Komentář

Elita – strašidlo pro masy

12 / 09 / 2016

V Evropě, ba na celém Západě prý selhávají elity. Málo naslouchají masám a vedou je tak do záhuby. Proč ale proti elitám vystupují hlavně elitáři?

V Evropě, ba na celém Západě prý selhávají elity. Málo naslouchají masám a vedou je tak do záhuby. Proč ale proti elitám vystupují hlavně elitáři?

Hádejte, kdo může za úplně všechno? Pokud čtete články různých (i českých) publicistů, měli byste to vědět. Oním viníkem jsou přece – elity. 

Elity jsou zodpovědné za nespokojenost občanů, za nefunkční Evropskou unii i za to, že Británie hlasovala pro brexit (čímž ovšem současně evropským elitám vlepila po zásluze políček). Elity mají na svědomí dekadenci Západu, politickou korektnost a prosazování zájmů lobbistických menšin na úkor většiny, přitom jsou elity neschopné řešit problémy dneška od eura po uprchlickou krizi. Elity zkrátka selhávají, a tak není divu, že elity ztrácejí důvěru obyčejných lidí. Či jinak řečeno – důvěru mas. 

Podobných výroků dnes přibývá, plynou si bezstarostně mediálním prostorem a berou se jako legitimní argument v diskusi a politickém konání. Dokonce se na rozporu mezi elitami a masami stavějí politologické teorie o tom, že „většiny produkují lepší rozhodnutí než elity“ a že „v mase se automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí“, abychom citovali nejaktivnějšího věrozvěsta selhání elit v českém prostředí Petra Robejška.

Zní to všechno tak samozřejmě – dokud nad tím nezačnete trochu přemýšlet. O kom se vlastně mluví? Kde jsou ty zpropadené samolibé elity, které nám všem tak komplikují život, ničí naši civilizaci a stojí proti zoufalé většině a trpícím moudrým masám? A stojí proti nim opravdu? Nebo je to všechno mnohem složitější?

 

Elitáři proti elitářům

Pokud jde o českou kotlinu, největšího bojovníka proti zdejším elitám najdeme přímo na Pražském hradě. Permanentní řeči o pražské kavárně, pohrdání akademickým stavem, slova o tom, že si myslí totéž, co naprostá většina – Miloš Zeman zná svého masového voliče více než dobře. Jenže – není současný prezident sám svérázným elitářem par excellence? Jen málokdo během své dlouhé politické kariéry dával tak ostentativně najevo pohrdání „imbecily, debily a hlupáky“, dokazoval svou intelektuální převahu naučenými citáty a s rozkoší urážel všechny kolem. Sice svou lidovost dává čas od času najevo v nafukovacím člunu uprostřed nějaké kalné louže, ale současně vždy patřil k „těm nahoře“ a ovlivňoval osudy milionů lidí v téhle zemi. 

V soutěži o titul největšího bojovníka proti elitám mu zdatně sekunduje jeho předchůdce, profesor (sic!) Václav Klaus. Nelíbí se mu ani lidový Švejk, ani Marečku, podejte mi pero; „cizí a falešnou“ džínovou bundu nikdy nenosil, pohrdá občanskou společností – ale proti establishmentu dnes brojí; hovoří dokonce o povstání mas, téměř revoluci.

Nebo Andrej Babiš – výtahem k moci se mu stal boj proti zkorumpovaným elitám, které tu, jak říká, čtvrt xstoletí kradly. Za stejné čtvrtstoletí se on sám stal majitelem největšího impéria v zemi, jistě poctivě a neelitářsky, i na to Čapí hnízdo mu museli přispět, jinak by ho nepostavil. Znechucen poměry se obětavě postavil do čela „aliance nespokojených občanů“ a nabídl jim pevnou ruku silného úspěšného muže. Další příslušník elity bojující proti elitám. Prase namleté v kosteleckých párcích aby se v tom vyznalo. 

Dodejme ovšem, že ve zmatku nejsme my Češi sami – za zklamané masy právě teď za oceánem halasně bojuje jiný výstavní miliardář, Donald Trump, rétorická kopírka Miloše Zemana, jen vsazená do monstróznějších pozlacených kulis. 

 

Svrhnout ze skály

Zajisté, v minulosti byla interpretace dění založená na střetu tříd pochopitelná – společnost stála na přísném rozdělení rolí a postavení jednotlivých společenských skupin. Jenže během dvacátého století se tyto tradiční rozdíly v mnoha zemích rozrušily. V demokratickém prostředí dramaticky vzrostlo propojení vzájemné závislosti mezi voliči a jejich volenými reprezentanty. Kdo chce být zvolen, musí vyhovět svým voličům, být minimálně vhodnější než všichni ostatní kandidáti. Jenže jak chcete vyhrát volby, když půjdete proti vůli mas?

Co více  – koncepty stavějící masy a elity politicky proti sobě zhusta ignorují to, že elity, stejně jako voliči, nejsou žádný jednolitý celek. Jasně to bylo vidět při boji o brexit. Nejzávažnější rozhodnutí v dějinách Británie nebylo tak docela soubojem mezi elitou a masami, bylo též soubojem uvnitř elit: v tomto případě se dokonce do čela na obou stranách barikády proti sobě postavili dva spolužáci z britské školy pro vyšší vrstvy, bývalý premiér Cameron a současný ministr zahraničí Johnson. Skupiny chlapců z lepších rodin se schovávaly za jednu či druhou část obyvatelstva a stavěly je proti sobě. Dělicí čára tak de facto společnost nerozdělovala horizontálně, ale vertikálně.  

Stejný princip rozklíženosti nalezneme u politologů, podnikatelů, publicistů či novinářů. Někteří jsou propojeni s oněmi politiky, další s jinými, často někomu fandí kvůli vlastnímu zájmu, jindy prostě jen drží palce tomu, kdo je jim sympatický, a naopak nedrží palce těm, kteří jim sympatičtí nejsou. Žádná z těchto skupin nemá jen jeden konzistentní názor, právě naopak, přou se a bojují mezi sebou. Přesto kolem nich některé pomazané hlavy (dodejme opět, že samy z řad elit) dokážou obtočit krásnou zevšeobecňující stuhu s názvem „elita“ – a s pompou je svrhnout ze skály masového opovržení – ať žije lid!

V českém prostředí jsou představy o boji mas s elitami zvláštní i z jiného důvodu. Přirozená rozvrstvenost české společnosti byla totiž mnohokrát obrácena vzhůru nohama převraty, změnami režimů i válkami. O vzdělané a úspěšné, kteří nevyhovovali vítěznému režimu, jsme ve dvacátém století přicházeli v pravidelných intervalech. Potvrzují to i statistiky – Česko má ve srovnání s Evropou jen málo rozevřené sociální nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími vrstvami. Jestli tu někdo vidí jasně ukotvenou či snad dokonce nepropustně uzavřenou vrstvu skutečných elit, s trvalým a silným mocenským nebo intelektuálním vlivem, pak to lze připsat nejspíš ozáření z Temelína.

 

Hrají fér?

Až budeme zase nadávat na ty nahoře, vzpomeňme, komu přitom držíme palce a proč. Od elit očekáváme odpovědnost přímo úměrnou jejich větší informovanosti a zároveň nám vadí, že nám nedávají přesně to, co by prospělo nám osobně. Jenže podívejme se na sebe kriticky: opravdu žádáme po svých elitách upřímná slova o krvi, potu a slzách, nebo dáváme přednost (i u voleb) pouhému hledání viníků doprovázenému chlácholením, že nám brzy bude líp?

Dnešní komplexní svět s technologickými novinkami, revolučním zrychlením a znásobením množství informací se stává stále složitějším. Úměrně této složitosti roste poptávka po vysvětleních, která umožní tomuto nesrozumitelnému světu lehce porozumět. A tak přicházejí na řadu jednorozměrné výklady o mocných elitách, odhalování konspirací a spiknutí (oněch elit) tam, kde ve skutečnosti vládne náhoda a chaos, a především vytváření iluzí, že radikálním řezem společně s elitami odstraníme i problém. 

Kritizovat „všechny ty nahoře“ je pro mnohé příslušníky elit tím nejjednodušším způsobem, jak si získat přízeň mas. Jistě, možná je značná část elit zkažená, zkorumpovaná, sobecká a sleduje své přízemní cíle. Avšak motivy těch, kdo házejí blátem na elity nejhalasněji, nejsou často o nic méně zištné než těch, které kritizují. Jsou nebezpeční proto, že sázejí na polarizaci emocí, vyhovuje jim rozklížená společnost, kterou chtějí rozdělit, aby se vyvezli na vlně rozvášněných mas a mohli jim panovat. Zamlčují přitom, že radikalizace společnosti je věc riskantní a často vede k mnohem horším koncům, než je výchozí kritizovaný stav.

Hlasatelé jednoduchých řešení a jasných viníků prostě připomínají kouzelníky vytvářející zdání, že s vámi hrají fér – abyste až po jejich kouzelnickém představení zjistili, že nemáte peněženku. V tom lepším případě. V tom horším vám může chybět střecha nad hlavou, příbuzní či vaše vlastní svoboda.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat