Nyní se do tvé ochrany poroučíme – zní mi v hlavě Agnus Dei, nejjímavější část České mše vánoční neboli Rybovky Jakuba Jana Ryby. Je zvláštní, že tohle radostí a láskou prodchnuté dílo, oslavující narození Ježíška, napsal člověk, který si, umořen chudobou a nepochopením, sám vzal život. Je zvláštní a krásné, že se Rybovka stala symbolem našich Vánoc. Že kostely a náměstí, kde se dává, jsou plné. A nejzvláštnější a nejkrásnější je, že jsem se jí i já poprvé dotkla, zevnitř. 

Když jsem si kdysi Rybovu mši pouštěla z desky a s našimi kluky, ještě malými, při ní pekla vánoční cukroví, nenapadlo mě, že v ní budu jednou zpívat a že mě to tak rozradostní, naplní. Její krása, melodičnost, prostota a něha mi vrátily radost z Vánoc, které jsem dávno přestala mít ráda z mnoha důvodů. Nechtěla jsem nic chystat, nechtěla jsem je slavit; nechtěla jsem vzpomínat. Je to tři, možná čtyři roky, co jsem před těmihle svátky dokonce se svým mužem utekla, paradoxně přímo na místo činu. 

Štědrý den v Betlémě! Znamená všechno jiné, jen ne klid a rozjímání. Hlavní ulicí starého města od rána pochodovali skauti z různých zemí světa a bubnovali, pískali, řinčeli a zpívali, až uši zaléhaly. Sice to byla pestrá a zajímavá směsice lidí všech barev, národností a temperamentu a chvíli se nám ten nečekaný rachot líbil, ale za nějakou dobu už nás rozbolela hlava. Ten nekonečný průvod rozjuchaných mladých nám nakonec přišel jednotvárný. Navíc stály na každém metru bezpečnostní hlídky vojáků i tajných s vysílačkami; všichni neustále monitorovali situaci. Šli jsme pak raději na procházku městem, ale nebyl to dobrý nápad. Za každým rohem a v každé proluce se válely hromady hnijících odpadků a plastů. Ulicemi navíc neustále projížděly otevřené vozy s ostřelovači na korbě. Vojáci mířili kulomety na všechno kolem, i na nás. V té době a části světa pochopitelné. A velmi, velmi nepříjemné a tísnivé.

Náměstí i kostel, kde se měl Ježíšek narodit, byly od rána narvané bezpečnostními jednotkami, televizními štáby z různých koutů světa i poutníky. Na slavnostní večerní mši v kostele Narození Páně nemělo cenu se tlačit, když nám chyběl hlavní motiv, víra. My jsme tam byli den předtím. Vystáli jsme frontu, koupili od mnichů, kteří o svaté místo pečovali, za pár dolarů dvě svíčky a zapálili je právě tam, kde se měl Syn Boží narodit. Chtěli jsme u svíček postát a pomyslet na své blízké, ale mniši nás lifrovali pryč; prostor byl malý a zájemců moc. Když se tam muž za minutu vrátil se svíčkou do třetice, ty naše dvě už vyhodili…

„Pánbůh stvořil člověka, aby ho vzal k sobě do vztahu. Pokud je Bůh láska, nechce být sám.“ Tak nějak mně, neznabožce, vysvětloval počítačový expert, středoškolský učitel, budoucí kněz a bezvadný kluk Václav Revenda svůj vztah k Bohu. Už několik let organizuje koncert Rybovky v pražském kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Lidé, kteří v ní hrají a zpívají (letos nás bylo přes dvě stě!), se svolávají mejlem. Vše kolem, účast na zkouškách, účast na pomoci při výrobě stovek chlebíčků na generálce a tak podobně, zprostředkovává dobře nastavená excelová tabulka; Bůh je taky ajťák. 

Mně o tomhle každoročním jednorázovém projektu napsala neznámá čtenářka; kdokoliv si může kontakt na mě vygůglovat. Teď už je to kamarádka Zuzana. Díky ní jsem začala dělit svůj podzimní čas, který jsem po letech na vsi trávila v Praze, mezi zpívání v židovském souboru Mišpacha a zkoušení křesťanské vánoční mše. Všude jsem tak jako tak jen za soprán. Ovšem když je v nějaké hebrejské písni, kterou se v Mišpaše učíme, soprán moc vysoko, šéfka ji transponuje do jiné, nižší tóniny. Mše se ale takto jednoduše upravit nedá. A soprán je v Rybovce proklatě vysoko. Tak, že jsem o posazení svého hlasu začala silně pochybovat. Když jsem si totiž doma sopránový part pro sbor zkoušela, svými pokusy o dvoučárkované „a“ jsem pokaždé rozčílila naši fenku tak, že začala zběsile štěkat. A nepřestala, dokud jsem nezmlkla.   

Kdybych nebyla nemocná, mohla jsem se v jednom prosincovém týdnu zúčastnit židovského svátku světel neboli chanuky, i modlitby za Rybovku v katolickém kostele. Ale viróza zařídila, že jsem byla jenom na modlitbě. Líbilo se mi, že Václav Revenda a jeho pravá ruka Tereza Trojanová, která prakticky pomáhá se zkouškami i občerstvením na nich, dávají svému projektu všechno. Profesionalitu i duši. Mám ráda, když se věci dělají naplno, upřímně a cele. 

A bylo to při všech našich provedeních České mše vánoční Jakuba Jana Ryby znát. Zajímavý, netypický, zvláštní kostel Nejsvětějšího Srdce Páně, který celkem nedávno, ve třicátých letech minulého století, navrhl Josip Plečnik, byl pokaždé plný. Přeplněný. Lidé nejenže obsadili všechny lavice, ale taky všechen prostor kolem. A když si naši čtyři sólisté, bas, tenor, altistka a sopranistka, stoupli dobře k mikrofonům (v přeplněném kostele bylo nutné zvučit), když jsme i my, muzikanti a zpěváci obrovského sboru, dodrželi Vaškem přísně vyžadovaná piana či forte, bylo to krásné, silné, radostné i dojemné. A duchovní. A právě takové mají vánoční svátky být, ať jsme věřící, nebo nevěřící. 

Přeju vám, abyste si v roce 2018 i vy našli své cesty k radosti. Anebo aby si cesty k radosti našly vás. Vždyť život… je jen náhoda. Někdo jí říká Bůh. •