Povídka

Kde je Wong?

05 / 04 / 2017

Otevíráme povídku, kterou pro magazín Reportér napsala Bianca Bellová – její román Jezero byl při včerejším udílení cen Magnesia Litera vyhlášen Knihou roku.

Otevíráme povídku, kterou pro magazín Reportér napsala Bianca Bellová – její román Jezero byl při včerejším udílení cen Magnesia Litera vyhlášen Knihou roku.

„Vím, co si myslíte. Jestli nám ta operace stála za to, viďte?“ – zeptal se unaveně vyšetřující poručík admirality.  

Kapitán Courtney neodpověděl. Stál vzpřímeně, s rukama sepjatýma za zády, a hleděl z okna, kde mrznoucí déšť šikmo dopadal na vlnící se pahorky pokryté trsy loňské trávy. Jeho jasně modré oči pročesávaly terén, jak mu velely roky zkušeností ve službě RFA.*  

„Takový ztracený kus země. Osmnáct set obyvatel, půl milionu ovcí, šest druhů tučňáků, čtyři hospody a třináct míst ve věznici,“ vyjmenovával poručík mechanicky. „I ve znaku má ovci!“

Vyšetřující poručík byl dobře o deset let mladší než kapitán a bylo zřejmé, že je mu to samotnému nepříjemné. Vždyť je to jen taková formalita, kterou bohužel nelze obejít. V psacím stroji měl už zastrčený papír s průklepem a předvyplněnými nacionále.  Kapitán Courtney přešel ke stroji a přátelsky poklepal na papír.

„Tady je chyba. Jmenuju se Louis, ne Lewis, O-U-I, psáno francouzsky.“

„Promiňte, kapitáne, opravím to. Jak říkám, je to jen taková formální záležitost, ale sám dobře víte, že se každá záchranná operace musí zdokumentovat a vyšetřit. Tedy, jaksi, vzhledem k okolnostem…“

„Ovšem,“ odpověděl kapitán Courtney a pohlédl na hodinky. „Tak začneme.“ 

„Ááá, čaj!“ zvolal důstojník: „Díky, stevarde!“

Vešel stevard v bílé uniformě a s jaksi nepatřičně dychtivým pohledem v brunátném kulatém obličeji naservíroval čaj v šálcích s emblémem Královského námořnictva. Pohyboval se tanečním krokem a neslyšně. Dokud za ním nezapadly dveře, tak se ozývalo jen rychlé cinkání lžiček v šálcích. Nad Port Stanley se přesunul ocelově šedý mrak a vítr třásl okenními tabulkami.  Kapitán si nevšímal rozpaků, které visely ve vzduchu. Cesta na Falklandy měla být završením jeho námořní kariéry. Bylo by dokonce upřímné přiznat, že někde v koutku duše snad hýčkal i myšlenku na získání rytířského řádu; vždyť kdo má dnes příležitost se vyznamenat ve válečném konfliktu a projevit odvahu ve službách Jejího Veličenstva? A teď zbývá jen pachuť zmrvené příležitosti, ano, buďme k sobě upřímní, s tou se mu bude penzionovat o dost hůře než s nějakým tím řádem… Po všech těch letech, kdy se ke své ženě vracel sporadicky, jednou dvakrát do roka na pár týdnů, jí teď bude muset čelit od rána do noci. Čím zaplní své dny, aby se vyhnul Sharoniným sarkastickým poznámkám, má snad společně s armádami znuděných britských důchodců začít malovat akvarely nebo pěstovat růže, prokristapána?

Poručík si povytáhl rukávy, odkašlal si a strojeně se zeptal: „Kapitáne Courtney, vydal jste rozkaz k záchranné operaci zásobovací lodi RFA Sussex z důvodu nouzového režimu muž přes palubu?“

 

•••

Wong Kam Kau sloužil na lodích RFA* od svých sedmnácti let; jeho útočištěm byly prádelny, hlučné malé místnosti s nesnesitelnou vlhkostí vzduchu, které se obvykle nacházely v útrobách podpalubí hned vedle strojovny. Ráno obešel kajuty všech důstojníků i mužstva, kde za dveřmi leželo špinavé prádlo. Wong to nikdy nekomentoval, ani si o něm nic nemyslel, prádlo jako prádlo, jsme všichni lidi, i když je pravda, že už tedy viděl ledacos. Jeho svět byl svět čtyř velkokapacitních praček, dvou sušiček a žehličky, se kterou zacházel stejně obratně jako lodní kuchař s nožem. V prádelně trávil dvanáct hodin denně, pral a žehlil a skládal oblečení do úhledných hromádek, převazoval je bílou stužkou a s účtem je pak pokládal za dveře příslušné kajuty. A za těch patnáct let, kdy to dělal, se ani jedinkrát nestalo, že by se spletl nebo že by si někdo stěžoval na špatně vyžehlenou košili či sako uniformy, dokonce ani žádný z přepjatě homosexuálních stevardů. 

S posádkou se nestýkal, vlastně ani neuměl anglicky, kolikrát neměl moc jasnou představu, kam vlastně jede, takže ho ze začátku občas překvapilo, když zjistil, v jakém přístavu zrovna kotví. Časem mu to začalo být jedno, protože rybařit na prut se dalo všude; ryby pak sušil na slunci na zadní palubě a bocman občas s předstíranou zuřivostí mával rukama, že to svinstvo smrdí a že mu ho nahází do moře. Ale Wong si ho všímal stejně málo jako jakéhokoliv jiného člena posádky. Koneckonců, služby prádelny potřebovali úplně všichni. Po práci hrál na lodích s větší čínskou posádkou madžong, a když byli jen dva jako tentokrát, tak karty. Po večerech myslel na svou ženu Jin s kostnatými kyčlemi a nohama do O a odevzdaně masturboval, nebo ze svého lůžka hleděl na malý plakát s fotografií nočního Hongkongu. Domů se dostal jen zřídka, jednou do roka, někdy i po delší době; jeho poloslepý otec ho vždy vítal pokynutím ruky, jako by se Wong vracel z madžongu, ale Jin se zběžně usmála, oblékla si zástěru a začala smažit žluté květy, protože soudila, že je Wong má nejraději, šoupala u toho nohama a funěla a mluvila pro sebe a Wong seděl u stolu a zažíval prchavé okamžiky štěstí, i když sám by to tak asi neformuloval. Večer ho Jin pod pokrývkou objala a přitiskla se k němu a funěla jako jezevec a ptala se, kdy už se vrátí domů, i když věděla, že to je na celý život. Chtěla, aby jí udělal syna, a Wong se opravdu snažil, ale syn se nedařil, dokonce ani dcera ne. Neplodnost jejích útlých boků ho nijak neodrazovala, naopak, o to raději se k ní vracel.

Když dostal tanker RFA Sussex plující v maltských vodách povel ke změně kurzu směr jižní Atlantik, neznamenalo to pro Wonga vůbec nic. Máloco narušilo rutinu prádelny v podpalubí natolik, aby to stálo za pozornost. Zásadními událostmi v chodu lodi bylo doručení pošty – a k tomu mohlo vždycky dojít jen v přístavu – a zjevení Frenchieho, dodavatele pornokazet, jehož pohyb v rámci flotily byl pečlivě monitorován celou posádkou a jehož příchod byl dlouho očekáván a vítán nadšeným pokřikem. Frenchieho kontraband si ale málokdy našel cestu až do prádelny; obyčejně se promítal v kajutách posádky za doprovodu nervózního smíchu a výkřiků „No to mě …!“

Wong nevnímal rostoucí intenzitu vojenských cvičení posádky, i když jisté napětí snad vycítil ze zvýšeného množství propocených košil a nárůstu vtipů na svou mizernou anglickou výslovnost, které si vyslechl v kantýně. Mezi mužstvem kolovaly historky plné válečného hrdinství „tamodtud“, případně „zezdola“, jak se k Falklandám odkazovalo. Jak si čínský námořník Ču Ju Nam na lodi RFA Sir Galahad, která dostala zásah argentinských letounů Skyhawk, oblékl azbestový oblek a z útrob hořící lodi zachránil deset členů Velšské gardy. Jak se druhý strojní důstojník Paul Henry obětoval a poskytl svému služebně mladšímu kolegovi jediný dýchací přístroj, aby se mohl pokusit o útěk ze zasažené strojovny – a sám se tak odsoudil k smrti udušením. Mužstvo si tyto zkazky předávalo s planoucím zrakem a tichým úžasem, zatímco gay stevardi v důstojnické jídelně se při obsluhování hystericky chichotali a vysokým hlasem pronášeli poznámky jako: „Ještě jeden páreček, kapitáne?“

Tím vším byl Wong nedotčený až do chvíle, kdy RFA Sussex doplula na britskou námořní základnu na ostrově Ascension uprostřed Atlantiku, kde se doplňovaly poslední zásoby.  Wong si v podvečerní bríze na zadní palubě s rybářským prutem vedle sebe zamyšleně mnul prsty u nohou, když se z reproduktorů ozvalo ublinknutí znělky z můstku a pokyn hlavního důstojníka, aby se všichni, opakuji, všichni členové posádky kromě důstojníků odebrali do svých kajut, tam se zavřeli, zamkli, zatáhli záclony a nevycházeli ani nevykukovali, dokud k tomu nebude vydán pokyn. 

Wong seděl na svém lůžku, a zatímco se trup těžkého tankeru chvěl v taneční symbióze s pohyby nákladního jeřábu, hleděl na fotku nočního Hongkongu a čichal si k dlaním.  K večeři byly bifteky. Mužstvo jedlo v tichosti, desítky sanic žvýkaly s téměř nábožným nasazením, cinkaly příbory, rosila se čela. 

„Co to vezem, kurva?“ ptal se Wonga u večeře námořník z Aberdeenu s vystouplou bradou: „Vozíme ropu, oukej. To je normální. Zásobujeme hajzlpapírem celou flotilu, a co vím, tak je ve skladu i dvacet kilo pepře. Ale co jsme to, kurva, naložili dneska?! A proč nám, kurva, dávaj bifteky?“ Bouchl do stolu, až mu v talíři poskočily hranolky.

„Válka! Chápeš to, Číňane?!“

Wong mlčel a krájel si biftek na tenké nudličky. Chlápkovi z Aberdeenu nerozuměl a věděl, že ze vztahu s britským námořníkem stejně nikdy žádné přátelství nevykvete. Neměl ponětí o tom zvláštním poutu, které vzniká jen mezi muži ve válce, a kdyby měl, obloukem by se mu vyhnul. Rozuměl pračkám a praní; věděl, že barevné prádlo se vždycky pere v jiné pračce než bílé košile, protože se vždycky alespoň jedna černá mrcha ponožka ukryje v bubnu a číhá tam na svou příležitost. Věděl, kdo z důstojníků má rád naškrobený límeček i že na prádlo mužstva umaštěné strojním olejem a rzí líp funguje jiný prací prostředek než na důstojnické košile. Měl na minutu spočítané, kdy mu mezi várkami prádla vychází chvilka dlouhá přesně tak, aby stihl vykouřit cigaretu. Netušil, jak se používá satelitní navigace ani sextant. Měl jen vágní představu o tom, co dělat v případě nouze či evakuace. Školení se účastnil jen pasivně, obyčejně někde vzadu uzavíral s některým krajanem sázky o cokoliv – za jak dlouho se před přídí objeví delfíni, který důstojník se první podívá na hodinky, který z pilotů RAF se první poškrábe v rozkroku, malé sázky o pitomosti a hodně peněz.  Wong žil na palubě ve svém vlastním ghettu, obklopeném britskou posádkou.

Účast na bojových operacích se Wonga poprvé dotkla, když na úrovni 40. rovnoběžky jižní šířky probíhalo další z mnoha cvičení; zatímco RFA Sussex doplňovala palivo fregatě Královského námořnictva, probíhalo na palubě protipožární cvičení zároveň s nácvikem nouzového zásahu vrtulníků. Když admirál vyhlásil navíc mezi plavidly RFA a Královského námořnictva soutěž ve střelbě na světlice, nezbyl už na palubě jediný muž, který by byl schopen protiletadlové kulomety ráže 20 mm obsluhovat – až na stevardy. 

Wong stál napůl v úkrytu za záchranným člunem na zadní palubě, v pauze mezi dvěma pračkami kouřil a s přivřenýma očima pozoroval, jak mu rotující vrtule startující helikoptéry sfoukávají zpola usušené ryby do moře. 

Zkraje si obě posádky vedly ve střelbě stejně zoufale, ale postupně se konkurenční posádce vojenské fregaty začalo dařit. Gay stevardi na palebné pozici nad velitelským můstkem vzrušeně vykřikovali a střídali se u děla, zatímco kapitán Courtney z můstku s pevně sevřenými rty beze slova pozoroval, jak se jedna panenská světlice za druhou snáší do vody. 

„Pane Henley,“ obrátil se pak k mladému kadetovi s červenými tvářemi: „Půjdete do mojí kajuty. Pod postelí je dlouhá dřevěná krabice. Tu mi přinesete, jak nejrychleji dokážete.“

„Ano, pane.“

Za chvíli už držel kapitán u líce sportovní brokovnici a skrytý za sloupkem na kapitánském můstku zasahoval jednu světlici za druhou, zatímco stevard Samantha za dělem pištěl nadšením „Dostala jsem ji! Mám tu mrchu! A další!“ a objímal stevarda Lady Di. Wong rychle šlukoval a ruce se mu třásly; právě zjistil, že ho děsí střelba. Na okamžik se jeho pohled střetl se zrakem kapitána Courtneyho, který zrovna na můstku nabíjel zbraň. Kapitán mu pokynul a přiložil si prst na ústa; Wong horlivě přikývl, zahodil nedopalek do vody a rychle se stáhl do útrob prádelny. Kapitán pak sestřelil ještě patnáct světlic, pokořil tak válečnou loď Jejího Veličenstva a připravil cestu tiché odvetě. 

Ta přišla téhož večera. Jakmile padla tma, vyšplhalo po abordážních lanech na palubu čtrnáct elitních příslušníků Zvláštní lodní eskadry SBS**, neslyšně se rozptýlili po palubě a zneškodnili oba důstojníky na velitelském můstku. 

„Klid,“ ušklíbl se jeden z výsadkářů, když jim nasazoval pouta a roubíky: „Jsme taky Britové. Nacvičujeme osvobození rukojmí. A teď si tady lehněte na zem a nedělejte žádný kraviny. Váš kapitán o cvičení ví.“ 

Rozkročil se nad nimi a nadhodil si svou M16 křížem přes prsa. Mladší ze spoutaných důstojníků si povzdychl, zakroutil hlavou a tiše zasténal. Velitel přepadového komanda vzal do ruky mikrofon a vydal pokyn, aby všichni opustili jídelnu mužstva a nevzdalovali se ze svých kajut. Wong tušil, že hlášení něco znamená, ale potřeboval cigarety a nebyl, kdo by mu vysvětlil, co se děje. Když vstoupil do jídelny, bylo jasné, že něco není v pořádku; jídelna byla úplně prázdná a pustá jako nikdy předtím. Ani za barem nestál žádný z nevrlých barmanů. Pak Wong zaznamenal kradmý pohyb, asi jako když se ve větru pohne záclona, a instinktivně se přikrčil. To už viděl, jak se za jedním ze stolů schovává drobný člen komanda s plnou výbavou, na hlavě s helmou, maskou a speciálními brýlemi, na těle asi padesát karabin a na každé z nich visela nějaká vojenská kravina. Rukama, ve kterých svíral pušku, Wongovi posunkoval, ať vypadne. A tomu Wong rozuměl dobře. Vycouval z jídelny do chodby, udělal dva kroky a stál tváří v tvář dalšímu z těch po zuby ozbrojených pitomců. Tenhle mu kvérem mířil přímo do obličeje. Wong zůstal uprostřed kroku stát na jedné noze a přestal dýchat. Na konci hlavně viděl nevzrušený pohled páru očí a věděl, že je to špatně. Tenhle chlápek měl převahu, několik let výcviku v život ohrožujících situacích, byl vyrovnaný a připravený. Naproti tomu na Wonga někdo mířil zbraní poprvé v životě.

„Je nabitá,“ řekl ten chlápek tiše. Wong nerozuměl, ale pochopil. 

„Je tam?“ naznačil chlápek a ukázal směrem do jídelny. Wong rychle přikývl. 

Chlápek mu naznačil, ať zmizí; Wong se kolem něj protáhl tak rychle, jak mu ztuhlé končetiny dovolily. Voják ho měl na mušce do chvíle, kdy Wong zmizel na horní palubě. Vzápětí poté se z jídelny ozvala ohlušující střelba; Wong zalehl na zem, schoulil se a zakryl si rukama uši.  

Asi po třech minutách střelba ustala a bylo slyšet zase už jen hučení lodního motoru. Ze dveří jídelny plné kouře a zápachu po střelbě vyšli oba maníci a uznale se pošťuchovali. Když překračovali Wonga, jeden z nich se sehnul a účastně ho poplácal po předloktí.

„Kámo, tys byl pěkně podělanej, co? To nevíš, že při nácviku se střílí slepejma, Číňane?!“ zasmál se. Wong se taky zasmál. 

O pět minut později opustila protiteroristická jednotka spořádaně a tiše palubu RFA Sussex, nalodila se na nafukovací čluny a vítězoslavně nahodila motory. 

 

•••

„Kapitáne Courtney, vydal jste rozkaz k záchranné operaci zásobovací lodi RFA Sussex pro nouzový režim muž přes palubu?“ opakoval vyšetřující poručík admirality a stoupl si do zorného pole kapitána Courtneyho, aby zastavil těkání těch blankytných očí.

Kapitán Courtney zamrkal a kývl.

„Můžu tedy dát do zápisu: Ano, vydal?“ zeptal se důstojník. 

Kapitán Courtney bez hnutí hleděl z okna. 

„Kapitáne? Znáte člena posádky jménem Wong Kam Kau?“

Kapitán sebou trhl.

„Promiňte. Byla to dlouhá a náročná plavba. Ano, jistěže ho znám, toho teď přece zná každý. Ale že bych věděl, jak vypadá, nebo o něm dokázal cokoliv říct… Když máte v posádce dvě stě mužů, tak je to prostě zhola nemožné.  Byl to jeden z té spousty Číňanů, co pracovali v prádelně a po večerech hráli madžong. Wong! Legenda!“ řekl kapitán a chřípí se mu zachvělo.  

„A dokázal byste říct, jak došlo k tomu… incidentu?“

Kapitán pokrčil rameny a svraštil obočí. „Nevím. Dejte to, prosím vás, do zápisu, že se neví, kdy a jak k tomu došlo. Zeptejte se Wonga.“

„Ano, ano. Už jsme se ho ptali.“

„Co vám řekl?“

„No, víte, on je trochu problém… v komunikaci.“

„Hm. Mluví jen kantonsky, co?“ řekl kapitán potměšile.

„Ano,“ usmál se důstojník omluvně.

„Zjistili jsme to náhodou,“ řekl kapitán. „Oblékal jsem se k večeři a zjistil jsem, že nemám čistou košili. Tak volám stevarda a ptám se ho, kde mám prádlo. A on, prý že tu Wong ještě nebyl. Ptám se, kdo je Wong. Že prý ten Číňan z prádelny. No tak jsem řekl stevardovi, ať mi ho jde najít, že nemám v čem jít na večeři. Tak ten stevard určitě nespěchal, to víte, ale za nějakou půlhodinku byl zpátky.“ 

„Za půl hodiny?!“ 

Kapitán Courtney pokýval hlavou. „Přivedl mi s sebou z prádelny toho druhýho Číňana, Junga. Kde je Wong, ptám se. Wong not here, Captain, on na to.“ Kapitán se zapitvořil, aby napodobil Číňanovu legrační dikci. Pak si odkašlal, zhluboka se nadechl a škrobeně se pousmál.

„Jak not here, Jungu? ptám se ho. A on prý: Wong go home, Captain.“

Poručík zamrkal do papíru ve stroji, ale hned zase pokračoval v psaní. Kapitán se s pohrdavým odfrknutím zasmál a pokračoval. 

„Jsme uprostřed Atlantiku, Jungu. Uklidněte se a řekněte nám, kde je Wong, povídám mu. Znáte to, v těchhle situacích je třeba jednat jasně, srozumitelně, bez emocí.“ 

Vyšetřující poručík horlivě přikývl.

„No ale on pořád mlel dokola Wong go home, víc jsme z něj nedostali. Ano, vyhlásili jsme poplach. Určitě jste zažil desítky cvičení pro situaci muž přes palubu, důstojníku?“

Poručík přikývl, aniž  zvedl hlavu od psacího stroje.

„Tak tušíte, jak dlouho trvá lodi o tomhle výtlaku Scharnowův manévr.“

„Dvacet minut?“

„Třicet dva, poručíku. Třicet dva minut, než jsme obrátili kurz.“

Důstojník potichu hvízdl.

„Dva vrtulníky ve vzduchu.“

Pak se odmlčel.

„Ještě čaj, kapitáne?“ navrhl poručík. Kapitán zavřel oči.

„A víte, co je ironie? Že to bylo 14. června, v ten samý den, kdy se Argentinci vzdali a kdy válka skončila.“

Vyšetřující důstojník polekaně vzhlédl. Kapitán zběsile zamíchal lžičkou ve svém poloprázdném šálku.

„Našli jsme ho po dvou hodinách. Měl na sobě záchrannou vestu a plaval pryč. Jistě víte, jak je náročná operace otočit tanker tak, aby byl k muži přes palubu v návětrné poloze. A on se zuby nehty bránil, dokonce bocmanovi zlomil nos! A víte, co vykřikoval? No care for fekking war! No care for fekking Falklands! Wong go home!“ 

Kapitán se rozkašlal. Za okny se setmělo a začínala sněhová bouře. Vyšetřující poručík zacloumal pákou psacího stroje. Pak tiše, s nevěřícným úsměvem zopakoval: „I ve znaku tady maj ovci, věřil byste tomu?“ •

 

*RFA (Royal Fleet Auxilliary) je britská flotila sloužící zásobování plavidel Královského námořnictva. Spadá pod britské ministerstvo obrany, ale její posádku tvoří většinou civilní zaměstnanci. V době války o Falklandy byli pro službu na lodích RFA běžně najímáni občané Hongkongu, tehdy britského koloniálního území.

**SBS (Special Boat Service, dříve Special Boat Squadron) je zvláštní jednotka britského Královského námořnictva, specializovaná zejména na operace na vodě. Slouží k výzvědným účelům, protiteroristickým operacím, sabotážím nepřátelské infrastruktury, zadržování zvláštních osob, ochraně vysokých vládních a vojenských činitelů a bojovým akcím na nepřátelském území. “  

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat