Horkou jehlou

Třicet nocí na kefíru

03 / 06 / 2018

O strastech ramadánu a stravovacích zvyklostí v Kataru.

O strastech ramadánu a stravovacích zvyklostí v Kataru.

Jeden moudrý muž prý kdysi řekl, že jídlo spojuje národy… Tak ten pán podle mě nikdy nebyl v Dauhá, protože tady by ho takové hovězí myšlenky hned přešly. Já vám řeknu pravdu, přátelé: jídlo tady národy vůbec nespojuje – jídlo tady národy maximálně zahání na toaletu a ještě je rozděluje svým odérem!

První potíž s jídlem představuje ramadán. Ten tu zuří právě teď, a jestli tenhle článek nedopíšu nebo jestli ke konci najdete už jen náhodnou změť písmen akdj ůdfiuf dkdls, tak je to kvůli němu. Jsou čtyři odpoledne, hlava mi třeští, každou klávesu vidím trojmo a monitor před sebou v halucinacích jen tuším. Od rána jsem nevypil ani kapku vody (a to je 44 stupňů ve stínu) a nesnědl ani mouchu, protože tady ani mouchy nelítaj. Ramadán totiž musíme dodržovat i my cizinci, alespoň tedy na veřejnosti. A jistě víte, co to znamená. Od východu slunce žádné tekutiny, žádné jídlo, žádné kouření, a dokonce ani žádný sex. To kouření mi nevadí a to poslední ještě míň, protože sex na veřejnosti jsem v Kataru stejně nějak zvlášť neplánoval. Ale ty první dvě věci, achich ouvej, ty bolí!

Samozřejmě bych mohl trošku podvádět. Ale já to nedělám. Za prvé jsem takový naivka, co pravidla spíš dodržuje. No a za druhé nejsem úplně nadšený z představy, že si v práci na záchodě vybalím řízek s chlebem a začnu ho žmoulat mezi dvěma pisoáry. Takhle jsem si svůj dospělý život nepředstavoval.

Západem slunce ovšem ramadánové trable nekončí. Skoro každý den jsme od kolegů zváni na iftar – obří večeři, kterou se po soumraku přerušuje půst. To zní dobře, že?

Bohužel jen zní. Katařané totiž půst přerušují vypitím ohromného množství labanu – kefírového nápoje, ke kterému přikusují datle. Zkuste si třicet dní po sobě každý večer vypít na lačný žaludek půl litru kefíru s datlemi a já vám řeknu, že vás tenhle rituál tak prožene a pročistí takovým způsobem, že na konci měsíce budete nový člověk nejen spirituálně, ale i střeva si můžete jít koupit úplně nová.

Ale katarskou kuchyní to nekončí! Kdo tu s námi převážně žije a kdo nám furt nosí své jídlo do práce? Egypťani, Indové a Filipínci! Moc milí lidé, jistě, úžasné kuchyně. Ale asi víte, že když do těchto zemí naši turisti jedou a rozplývají se nad tamním jídlem, tak někdy zapomenou dodat, že den 4 až 9 strávili nonstop ve vykachlíčkované místnosti a noviny že jim tam vhazovali každý den oknem. Já když jdu kanceláří a cítím, že támhle si dávají něco jihoindického, tak jen přátelsky kynu rukou a raději spěchám na nějaký vymyšlený mítink, aby mi nenabídli. Zkušenosti.

Dokonce i naše děti to mají stejně. Náš kluk je pečený vařený u svého nejlepšího kamaráda Rahula – indického rošťáka, který bydlí hned vedle nás. Malý Martínek tam tráví snad 24 hodin denně, jen jejich jídlo už jíst nemůže – dává si tam jen suchou bílou rýži. Ale obráceně to neplatí. Malý Rahul u nás zblajzne všechno. Nejradši má krupicovou kaši a o Vánocích jednou zbouchal celý pekáč vosích hnízd, co udělala moje máma. Takže jídlo možná opravdu akdj ůdfiuf dkdls spojuje národy – ale jen když ho dělá česká babička!

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat