Reportáž

Budy je mrtvej, ať žije Budy!

11 / 03 / 2018

Poslední lednová neděle byla chmurná. Tehdy jsem zjistil, že zemřel Budy, majitel hospůdky U Budyho na pražském Libeňském ostrově, v které se natáčela část filmu U mě dobrý. Několikrát ročně tam hraju nohejbal. „Děti,“ oznámil jsem hrdlem zúženým, „zemřel strejda, co vám v létě nabízel u Vltavy koťátka, a já nevím – co bude s hospodou, co bude s koťaty, co bude s námi?!“ Děti hleděly do stropu, já potom ne a ne usnout.

Poslední lednová neděle byla chmurná. Tehdy jsem zjistil, že zemřel Budy, majitel hospůdky U Budyho na pražském Libeňském ostrově, v které se natáčela část filmu U mě dobrý. Několikrát ročně tam hraju nohejbal. „Děti,“ oznámil jsem hrdlem zúženým, „zemřel strejda, co vám v létě nabízel u Vltavy koťátka, a já nevím – co bude s hospodou, co bude s koťaty, co bude s námi?!“ Děti hleděly do stropu, já potom ne a ne usnout.

Pan Budy, hospodský z Libeňského ostrova, byl rodilý Karlíňák, stejně jako písničkář Vlasta Třešňák, oba ze stejné generace. Budy zemřel v sedmdesáti, Vlasta je o tři roky mladší. 

„Slyšel jste to?“ dělím se s ním za tepla o smutnou zprávu: „Znal jste ho?“

Vlasta Třešňák kdysi Budyho podle očekávání výborně znal a řekne mi k němu pár vět: „Budy Bukovský byl svého času mým čundráckým guru (ale nejen mým), naučil mě krást melouny z náklaďáků a akordy D, A plus G. Místo trsátka používal hřeben. Molové akordy mě pak doučil Milan Korman, cikán romského původu. Budy zůstal skalním čundrákem a já začal postupně hippísovatět – ztratili jsme se. Když se teď dozvídám, že právě po Budym je pojmenována ta slavná hospoda na Libeňským ostrově, je už po smrti, šajze!“

 

Sežrali jsme karasy

Jakmile Třešňák řekne slovo „melouny“, připomene mi půvabný rozhovor, který před devíti lety vedl s Budym spisovatel Petr Placák. Když mu v něm stárnoucí hospodský líčil své historky z dětství, dostal se i k ovoci a zelenině: 

„V Pobřežní ulici bylo překladiště zboží. Byla tam zeď, pět metrů dolů ke starý Vltavě, takže jsme si udělali vor, přeplavili se tam zezadu, v tý zdi byly k řece schody, po nich nahoru, v plotě nahoře jsme si vystříhali díru a chodili jsme tam na okurky a na melouny. 

Tenkrát to jednoho kluka zabilo – honil ho nádražák a on se trefil hlavou přímo do nárazníku od vagonu. Po týhle příhodě nás pak už tolik nehonili. Zato zelináři, ti nás neměli rádi. Tam byl takovej kopeček nahoru, a když na korbu naložili padesát metráků, tak ta Erena do toho kopce nemohla, to byla třítuna, tak jsme vždycky za tím autem běželi, jeden vylezl na korbu a házel těm druhejm dolů melouny. Jednou si nás vyčíhli, my si nevšimli, že druhý jsou za náma, a strašně nás zmlátili.

Na těch Erenách na korbě byly kerháky, který byly zajištěný jenom takovejma řetízkama, takže jsme jim pak udělali to, že jsme je vyhákli, sajtna se v tom kopci otevřela a padesát metráků melounů bylo na ulici. 

My jsme si nenechali nic líbit.

V Poříčským parku, co je městské museum, byl hlídač, kterej nás tam nechtěl pouštět, že to je jen pro malý děti a maminky s kočárky. My jsme tam chodili hrávat fotbal a on nám propíchl tři míče, tři balony nám oddělal, a tenkrát míč, to bylo něco.

On si tam do bazénu nasadil ozdobný karasy, tak jsme mu je vychytali a posledního, co zbyl, jsme mu přibili na dveře boudy, zalehli jsme a pozorovali, co se bude dít. Hlídač přišel, uviděl na dveřích karase a hned věděl, kolik uhodilo – běžel od tý boudy k bazénu, a ten byl prázdnej. My jsme mu všechny rybičky za trest sežrali...“ 

(Hřebíky v prdeli, rozhovor v revue Babylon č. 5–6/XIX, 14. prosince 2009)

 

Je to smutný

Pokud chápu správně, někdy v době vzniku tohoto rozhovoru, tedy roku 2009, se stal majitelem hospůdky U Budyho právě Petr Placák, a tak mu volám.

– Je to smutný.

– Je.

– Ještě loni nám nabízel kotě!

– E?

– A co teda bude s hospodou?!

– Hospoda normálně funguje.

– Fakt jo? Takhle brzy po pohřbu? 

Geniální, můžeme se tam teda sejít a pokecat?

– No dobře, tak zítra.

Ach jo: U mě dobrý!

Teď volám režiséru Janu Hřebejkovi, známe se už léta. 

– Zemřel Budy z Libeňáku, Honzo.

– Ach jo. 

– No jo, už je to tak. Ještě loni nám nabízel kotě! 

– Kolik mu vlastně bylo?

– Hele, prej sedmdesát. Ale vypadal o trochu mladší. Na druhou stranu bylo vidět, že se rád napije, tvářičky měl vždycky rudý... Čest jeho památce a tak dále, ale Honzo, jak na tu jeho hospodu vzpomínáš ty?

– Natáčeli jsme v ní část filmu U mě dobrý...

– Já vím, proto ti volám. Hospodskýho, takže vlastně Budyho, tam dělal Jirka Schmitzer, byl to nádhernej film.

– Jo, ale ty asi nevíš, že původně jsme tam měli natáčet už na začátku tisíciletí Pupendo... 

 

Voda ostrov spláchla

Což jsem opravdu netušil, a tak nechám Honzu Hřebejka vyprávět.

„Opravdu – právě na Libeňském ostrově jsme chtěli točit roku 2002 Pupendo. Hledal jsem tehdy vhodné místo k vyprávění Petra Šabacha, a naštěstí jsem zašel i do těchhle míst, ze kterých jsem do té doby znal jenom ateliér výtvarníka Honzy Němečka a studia Olgoj Chorchoj. Dostal jsem se ještě o pár desítek metrů dál severním směrem, a tam to bylo. Stará zahrádkářská kolonie a v ní několik hospod – jedna, myslím, U Pytlouna, a druhou byla už tehdy známější U Budyho. Nádhera! Chystali jsme se tam roztočit film, ale najednou přišly povodně, stoletá voda ostrov spláchla a my museli rychle najít jinou lokaci – v Kazíně, ale to je jedno... 

Měl jsem pocit, že se z těch záplav ostrov nevzpamatuje, ale už po pár letech mi Jolka Krásná vyprávěla, že tam má chatičku, a já překvapeně zjistil, že se tam život rychle vrátil, a to včetně hospůdky U Budyho, která měla několik neměnných kvalit; přesněji dvě. Tou první byly bezvadné utopence a druhou turecká káva. Já přímo nesnáším turka, ale tady ho měli dobrýho, dodnes nechápu, jak to Budy dokázal... Ale hlavně se mi líbila ta zvláštní nehybná atmosféra – nebyla to hnusná nehybnost normalizační, ale nádherně zastavený čas, takový, jaký ho známe z knih třeba Hrabalových nebo právě Šabachových... 

Víš ty, co si myslím? Že právě U mě dobrý je náš nejšabachovštější film, a myslel si to i Petr Šabach; k téhle poetice měl nejblíž... Konkrétně na pana Budyho si ale vzpomínám jen trochu – u něj v boudě jsme natáčeli nanejvýš tři dny. 

Dodnes vidím, jak tehdy učil Lenku Vlasákovou a Jiřího Schmitzera dělat ty svoje fantastické utopence, které jsem chtěl mít ve filmu aspoň na pár vteřin... Film jsme dotočili a já se od té doby na Libeňák dostanu jen málokdy, i když to tam mám moc rád. Sám ale bydlím v přístavu o kus dál proti proudu na Smíchově, a nemám silnou potřebu chodit na takhle podobný místo... Víš například, čím jsou si tahle místa u řeky podobná? Ne? Všimni si, jak se tam schází demokraticky pestrá společnost, jak na Smíchově, tak v Libni. Potkáš tam směsku lidí, která je sociálně neuvěřitelně rozvrstvená, což miluju. V hospodě U Budyho stejně jako v našem přístavu potkáš umělce, milionáře, námořníky, rybáře, lúzry, a to je dobře. Jak člověk stárne, tak mu čím dál víc hrozí, že se uzavře jen do své sociální skupiny, ale tyhle poetické, kuriózní enklávy pomáhají k tomu, aby zůstal aspoň trochu otevřenej. Mně teda určitě...“

 

Ne! Omdlévám... 

Jdu na sraz s Placákem k Budymu. 

Když jste na Libeňském (polo)ostrově (protože on to ve skutečnosti skutečně ostrov dávno není) a jdete po zdejší pěkné asfaltové silnici, na jedné straně máte novou nóbl zástavbu a na straně druhé úplně jiný svět; ďolík, v němž jsou zahrádky, dva antukové kurty a naše hospoda. 

U vchodu visí Budyho parte, tiskařská čerň ještě nezaschla.

U stolů venku před boudou nikdo nesedí, je krutá zima.

Sáhnu po klice, uvnitř hřejí kamna. 

„Haló,“ zdravím. „Je tu někdo? Dobrý odpoledne!“

„Nazdar, copak si dáš?“

Div že neupadnu do mdlob, tohle snad není pravda: „Ty nejsi mrtvej?“

Přede mnou stojí pan Budy: „Tak asi kafe,“ krčí rameny, „že jo?“

 

Nejsem Budy, ale Ruda

Staví přede mě hrnek plný turka za devatenáct korun; tahle hospoda je v rámci Prahy velmi levná.

„Mně vždycky připadalo divný,“ povídá, „že mi říkáš Budy – já jsem přece Ruda.“

Ptám se ho, kdo a kde je tedy Budy.

„Budy bohužel opravdu umřel, ale s touhle hospodou už toho neměl moc společnýho, před devíti lety ji prodal Placákovi.“

Říkám Rudovi, že právě na Petra Placáka tady teď čekám.

„Jojo, přijde za chvíli. Budy se tady semtam zastavil na pivo, ale čím dál tím míň, byl hodně nemocnej. Jsem to já, koho tady posledních devět let můžeš potkat denně, vlastně v týhle boudě bydlím. A počkej, ty sis nevšiml, že jsem trochu mladší? Je mi teprve padesát šest... No nic, jakou mám pustit kazetu, Pink Floydy, Zeppeliny?“

Ruda se zjevně raduje, že má v boudě hosty. 

„No jo,“ uznává, „zima bývá slabá, někdy se i dvakrát týdně neobjeví ani noha. Ale nevadí, já mám práce dost. Postarat se o dříví. Uklidit sníh. Pomalu abych začal připravovat kurty, protože koncem dubna přijdou první nohejbalisti, a potom nebudu až do září stíhat...“

 

Mým národům!

Bouchnou dveře a do boudy vstupuje její majitel Petr Placák, což je, jak známo, monarchista, a proto visí po stěnách hospody například podobizny našich panovníků, mapa českého království anebo reprodukce manifestu Mým národům z roku 1914. „To je snad jediná změna oproti Budyho éře,“ říká. „Ten tady měl hlavně fotky ženskejch.“ 

Vylíčím, jak jsem si Budyho zaměnil s Rudou, a on dostane záchvat smíchu: „Tak tím ten článek začni, to je výborný! Ruda, coby Budyho duch!“ 

Když se Placák uklidní, zeptám se, co vlastně ví o historii tohoto místa.

„Jen něco málo,“ zamyslí se. „Bouda s hospodou, ve které teď sedíme, je z roku 1940. Sice se od té doby asi pětkrát posunula o pár metrů směrem k Hamburku, ale pořád je to ona, všechny povodně nakonec nějak přežila.“

Ještě o něco dřív, konkrétně roku 1927, prý vnikla na Libeňáku zahrádkářská kolonie a u ní volejbalové kurty. „Zdejší oddíl se jmenoval Spojené osady Starý ostrov, brzy patřil k české špičce, no a naši boudu si postavil správce kurtů. Za komoušů areál využívaly vysoké školy, a roku 1996 tu začal čepovat pivo Budy Bukovský. O šest let později ho drsně spláchla povodeň, ale vyklidil to a pokračoval, dokud neonemocněl, což bylo před těmi devíti lety – tehdy mi boudu za sto tisíc střelil.“ 

To už jsme ale v příběhu moc daleko. Ptám se Placáka, kdy a jak to tady vlastně objevil. „Samozřejmě ještě o pár let dřív,“ říká, „zprvu jsem tu vysedával jako host. Zavedl mě sem filozof a bezvadnej chlapík Zdeněk Vašíček, kterej věděl, že zdejší atmosféru ocením stejně jako on, protože přesně tohle miluju. A taky že jo; o tomhle jsem snil už jako malej harant. O přesně takovéhle klubovně. A na stará kolena se mi to splnilo, protože před těmi devíti lety byl Budy poprvý vážně nemocnej, nevypadalo to s ním dobře, chtěl si dát věci do pořádku a obrátil se na mě, jestli od něj nechci boudu koupit.“

Tehdy se pan Budy ještě uzdravil, a přes léto se nadále zdržoval na Libeňáku, ale o kousek dál ve vlastní chatce, do hospody zašel jenom výjimečně, obvykle na nohejbal: „Sranda byla,“ směje se Placák, „že Budy a jeho kamarádi, další skoro sedmdesátiletí dědci s obrovským břichem, na kurtu vůbec neběhali, ale my o generaci mladší proti nim neměli žádnou šanci, ačkoli jsme byli uřícení. Hráli skvěle, tihle trampové...“

 

Místo pro exoty

První sezonu tu Placák osobně čepoval tradičně levné a dobře pitelné Svijany, ale jak říká, málem zešílel. „Taková místa přitahují neuvěřitelný exoty,“ vysvětluje, „hospoda U Budyho teda určitě. Nevím – chodila mi sem třeba taková korpulentní Slovena neurčitého věku odvedle z kolonie, a ta během hodiny udělala patnáct piv. Jednou tu seděla v neděli večer, v pondělí nedorazila, říkali jsme si, co se děje?, a v úterý přišla s miminem – my vůbec netušili, že čeká mimino! 

Pak jsme tu měli Petra, bezvadnýho, užvaněnýho chlápka, chlastouna par excellence, a ten vyletěl při povodni na jaře 2013 do povětří. Domotal se odtud na loď, kde přespával, chtěl si tam přitopit propan butanem a nějak mu to vybouchlo... Tohle místo exoty vždycky generovalo, což ale neznamená,“ dodává Placák, „že by sem občas přišel i někdo normálnější – například kníže Schwarzenberg si tady vykouřil dýmku a vypil pivo, že jo...“  

Před další sezonou už Placák poprosil štamgasta Rudu, ať se o denní provoz hospody stará za něj, a Ruda byl rád, protože tím vyřešil bytovou otázku – U Budyho se jeden člověk vyspí pohodlně; občas se vejdou i dva.  

Petr Placák sem chodívá sem tam v létě na nohejbal, ale jinak skoro každé pondělí večer na poradu revue Babylon (mnohdy nepadne o obsahu příštího vydání jediná věta, ale porada se tomu tradičně říká).

Žádné plány s hospodou nemá. Chce ji nechat takovou, jaká vždy byla a je, protože každá změna by prý byla k lepšímu. „Co bych měnil?“ diví se mé otázce. „Tohle je mý nejmilejší místo v Praze, jedno z posledních útočišť, kde se cítím svobodně. Tady nad tebou nefunguje žádná autorita, teda kromě Rudy, ale dokud nenaštveme jeho, tak si můžeme dělat, co chceme...“ 

 

Na koho si připijeme?

Je minus osm stupňů, po zbytek večera nikdo nepřijde. Placák odjel na hory, jsme tu s Rudou a kočkou Mindou. 

Ruda přitápí v kamnech, vaří turky, posloucháme nějaké oldies but goldies. 

„Jsem rád, že žiješ,“ říkám upřímně, „letos na jaře si možná vezmu kotě...“

„Jasně,“ otevírá vodku, „dáš si?“

Zvedám se k odchodu: „Snad ani ne.“

„Já jo. Když mi šmákne, možná dám půl litru – kdyby přišli známí, tak i litr. Já ale nechlastám, to sis snad všiml; já jenom ochutnávám...“

Tady je tak krásně! Zase si sedám: „No tak teda nalej i mně.“

„Tak jo.“

„Tak na Budyho!“

Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat