Reportáž

Na hokeji v Bostonu: Tak já ti, Pasto, odpouštím!

16 / 04 / 2018

Náš reportér Tomáš Poláček je fandou fotbalu (Bohemians a Tottenhamu). Hokej nesleduje ani v televizi, natožpak aby se vydal do haly. V těchto dnech se ovšem coby začínající maratonec nachází v Bostonu a opět se ukazuje, že to je životní klikař: „Kdybych měl vzornou životosprávu,“ hlásí, „neviděl bych hokej, na který se bude v Česku i v Americe ještě dlouho vzpomínat.“

Náš reportér Tomáš Poláček je fandou fotbalu (Bohemians a Tottenhamu). Hokej nesleduje ani v televizi, natožpak aby se vydal do haly. V těchto dnech se ovšem coby začínající maratonec nachází v Bostonu a opět se ukazuje, že to je životní klikař: „Kdybych měl vzornou životosprávu,“ hlásí, „neviděl bych hokej, na který se bude v Česku i v Americe ještě dlouho vzpomínat.“

Tajemství: protože se chci coby maratonec kvalifikovat na letní olympiádu roku 2028, začal jsem nedávno, na svoje čtyřicáté narozeniny, denně běhat.

Různými čachry jsem se polomafiánsky (na nic se neptejte) dostal na startovní listinu nejstaršího a asi nejslavnějšího maratonu, takže se právě nacházím v Bostonu, kde zvládnu čas tři hodiny pětatřicet, což je teprve začátek. A když se do svých padesáti let o další hodinu a dvacet minut zlepším, ta olympiáda mi neuteče.

O což ale nejde, rád bych teď mluvil o hokeji.

Abych nevypadal jako lehkoživka, který si jenom tak běhá, chtěl jsem v Bostonu udělat taky nějakou práci, ideálně rozhovor, a moje uvažování bylo jednoduché: Tak, Tomáši, které zajímavé Čechy znáš v Bostonu?

Napadli mě dva – prvním byl Bohdan Pomahač, nebo jak se jmenuje ten doktor, co opravuje obličeje, ale s tímhle Bohdanem, zdá se mi, udělal rozhovor už každý, takže radši snad někoho jiného.

No, a druhým bostonským Čechem, o němž vím, je hokejový útočník David Pastrňák… 

Upřímně řečeno, hokej skoro nesleduju. Čímž neříkám, že bych ho nesnášel, ale nemám v něm moc komu fandit. Respektive, tak jako spousta našinců, jsem vždycky fandil mužstvu, ve kterém právě hrával Jarda J., ale spíše teoreticky – opravdu jsem ve dvě ráno nevstával k televizi na zápasy Floridy Panthers, nejsem blázen.

Že se ale v této sezóně urval David Pastrňák alias Pasta, to neuniklo ani mně. Vím tedy, že je to hodně mladý kluk, co teď dává gól ve skoro každém zápase. Znám story o mamince, která musela chodit na brigády, aby měl Davídek na hokejky, a jeden kámoš mi tuhle říkal, že „Pasta před každým zápasem sežere paštiku Májka jenom tak prstem,“ což se mi líbilo; to taky dělávám.

Inu, rozhodl jsem se tedy pro Pastu, napsal jeho manažerovi, že se dostavím, ať mi sežene lístek, a Pasta že se může těšit – věnuju mu klidně hodinu a půl času.

Manažer mi odpověděl, že David hodinu a půl rozhodně mít nebude, maximálně deset minut, a to ještě kdoví jestli, no a ani s tím lístkem prý nemůžu počítat na stopro.

Odmítl jsem uvěřit tomu, že by Pasta neměl chuť a náladu na krásný rozhovor pro nejlepší měsíčník v mateřské zemi, tak jsem si v klidu zašel do World Trade Centra pro startovní číslo na maraton (28 613), a pak se vycházkovým tempem vydal k hale na druhém konci centra – Boston je docela malý, moc pěkný, a až v Česku zvítězí komunisti, tak sem emigruju.

Nedaleko haly jsem zaplul do hospody, kde právě začínal zápas milovaného Tottenhamu proti Manchesteru City, a všichni známe americké hospody, že jo. Dvacet různých píp a z každé teče vy-ni-ka-jí-cí pivo; člověk má tendenci ochutnat vše. Navíc Tottenham od začátku prohrával, brzy bylo jasné, že dnes nemá šanci, a pak se přidá pochopitelná touha zapít smutek.

Po pěti různých „ejlech“ nebo „ipách“ se mi rozvibruje telefon: „Omlouváme se, David dnes nezvládne rozhovor ani desetiminutový, a lístek na večerní zápas se nám bohužel nepodařilo sehnat. Jindy, jo?“

Sakra. Ale víte co? Mně to je jedno. Mohli mít pěknou vzpomínku, maminka by byla hrdá, že má synka dokonce i u nás v Reportérovi, a nebudou mít nic.

Zato já si teď dám ještě jedno.

Ani jsem si nevšiml, že hospoda změnila barvy – kolem páté (zápas je od osmi) se zaplnila lidmi v černožlutých dresech. Několik z nich má na zádech číslo 88 a nápis PASTRŇÁK, ale mně ten kluk už nezajímá, vypiju poslední pivo a jdu, báj báj bejby.

Krokem rozpustilým tancuju ulicí směrem k metru, ale náhle mě přepadne malá potřeba, tak zapluju do prodejny s koblihami, a buď jsem těžce na maděru, nebo tam je opravdu přepážka s nápisem: Zde nabízíme lístky na play-off v hokeji i baseballu.

Zeptám se jenom pro zajímavost: „Máte lupen na dnešek?“

A koblihář: „Ano, vidím tady jeden sektor 310, řadu dvanáct.“

Nic mi to neříká: „Je to pěkný místo?“ – „Je, na balkóně v rohu. Ale u nás máme všechny místa pěkný.“

Zeptám se na cenu, prý dvě stě dolarů. Kdybych neměl jedna a půl promile, nikdy to za takovou pálku nekoupím. Beru.

A chápu, že vás nejvíc zajímá, co pak následovalo, ale mám jen patnáct kusých vzpomínek, vystupujících z mlhy, omlouvám se.

 

1.

Při vstupu do haly mi nikdo nekontroluje tašku, z ulice na sedadlo se dá dostat za zhruba dvě minuty.

2.

Dostanu žlutočerný ručník. Koupím si nádherný, tlustý program na křídovém papíře za pět dolarů, ale ten později v noci někde ztratím.

3.

Je tu zhruba dvacet tisíc lidí a z toho devatenáct tisíc má na sobě dres. Tisícovka je Pastrňáků, stovka Jágrů, padesátka Krejčích a Chárů.

(vzpomínka číslo 4 v Tomášově mailu chyběla – pozn. red.)

5.

Celou poslední půlhodinu před zápasem si připadám jako při zahájení nějaké pěkné, dejme tomu londýnské olympiády; je to audiovizuální umělecké dílo. Po hale lítají barevné lasery, led je malířským plátnem, k tomu hraje skvělá, tvrdá muzika.

6.

Bohužel zjistím, že i tady prodávají čepované pivo mnoha druhů, a tak pokračuju v celodenní degustaci. Nedá se platit hotovostí, jedině kartou, takže až ráno zjistím, že mě jedno stálo dvanáct dolarů – dohromady šestatřicet. No nic.  

7.

Pět minut před osmou je hala plná; podle všeho jsem koupil poslední volný lístek. Všichni mávají těmi žlutými ručníky, vypadá to ještě impozantněji než fotbalový kotel v Dortmundu.

8.

Je tu snad tisíc fanoušku z Toronta, samozřejmě v dresech, a ti bostonští se s nimi velmi přátelsky baví. Polovina haly se dokonce zpěvem přidává ke kanadské hymně, to je dojemné. Ještě dojemnější ovšem je, když potom všichni spustí hymnu americkou, tak krásný rachot člověk slyší párkrát za život.  

9.

Bůhvíproč jsem myslel, že to bude hlavně show, divadlo, ale je to opravdu hokej. Diváci zápas neuvěřitelně prožívají. V hale je samozřejmě wi-fi, ale nevšiml jsem si nikoho, kdo by se díval do mobilu. Diváci dokonce ani nefotí, prostě fandí – tleskají, bučí, křičí. Hokeji rozumí mnohem líp než já.

10.

Taková maličkost: jsou tu jenom běloši. Nevidím jediného hispánce ani černocha. V multikulturním Bostonu mi to připadá zvláštní, ale zdá se, že pouze běloch je ochotný zaplatit sto až tisíc dolarů za lístek na hokej. Ještě před hodinou bych měl pro přístup hispánců a černochů pochopení, ale…

11.

… ale něco se děje. Padá hodně gólů a vždy je u nich ten Pasta. Všude okolo sebe slyším syčení, diváci větří velkou událost. Passsta, Passsta, Passsta…

12.

Ze všeho nejlepší je, když mi chlapík z vedlejší sedačky řekne, ať prý nejsem smutný z debaklu: „Je mi tě líto,“ povídá, „přijedeš z Kanady a zažiješ tohle...“ Odpovím mu, že fandím stejnému mužstvu jako on, a že jsem z Česka. V tu chvíli mně ten dobrý muž obejme, poděkuje za Pastrňáka, řekne, že v Evropě nikdy nebyl a nejspíš ani nebude, ale nás že miluje. A začne vypočítávat nejen Čechy, hrající za Boston, ale například i Dominika Haška: „Nejlepší gólman všech dob!“ Za chvíli ví deset lidí okolo, odkud pocházím, a všichni gratulují: „Skvělá země, země šampionů!“

13.

Je to jako všude jinde, v patnácté minutě závěrečné třetiny se začnou stovky diváků zvedat a mizet do garáží. Využiju toho a seběhnu do první řady, přímo k plexisklu. Najednou vstřelí Pasta svou třetí branku a já zažiju déšť kšiltovek, jenom na mně jich přistane tucet. Kdybych nevypil všechna ta piva, nikdy si dvě z nich nenasadím na hlavu a neodejdu v nich pak směrem k domovu, vždyť je to trapné.

14.

Mrzí mě, že hokejisté nemají po zápase děkovačku, že hned mizí z ledu do šaten. Už už chci odejít, ale najednou moderátor slavnostně ohlásí, že „hvězdou dnešního zápasu se stává Dejvid,“ my zařveme, že „Pastrňák“, a Pasta se vrátí na led. Trochu si zakrasobruslí, ukloní se nám a hodí hokejku komusi šťastnějšímu, než jsem já.

15.

I já jsem ale šťastný – nikdy by mě nenapadlo, že se můžu tři hodiny skvěle bavit na hokeji! O dvě minuty později jsem z haly na ulici, chvíli se prospím v čínské restauraci (to víte, maratonci mají pořád hlad), když mě Číňan vzbudí, bez remcání nasadím obě své nové kšiltovky a vyrážím do noci coby novopečený fanoušek hokeje. Potažmo Bostonu. Potažmo Davida Pastrňáka, kterému jsem všechno odpustil…

 

Ráno mám v telefonu čtyři esemesky, jaké jsem prý měl štěstí, že Pasta překonal jakýsi rekord, takže mám radost a umiňuju si, že dnes už piju pouze ionťáky a kefír, abych na maratonské trati překonal nějaký – konkrétně tedy osobní – rekord i já.

Jo, a nemáte někdo kontakt na Pomahače? 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat