti určitě sedělo několik set cizinců z anglicky mluvících zemí, plno novinářů, televizní štáby. A když jsem se posadil do svého křesla, zjistil jsem, že nepřečtu otázky, které jsem si připravil. V tom místě prostě byla tma. Naštěstí jsem si je psal sám, tak jsem si aspoň na něco vzpomněl… Musím podotknout, že anglicky se domluvím, ale rozhodně ne jako někdo, kdo tam pět let žil. Rodilý mluvčí pochopí, na co se ptám, ale kdyby na mě někdo spustil třeba sofistikovanou britskou angličtinou, měl bych problém. (Poznámka autora: Marek Eben mluví anglicky výborně.)

Kde jste se naučil angličtinu? Přece jen, základní škola v šedesátých letech, konzervatoř v sedmdesátých letech – to nebyla zrovna příznivá doba pro tenhle jazyk.

Měl jsem kliku, chodil jsem na jazykovou základku a měli jsme dobrou kantorku. Ve škole se toho člověk tolik nenaučí, ale něco ano, zvlášť v útlém věku, kdy to mozek relativně snadno nasává. Další zdroj byla muzika: když jsem přišel ze školy, tak jsem si vždy pustil nějakou desku, vytáhl booklet a hloubal nad texty, o čem jsou. Náš oblíbenec Frank Zappa, to byla obsáhlá učebnice sprosťáren a z ní se bezvadně učilo. A po revoluci jsme s Markétou začali v létě jezdit do Spojených států, protože tam máme známé, u kterých můžeme bydlet, a je to perfektní země pro vozíčkáře.

V čem jsou Spojené státy pro vozíčkáře perfektní?

Jeden příklad za všechny: všude, a tím myslím všude v celé té obrovské zemi, jsou unifikované a pro vozíky dokonalé sjezdy z chodníku na vozovku. V centru Prahy existují ještě pořád křižovatky, kde je sjezd jen na jedné straně. Na druhé je brutálně vysoký obrubník. A to nemluvím o tom, jak jsou některé ty sjezdy provedené. Lepší se to, ale pomalu. Těsně po revoluci jsme byli nadšení, když se ve Vodičkově ulici objevil první McDonald’s, protože jsme věděli, že tam bude toaleta pro vozíčkáře. A pak jsme čekali, kde se objeví další pobočky, a s nimi se nám otevřely další pražské čtvrtě.

Před chvílí jsme mluvili o karlovarském filmovém festivalu. Mimochodem, není filmový festival v dnešní době přežitek? Všechno si přece najdete na webu.

To se vůbec nedá srovnat. Karlovy Vary jsou radost ze sdílení, to není jako Cannes, kde se normální divák vůbec nemůže dostat do kina. Spousta návštěvníků má Vary jako prima mejdan, na který jedou každý rok, a atmosféra v sálech je opravdu půvabná. To na internetu nezažijete, ani u velké plazmy. Já vidím na hostech, jak na tohle nejsou zvyklí. Znají snoby v Cannes nebo Benátkách. Třeba jsme s anglickou herečkou Saffron Burrows uváděli její film, který začínal o půlnoci. Ona vešla do Thermalu a tam bylo plno – na klubovém filmu ve velkém sále! Odprezentovali jsme to, ona vyběhla na chodbu a okamžitě volala režiséru Figgisovi: „Tomu neuvěříš, tady je půlnoc a patnáct set lidí kouká na tvůj film!“ Bohužel bulvární média vytvářejí dojem, že festival se odehrává v Becher’s Baru hotelu Pupp, ale tam se ve skutečnosti vejde snad sto lidí a ti tón neurčují, i když jsou VIP.

 

Zrození moderátora

Vzpomenete si, kdy se u vás profese moderátora dostala před herectví?

To vím naprosto přesně, protože jsme to doma hrozně moc řešili: v roce 1991 mi nabídli moderování TýTý. To tehdy byla obrovská věc. Existovaly jen dva televizní kanály a žádné jiné ceny; žádné Thálie, Andělé, nic nebylo. Už končil Zlatý slavík a ještě nebyl Český slavík. TýTý v těch letech viděli prostě všichni. Já věděl, že to je výjimečná příležitost, která se nebude opakovat, a když se mi to povede, bude to bezva, a když ne, tak to bude tragédie. Nevím, jestli jsem se na něco chystal jako na tenhle přenos. Z diáře jsem vyškrtal dva měsíce a nezabýval se ničím jiným.

Vyplatilo se to, naštěstí to dopadlo dobře a začaly chodit další nabídky. Ta zásadní byla soutěž O poklad Anežky České, protože to byl velký cirkus vysílaný v nejlepším čase každý měsíc od jara 1993 a nakonec až do roku 2003. Ale když mě oslovili, bavili jsme se o tom s Markétou a já povídám: „Kdo mě ještě obsadí, když tu Anežku vezmu?“ Nakonec jsme usoudili, že můžu dopadnout taky tak, že mě nikdo neobsadí, i když Anežku nevezmu. Potom přišel karlovarský festival a další věci.

Když jste se rozhodoval, že se posunete k moderování, myslel jste i na finance? Vaše paní je od roku 1986 na vozíku, vy za ni cítíte odpovědnost a lidem s takovým fyzickým handicapem sice peníze zdraví nevrátí, ale kvalitu života mohou zásadně změnit.

Bohužel hrají obrovskou roli. Ale tehdy jsem vůbec netušil, že by moderování mohlo být finančně zajímavější než herectví.

Opravdu?

Protože jsem si říkal, že když budu moderovat, nebudu točit. A my herci jsme všichni věděli, že peníze člověk vydělá, když točí film nebo televizi. Z divadelního platu se zaplatil nájem, a kdo netočil, tak musel mít ještě nějakou zájezdovku nebo někde hrát pohostinsky, aby jakžtakž vyšel. Já až po letech zjistil, že důležitým zdrojem obživy mohou být pro moderátora komerční zakázky – velká firma slaví výročí nebo Vánoce a najme si mě.

Kolik takových zakázek ročně máte?

Zhruba deset. Často si mě zvou opakovaně a toho si považuju, protože to znamená, že se jim to líbilo.

V čem je největší rozdíl mezi moderováním něčeho v televizi a toho, čemu říkáte komerční zakázka?

Já spíš dovedu říct, v čem rozdíl není: jedno i druhé dělám, jak nejlíp dovedu. Zaprvé, jinak by mě to nebavilo. Zadruhé, vždy si vzpomenu na kameramana Pepu Špeldu, který měl nějaký politicko-kádrový průšvih a za trest ho strčili do armádní redakce, kde točil vojenská cvičení a rozhovory s lampasáky. Pečlivě to nasvěcoval a komponoval záběry a přeměřoval expozici, kamarádi mu říkali: „Pepo, že se na to nevyprdneš...“ a on jim odpovídal: „Kluci, musíme to dělat pořádně, protože pak to jednou budeme chtít dělat pořádně, a už to nebudeme umět.“ Já věřím, že kdyby si to člověk v hlavě rozdělil na takovou tu chlebovku, co dělá jen kvůli obživě, a na „opravdovou práci“, ta hudlařina by ho nakonec dohonila, dostala by se mu do krevního oběhu a už by se jí nezbavil.

Někdy galavečírek k výročí firmy svou kvalitou překoná to, na co si jinak kupujeme drahé vstupenky. Zažil jsem i takové, které by mohly být šperkem Pražského jara. Pozvou si třeba na privátní koncert Mischu Maiského (slavného lotyšského violoncellistu, pozn. red.). Chtějí to nejlepší, a když to můžou zaplatit, dostanou to. Pak je i čest být součástí něčeho takového.

Pravidelně uvádím vyhlašování Podnikatele roku, pro mě jednoho z nejlepších večerů za celý rok. To by měla dávat televize v prime timu, protože co tady je schopných lidí, kteří z nuly vybudují úplná impéria… Mluvím tam s finalisty a pak jen lituju, že je nemůžu vzít na Plovárnu, protože Česká televize je neuvěřitelně háklivá na všechno, co by někdo mohl považovat za skrytou reklamu. Přitom těžko můžete mluvit s panem Frolíkem z Linetu a nemluvit o těch postelích, které vyváží do nemocnic po celém světě. Nebo ten Armén, Gevorg Avetisyan, co dělá dort Marlenku… To jsou úžasné příběhy.

Proč přijímáte tyto komerční zakázky a zároveň jste nikdy neúčinkoval v žádné reklamě?

Chraň bůh, že bych to odsuzoval, třeba se jednou dostanu do situace, kdy za reklamu budu šťastný. Ale pokud nemusím, radši to nedělám. Měl jsem nabídky, na které by stačily dva natáčecí dny a zdvojnásobily by můj roční příjem. Nicméně já si říkám, že bych to neměl dělat, protože strašně dlouho trvá, než přesvědčíte lidi, že to, co říkáte, si doopravdy myslíte, a kdybych vzal reklamu, dal bych signál, že tomu Ebenovi stačí pořádně zaplatit a on řekne cokoli. Já bych udělal reklamu, jen kdybych byl o té věci skálopevně přesvědčený. Třeba kdyby mi zavolali z firmy Steinway, abych jim zahrál v reklamě na piano, neváhám ani vteřinu. Ale na to jsem, bohužel, málo cvičil.

 

Život není spravedlivý

Jak jste to s vaší paní zvládali poté, co onemocněla a vy jste ještě nebyl moderátorská superstar?

Život je nespravedlivý. Představte si, že vás potká nějaký úraz nebo nemoc a už nikdy se úplně nevyléčíte, zůstane tam nějaký handicap – nejen přijdete o zdraví a o práci, ale tlačí vás to doslova na sociální dno. V takové situaci bohužel taky platí, že člověk se částečně zlepšuje – nebo nezlepšuje – podle toho, na co má. Když se Markéta dostala z nejhoršího, uvědomil jsem si, že můj prvořadý úkol je dostat ji co nejrychleji z nemocnice a zařídit zdravotnictví doma.

Našel jsem úžasnou dámu, kterou jsem v roce 1987 legálně zaměstnal jako ošetřovatelku. Ona potřebovala regulérní zaměstnání kvůli důchodu, tak jsem za ni platil příslušné odvody a ona ze svého platu odváděla daně. Kdybych na to nedokázal vydělat, nemohl bych mít Markétu doma. A cokoliv jsem pro ni potřeboval, třeba dobrý invalidní vozík, musel jsem zaplatit. Úřady by nám přispěly jen do ceny toho nejlevnějšího, což bylo asi patnáct tisíc.

Pro srovnání: já za poslední, který jsem kupoval – už čtvrtý – dal sto jedenáct tisíc. Pořád to jsou v zásadě jen čtyři kolečka, rám a na něm napnutá tkanina, ale ten nejlevnější vozík je těžký, má horší jízdní vlastnosti a nikdy nevíte, kdy se rozsype. Tehdy před lety jsme museli projít neuvěřitelně komplikovaným a ponižujícím procesem a nakonec nám řekli, že nám těch patnáct tisíc dají, ale až podepíšu potvrzení, že ten drahý a mnohem lepší vozík patří jim. To mi přišlo absurdní, kdybych já dal patnáct a oni osmdesát, to bych pochopil. Tak to radši zaplatím celé.

Zlepšilo se to po změně režimu?

Do určité míry ano, například máme nárok na nějakou rehabilitaci, kterou využíváme. Nebo dostáváme příspěvek na ošetřovatelskou péči, ale ten všechny náklady na ni nepokryje. Navíc se nebere v potaz, že někdo například musí udělat domácí práce, které Markéta dělat nemůže a já taky ne, protože musím pracovat. Takže si někoho najmete, ale nemůžete si ho aspoň odepsat z daní – vždyť já si proboha nekupuju mercedes, ale snímám ze sociálního systému břemeno tím, že se starám sám a nepožaduju to od něj! Dobře že existují organizace jako Paraple nebo Konto Bariéry, které trochu pomůžou lidem, co jsou na tom nepoměrně hůř než my s Markétou.

Vy jste si postavili dům u Karlových Varů. Kvůli tomu, že se na pražském Starém Městě, kde máte byt, s vozíkem těžko žije?

My jsme v srpnu 2002 přijeli z dovolené a tehdy v Praze byla ta velká povodeň. Naše ulice zaplavená nebyla, ale podzemí ano, sklepy a výtahová šachta. A nešel proud. Bydlíme ve čtvrtém patře, nefungoval výtah a já potřeboval odjet na natáčení Anežky. Teď co bude s Markétou?! V normálním prostředí si poradí, s mírnou asistencí, ale tohle fakt nešlo. Už jsme byli tak zoufalí, že jsme přes někoho známého domluvili, aby ji na ty čtyři dny přijali na kožní oddělení v nemocnici, přestože jí nic nebylo – jen aby tam mohla počkat, než se vrátím, že se o ni sestřičky postarají. Pak jsme si vzpomněli na Paraple, a to se ukázalo jako bezvadné řešení. Ale tehdy jsme si řekli, že si musíme vybudovat nějaké útočiště, dokud na to ještě máme peníze a energii, protože povodeň se může opakovat nebo budou opravovat výtah nebo se zkrátka něco stane.

Asi rok nám trvalo hledání vhodného místa – musela to být kvůli vozíku rovina, chtěli jsme mít své soukromí, ale zároveň jsme potřebovali sousedy, protože co kdyby se něco přihodilo…

Ten dům je dřevěný, že?

Ano. Není to žádný zálesácký srub, je to prostě moderní dům, jenže ze dřeva. Ten materiál je neobyčejně přívětivý. Projektovali jsme to s architektem skoro rok, protože jsme museli vyřešit ne­uvěřitelné množství detailů. Sice existují stavební normy pro různé formy postižení, ale nakonec je každý handicap velmi individuální a ten Markétin taky: ona například potřebuje madla orientovaná na levou ruku. Nebo kuchyň: normálně máte dole skříňky, jenže s vozíkem potřebujete zajet pod pracovní desku. A ty horní skříňky nemůžete dát ke stropu, protože na ně musíte dosáhnout z vozíku.

Původně jsme to zamýšleli jako chalupu, ale nakonec nám ten dům tak přirostl k srdci, že Markéta už jede do Prahy, jen když musí.

Nebojí se tam sama, když jste pryč?

Ne, máme výborné sousedy a psa, který všechny pokouše.


Marek Eben

Od herectví k moderování — a vždy s hudbou

57e7a53d9c405f6ad1d01f59 MEDIA_ITEM image

Narodil se 18. prosince 1957, jeho otcem byl skladatel Petr Eben, strýcem Ilja Hurník – rodinné zázemí měl intelektuální, umělecké a spojené s křesťanskou vírou. Absolvoval hudebně-dramatický obor na konzervatoři, hrál v divadlech v Karlových Varech, Kladně a od roku 1983 v Divadle Ypsilon; v televizi se proslavil hlavní rolí v seriálu Kamarádi, posléze točil hodně pohádek.

Později se stal známý především jako televizní moderátor (TýTý, O poklad Anežky České, StarDance), pravidelně moderuje na karlovarském filmovém festivalu. Od roku 1999 má v ČT talkshow Na plovárně.

S bratry Kryštofem a Davidem koncem sedmdesátých let založili skupinu Bratři Ebenové. U žádného z bratrů nejde o jejich hlavní obor činnosti: matematik Kryštof se v Ústavu informatiky Akademie věd věnuje numerickým modelům počasí a kvality ovzduší, muzikolog David přednáší v Ústavu hudební vědy na FF UK o středověku a vede pěvecký sbor Schola Gregoriana Pragensis.

Bratři Ebenové vydali pět alb, nejnovější je Čas holin (2014). Marek je kapelník, zpěvák a hlavní autor hudby i textů. Skládá i scénickou hudbu.

V roce 1982 se oženil s Markétou Fišerovou, jednou z nejnadanějších a nejkrásnějších hereček své generace. O čtyři roky později těžce onemocněla a od té doby je na invalidním vozíku.


Já bych se zhroutil

Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška píše o Marku Ebenovi

57e7a53f9c40781083531e02 MEDIA_ITEM image
Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška píše o Marku EbenoviELSA - předávání cen v Lucerně.

Markovu kariéru mám dokonale zmapovanou od toho nebohého Válečka, kterého hrál s vycpaným břichem v televizních Kamarádech, přes Ypsilonku až po dnešek. Jako hvězdu první třídy ho nastartovalo moderování TýTý, tam všem předvedl, že tohle je svébytná profese a on v ní je špička; vždy dokonale připravený a zároveň schopný improvizace, když to situace vyžaduje. Například když dělal O poklad Anežky České, tak pořad měl pochopitelně scénář, ale při natáčení to mohlo někam uhnout a on chtěl být nachystaný na každou eventualitu, tak studoval historii jak na státnice.

Logo Coca-Coly je prý dokonalé v tom, že ty oblouky v něm mají optimální zakulacenost, která v nás podvědomě budí příjemný pocit. Vzpomněl jsem si na to, když mluvím o Markovi: on vyjde na pódium, a aniž by cokoli udělal nebo řekl, lidem je najednou příjemně. Uklidní se a ani nevědí proč, ale jsou vstřícně naladění.

Mám 22. ročník jako prezident karlovarského festivalu a Marek to dělá podvacáté, tak nemusím mluvit o tom, jak důležitý pro nás i pro mě osobně je. Za tu dobu si vzpomenu jen na jeden průšvih: v zahajovací řeči nevyjmenoval partnery festivalu. Byl pak z toho vyřízenej, ale po pravdě řečeno nevím, jestli to nebyla naše vina. Možná jsme mu ten seznam nedali. Spíš mi ale vytanou jeho hvězdné chvíle, třeba jak na pódiu hovořil s nějakou aktivistkou a ona si najednou sundala kabát a stála tam nahá. Provokatérka, happening. Já bych se na jeho místě asi zhroutil, ale on ji do toho kabátu v naprostém klidu zahalil a pokračoval v hovoru.

Trochu mi na něm vadí jen pečlivost, se kterou sleduje na webu moje golfové výsledky – oba to vášnivě rádi hrajeme. Kdykoli se moje skóre zhoupne k horšímu, nezapomene zavolat.

Další snímky v galerii.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat