Rozhovor

Radůza: Už toho bylo moc i na mě

04 / 06 / 2017

Radůza nezpívá, Radůza nehraje. V lednu oslovila fanoušky: „Moji milí! Nádoby, v nichž spočívají naše duše, jsou jen křehké skořápky, a praskliny, jež v posledních měsících utrpěla ta moje, mne nutí, abych se stáhla do své ulity a dala jí čas k zesílení. Pevně doufám, že se budu moci brzy vrátit a opět vám věnovat všechny síly...“ Co se stalo?! Radůzu znám dvacet let, proto si taky tykáme. Nikdy jsem ji neviděl kouřit, ale teď si zapaluje cigaretu. Veselé povídání nás nečeká.

Radůza nezpívá, Radůza nehraje. V lednu oslovila fanoušky: „Moji milí! Nádoby, v nichž spočívají naše duše, jsou jen křehké skořápky, a praskliny, jež v posledních měsících utrpěla ta moje, mne nutí, abych se stáhla do své ulity a dala jí čas k zesílení. Pevně doufám, že se budu moci brzy vrátit a opět vám věnovat všechny síly...“ Co se stalo?! Radůzu znám dvacet let, proto si taky tykáme. Nikdy jsem ji neviděl kouřit, ale teď si zapaluje cigaretu. Veselé povídání nás nečeká.

Je možné, že už nám nikdy nezazpíváš?

Chvilku to tak docela i vypadalo.

 

A jak to vypadá teď? Vrátí se ta stará dobrá Radůza?

Jestli dobrá, to nevím, ale stará se vrátí – rozhodně starší, než když odešla. Plánuju, že od září zas začnu hrát, ale dřív by to nešlo. Musela jsem si dát pauzu.

 

Co se stalo?

Ve velmi krátkém časovém úseku až příliš mnoho událostí, které k životu sice patří, ale i tak tě nutně rozhodí. 

 

Vzpomeneš si, do jaké doby jsi bývala v pohodě a šťastná?

Šťastná jsem teď.

 

Ale no tak.

Teď je to fakt dobrý. Děti zdravé a já relativně taky. Bez mého koncertování jsme sice museli začít šetřit, ale na jídlo pořád máme a bydlíme si pěkně... Před pár měsíci bylo mnohem hůř.

 

Kdy se stal první velký průšvih?

Asi na podzim. Otěhotněla jsem, ale pak můj tehdejší manžel při procházce lesem kopl nešťastnou náhodou do sršního hnízda a já jsem dostala pár žihadel. 

 

Zvláštní historka. Pamatuješ si tu scénu podrobně?

No jasně, já mám bohužel velmi dobrou paměť, takže si pamatuju spoustu věcí, které bych ráda vytěsnila – ale na druhou stranu i těch, na něž se jiní za drahé peníze pokoušejí rozpomenout u psychologa. Například si pamatuju, jak jsi mi před sedmnácti lety vyprávěl, že sis vylil kečup do klávesnice.

 

Ale co ti sršni?

Vylítli z hnízda, já před nimi utíkala a chránila si hlavu bundou, takže nalítali do podpaždí a poštípali mě tam... Chvíli jsem se ještě radovala, že nejsem alergická, ale najednou mě všechno začalo svědit. Špatně se mi dýchalo, natékala jsem, na poslední chvíli se dostala do nemocnice a skončila na kapačkách. To už jsem upadala do zvláštních spánků, které – musím říct – nebyly nepříjemné.

 

Já si vlastně vzpomínám, že jsi koncerty rušila už loni v září.

Několik jsem jich zrušit musela, ale za pár týdnů jsem vyrazila na křest své desky, respektive soundtracku k filmu Tenkrát v ráji. A v autě jsem začala krvácet. 

 

Jak krvácet?

Přišla jsem o to dítě.

 

Uf.

A představ si, že jak jsem byla v šoku, stejně jsem si myslela, že ten křest zvládnu a až po jeho konci odjedu do nemocnice, jenomže jsem se dostala do dopravní zácpy, a protože jsem nedokázala uvažovat racionálně, dvě hodiny tam stála. Až když jsem začala omdlívat, došlo mi, že to asi nedám, a zavolala jsem si sanitku. 

 

Mohla jsi mít třetí dítě – jak jsi jeho ztrátu zvládala?

Ztrátu dítěte člověk prožívá vždycky špatně, byla jsem smutná, ale dokázala si to zdůvodnit, protože já nic špatného neprovedla. Dítě jsem chtěla a ani náznakem neudělala nic pro to, abych o něj přišla. I tak odešlo. Navíc takhle zvláštním způsobem – vždyť já kolem sebe viděla v životě proletět sršně dvakrát, a teď najednou celé hnízdo. Ale nakonec jsem si řekla, že si holt to dítě asi potřebovalo udělat jen tuhle krátkou zkušenost. Prostě se to stalo. 

 

Co se dělo dál?

Na Štědrý den mi odvezli mámu do nemocnice, třetího ledna umřela. Pátého jsem se pak rozvedla, no a šestého února mi umřel tatínek.

 

To... To si děláš legraci!

Nedělám. A tohle všechno mě bohužel vysílilo. 

 

Pozor, mám vzduchovku!

Jací byli tví rodiče?

Brzy se rozvedli a já žila s maminkou a otčímem, který mě adoptoval. Tatínka jsem naposledy viděla, když mi bylo pět, potom jsem ho zase našla ve svých šestnácti a od té doby jsme se stýkali. Milovala jsem oba, a milovala jsem i toho otčíma, který umřel už dávno... Teď tedy mí skuteční rodiče zemřeli a já ta úmrtí pořádně neměla čas zpracovat, protože přicházely další a další rány. Takže je to kdesi ve mně uložené a já se trošku bojím, aby to jednou nevystrčilo růžky v podobě další báječné nemoci. 

 

Chceš říct, že jsi třeba nedokázala brečet?

Přesně tak. Nešlo to.

 

Co máš po svojí mamince?

Byla prdlá – třeba tohle. Taky velmi samostatná, Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Mám po ní ten povahový rys, že se neustále vrhám do spousty činností, které bych si nejspíš mohla odpustit, nevím – potřebuju třeba rozřezat starý dřevěný plot, tak zajedu do Mountfieldu, koupím motorovou pilu, přečtu si návod a za dvě odpoledne mám nařezáno dříví, kterým můžeme topit několik let. A asi jsem po mámě i nebojácná.

 

Jak se tahle nebojácnost projevuje?

Můžu říct příklad. Máma bydlela sama v domku a jednou si dala inzerát, protože chtěla prodat nějaké cihly. Přišel dotěrnej chlap, začal ji obtěžovat a ona nakonec popadla nenabitou vzduchovku. Zařvala na něj, že byla u vojáků, a jestli nedá pokoj, nastřílí mu to do zadku. Tak mazal. 

 

Ty bys reagovala podobně?

Stejně, mám to ověřené. Bylo nám nějakých dvaadvacet a jely jsme s kamarádkou na chalupu. Léto, půl dvanácté v noci, hrály jsme karty, měly otevřené okno a tím oknem k nám najednou ze zahrady lezlo pět výrostků. Kamarádka ztuhla strachy a já přemýšlela o tom, že bych jednoho možná přeprala, ale pět jich nedám, a tak jsem v komoře popadla dědovu vzduchovku. Měla jsem tehdy vyholenou hlavu, což bylo dobré – začala jsem křičet, že pokud okamžitě nevypadnou, postřílím je: „Jsem po operaci mozku, mám papíry na hlavu, nikdo mi za to nic neudělá!“ A jinak bylo všechno stejné – puška nenabitá, vetřelci zdrhli...

 

Stačilo vzpomenout si na mámu!

Ne, vzpomněla jsem si na babičku. Když jsem byla malinká, vystartovaly na mě totiž jednou husy. Chtěly mě poštípat, což docela bolí, já se hrozně bála, ale babička řekla: Nesmíš jim ukázat strach. Namluv jim i sobě, že jsi silnější, holčičko, vyděs je!

 

Což se bohužel nedá aplikovat na sršně.

Škoda... Když na mě husy běžely příště, začala jsem řvát, mávat rukama, dupat, a ono to fungovalo. Od té doby jsem se v každé nebezpečné situaci snažila protivníkovi domluvit, a když to nestačilo, vymýšlela jsem lest nebo se toho člověka pokusila vyděsit.

 

Zdědila jsi po mámě i muzikálnost?

Je to možné, ona byla muzikální nesmírně, od dětství uměla na klavír, ale sama se naučila i na basu, na harmoniku, na bendžo, na kytaru, hezky zpívala... 

 

Takže v muzice tě vaši podporovali?

Toužila jsem po hře na klavír, který jsme měli doma, ale dali mě na flétnu, kterou jsem nenáviděla. Později jsem s ní sekla a na piano se jakžtakž naučila, ale maminka s otčímem ze mě profesionální muzikantku mít nechtěli – přáli si, abych byla po jejich vzoru vojákem z povolání, což nehrozilo, tam by mě nedostali. Utekla jsem jim na konzervatoř.

 

Kdy jsi vlastně začala kouřit?

V ten den, kdy máma umřela. Ráno jsem zavolala bráchovi: Včera jsem byla v nemocnici a myslím, že jestli ji chceš vidět naživu, tak se mnou dneska pojeď – a stihli jsme ji v posledních okamžicích... Hned potom.

 

Já měl pocit, že kouření nenávidíš. 

Jo, dělá se mi z něho špatně. Ale občas, když mívám v životě těžší období, několik měsíců kouřím. Potom se najednou něco přepne, přestanu a zase to nemůžu ani cítit – někdo si zapálí o deset metrů dál a mně se zvedne žaludek. Což trvá, dokud nepřijde další hrůza a já si zase nezapálím. Mám to takhle.

 

O tvém manželství a rozvodu se bavit nemusíme, ale nemáš ty příšernou smůlu na chlapy? Vzpomínám, že ani s otcem tvých dvou dětí to moc dobře nedopadlo...

Nenazývala bych to smůlou, spíš si podvědomě vybírám pořád ten samý typ; anebo si on vybírá mě. Pro mužský je možná těžké žít se ženou, které se ve spoustě věcí daří – je v nich geneticky zakódovaná soutěživost, která miliony let pomáhala zachovat náš druh. Navíc hodně chlapů postrádá sebevědomí, a po čase je pro ně jednodušší deptat toho druhého, protože aby pracovali na sobě samotných, to je přece moc těžké...

 

Tohle jsi osobně poznala?

Několikrát. A rozhodla jsem se, že už to zkoušet nebudu.

 

Řekneme si za pár let!

Už je mi čtyřiačtyřicet a chci být v klidu. Neříkám, že nikdy s nikým nebudu chodit, ale žít? To ne. Pokaždé z toho byla katastrofa.

 

Říkala jsi, že ti v únoru zemřel tatínek. Co odešlo s ním?

Stejně jako máma býval velký tramp, už jako malinkou holku mě brali do lesa pod širák. Když jsem pak byla dospělá, přestěhoval se do vesnice Polesí na Liberecku, kde jsme si třeba rádi udělali táborák a kecali – fajn to bylo. A jak ses ptal, co jsem zdědila po mámě, tak po tátovi jsem vysoká, tvrdohlavá a taky po něm mám tu paměť. 

 

Co jsi naopak nezdědila?

Jeho matematický talent – dodnes počítám na prstech, a když jsem teď měla učit malou násobilku svoji dceru, nebyla jsem si jistá, kolik je tři krát sedm...

 

Řekni mi: Bála ses, jestli tu nedávnou několikanásobnou pohromu vůbec ustojíš?

O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Mám dvě malé děti, takže musím ustát všechno. To, co se mi stalo, nejsou tragédie, ale přirozený běh života – jen v tomto případě poněkud bolestný. To jo.

 

Lego nebo kadeřnictví?

Ten lednový facebookový status zněl hrozně, opravdu jsem o tebe dostal strach. 

Byla jsem vyřízená, což se odrazilo na tom, že jsem přišla o hlas. Proto jsem neměla jinou možnost – vždyť já opravdu sotva sípala. Nedokázala bych vylézt na jeviště a nechat si platit za to, že tam budu šeptat... Těžké rozhodnutí to bylo už z toho důvodu, že je na mém hraní závislých pár dalších kolegů, ale kdybych se takhle nerozhodla, jednak to bude neprofesionální, a navíc se zničím definitivně.

 

Opravdu sis připouštěla možnost, že to může být konečná pro celou tvoji kariéru?

Napadlo mě to. Bála jsem se, že jsou hlasivky poškozené navždy.

 

Co říkali doktoři?

Naplánovali mi termín operace, ale ta měla být až za dva měsíce. Já pak celou dobu pracovala na tom, aby se mi život zklidnil, a když jsem po dvou měsících do nemocnice přišla, lékař se podíval do krku a řekl, ať jdu domů, protože poškození hlasivek velmi ustoupilo. 

 

Prosím tě, a jakým stylem ses snažila vrátit do klidu?

Především jsem musela vyřešit svůj osobní život, abychom s dětmi nežili v dusnu... Jinak to bylo těžké, protože mně vždycky nejvíc pomáhalo, když jsem mohla hrát, zpívat nebo psát písničky, ale toho jsem nebyla schopna. Navíc jsem měla zánět žaludku, takže se moje stresy nedaly řešit jídlem nebo třeba tím, že bych se opila, plakat jsem nemohla, a tak jsem si jen umínila, že to musím vyřešit co nejrychleji.

 

Co bys dělala, kdyby se ti hlas už nevrátil?

O tom jsem přemýšlela pořád. Říkala jsem si: Je ti čtyřicet čtyři let, máš dvě malé děti, maturitu a absolutorium z konzervatoře, sice se domluvíš pěti jazyky, ale k čemu ti to je, když neumíš nic jiného? Kam by tě vzali? Leda tak do továrny na Lego u nás na Kladně... 

 

Nepřeháněj. Mohla bys třeba učit hudbu.

Na to si nepřipadám dost erudovaná. Spíš bych mohla psát pro jiné interprety, což občas dělávám. Mě opravdu zajímá, jestli dokážu dejme tomu napsat střední proud takovým způsobem, abych mohla hrdě říct: Jo, tohle je ode mě. Napsala jsem už například pět skladeb pro Hanku Zagorovou a potěšilo by mě, kdybych jí mohla napsat celou desku. 

 

Dobře. Takže bys občas psala pro jiné a k tomu dělala co?

Ještě v březnu jsem přemýšlela o rekvalifikačním kurzu například na kadeřnici – to by mě asi bavilo.

 

Jak tohle období snášely děti?

Onemocněly. Věděly, že jsem přišla o dítě, pak jim umřeli babička s dědečkem a ony se začaly bát, že umřu i já. Dodnes za mnou chodí: „Mami, že nám neumřeš?“ 

 

Co odpovídáš?

Že udělám všechno pro to, aby se to ještě dlouho nestalo. 

 

Spokojí se s tím?

Nevím. 

 

Nevíš?

Třeba devítiletý Atilla měl stavy, kdy jsem si šla dát na zahradu cigaretu a za ty tři minuty mi od něj přišly čtyři esemesky: Miluju tě. Jsi v pořádku? Jak se máš? Kdy přijdeš? Přitom já byla jen na zahradě! Dva měsíce jsem se nemohla hnout – když jsem byla na záchodě, děti mě panicky hledaly, a já měla co dělat, abych už nebyla nepříjemná, protože jsem aspoň chvíli potřebovala být sama. Ale musím zaklepat, už se to obrací k lepšímu.

 

Zašla jsi za psychologem?

Kvůli dětem?

 

Kvůli sobě.

Ne. Já věděla, co a proč se děje, akorát jsem z toho byla vysílená. Nikomu jsem nedávala vinu, nespílala jsem Bohu ani osudu, že toho na mě tolik naložil. Jen jsem si potřebovala odpočinout.

 

Dávno už tuším, že jsi věřící. Změnil se poslední dobou tvůj vztah k Bohu? 

Máš pravdu. Nejsem pokřtěná, ale věřící jsem. A ano, začala jsem pochybovat úplně o všem, protože mi svět připadal holej, ošklivej a krutej. Prošla jsem si obdobím, které by se asi dalo nazvat krizí víry – nejde o to, že někdo zemřel, ale spíš o to, jak se k sobě lidi chovají, a nejen k sobě, ale i k přírodě. Jako by bylo málo, že je život těžkej sám o sobě a že během něj přijdeš o všechno, o mládí, o sílu, o rozum. Jako by nestačilo, že pomírají lidi, které jsme milovali. My živí si ještě navzájem ubližujeme, a to nejen ve válkách, ale taky ve vztazích – a úplně zbytečně. Pořád bojujeme o nějakou nadvládu a nestačí, že se zabijeme, my ještě vymýšlíme rafinované způsoby mučení.

 

Máš pro to vysvětlení?

Mám. Podle mě za to může fakt, že na téhle planetě nemáme žádného přirozeného nepřítele, není tu například zvíře, které by se ve velkém živilo lidmi. Proto v sobě máme agresivitu, která nedovolí, aby se planeta přelidnila. A za to rafinované mučení navíc, za to samozřejmě může naše inteligence.

 

Dnes už to vidíš optimističtěji?

Krizi víry jsem překonala, ale stejně mi připadá, že je planeta ve smrtelné křeči. Řve. A my do jizev pořád dloubeme.

 

Nejlepší psychoterapie

Přinesly ti události posledního roku taky něco dobrého?

Dobré je například to, že jsem získala sebedůvěru. Už jen těžko si od někoho nechám namluvit, že jsem veskrze špatný člověk, případně zralá na psychiatrii... Už ne. Já o sobě vím, že mám dobré i špatné vlastnosti a dobrá a horší životní období. Získala jsem důvěru v to, že je můj úsudek zdravý, a je-li dění okolo mě patologické, věřím, že existuje východisko, ke kterému dokážu dojít. Chápeš mě? Dnes už si prostě uvědomuju, že jsem se narodila na místě, kde mám možnost volby, navíc jsem schopná sebe a své děti uživit, takže není důvod setrvávat ve vztahu, který nás ničí. Kdybych tu možnost volby nevyužila, zasloužím si trest, protože bych pohrdla svobodou, kterou devadesát procent lidí na téhle planetě nemá. 

 

Myslíš, že se po pauze nějak změní tvoje tvorba?

Mám pocit, že budu psát veselejší písničky. Letos vydám album koled, které jsem psala, když mi bylo nejsmutněji – třeba o Josefovi a Marii, jak se měli rádi. No a za rok plánuju desku ve stylu country, na níž bych vzdala čest starým písním, které jsme zpívali s mámou a tátou. Jak říkám, život je často těžkej a to mě teď tlačí k tomu, abych psala pozitivní hudbu. Klidně s foukačkou a bendžem.

 

Až si v září zase stoupneš před publikum, budeš hodně nervózní?

Z těchhle věcí já se moc nenervuju. Ráda zpívám a hraju, takže se těším. Myslím, že to pro mě bude nejlepší psychoterapie, ale já už jsem si teď docela dobrou psychoterapii naordinovala sama.

 

O čem mluvíš?

Začala jsem dělat věci, které mě těší. Léta mám paní na hlídání, která mi pomáhá, když někde hraju, ale teď ji sem tam poprosím, aby pohlídala i jindy, a někam si zajdu; na koncert, do kina... Nedávno jsem byla na Králi Artušovi – hloupost, ale koupila jsem si popcorn a vlastně mě to pobavilo. Plánuju, že si od září zaplatím, tak jako za mladých let, abonentku na nějaký orchestr. Neboli řekla jsem si, že budu víc odpočívat.

 

Jsem rád, že naše povídání končí optimisticky.

Vždyť říkám, že jsem už zase šťastná, akorát to chvíli bylo složitý. Ale nevadí. My žijeme v masáži, podle které musíme být věčně mladí, krásní, úspěšní a šťastní, protože kdo takový není, ten je loser, ale život nevznikl proto, abychom byli pořád jen šťastní, dokonce to není ani žádoucí. Musíme taky překonávat těžkosti a získávat nějaké zkušenosti, které nás zlepšují – a pocity štěstí jsou podle mě odpočinkovým časem.

 

Nutno ovšem dodat, že máš slzy v očích.

To se ti zdá, ani ne. Opravdu už se mám dobře. •

 

 

Čtvrt století na scéně
 
RADŮZA MÁ V OBČANCE JMÉNO RADKA VRANKOVÁ A NARODILA SE 16. BŘEZNA ROKU 1973 V PRAZE.
Roku 1993 ji v podloubí na Staroměstském náměstí zaslechla drnkat na kytaru zpěvačka Zuzana Navarová, tím to začalo. „Řekla mi, že se mám umýt. Přemluvila mě, ať si koupím tahací harmoniku. Poslala mě na konzervatoř, kterou jsem vystudovala. Uvedla mě do profesního života. Její rady byly ale hodně drsné – říkala, že neumím intonovat, harmonizovat, napsat text, melodii a že nemám smysl pro rytmus...“ I tak si Radůza brzy zahrála coby předskokanka Suzanne Vegy, zahajovala i koncert Mikea Oldfielda. Tisíce věrných fanoušků si našla roku 2001, kdy vydala první desku Andělové z nebe.  
Nikdy se nepovažovala za kdovíjak dobrou nebo úspěšnou hudebnici, ale například roku 2003 získala hned tři sošky Andělů, a to v kategoriích Zpěvačka roku, Objev roku a Folk & Country.
Oblíbil si ji Jan Hřebejk, a tak se roku 2005 objevila ve filmu Kráska v nesnázích. 
Poté se Radůze narodily dvě děti, syn Attila a dcera Asena, obě jsou dnes na prvním stupni základní školy. 
Roku 2010 založila vlastní label Radůza records, prostřednictvím kterého například pomohla ke všeobecné známosti skupině Zrní. Začala psát a vydávat i prózu, zdálo se, že se jí mimořádně daří. 
A pak se stalo všechno to, o čem dnes hovoří v rozhovoru.
Žije s dětmi na okraji Kladna. Věří, že nejhorší má za sebou, a těší se na letošní září, kdy by se snad měla vrátit na pódia.
 

 

Správný Vinnetou
 
MLADŠÍ BRATR MATOUŠ VRANKA vypráví, že RADŮZU NIKDY NEPŘEPRAL
Když jsme byli malí, se sestrami jsem se poměrně často hádal a rval. U Radůzy jsem měl smůlu, že jsem ji nikdy nepřepral — byla zkrátka podstatně silnější než já a mě to hodně štvalo. 
Až po mnoha letech jsem si uvědomil, že kromě výprasků (mnohdy zasloužených) se mi od ní dostávalo i péče a ochrany a že mě vlastně celou dobu měla moc ráda. Byla vždy mou starší sestrou, ve které jsem chtě nechtě měl v mnoha ohledech vzor. Brala nás s sebou na chalupu, na koupaliště, na třešně, zpívala si s námi a u ní jsem v praxi viděl, jak se chová správný Vinnetou. Obdivoval jsem její píli, soustředěnost a skutečnost, že ví, co chce, a že kromě lesního rohu ovládá i mnoho dalších nástrojů. 
Dnes jsme dospělí lidé, máme za sebou mnoho různých (někdy hrůzných, jindy veselých) životních etap a situací a já v ní stále vidím tu silnou holku se skvělým smyslem pro humor a velkým srdcem, které chrání a miluje své blízké. 
Radůza má skvělé děti, skvělého psa i kocoura a řekl bych, že ti všichni se u ní cítí v bezpečí podobně, jako jsem se cítíval já a jistě i má druhá sestra.
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat