Profil

Trump(eta) proti puritánům

08 / 08 / 2016

Když nedávno jazzový trumpetista Laco Déczi oznámil svoji kandidaturu na prezidentský úřad, tisíce fanoušků sice zajásaly, ale my si musíme objektivně přiznat, že pokud by to myslel vážně, skončí Česká republika v mezinárodní izolaci. Osmasedmdesátiletý Laco pošle do háje kohokoli, kam se hrabou Donald Trump a Boris Johnson. Následující řádky jsou důkazem – a to vás nejdrsnějších hlášek raději ušetříme.

Když nedávno jazzový trumpetista Laco Déczi oznámil svoji kandidaturu na prezidentský úřad, tisíce fanoušků sice zajásaly, ale my si musíme objektivně přiznat, že pokud by to myslel vážně, skončí Česká republika v mezinárodní izolaci. Osmasedmdesátiletý Laco pošle do háje kohokoli, kam se hrabou Donald Trump a Boris Johnson. Následující řádky jsou důkazem – a to vás nejdrsnějších hlášek raději ušetříme.

Já jen chci, aby tohle odpoledne nikdy neskončilo, aby Laco dál vyprávěl, protože s ním se náhle ocitnete v Postřižinách. Laco není jenom skvělý trumpetista, je to i prototyp pábitele; nerozlišuje vyprávění historek od koncertů, všechno musí mít šmrnc a vtip, slova jsou jak píseň, historka svatá, nuda znamená smrt.

Během povídání sní pecen chleba, půl kila domácí slaniny („Takovou dobrotu jsi nežral, tohle je v obchodech zakázáno prodávat, protože to není chemický...“) a čtyři palice česneku, samozřejmě českého: „To mi vysvětli,“ tyká, protože on tyká všem, „jak Číňan dokáže vyrobit věci, který nevoněj a nechutnaj: jak to, že jejich česnek, na rozdíl od tohohle, nepálí?“

Když vidí, že tři vteřiny tápu, mávne rukou a vytáhne další příhodu – možná ho napadla v souvislosti s jídlem, neptejte se, já skutečně nevím: „Ještě za komunistů jsem hrával s Tanečním orchestrem československého rozhlasu ve velký Lucerně, kde jsme se my, celý bigband, střídali na pódiu s Jiřinou Bohdalovou, která vždycky předvedla vtipnou scénku a my pak něco zahráli. Kdosi přinesl pět flašek vína, dva kartony cigaret a zákusky – dali to pěkně na stůl, jakože občerstvení pro kapelu, my odehráli skladbu, vrátili se, ale už to tam nebylo. Říkáme, Jiřino, nic ve zlým, ale kam se to podělo? A ona: Jak to můžu vědět, prosím vás, tady je průchoďák, chodí tu kdekdo, i vojáci... Pak musela znovu na scénu a saxofonista Dědek Krýsl jí otevřel kabelku, kde to měla pěkně srovnaný. Víno se vychlastalo, cigarety vyhulily, a protože to bylo v zimě a Jiřina tam měla kozačky, tak jsme jí zákusky narvali do těch bot, víš? Když se obouvala, začala řvát: Vy dobytkové za***ní, co jste mi to udělali?! A Dědek Krýsl říká: My ne, to ti vojáci... Narazila na tvrdú žižkovskú školu, cibule jedna.“

 

Gondolánova potíž

Uprostřed historky zvoní telefon, za Laca ho zvedne kamarád. Ohlásí se: „Prosím, tady kancelář prezidenta Laca Décziho.“

Laca to nikterak nerozhodí, nedávno totiž opravdu oznámil kandidaturu pro rok 2018. O to, kdo vlastně volá, se nezajímá, ale našel téma pro další příběh: „Když jsem začínal někdy před šedesáti lety v Bratislavě, tak jsem hrával v devínské kavárně s houslistou Kulajem, to byl cikán, takový hovado.“ (Termín hovado nemusí nutně znamenat nadávku, v Lacově slovníku jde spíše o člověka nezapomenutelného.) „Jednou volá do Brna a říká: Tam Kulaj, kto tu? Tak mu povídám, poslouchej, ty kokot cikánský, ty jsi tam? Takže ty teď nejsi tu? To ale znamená, že když tě teďka kopnu do prdele, tak to nebudeš vůbec cítit!“

Napadne mě jakási zajímavá otázka, ale Laco je rychlejší a asociuje: „Zrovna včera přišel na náš koncert Gondolán – znáš basistu Gondolána, ne? Když jsme v půlce osmdesátých let utekli do Německa, tak jsme tam hned udělali kapelu; měl jsem maďarského kytaristu, můj syn Vaico hrál bubny a pak tam byl německej basista, ale takovej namyšlenej a nepříjemnej, i když uměl úplný hovno. Tak mu říkám, vypadni, on zmiznul – a neměli jsme basu na večer. Zašli jsme do kavárny, kterou vlastnil nějaký Čech, tam sedí Gondolán, tak se divím, co tady děláš? On byl takovej ten cvičnej emigrant, stejně jako Gott, víš? Ale dobrý – mohli bysme mít basu jako kráva. Gondolán říká: Já jsem tak rád, že mi dáte kšeft, nemám ani vindru, tak jsme domluvili na večer sraz v klubu, ale nepřišel, už jsme ho neviděli, a Vaico musel šlapat velkej buben. Včera mu říkám: Tondo, víš, proč jsi tehdy nedorazil? Já na to došel: protože jsi cikán, ty za to nemůžeš. A on se smál – ví, že ho mám rád.“

Pokud by někdo chytal Laca Décziho za slovo, po chvíli ho může označit za rasistu a bude pro to mít dokonce i spoustu důkazů; vypravěč Laco je buřič a sprosťák, je mu úplně jedno, urazí-li něčí jemnocit, on bude dokonce nadšený, když se mu to povede. A žádný rasista to samozřejmě není, hrál v kapelách s černochy, indiány, Araby i Židy; většinou je miloval a oni vždycky milovali jeho – Laca nelze nemilovat, ale nikdy to před ním neříkejte nahlas, opravdu má pořád ještě sílu.

 

64 koncertů / 66 dní

Bydlí v Americe, ale na jaře a na podzim vždycky přiletí s kapelou do staré vlasti a odjede tu turné, které nemá u člověka v pokročilém penzijním věku obdoby – tentokrát to bylo čtyřiašedesát kšeftů za šedesát šest dní.

Pusa ho od trumpety nebolí, stále ještě žvýká chleba s uzeným: „Tady hrajeme jen dvě a půl hodiny, v Americe někdy i čtyři. Pomáhá mi, že chodím chrápat a dva roky už nepiju, protože já sice čtyřicet let nečtu noviny, ale předloni jsem se k jedněm dostal a tam psali, že se pít nemá. A mně už to pití stejně vadilo, protože ráno pak seš takovej divnej, div se nejdeš udat na policii, a celej den je v prdeli. Zato dneska, když ráno vstanu, tak se divím, že mi nic není. Furt čekám, kdy to začne – a ono nezačne.“

Donedávna ho pusa občas zabolela, ale to už vyřešil: „Nejhorší je, když se ti udělá opar. Ochrne ti držka, svaly odejdou – ráno jsem se rozehrál, všechno normální, ale potom jsem se nažral a za hodinu nezahrál ani hoří. Říkal jsem si, co to je? Ten koncert nějak přežiješ, ale stojíš tam jak č***k a lidi tě pak falešně chválí, dělají z tebe legendu, i když ty víš, že to nestálo za nic...“

Dobrá rada: nikdy o něm nemluvte jako o legendě, znovu by to byl hazard. Většinu takzvaných legend neuznává (jistě, Clifford Brown nebo Cannonball Adderley byli géniové, ale jinak?!) a sám se řídí heslem, že když se ti začne líbit vlastní hraní, tak se na muziku musíš vykašlat, protože jsi nad ní ztratil kontrolu.

A jak že to dopadlo s opary? „Věděl jsem, že to je alergie, jenže na co? Mám naštěstí kamaráda Mika, farmaceuta, co hraje na trombon, a ten se zeptal, co jsem ráno jedl. Vyjmenoval jsem mu to, mimo jiné i rajčata, a Mike řekl: To je ono, já měl to samý! V rajčatech je nějaká kyselina, která mi umrtvovala svaly na držce, takže teď nežeru rajčata a mám klid!“

Obrovský černoch a strom

Přes léto a v zimě bývá doma, se ženou bydlí u moře kousek za New Yorkem.

I v Americe cvičí, skládá muziku, koncertuje, pro zábavu maluje – život tam a tady se moc neliší. „Rozdíl je jen v tom, že tam mám barák a tady hovno. Ale já v Čechách ani nic nechci, nepotřebuju roztahaný majetky, to máš jen starosti... Nejlepší je mít minimum, pohodlné vyspání a klid.“

Laco rozhodně není typ, který by se kdy obával životního krachu. Když přišel před třiceti lety do USA, tak holt trochu improvizoval. „V nejhorším jdeš do samoobsluhy a tam se nažereš – co s tebou můžou dělat? A žádný rohlíky! Sebereš třeba stejk, hlady se zemřít nedá.“

Kromě toho vybíral do klobouku; dobře to šlo s nejmladším synem Čingischánem, oblečeným do špinavých tepláčků: „Bylo mu devět, na trumpetu hrál dobře, vypadal jako chuďátko, a stovku za den jsme vydělali vždycky. Bohužel už na nic nehraje, teď je z něj nějaký inženýr, ani se neukáže. Ptám se ho, kdy přijdeš? I don’t know... Neříkej I don’t know, říkej Yes or No! Česky neumí, naučil se akorát You buzerant a You eat hovno. Ale zase je dobrý, že se o něj nemusím starat. Ani jeden z mých tří synů není loser – nejhorší je, když máš dítě losera a navíc kripla. Jeden můj kamarád, ohromnej kytarista a navíc doktor s krásnou manželkou, má dva syny, z nichž jeden je sice dobrej kluk, ale vykroucená baletka, a druhej si povídá sám pro sebe – takový neštěstí se jim přihodilo, dvakrát se to nepovedlo!“

Pro jistotu: ani homosexuálové Lacovi nevadí. „Oni za to nemůžou, jsou mezi nima dobří a chytří lidi, ale to víš – je to hrůza.“

Jedním dechem dodejme, že mu nevadí ani ženy, i když feministka by posezení s Lacem Déczim přežila jen s obtížemi.

Svoji ženu například miluje – láskyplně ji pozoruje, když seká trávu okolo domu: „Ona jezdí traktůrkem, víš? Vlastně doma dělá všecko, je taková veliká, silná, krásnou figuru má, je o čtyřicet let mladší a dost dominantní, umí se skvěle prát, takže když mi řekne, že jsem č***k, tak jen odpovím, jak to víš?, abych měl pokoj a nedostal přes držku. Musím ji poslouchat, protože ona se o mě postará; už počítá s tím, že se začnu brzo po***vat, doma má připravené pleny...“

Laco má souseda, který se jmenuje John; je automechanik na penzi a „frajer“. (Frajerem je každý, kdo má dobré řeči, což John splňuje.) „Tuhle jsem – ani nevím proč – koupil v zahrádkářství stromek, a když jsem pro něj kopal díru, John mě sleduje a říká: Víš, jak to dopadne? Až za pět let natáhneš brka, tvoji ženu bude chodit p***t obrovskej černoch, kterej bude mít mezi nohama ebenovou tyč, a když v noci úplně vyšťavenej vyrazí směrem k domovu, zakopne o tenhle stromek, zařve, kterej idiot to sem dal, vytrhne ho, odhodí a půjde dál – to je stromková budoucnost. Pak John odešel a já ten stromek začal nenávidět. Pořád živě vidím, jak ho černoch trhá.“

 

Víra v Trumpa

Dramatický rozdíl mezi někdejším Československem a Spojenými státy skutečně nevidí, dobře se cítí všude. Jestli mu něco vadí na Americe, tak jsou to puritáni; v tuto chvíli se Laco Déczi rozčilí: „Tam když se někdo vymočí u cesty nebo se objeví nahej, tak mu hrozí basa, a většinou za to můžou ty báby, co žalujou policajtům – já jim říkám, v tomhle jste úplně stejný jako Arabové, měly byste mít zahalený ksichty. Co to máte s mozkem, že vám vadí, když se někdo objeví s nahejma kozama na beachi? Namísto abyste se koukaly, tajně žhavíte telefon, pak přijede policajt a ten tu holku zatkne – to vás bych zavřel do plechové krabice, trčel by jen nos! Anebo mormoni,“ rozohní se ještě víc, „teď jsem je potkal, když jsme hráli v Olomouci, přišli dva, holka s klukem, černý obleky, knížky měli, a já jim říkal, že žiju v Americe taky a že se mi to strašně líbí, protože rád p***m hromadu cizích ženských: To je výborný, jak se všichni pro***áváte, rozplýval jsem se před tou holkou, ty by sis se mnou za***at nechtěla? A oni upalovali – mají to v hlavách pomatený, protože se nejdřív mezi sebou pro***ávaj jak hadi, ale pak si hrajou na svatý.“

Nenávist k puritánům je jedním z mnoha důvodů, proč fandí Donaldu Trumpovi. „Trump má moderní smýšlení – a navíc sice dělá cirkus, ale mluví v pravdách. Nebo přinejmenším není takovej lhář jako ta...“

Takže pardon, doposud Laco Déczi rozčilený nebyl, to až teď, když mluví o Hillary Clintonové.

„Ta blbá kráva vesnická, co bydlí asi dvacet kilometrů ode mě – strašně ošklivá, tlustá a ještě lže.“

Pokud seberete odvahu, můžete namítnout, že Donald Trump pověst pravdomluvného muže nemá, že přinejmenším často přehání a straší, ale řekli jste si o to sami: „V tomhle Ulánbátaru si lidi myslí, že vědí o všem všechno, ale nevědí nic. I kdybys žil pět let v Americe, pořád ještě budeš vědět hovno, až pak do toho začneš pronikat. Já znám osobně pár lidí, kteří u Trumpa pracujou a nemůžou si ho vynachválit, shodujou se, že to je čestnej člověk, žádný hovado!“

Ptám se ho, zdali osobně zná i svoji sousedku Clintonovou. „Naštěstí ne, taková katastrofa se mi v životě vyhnula. K tý ženský se ani nedostaneš, ona si myslí, že je zázrakem z jiný planety. Byla by hanba, kdyby se tak odporná bytost dostala do Bílýho domu...“

Nutno říct, že Déczimu by vadila vlastně jakákoli prezidentka – ač má ženy rád, v takto důležité funkci by je podle něj, jak jen to slušně říci, limitoval kupříkladu menstruační cyklus: „I když Clintonovou už ne,“ dodává se zjevným uspokojením, „ta je stará.“ (Podle mého Laco zapomněl, kdy se sám narodil a že je o deset let starší.)

Ze všech politiků si nejvíc váží Ronalda Reagana a Winstona Churchilla: „Ti byli úžasní, protože nemilosrdně posílali komunisty do prdele – věděli, že to je největší nebezpečí na zeměkouli.“

Čímž se další asociací dostáváme k Václavu Havlovi, se kterým Laco chodíval na pivo už za socialismu. (Měli společného kamaráda, výtvarníka Libora Fáru, kterému, protože koktal, říkávali Jean Cocteau: „S Liborem byla sranda, jednou jsme takhle na Vinohradech chlastali dlouho po zavíračce, zhulákaní jsme byli jako psi, a Libor říká: Po-podívej, ne-nepůjdeš domů, pře-přespíš u mě tady za rohem, moje paní nám u-udělá snídani do postele, to bude nádhera, a tak jsme ožralí šlapali do pátýho patra, zazvonili a Anna Fárová otevřela dveře: Ty dobytku, zase seš vožralej a ještě přitáhneš toho nalitýho Slováka? Zabouchla dveře, tak jsem spal na nádraží...“) Dnes ale Havlovi vyčítá, že netrval na potrestání komunistů. Podle něj měli pykat úplně všichni, bez výjimky: „Po revoluci bylo třeba obnovit doly v Jáchymově nebo Příbrami, okolo natáhnout dráty a nechat ty kurvy, ať kopou. Do jednoho, protože komunisti jsou jak krysy, a když jednoho necháš venku, tak se rozmnoží s nějakou svazačkou a průser pokračuje. Komunista nemůže bejt slušnej – patří do basy.“

Laco Déczi má rád Václava Klause, to je jeho starý známý. „Udělal chybu, že pustil ty lapky, ale on to myslel dobře, to nebylo vychcaný – chtěl udělat gesto a nevěděl, že tyhle č***ky pustí v pondělí a v sobotu tam většina z nich bude znova... Jinak to ale není blbec a má rád jazz, takže když někde hrajeme, občas přijde – a muzice rozumí.“

Ti dva mi k sobě nesedí, Klaus je oproti Lacovi přeci jen poněkud suchar. „Jo, kráčející hermelín, tak mu říkal Jirka Šebánek, můj životní kamarád, kterej vymyslel Cimrmany, ale tohle je přece na světě nejlepší – že jsme každej jinej... Ačkoli teď mě napadlo, že jak kandiduju na prezidenta, tak musím Klausovi zavolat, ať začne trénovat vykání.“

 

Takto zní pravda

Nejraději bych legendu o prezidentské kandidatuře nechal žít vlastním životem, ale bohužel jsem suchar jako Klaus, a tak to řeknu: Laco Déczi se prezidentem nestane, vždyť ani nemá české občanství; on jenom straší.

Chvíli se mě ještě snaží přesvědčit o opaku, nakonec ale kývne: „Já bych prezidenta ani dělat nemohl, to je starostí jak hovado, konec života. Něco rozhodneš špatně a všichni tě odsoudí, kdepak, zlaté dušení se trumpetou.“

Zajímá mě, kde bude Laco žít, až se jednou přestane dusit a skončí s hraním, ale zjevně to není nejchytřejší otázka. „Až skončím s hraním, tak nejspíš budu někde hnít. Ježišmarja! Když jednou začneš takhle špekulovat, tak tě srazí bicykl a jeho rezavý blatník ti ještě ke všemu uřízne hlavu!“

Až se to stane, máme tu vzkaz pro truchlící pozůstalé. „Hlavně ať na pohřeb nezvou nějakýho č***ka, kterej bude hrát sr***y a řekne si o hodně peněz. Já takhle hrál na pohřbu kámošovýmu fotrovi, dobrej frajer to byl, zazobanej milionář, a měl rád skladbu I Remember Clifford, krásnou vzpomínku na Clifforda od jeho saxofonisty Bennyho Golsona. Hrál jsem to nad hrobem zadarmo, a najednou se ozve takový, tá-tata-kík-stra-tá, tak se otočím a tam ti krká nějakou fanfáru na trumpetu dědek zaměstnaný hřbitovem – a ten za to dostal sto dolarů! Tehdy jsem si řekl, už žádnýmu mrtvýmu zadarmo nezahraju, protože když dají peníze dědkovi, tak to je proti přírodě.“

Načež Laco vypráví, jak za ním na jaře přišel až domů jakýsi čmuchal v obleku, v ruce měl papír a říká, že hledá pána jménem, ehm, La-qua Dis-kia. „Já na to, počkej, nejdřív tě naučím svý jméno, jmenuju se Laquadusíja Diska, opakuj po mně. Zkoušel to, ale já vždycky, Špatně, do it again!, a takhle jsem ho trápil pět minut – málem zapomněl, kvůli čemu došel. Pak se ale zeptal, jestli mám děti, já kývl, že pět synů, jeho zajímalo, kde jsou, já na to, že jsem je v životě neviděl, a on sice koukal, ale pokračoval: Víš, o co jde? Nabízím ti, že když začneš platit pouhý dva dolary denně, bude tvůj pohřeb o padesát procent levnější a děti tě budou chválit. Podrbal jsem se na pleši: Hele, já byl předevčírem u doktora, který řekl, že mi dává tři dny života, takže tady máš šest dolarů a je to vybavený, jo? Pak mě v duchu napadlo, že mu ještě naložím, a když se zeptal, odkud vlastně pocházím, odpověděl jsem, že z Kazachstánu. Zpozorněl a já pokračoval: Taky pro tebe mám deal, mohl bys mi s něčím pomoct. Dostal jsem teď zásilku, dvě bedny samopalů, v jednom čtrnáct kusů, ve druhým dvacet, plus šest granátů – pojď se mnou do sklepa, já ti to ukážu. V tu chvíli nastoupil do auta a odjel do p***.“

Pak si Laco odplivne a já se nejmíň podesáté zeptám: „Vymýšlíš si, nebo je to pravda?“

Začne loupat další česnek a poněkud uraženě zvolá: „No pravda! Jak to vlastně myslíš – co jinýho by to mělo být než čistá pravda?!“

 

Laco Déczi
TRUMPETISTA, SKLADATEL A MALÍŘ
Narodil se 29. března 1938 ve slovenském městečku Bernolákovo a roku 1962 odešel do Prahy, kde působil do emigrace v roce 1985 — po několika měsících v západním Německu zakotvil ve Spojených státech. 
Po vojně začal hrát v Sextetu divadla Rokoko, následovalo angažmá v souborech S+HQ Karla Velebného a Reduta kvartet, kde se stal frontmanem. Roku 1967 založil formaci Jazz Cellula, v sedmdesátých letech se stal členem Jazzového orchestru Československého rozhlasu, filmoví diváci ho znají především z filmu Kalamita režisérky Věry Chytilové (1981).
Stále žije ve Spojených státech amerických, je kapelníkem souboru Celula New York.
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat