Reportáž

Když Hanoj volá: Dej Bůh štěstí

Ondřej Novotný, Michaela Černá
10 / 12 / 2017

Na štítu hospody je napsáno „Dej Bůh štěstí“ a „Nha Hang – Hoa Vien“. Na stole nám právě přistálo pivo a bramborák. Jsme v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, vzdáleném osm tisíc kilometrů od Česka, ale připadáme si jako doma. Díky Vietnamcům, kteří u nás žili a po návratu do své země si založili české restaurace.

Na štítu hospody je napsáno „Dej Bůh štěstí“ a „Nha Hang – Hoa Vien“. Na stole nám právě přistálo pivo a bramborák. Jsme v Hanoji, hlavním městě Vietnamu, vzdáleném osm tisíc kilometrů od Česka, ale připadáme si jako doma. Díky Vietnamcům, kteří u nás žili a po návratu do své země si založili české restaurace.

Podívala se na stůl a začala slzet dojetím. Na talíři před ní ležely plněné knedlíky se zelím a uzeným masem – tak, jak si je postarší Vietnamka v restauraci v Hanoji objednala. Tak, jak je byla zvyklá jídat před třiceti lety, když pracovala v továrně ve Zlíně.

Lidí s českou zkušeností žijí dnes ve Vietnamu desetitisíce. A někteří z nich chtěli mít i po návratu domů možnost objednat si svíčkovou, guláš a řízek. Ti podnikavější tak založili české hospody, které zbytek pravidelně navštěvuje.

 

Hanojský Zubr

Jedna z hanojsko-českých restaurací se svým zaměřením chlubí už cedulí nad vchodem. Vstoupíme, a najednou se ocitneme v jiném, povědomém světě: popíjíme české pivo, z reproduktorů zní hlas Richarda Krajča a číšník nám nese na stůl smažený sýr. Ale česky ani anglicky obsluha nemluví, v jídelním lístku vedle českých jídel najdete i polévku pho či jarní závitky – a za oknem je rušná ulice Hanoje, na které troubí desítky motorek.

Ťukáme si půllitrem s Vietnamcem, který sedí proti nám. „Vaše pivo tady má vynikající pověst,“ líčí Nguyen Quang Ninh, známý jako Nico, kterému podnik jménem Czech Beer Zubr patří. „V Hanoji se pivo vaří teprve půl století. Nemá zdaleka takovou tradici a chuť jako to vaše.“

V Československu, respektive v České republice strávil 27 let. Poprvé se tam dostal se skupinou krajanů v roce 1988, v rámci mezivládní dohody komunistických režimů obou zemí. Po sametové revoluci se řada Vietnamců rozhodla vrátit domů, Nico však zůstal. Tak jako mnoho jeho krajanů se živil obchodem: sháněl levné zboží a prodával ho ve večerce. Nejprve na Letné, kde se skamarádil třeba se svým tehdejším sousedem Petrem Mukem (také jeho písničky v hospodě často pouští), pak na Žižkově. „Vzpomínám na to rád. Praha je krásná,“ říká nostalgicky šedesátiletý muž.

V Česku si zvykl. Začal hrát s místními fotbal, po večerech chodil do hospody, kde se snažil odposlouchat co nejvíc z češtiny, pomáhal si i sledováním televize. „Je to složitý jazyk, bylo to těžké,“ říká takřka plynně česky, což ho usvědčuje, že nakonec uspěl.

Domů ho skoro nic netáhlo. „Máte krásné holky. Počasí je lepší než u nás, není tak vlhko. A našel jsem si v Praze kamarády.“ Nechtěl však doma nechávat samotnou svou starou matku – a tak se před dvěma a půl lety vrátil. Záhy si uvědomil, co postrádá nejvíc. „Místní pivo není tak dobré. Chyběly mi i řízky, dršťková…“

Tehdy se zrodil nápad založit českou hospodu.

Na internetu si našel recepty na tradiční jídla. Nechal si dovézt z České republiky koření a začal vařit pokrmy, po nichž se mu stýskalo. K tomu si objednal zásilku piv různých značek, které pak předložil k testování skupině místních, v níž byli jak ti, co nikdy nevytáhli z Viet­namu paty, tak i světoběžníci se zkušenostmi z Evropy. Aniž by tušili, která piva pijí (Nico z nich sundal etikety), označili účastníci experimentu jako nejlepší Zubr, pivo z Přerova s téměř stopadesátiletou tradicí.

Otevření už nic nebránilo.

 

Vietnamci tančí na Gotta

„Není to tu stejné jako v Čechách,“ rozhlíží se Nico po svém podniku plném fotek Prahy, „ale tak z osmdesáti procent ano. Češi sem chodí a říkají, že se cítí jako doma.“

Nejvíce nabito mívá o svátcích. Letos o Velikonocích byla hospoda plná, tancovalo se na hity Karla Gotta a končilo až nad ránem. Jeho podnik si rychle získal věhlas. Kromě Čechů ho vyhledávají podobné typy jako Nico – lidé, co strávili nějaký čas v Česku. Obvykle vezmou i kamarády, mezi nimiž se pak záliba v českém pivu šíří. „Chuť toho místního je hrozná. Ale teď už mají Viet­namci na výběr, takže hledají to nejlepší. A to je české,“ prohlašuje Nico.

Snaží se, aby co nejvíc věcí v hospodě bylo autentických. Dohlíží na obsluhu, aby recepty nepovietnamštila, neexperimentuje, a co nesežene v dobré kvalitě, nechá si radši přivézt z Česka. Včetně piva. „Vietnamská voda prostě není dobrá. Mohli bychom pivo vařit tady, ale nemělo by stejnou chuť,“ říká.

Ve zbytku města už tak zásadoví nejsou. Když uvidíte v lístku mezi pivy nápis „Czech style“, půjde zřejmě o nápoj připravený z dovezeného sladu.

 

Pivní přátelství

„Czech?“ zeptá se jeden z hostů, asi čtyřicetiletý Xuyen a dívá se nejdříve na nás a potom na půllitr, který drží v ruce. „Tak vy jste Češi?“ zvolá anglicky, rozesměje se a podá nám pravici. Brzy si to začneme skoro vyčítat; od té chvíle už totiž ruku nepustí. Třese s ní a neustále nadšeně opakuje, jak máme skvělé pivo.

Mimo Asii nikdy nebyl. Kdybychom před něj rozložili mapu, možná by se při hledání Česka netrefil ani do správného kontinentu, přesto sní, že se do země s tak báječným pivem jednou vypraví. Zatím si musí vystačit s restaurací Hoa Vien, kam chodí se svými přáteli každý týden. Občas i častěji. Ale sobota je jejich. Vietnam má šestidenní pracovní týden a sobotní odpoledne je pro Vietnamce čas zábavy a odpočinku.

Zahrádka hanojské Hoa Vien je v takových chvílích ideální destinací. Nad zákazníky se klene velký nápis „Dej Bůh štěstí“ a o pár metrů dál rybníčkem klidně proplouvá asi deset oranžových kaprů koi. Zátiší dokresluje obří sud od piva a několik pečlivě zastřižených bonsají. Servírka už nese naši objednávku, takže se vyprostíme ze sevření místního a jdeme si sednout. V Asii už nějaký čas jsme, takže se na dvanáctku a bramboráky těšíme. Na stole nás čeká servis malovaného porcelánu, mističky na sójovku, hůlky… A také placičky seříznuté do půlměsíčků a vyrovnané kolem mističky s tatarkou. Vietnamský personál vzal servírování bramboráku do svých rukou.

Nutno říct, že chutnají malinko zvláštně. Chybí majoránka a vsadili bychom se, že jsou smažené ve woku. Ale stejně už rozumíme paní, která nad českým jídlem cítila nostalgii. Na chvíli jsme i my zpátky doma.

 

Konzulát v hospodě

Hoa Vien, kde nám bramboráky naservírovali, je součástí sítě hospod, které patří Ngo Hong Chuyenovi, jednomu z hlavních průkopníků českého piva ve Vietnamu. Dvě pobočky má v Hanoji, dvě v Ho Či Minově Městě a jednu kousek od pláže v Phan Thietu. Vaří v nich pivo z dovezeného žateckého chmele a českého sladu a kvasnic – a mezi Vietnamci s ním sklízí úspěch.

Když se Chuyen kdysi dostal do Československa, bylo mu osmnáct. Odchod z domova ho nermoutil; život v osmdesátých letech ve zbídačeném Vietnamu s ekonomikou, kterou tehdy zcela řídil komunistický aparát, nebyl jednoduchý.

Chuyen tak skončil v obci Diváky u Hustopečí, slavné tím, že v ní žili bratři Mrštíkové. Budoucí vietnamský podnikatel tam docházel na střední odborné učiliště a vzdělával se v elektromotorech, nabyté znalosti pak využíval při práci v továrnách ve Vítkovicích, Havířově a Brně. Už když do Evropy mířil, věděl, čím je malá země v jejím středu proslulá. Tamní pivo si rychle oblíbil, především to plzeňské. Když se po revoluci vrátil domů k rodině, zastesklo se mu po něm. A tak v devadesátých letech, kdy se poměry v ekonomice postupně uvolňovaly, začal nejprve pivo dovážet, až nakonec přišel s ještě odvážnějším plánem: vařit ho ve Vietnamu.

To bylo v roce 2001. Od té doby se hodně změnilo. Dnes má dvaapadesátiletý Chuyen úspěšnou značku restaurací. Dvě z nich patří přímo pod hlavičku pivovaru Pilsner Urquell, s nímž navázal spolupráci. Plzeňané pomohli restaurace ve Vietnamu vybavit a český sládek zprvu řídil vaření piva; i dnes ho občas přijede zkontrolovat.

Úplně původní hospoda v centru Ho Či Minova Města má navíc dvojí funkci, neboť kromě restaurace slouží i jako prostory českého honorárního konzulátu. Jeho vedoucím je nepřekvapivě – právě Chuyen.

To vše dává dohromady dost důvodů, aby se jeho podniky staly místem k potkávání Čechů. „Skoro každá delegace, která navštíví Vietnam, se tam aspoň zastaví,“ tvrdí prošedivělý majitel hospody i konzul v jedné osobě. Krom turistů do Hoa Vienu zamířili třeba Miloš Zeman, Václav Klaus, Mirek Topolánek či Petr Kellner; některá setkání jsou zachycena na fotografiích v restauracích. V interiéru se doplňují s vtipy od kreslíře Urbana ve vietnamštině, vystavenými lahvemi becherovky či slivovice a cedulemi s názvy pražských ulic.

Silnější iluzi domova byste ve Vietnamu hledali těžko, podniků s českou stopou se však dá najít mnohem víc. Někde je výraznější, někde méně. Do první skupiny patří hanojský bar Prague Pub s česky mluvící majitelkou, Pragold s malbou Švejka na stěně či stále rostoucí síť pivovarů Goldmalt. Plechovky s plzní lze navíc snadno objevit i v mnoha vietnamských obchodech.

V řadě restaurací pak není problém najít na jídelním lístku položky jako „Czech style potato soup“ nebo „Czech style fried cheese“, opravdová česká kuchyně však takový úspěch nemá. „Místním chutná jen smažený sýr, bramborák nebo dršťková polévka,“ líčí průkopník Chuyen. Což se ovšem nevztahuje na ty, kdo česká jídla poznali v Česku – ti je naopak vyhledávají, pokud u nich dokonce neslzí jako ona paní v hanojské restauraci. •

 

Autoři jsou novináři, nyní cestují po jihovýchodní Asii.

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat