Sonda

Na návrat nemyslím. To bych se zbláznil

03 / 06 / 2018

Mansúr Músáví je Afghánec. Mladý, bystrý a pracovitý. Před čtyřmi lety z Afghánistánu utekl a dostal se do Česka. Ministerstvo vnitra uznalo, že mu doma hrozí nebezpečí, a udělilo mu tzv. doplňkovou ochranu. Po dvou letech ji odmítlo prodloužit s tím, že v Afghánistánu je bezpečno. V té samé době přitom mezinárodní organizace varovaly, že situace v zemi se rapidně zhoršuje. Mansúr není sám: Česko potvrzuje pověst země, jejíž ochota poskytovat útočiště cizincům v nouzi je přinejmenším omezená.

Mansúr Músáví je Afghánec. Mladý, bystrý a pracovitý. Před čtyřmi lety z Afghánistánu utekl a dostal se do Česka. Ministerstvo vnitra uznalo, že mu doma hrozí nebezpečí, a udělilo mu tzv. doplňkovou ochranu. Po dvou letech ji odmítlo prodloužit s tím, že v Afghánistánu je bezpečno. V té samé době přitom mezinárodní organizace varovaly, že situace v zemi se rapidně zhoršuje. Mansúr není sám: Česko potvrzuje pověst země, jejíž ochota poskytovat útočiště cizincům v nouzi je přinejmenším omezená.

Tváře dospělých se najednou zachmuřily, všichni vypadali vyděšeně. „Někdo mi řekl, že do vesnice vstoupil Tálibán. Byl jsem dítě, ještě jsem úplně nechápal, co se děje, ale už jsem věděl, že Tálibán je něco hrozně nebezpečného. Rozběhl jsem se domů, jak nejrychleji jsem uměl. Máma stála v kuchyni. Mami, mami, je tu Tálibán, křičel jsem. Vykročila ke mně – a to je to poslední, co si pamatuju, protože hned potom jsem omdlel. Asi z toho šoku. Lidi pak začali mizet. Tálibán někoho z něčeho obvinil, je úplně jedno z čeho, a po tom člověku se navždycky slehla zem. Stalo se to i mému bratranci, bylo mu dvacet sedm. Odvlekli ho a už o něm nikdo nikdy neslyšel. A ještě jedna věc. My jsme hazárská rodina. Tálibán Hazáry odjakživa pronásledoval.“

 

To bych se musel zbláznit

Mansúr Musáví pochází z menší vesnice v jihovýchodní části Afghánistánu. Narodil se počátkem devadesátých let a nástup Tálibánu (1996) je jednou z jeho nejranějších vzpomínek.

Do Česka se Mansúr dostal před čtyřmi roky poté, co z Afghánistánu utekl kvůli katastrofální bezpečnostní situaci. Jeho poslední afghánskou adresou bylo hlavní město Kábul, kde jistou dobu pracoval pro vládu (detaily nechce kvůli obavám o bezpečnost zveřejňovat), což z něj udělalo primární cíl jak pro Tálibán, tak pro další teroristické skupiny, například Islámský stát.

V Česku Mansúr ihned požádal o mezinárodní ochranu. Ta se uděluje buď formou azylu, nebo – pokud žadatel v očích úřadů nesplňuje definici uprchlíka dle mezinárodního práva – formou takzvané doplňkové ochrany, o níž se dá zjednodušeně mluvit jako o jakémsi „měkkém azylu“: nejviditelnějším odlišovacím prvkem je, že doplňková ochrana (DO) se uděluje na omezenou dobu, minimálně na rok, většinou na dva.

 

Což byl i Mansúrúv případ, Odbor azylové a migrační politiky (OAMP) ministerstva vnitra mu na podzim 2014 udělil doplňkovou ochranu na 24 měsíců. Zohlednil přitom právě i jeho hazárský původ: Hazárové jsou po Paštunech a Tádžicích třetí největší etnickou skupinou v Afghánistánu, tvoří kolem osmi procent populace. Ač jsou zastoupeni v politice, tradičně – už po staletí – čelí pronásledování ze strany Paštunů i jiných skupin, včetně teroristických. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) patří Hazárové k nejzranitelnějším skupinám obyvatel v dnešním Afghánistánu.

Mansúr Músáví si v Česku ihned po obdržení doplňkové ochrany našel práci a začal zkoumat možnosti studia na vysoké škole (jeden univerzitní diplom má už z Afghánistánu). Po dvou letech si pak – v souladu se zákonem – požádal o prodloužení doplňkové ochrany a – jak říká – vzhledem k rostoucí intenzitě násilí v Afghánistánu ho vůbec nenapadlo, že by mu ministerstvo nemělo vyhovět. Ovšem zkraje roku 2017 přišel šok: Mansúr dostal negativní rozhodnutí. Azylový odbor dospěl k závěru, že v Afghánistánu sice dochází k „bezpečnostním incidentům“, ty jsou však pouze „lokálního charakteru“ a pouze v místech, která nejsou pod kontrolou afghánské vlády. Celkově se ale situace zlepšila natolik, usoudil OAMP, že se Mansúr Musáví může do vlasti vrátit, a to dokonce i do svého posledního bydliště – Kábulu –, který „v současné době spadá mezi nejbezpečnější oblasti celé země“. 

Už v té době přitom mezinárodní organizace – od Amnesty International až po OSN – hovořily o opaku: konflikt v Afghánistánu se zhoršuje, probíhá ve všech částech země a je krajně nepředvídatelný. Rok 2016 byl, co do civilních obětí, nejhorší od roku 2009, zabito či zraněno bylo 11 a půl tisíce lidí, přičemž až pětina z nich v provincii Kábul a hlavním městě samém.

Mansúr – za pomoci právníků z nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům – podal proti rozhodnutí ministerstva žalobu ke krajskému soudu. Ten mu dal za pravdu, na podzim 2017 konstatoval, že vnitro situaci posoudilo chybně a že důvody pro udělení doplňkové ochrany tak, jak je stanovuje české i mezinárodní právo, nepominuly. V praxi to znamená, že se Mansúrova žádost o prodloužení DO ocitla na začátku – tedy opět na ministerstvu.

Mansúr od podzimu 2017 studuje v Česku vysokou školu a našel si českou přítelkyni.

Na možnost, že by se musel vrátit do Afghánistánu, nechce ani pomyslet.

„To bych se musel zbláznit.“

 

Deset, patnáct, dvacet 

Problém s neprodlužováním (někdy dokonce i odnímáním) doplňkové ochrany migrantům zaznamenaly nevládní organizace zhruba v první třetině loňského roku. „Nejdřív se jednalo právě o Afghánce, potom se začaly hromadit i případy Ukrajinců, kteří do Česka utekli před válkou v Donbasu, a ještě o něco později se přidaly i případy Kubánců, často příslušníků LGBT komunity,“ vysvětluje Beáta Máthéová, právnička ze zmíněné Organizace pro pomoc uprchlíkům. Ta je jednou z nejstarších svého druhu v Česku, založena byla již v roce 1991 a její hlavní činností je právě poskytování právní pomoci cizincům v nouzi.

Pokud jde o zamítavá rozhodnutí ve věci prodloužení DO, na první pohled nejde o závratná čísla: v případě Afghánců spíš o jednotky než desítky, v případě Ukrajinců spíš o desítky než stovky. Což je však dáno celkově nízkým počtem žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice. Například za celý rok 2015, který se často označuje za období „uprchlické krize“ (protože do Evropy přišlo asi 1,2 milionu migrantů), si v Česku o mezinárodní ochranu požádalo 1 525 lidí. V roce následujícím, kdy migrační vlna do jisté míry pokračovala, to bylo 1 478 lidí (pro srovnání, Německo mělo v roce 2015 přes 440 tisíc žadatelů, Švédsko více než 150 tisíc a Rakousko 85 tisíc).

A ačkoliv v celoevropském měřítku tvořili největší skupinu migrantů Syřané, Iráčané a právě i Afghánci, v Česku byli nejpočetnější skupinou žadatelů o azyl Ukrajinci (takřka polovina všech případů), Afghánci naopak tvořili spíš skromnější část (24 žadatelů v roce 2015, 37 o rok později).

Veškeré statistické údaje týkající se mezinárodní ochrany jsou přehledně zpracované na webu ministerstva vnitra. A tak se dá i jednoduše vyhledat, kolik lidí u nás za dané období požádalo o prodloužení doplňkové ochrany: v roce 2015 jich bylo 343, v roce 2016 pak 652. V obou uvedených letech přitom vnitro většině žadatelů vyhovělo, odmítnutí se počítala v jednotkách. „A o to je pak divnější, když máte najednou deset, patnáct, dvacet případů neprodloužení za dva nebo tři měsíce,“ konstatuje Máthéová.

 

Zabili by mě. Okázale

Mansúr Músáví moc nechce mluvit o tom, jak se dostal do Evropy. Říká jen, že měl štěstí: nemusel absolvovat cestu přes moře, která v uplynulých letech stála život tisíce lidí.

Rozhodnutí utéct z Afghánistánu pro něj bylo nejtěžším v životě, hlavně proto, že v zemi zůstali příbuzní. „V Afghánistánu je už čtyřicet let válka. Sověti, mudžáhidové, Tálibán, pak spojenecká invaze…,“ říká. „Moje dětství bylo válečné dětství, každý den byl plný strachu. Rodičům mizeli synové, ženám manželé. Chodili jsme do školy, z níž zbyly jen trosky, už ani nevím, jestli ji zničili mudžáhidové, nebo Tálibán. V každém případě jsme se učili v sutinách, pod širým nebem, seděli jsme jen na kobercích.“  

Po invazi spojenců v roce 2001 prý panoval optimismus, naděje, že bude konečně dobře. „A ono se to opravdu lepšilo, najednou jsme třeba mohli bez obav vyrazit k příbuzným do Kábulu nebo do Ghazní. Tálibán jako by skoro zmizel, v každém případě zmizel z našich myslí. Jenže po roce 2004 se to zase začalo horšit. Ve zprávách zas bylo o sebevražedných útocích a o bombách na silnici, to bylo neuvěřitelné. Tálibán rostl, znovu se objevily check­pointy, znovu se stávalo, že někdo zmizel a později se našlo tělo. Nebo jen hlava.“

Mansúrova vesnice je dnes formálně pod kontrolou vlády. „Ale jen deset minut od ní už je území ovládané Tálibánem. A podle toho to taky vypadá. Všichni se bojí. Všichni platí dvojí daně, jedny vládě a druhé Tálibánu. Jsou tam nějaké doly, a kdo v nich pracuje, musí tálibům platit za to, že pracovat může. Když někdo potřebuje do nemocnice, většinou musí až do Kábulu, což je osm hodin cesty přes teritorium Tálibánu. Trasa, která nás spojuje s městem Ghazní, je totiž značnou část roku neprůjezdná. Tady si to málokdo umí představit, jaký je to život. Jasně, že když máte sebemenší šanci se z té strašné mizérie dostat, uděláte to. A je smutné, když vás pak někde automaticky považují za teroristu. Já si pochopitelně umím představit, že české ministerstvo vnitra má zkušenost i s migranty, kteří lžou. Jenže ti úředníci se chovají tak, jako bychom lhali všichni. Řekl jsem jim při pohovoru úplně všechno, do detailu. O svém etnickém původu, o své práci pro vládu, to jsou všechno věci, které ze mě v očích tálibů dělají jasný cíl. Jsem si jistý, že kdybych byl v Afghánistánu a dostal se Tálibánu do rukou, nejenže by mě zabili, ale zabili by mě nějak okázale, z důvodů propagandistických. To je jedna věc. A ta druhá je, že nejde jen o mě, v očích Tálibánu je vinna i má rodina. A teď mi řekněte… Čím se provinila moje malá sestra? Nebo můj stárnoucí otec?“

 

Ke kořenům

K pochopení problematiky doplňkové – a obecně mezinárodní – ochrany pro cizince „je potřeba vrátit se k samému základu uprchlického práva, k jeho kořenům,“ říká Věra Honusková, pedagožka pražské právnické fakulty a přední česká odbornice na migrační právo. „Bez toho bude debata o migraci dál zoufale útržkovitá a plná informací vytržených z kontextu.“

Oním základem, o němž Honusková hovoří, je Úmluva o právním postavení uprchlíků. Jde o dokument Spojených národů přijatý v roce 1951 v Ženevě, především v reakci na tragickou zkušenost druhé světové války. Úmluva byla nejdřív časově omezená, týkala se lidí, u nichž důvod uprchlictví vznikl před prvním lednem 1951. V roce 1967 pak mezinárodní společenství přijalo protokol, který toto omezení zrušil. K dnešnímu dni se k úmluvě připojilo celkem 145 zemí světa (Česko, respektive Československo, přistoupilo v roce 1991).

„Úmluva, a to je zásadní, definuje, kdo je uprchlík. Jedná se o osobu, které v její vlasti hrozí pronásledování, a to z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních, dále z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám anebo kvůli zastávání určitých politických názorů,“ vysvětluje Honusková s tím, že současný západní diskurz klade důraz především na individualizaci uprchlíka.

„To znamená, že pronásledování hrozí tomu konkrétnímu člověku. Podle takového striktního výkladu tedy osoba prchající z války vlastně definici uprchlíka nesplňuje, protože tam chybí právě ta individualizace. Ve válce je nebezpečí pro všechny stejné. Teď to řeknu strašně, ale bomba, která dopadne na váš dům, není cílena na vás. Zrovna tak mohla dopadnout o dům vedle.“

Právě a jen uprchlík má přitom – dle západního práva – nárok na nejvyšší formu mezinárodní ochrany, tedy na azyl (jenž je ve stávajícím pojetí v podstatě doživotním řešením).

V roce 2004 se pak v evropském (a skrze něj i v českém) zákonodárství objevila doplňková ochrana. „Ta se ocitla vedle azylu a je určena právě lidem, kteří sice nesplňují definici uprchlíka dle úmluvy, ale zároveň nemohou být vráceni do země svého původu. Protože to je další ze základních stavebních kamenů uprchlického práva – princip non-refoulement neboli povinnost nenavrátit člověka tam, kde mu hrozí určité vymezené nebezpečí,“ vysvětluje doktorka Honusková.

Zákon hovoří o hrozbě „vážné újmy“, jíž se rozumí například trest smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení či „vážné ohrožení života nebo důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu“. Doplňková ochrana je tedy určena mimo jiné právě lidem, kteří utekli z války. Uděluje se, jak už bylo řečeno, na omezenou dobu, čili v sobě od začátku obsahuje prvek dočasnosti, nestability. „Což může například zrovna u Afghánců nebo Ukrajinců z Donbasu znamenat problém,“ říká Honusková.

Stát má pochopitelně právo již jednou udělenou doplňkovou ochranu neprodloužit, popřípadě i odejmout, například když se její držitel dopustí nějakého těžkého zločinu. V případě však, že se člověk ničím neproviní, může mu být DO neprodloužena (a on v konečném důsledku vrácen do své vlasti) jen za předpokladu, že původní důvody pro udělení DO pominuly. Řečí azylového zákona v případě, kdy v zemi původu žadatele došlo ke změnám „významného a trvalého charakteru“.

Čímž se dostáváme zpátky k Mansúrovi Músávímu a dalším Afgháncům, kterým vnitro v poslední době DO neprodloužilo: ministerstvo v rozhodnutích argumentovalo právě významnými a trvalými změnami bezpečnostní a politické situace v Afghánistánu, popřípadě i možností vnitřního přesídlení. Obojí je však v přímém rozporu s každodenní afghánskou realitou.

 

Může to být váš příbuzný

„Tálibán není jako hejno ptáků, které přiletí a zas odletí. A tálibové nemají na čele napsáno, že jsou tálibové. Chápete, co chci říct? V každé vesnici je někdo, kdo patří k Tálibánu, může to být i váš příbuzný. Ten člověk má, na rozdíl od vás, zbraně. A nikam neodejde, bude tam s vámi.“ 

Abdul Khan pochází z provincie Lógar, kde v rámci spojenecké mise působila i česká armáda. Do Česka přišel v roce 2015 i s nezletilým synem. V žádosti o mezinárodní ochranu popsal, že jeden z jeho bratrů pracoval pro mezinárodní vojenské jednotky a později afghánskou policii, pročež se celá rodina stala terčem výhrůžek ze strany Tálibánu. Dva z Abdulových bratrů (včetně toho, který pracoval u policie) prý nakonec tálibové skutečně zavraždili. Abdula samotného se pokusili naverbovat, on odmítl. Tálibán se tedy, uvedl Abdul, pokusil naverbovat jeho nezletilého syna. V tu chvíli Abdul usoudil, že musí i se synem z Afghánistánu zmizet.

Vnitro o jeho případu rozhodlo na jaře 2016. Výhrůžky ze strany Tálibánu, které Khan v žádosti popsal, označilo za plané, neboť „nikdy nedošlo k jejich naplnění“. Uvedlo také, že ani Abdulovu synovi nehrozilo od tálibů přímé nebezpečí, protože se s nimi „dvakrát nebo třikrát osobně setkal“ (když jej vyhledali za účelem naverbování). Nicméně vzhledem k celkové bezpečnostní situaci v Afghánistánu dospěl azylový odbor přece jen k závěru, že oběma Afgháncům hrozí v jejich zemi „vážné ohrožení života nebo důstojnosti“, a to právě z důvodu ozbrojeného konfliktu. Oba proto dostali doplňkovou ochranu na 24 měsíců.

Abdul si našel práci v restauraci, kterou nedaleko Prahy provozuje jeho krajan. Abdulův syn začal chodit do školy a oba počítali s tím, že v březnu 2018 si požádají o prodloužení DO. Ovšem vloni na jaře dostali oznámení, že ministerstvo zahájilo řízení o odnětí DO, protože důvody pro poskytování ochrany pominuly.

A odtud už je příběh podobný jako u Mansúra Músávího: Abdul se proti rozhodnutí o odnětí DO odvolal ke krajskému soudu, ten mu dal za pravdu. Celá věc se vrátila na začátek, tedy na ministerstvo. Což je pro Khana, podobně jako pro další z Afghánců, s nimiž redakce Reportéra hovořila, další stres v rámci už tak nejisté situace. Migranti říkají, že se k nim ministerští úředníci často chovají přezíravě, ba hrubě. Že nerozumí odlišnostem ve fungování západní a afghánské společnosti, což má zásadní vliv na rozhodovací proces. Že je automaticky považují za lháře. Abdul Khan bojuje s češtinou, anglicky neumí a bez problémů komunikuje jen v rodném jazyce (rozhovor se konal prostřednictvím tlumočníka – pozn. red.). Možnost, že by se nakonec opravdu musel vrátit do Afghánistánu, si (stejně jako Mansúr a ostatní migranti) nepřipouští.

 

Otrávený pohár

Migrační problematika byla v Česku dlouhá léta záležitostí jednoho muže – Tomáše Haišmana. Původně vystudovaný etnograf přišel na ministerstvo vnitra počátkem 90. let a záhy se dostal právě k cizinecké agendě, kterou postupem času výrazně – podle mnohých až nezdravě – soustředil do svých rukou. Stál u zrodu už zmíněného odboru azylové a migrační politiky, dnes největšího odboru na vnitru, i všeho, co z tohoto tisícihlavého „ministerstva v rámci ministerstva“ vzešlo.

Podle lidí, kteří s Haišmanem přicházeli pracovně do styku, prošel tvůrce české migrační politiky za skoro čtvrtstoletí na ministerstvu výraznou proměnou: zatímco v devadesátých letech pomáhal iniciovat vládní programy, jejichž prostřednictvím byli do Česka přiváženi běženci z Bosny a Kosova, v posledních letech naopak proslul odstupem vůči migrantům. Do širšího povědomí se dostal hlavně v kontextu událostí z let 2015 a 2016, kdy tvrdil, že lidé přicházející do Evropy (hlavně ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu) jsou většinou ekonomičtí migranti, kteří jen zneužívají azylový systém. Unijní návrh kvót na jejich přerozdělení nazval „ďáblem, kterému Česko musí říct ne“, a Evropskou unii samotnou obvinil z „neomarxistických experimentů“.

Vloni v létě doktor Haišman z ministerstva odešel a chystal se do diplomacie, měl se stát chargé d’affaires v Kosovu. V březnu však podlehl těžké nemoci, bylo mu šestašedesát let.

Řízení odboru azylové a migrační politiky převzala Pavla Novotná, Haišmanova dlouholetá spolupracovnice. Devětatřicetiletá vystudovaná právnička a historička přišla na vnitro v roce 2005, prošla několika funkcemi a mimo jiné zakládala i Analytické centrum pro ochranu hranic a migraci, které pomáhá sdílet data v rámci státní správy.  

I ona, stejně jako Věra Honusková a vlastně všichni, kdo se v migrační problematice nějakým způsobem pohybují, si stěžuje na útržkovitost české veřejné debaty. „I když v poslední době vidím zlepšení, myslím, že ta diskuse je informovanější,“ říká s tím, že její odbor se snaží poskytovat co nejvíc informací co nejširšímu okruhu lidí.

Magazínu Reportér poskytla Novotná skoro dvouhodinové interview, v němž podrobně vysvětlila strukturu odboru azylové a migrační politiky, mechanismus rozhodování o mezinárodní ochraně či spolupráci s kolegy z EU.

Pokud jde o neprodlužování doplňkové ochrany Afgháncům, Novotná si prý není vědoma, že by na ministerstvu došlo k nějakému „centrálnímu rozhodnutí, že od toho a toho momentu se žádosti budou zamítat“. Přiznala nicméně, že k posunu dojít mohlo, a to především pod vlivem dohody mezi Evropskou unií a Afghánistánem z října 2016, dokumentu nazvaného Joint Way Forward (Společná cesta vpřed), který usnadňuje navracení neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu z Evropy do Afghánistánu.

Smlouvu od začátku provázela kontroverze, krátce před jejím podpisem totiž uniklo do médií vnitřní sdělení EU, v němž se píše, že část rozvojové pomoci, kterou Brusel do Afghánistánu posílá (celkově stovky milionů eur ročně), má být podmíněna právě podpisem smlouvy, respektive ochotou afghánské vlády přijmout zpět až 80 tisíc neúspěšných žadatelů o azyl. Oficiální jazyk dohody přitom hovoří o solidaritě a spolupráci a souvislost mezi migrační politikou a rozvojovou pomocí nepřipouští.

Neziskové organizace Společnou cestu vpřed od začátku příkře kritizovaly s tím, že porušuje mezinárodní právo, protože vystavuje navrátilce obrovskému nebezpečí, a nadto vytváří enormní tlak na afghánskou vládu. Afghánští činitelé pak dohodu popsali jako „otrávený pohár“, který museli vypít.

Na podzim 2017, tedy rok po podpisu Společné cesty vpřed, zveřejnila organizace Amnesty International (AI) obsáhlou zprávu o Afghánistánu, v níž popsala situaci v zemi, azylovou politiku v Evropě a hlavně osudy navrátivších se Afghánců. AI mimo jiné konstatovala, že ač se konflikt v Afghánistánu dál prohlubuje (a situace pro civilisty se tím stále více komplikuje), mnohé evropské státy začaly celou zemi nebo některé její části označovat za bezpečné zóny –

právě proto, aby zlegalizovaly navracení migrantů. „Evropské země, vázány mezinárodními úmluvami a z nich vyplývající povinností nenavracet migranty do země, kde jim hrozí nebezpečí, udělují v posledních letech mezinárodní ochranu stále nižšímu počtu Afghánců. Zatímco v září 2015 dostalo v Evropě doplňkovou ochranu 68 procent žadatelů, v prosinci 2016 to bylo jen 33 procent,“ uvedla AI s tím, že počet navrácených Afghánců se mezi lety 2015 a 2016 skoro ztrojnásobil (z 3 290 na 9 460).

„My tedy Afghánistán na seznamu bezpečných zemí rozhodně nemáme,“ ohrazuje se Pavla Novotná, ředitelka azylového odboru na vnitru. Rozhodnutí jejích lidí z poslední doby však mohou Českou republiku řadit spíše mezi státy, u nichž Amnesty hovoří o „slepotě“ vůči skutečné situaci v Afghánistánu. OAMP dokonce v některých verdiktech uvádí, že sice „v některých lokalitách“ v Afghánistánu opravdu dochází k bezpečnostním incidentům, k těm však dochází „i v dalších zemích včetně některých zemí EU“. České ministerstvo tak de facto staví na stejnou úroveň bezpečnostní situaci v Afghánistánu a v Evropě. Zároveň však – podobně jako ostatní členské státy EU – Česká republika své vlastní občany důrazně varuje, aby do Afghánistánu z bezpečnostních důvodů necestovali.

 

Politické rozhodnutí

Kromě útržkovitosti migrační debaty je ještě jedna věc, na níž se shodnou takřka všichni „zainteresovaní“: totiž že nazývat migrační vlnu z roku 2015 „krizí“ je přinejmenším problematické.

„Použití slova ,krize‘ je do jisté míry výstižné jen v případě, že naším referenčním rámcem je Evropská unie, popřípadě jihovýchodní Evropa. Do evropského regionu skutečně přišlo výrazně větší množství osob než v minulých letech, celosvětově nicméně o nadměrně vysoké počty nejde,“ napsala v jednom ze svých odborných textů Věra Honusková z Právnické fakulty UK.

„Mám problém nazývat to krizí, když v Turecku je Syřanů tři a půl milionu,“ přidává se Martin Rozumek, dlouholetý ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům. „Musíme k tomu přistupovat sebevědomě, je nás v EU půl miliardy a milion lidí není žádná krize,“ říká s tím, že České republice se navíc migrační vlna takřka úplně vyhnula. S čímž souhlasí i Pavla Novotná z ministerstva vnitra: „My výraz ,krize‘ vůbec nepoužíváme.“

Nicméně právě v kontextu jmenovaných událostí se (i) v Česku z migrace stalo obrovské téma, jehož důsledkem je i změna rozhodovací praxe v případě migrantů z Afghánistánu a dalších zemí.

Ředitelka azylového odboru Novotná postup svých zaměstnanců obhajuje, říká, že o azyl může požádat úplně kdokoliv a úkolem jejího úřadu je především určit, kdo z tohoto potenciálně neomezeného počtu žadatelů má na mezinárodní ochranu skutečně nárok. A na tento proces, vysvětluje Novotná, nemá vliv ani veřejné mínění, ani například osoba ministra vnitra. I v době, kdy resort vnitra vedl Milan Chovanec (který mimo jiné prohlašoval, že „do voleb nepřijmeme ani jediného uprchlíka“ a který pozastavil program přesídlování) se postup úředníků azylového odboru řídil výhradně azylovým zákonem, tvrdí Pavla Novotná. „Lidský faktor nehraje žádnou roli.“

Právo ovšem, argumentuje ve svém textu dr. Honusková, vždy nabízí více řešení. „A výběr konkrétní odpovědi je vždy politickým rozhodnutím.“

 

Žádné zprávy

Mansúr Músáví v květnu udělal poslední zkoušku letního semestru a úspěšně ukončil první ročník vysoké. Jeho přetahovaná s ministerstvem vnitra se od února, kdy Músáví s redakcí Reportéra hovořil poprvé, nikam neposunula, Mansúr stále čeká na rozhodnutí azylového odboru o prodloužení jeho doplňkové ochrany. Může se stát, že vnitro jeho žádost znovu zamítne. V tom případě se Mansúr znovu obrátí na krajský soud. Teoreticky se „ping-pong“ mezi krajským soudem a azylovým odborem může táhnout donekonečna.

„Od dětství jsem měl těžké noční můry. I v pubertě. Někdo z rodiny vždycky musel spát se mnou, aby mě hned vzbudil, když jsem začal křičet. Po příjezdu do Česka jsem přemýšlel, jestli vůbec ještě někdy zažiju klidnou noc. Jestli přijde moment, kdy na to všechno přestanu myslet,“ říká Mansúr.

„Nepomáhá, když musíte svůj příběh pořád dokola vyprávět ministerským úředníkům. Oni se ptají a ptají, neustále na ty samé věci, které jste jim řekla už desetkrát. Někdy je hrozně těžké jim vysvětlit ty kulturní rozdíly. Je to, jako kdybychom my v Afghánistánu byli v jednom století a vy tady v Evropě v jiném. Tam, kde žiju, zná každý každého, ne jako tady. Dejme tomu, že žiju ve Stříbře, to je malé město v západních Čechách. Můžu tam žít půl roku – a ani můj soused nebo sousedka nejspíš nebudou vědět, kdo jsem. V mé zemi, v mé vesnici, vědí všichni všechno a o všech. Moji rodiče tam pořád žijí, deset minut od území Tálibánu, a musejí předstírat, že nemají ponětí, kde jsem a co dělám. Dokonce ani když se zeptá někdo z příbuzných, nic neřeknou. Tvrdí, že o mně už léta nemají žádné zprávy. Jde o to, abych zmizel z kolektivní paměti vesnice. Naši nemají internet a telefonní spojení je nespolehlivé, takže když mi chtějí zavolat, musejí jet jinam, kde je signál. Oni hlavně chtějí, abych byl v bezpečí. Když bude bezpečno v Afghánistánu, půjdu do Afghánistánu, je to moje země. Ale teď jsem tady. Abych se schoval.“ •

 

Jména citovaných Afghánců byla z bezpečnostních důvodů změněna.

 

Materiál vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).

 

 

 

 

 

Přece se nebojuje v celém Afghánistánu…

„Problém azylového systému je extrémně vysoká míra zneužívání. Celá migrační krize 2015 v Evropě byla podle mě výsledkem tohoto. Odhaduje se, že z asi milionu nelegálních migrantů, kteří sem v roce 2015 přišli, byla víc než polovina právě těch, kteří to zneužili,“ říká Pavla Novotná, ředitelka odboru azylové a migrační politiky na ministerstvu vnitra.

5b1003189c40c1cfbda946cf MEDIA_ITEM image
Pavla Novotná, ředitelka odboru azylové a migrační politiky na ministerstvu vnitra.

Azylový zákon říká, že informace o zemi původu žadatele, na jejichž základě váš odbor rozhoduje o udělení ochrany, mají být přesné a aktuální a mají pocházet z různých zdrojů. Máte nějaký vnitřní předpis, který to víc konkretizuje?

Ne. To je tak individuální, že to nejde konkretizovat.

 

Jde mi o to, že někdy v rozhodnutí citujete New York Times a jindy iDNES. Vypadá to, jako by bylo na úředníkovi, jaké informace vybere.

Ne, to nejde. My musíme zohlednit všechny zdroje, to je princip řízení. Kdybychom použili jen jednu informaci a ignorovali deset dalších, soud nám to hned vrátí.

 

Jak se při rozhodování díváte do zahraničí? Dejme tomu, že tu máme žadatele o prodloužení doplňkové ochrany z Afghánistánu. Sledujete, jak v takových případech rozhoduje třeba Rakousko nebo Německo?

Nemůžeme si říci – v Německu to dělají takhle, uděláme to stejně. Nemůžeme ani argumentovat verdikty zahraničních soudů. Můžeme se ale podívat, na základě jakých informací ten který soud rozhodl, a ty informace použít taky. My se samozřejmě díváme, jak se rozhoduje v jiných státech. Typicky ten Afghánistán: víme, že Švédové ho zamítají, takže zjišťujeme, na základě čeho.

 

A když víte, že Němci Afgháncům ochranu udělují, podíváte se srovnatelným způsobem na jejich informace?

Ano, třeba. Ono to není tak jednoduché, protože fakt, že člověk pochází z provincie XY v Afghánistánu, ještě neznamená, že má nárok na mezinárodní ochranu. V tom systému je ještě možnost vnitřního přesídlení.

 

Čili vaším úkolem je dokázat, že ty lidi tady nemáme mít.

Ano, to je naším úkolem. Ten člověk přichází s nějakým příběhem. Důkazní břemeno je na něm, on musí říct, proč má dostat ochranu. Naším úkolem je to jeho „proč“ verifikovat. Uvědomte si, že o azyl může požádat kdokoliv na světě. Já bych neřekla, že toho člověka tady primárně nechceme. My pouze musíme zjistit, kdo z toho potenciálně neomezeného počtu žadatelů má na ochranu nárok. S tímhle souvisí i dezinterpretace statistik. Někde se objeví statistiky pozitivních rozhodnutí: tihle dali ochranu padesáti procentům, tihle třiceti, tihle patnácti. To znamená, že tihle jsou hodní a tihle zlí. Ale to je zavádějící, protože o počtu pozitivních verdiktů nerozhoduje úřad, ale struktura žadatelů…

 

Počkejte, z toho by plynulo, že v rozhodovacím procesu nehraje žádnou roli lidský faktor.

Absolutní objektivita samozřejmě ne­existuje, my přece nepočítáme pět hrušek a pět jablek. Ale naši lidé mají evropské školení, máme evropské standardy. Úředník si nemůže sednout a říct „já si myslím, že je to takhle“.

 

Proč je Evropa pro cizince azylovou loterií? Proč takřka totožný případ v Bulharsku nedostane nic, ve Švédsku doplňkovou ochranu a v Německu azyl?

To je pravda, rozhodování není stejné. Ale o tom, kdo ochranu dostane, do velké míry rozhoduje judikatura. U nás je to judikatura Nejvyššího správního soudu a podobně je to v jiných zemích. Ano, samozřejmě nějak postupuje azylový úřad, ale nějak také postupují soudy. A třeba v případě Afghánistánu se často děje, že na úrovni exekutivy jsou žádosti zamítány a pak rozhodovány na úrovni soudů. To je typické pro Německo, kde jsou navíc rozdíly i mezi spolkovými zeměmi.

 

Jakou roli hraje v postupu azylového odboru ministr vnitra?

Prakticky žádnou.

 

Ministr přece vytváří migrační politiku státu.

Ale to je něco jiného, migrační politika státu je migrační politika státu. To jsou usnesení, zda budeme mít deset, nebo dvacet tisíc ekonomických migrantů z Ukrajiny, jak bude vypadat zákon o pobytu cizinců. To je migrační politika a v té je samozřejmě role ministra a vlády nezastupitelná.

 

Já bych řekla, že migrační politika státu a postup azylového odboru spolu nutně souviset musejí.

To je to, co si všichni myslí. Ale nesouvisí. Rozhodovat o tom, jestli podpoříme příjezd zdravotních sestřiček z Ukrajiny, je věcí politiky. Azylové řízení se koná na základě zákona o azylu. Zákon o azylu můžete měnit, v tom může být politika, ale můžete ho měnit jen do určité míry.

 

Ano, to chápu, jsme vázáni mezinárodními úmluvami a jsme členskou zemí EU. Jak ale do toho celého například zapadá, když ministr vnitra coby hlavní tvůrce migrační politiky vyhlašuje, že „do voleb nepřijmeme už ani jediného uprchlíka“, jak to loni prohlásil bývalý šéf resortu Chovanec?

Je zásadní rozdíl mezi řízením o mezinárodní ochraně a přijímáním uprchlíků. Mluvím o přesidlování, což je možnost, kterou stát má – přijmout lidi, kteří už mají statut uprchlíků a jsou někde v uprchlickém táboře, dejme tomu v Jordánsku. A o tom mluvil ministr Chovanec. 

 

Migranti si často stěžují, že se k nim vaši lidé chovají hrubě. Předpokládám, že vaši úředníci procházejí nějakým školením.

Ano, mají interkulturní školení.

 

Když je nějaká stížnost, řešíte to?

Samozřejmě. A jen pro vaši informaci, máme tu žadatele, kteří nám byli vráceni z Německa v rámci dublinského řízení. Ti lidé chtějí být v Německu a někdo jim poradil, že nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je, že si budou natáčet naše úředníky a podávat permanentní stížnosti, že se k nim nechováme dobře. Což pak bude fungovat jako důkaz u německých soudů. Takže každá mince má dvě strany. Já vám nemohu stoprocentně zaručit, že se nikdo z tisíce zaměstnanců nikdy nedopustí hrubosti. Ale jsem přesvědčená, že to není standard. 

 

Dají se popsat nejčastější problémy, s nimiž se, pokud jde o chování cizinců, setkávají vaši lidé?

Ono je to různé a v různých dobách se to mění. Co je typické pro azylové systémy všech zemí, je kupování azylových příběhů. To znamená, že když někdo někde získá azyl s nějakým příběhem, tak potom lze tento příběh zpeněžit. Ten příběh si pak putuje a začnou ho uplatňovat další a další. 

 

Pak jsou ovšem chudáci ti, kteří mají tenhle příběh reálný.

Problém celého azylového systému je extrémně vysoká míra zneužitelnosti a zneužívání, která komplikuje život těm, kteří ten systém potřebují. Celá migrační krize 2015 v Evropě byla podle mě výsledkem toho, že se různé skupiny spojily. Odhaduje se, že z onoho asi milionu nelegálních migrantů, kteří v roce 2015 přišli, byla víc než polovina právě těch, kteří to zneužili. Vezměte si, že vloni bylo ve Francii podáno sto tisíc žádostí o azyl. Odhadem třetina byli Balkánci, Gruzínci, Albánci, lidé, kteří ochranu nikdy nedostanou. Ale zahltili systém. 

 

V roce 2015 ale tvořili většinu příchozích Syřané, Iráčané a právě Afghánci. A ve všech těch zemích reálně konflikt je.

Ale je Afghánec, který přichází z uprchlického tábora v Íránu, pořád ještě uprchlíkem z Afghánistánu? Navíc ve chvíli, kdy už Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Íránu připravuje program repatriací do Afghánistánu?

 

Často se jedná o lidi, kteří už se v Íránu – či Pákistánu – narodili a teď se mají vrátit do „vlasti“, v níž však v životě nebyli. Ale hlavně, jejich mizerie v Íránu nebo Pákistánu přece není o moc menší, než kdyby byli v Afghánistánu.

Ale pozor, azylový systém neřeší životní podmínky. Azylový systém koneckonců neřeší ani bezpečnostní situaci. Kdyby se odkazovalo na bezpečnostní rizika, měli bychom nejvíc žadatelů o azyl z Mexico City.

 

Počkejte, vy říkáte, že azylové řízení neřeší bezpečnostní situaci?

Obecnou bezpečnostní situaci neřeší, řeší individuální pronásledování.

 

Ano, ale to potom člověk dostane azyl. Doplňková ochrana jako další z forem mezinárodní ochrany individualizací pronásledování podmíněna není.

Není. Doplňková ochrana řeší válečný stav.

 

A to je bezpečnostní situace.

To je válečný stav.

 

Doplňková ochrana řeší situaci, kdy člověku v jeho zemi hrozí vážná újma, a to z různých důvodů. Ozbrojený konflikt je jedním z těchto možných důvodů. Řekněte, je teď z vašeho pohledu v Afghánistánu ozbrojený konflikt?

Z našeho pohledu není. V tom smyslu, že by byl Afghánistán celý v ozbrojeném konfliktu. •

 

Rozšířenou verzi rozhovoru najdete zde.

 

 

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat