Komentář

ANO a voliči druhé kategorie

22 / 03 / 2018

Kdy jindy by se měly politické strany rozhoupat ke změně volebního systému? Sedm z devíti partají zastoupených v Poslanecké sněmovně jeho vinou přišlo o peníze i křesla. Souručenství ANO, SPD a komunistů je dnes se 115 hlasy blízko ústavní většině. Ve férovějším systému by se jejich síla smrskla na 103.

Kdy jindy by se měly politické strany rozhoupat ke změně volebního systému? Sedm z devíti partají zastoupených v Poslanecké sněmovně jeho vinou přišlo o peníze i křesla. Souručenství ANO, SPD a komunistů je dnes se 115 hlasy blízko ústavní většině. Ve férovějším systému by se jejich síla smrskla na 103.

Je sobota 21. října 2017. Přicházíte do volební místnosti splnit svou občanskou povinnost. Vyzvednete si hlasovací lístek a chystáte se jej hodit do urny.

V tu chvíli do místnosti vstupuje váš soused s plackou Andreje Babiše na košili. A předsedkyně volební komise jej vítá slovy: „Hnutí ANO, jak vidím. Tak pro vás máme hned dva lístky i obálky – tady máte.“ Soused s úsměvem vhazuje dva hlasy Babišovi a odchází.

Že se nic takového nemohlo přihodit? Omyl. Pokud jste v minulých sněmovních volbách dali důvěru STAN nebo TOP 09, bylo to přesně takhle. Váš hlas měl zhruba poloviční hodnotu oproti hlasu pro Babiše, v případě voličů Starostů dokonce menší než poloviční.

Jednoduše řečeno, voličské hlasy si nejsou rovné. A není asi příliš odvážné tvrdit, že velká část veřejnosti o tom vůbec netuší. Přerozdělování hlasů takzvanou D‘Hondtovou metodou bylo nespravedlivé vždy, ale loňské sněmovní volby byly v tomto směru výlučné.

Volební systém ještě nikdy nezvýhodnil jedinou stranu tak jako loni na podzim v případě ANO. Pokud by se platné hlasy spravedlivě rozpočítaly mezi subjekty překročivší pětiprocentní hranici, Babiš by disponoval 63 poslanci. Ve skutečnosti jich má o patnáct více.

Není to tím, že dosáhl mimořádné podpory. ODS v roce 2006 získala ještě o pětinu voličů více, přesto do Sněmovny dostala „jen“ o jedenáct poslanců více, než by jí mělo náležet. Na paty jí totiž šlapala sociální demokracie, která se na menších stranách přiživila podobně.

Proč mohlo ANO těžit z takového turbo efektu? Hlavní roli sehrál náskok, se kterým Babiš utekl soupeřům. Přerozdělování pomáhá velkým stranám a trestá ty menší.

 

Slabší a chudší

Místo demokratického procesu tak máme z voleb cinknutou hazardní hru. Stačí se podívat na následující součty: ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09 a Starostové získali společně 38,4 procenta platných hlasů – o téměř 10 procent více než ANO. To je velký rozdíl a mělo by to být na parlamentních poměrech znát. Jaká je skutečnost? Celý tento blok zastupuje o osm poslanců méně, než kolik jich má ve sněmovně Babišovo hnutí. Krom něj si díky D’Hondtovi loni polepšila už jen ODS, ale pouze o jediné křeslo. Všechny ostatní partaje získaly nižší zastoupení, než odpovídá jejich procentuálnímu zisku.

Pokud máte pocit, že férové rozdělení mandátů by na dominanci ANO nic nezměnilo, mýlíte se. Tiché, leč jasně viditelné souručenství ANO, SPD a komunistů je dnes se 115 hlasy blízko ústavní většině. Ve spravedlivém systému by se jejich síla smrskla na 103. Při tak křehké převaze by se Babišovi tokalo s extremisty mnohem hůře – tři lidé, kteří mají svědomí, se mohou najít i v ANO. Nemohla by vzniknout vláda ANO a sociálních demokratů opírající se o komunisty. Trestně stíhaný premiér by musel vážněji přemýšlet, zda jedinou cestou kabinetu k důvěře není jeho odchod z funkce. A případná menšinová vláda by se musela více ohlížet na kontrolu demokratické opozice.

Kromě nastíněné sněmovní matematiky jde také o peníze. Sedm z devíti sněmovních stran přišlo vinou nižšího počtu poslanců o nezanedbatelné sumy. Už ztráta jediného mandátu znamená o tři a půl milionu korun méně ve stranické kase (za čtyřleté volební období). TOP 09 tak mohla při spravedlivém systému získat o 13,7 milionu korun více, STAN o 17 milionů. Místo toho o celých 50 milionů zbohatlo hnutí ANO. Náš údajně poměrný systém tak nejen vyřazuje ze soutěže strany pod pět procent, ale výrazně znevýhodňuje i ty, které tuto hranici překročí. Potlačuje politickou soutěž místo toho, aby ji posiloval.

 

Horší než většinový systém

Jistě, malé strany se mohou spojovat, aby dosáhly vyššího výsledku. Jenže ejhle – koalicím se hranice zvolitelnosti násobí počtem zúčastněných stran, což z nich činí mimořádně nejistý podnik. Uměle slepené „volební strany“ mají zase výraznou marketingovou nevýhodu.

Lze rovněž namítnout, že v leckde využívaném většinovém systému ostrouhají malé partaje úplně a vítěz bere vše. Ale hlas každého občana alespoň platí stejně. Volební strategie se dá dělat jinak, pro malé strany má smysl hledat společné kandidáty. Ve dvoukolovém většinovém systému pak hraje velkou roli negativní volba, která dokáže vytrestat i zdánlivě nejsilnějšího kandidáta.

Masivní přerozdělování, které jednomu subjektu přiřadí o celou čtvrtinu více hlasů, než by měl získat, lze označit za nespravedlivou, nedemokratickou, pro malé strany jednoznačně nevýhodnou deformaci. A malé jsou dnes v parlamentu – s jedinou výjimkou – všechny strany.

 

Autor je publicista a manažer (vývojářská firma Blue M, sdružení CMBC)

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat