Profil

Kudy na Detroit? Tony Ducháček slaví 60

10 / 12 / 2017

Tonyho texty prostě byly zjevení – píše o Tonym Ducháčkovi jeho kolega ze skupiny Garáž. Kapela se už dnes jmenuje Garage and Tony Ducháček, její frontman právě oslavuje šedesátiny, ale hraje se dál. Proto je čas připomenout si Tonyho vztah k Žižkovu, cesty do Západního Berlína, to, jak křísil další hudebníky po požití hašiše nebo jakým zázrakem je jeho tanec.

Tonyho texty prostě byly zjevení – píše o Tonym Ducháčkovi jeho kolega ze skupiny Garáž. Kapela se už dnes jmenuje Garage and Tony Ducháček, její frontman právě oslavuje šedesátiny, ale hraje se dál. Proto je čas připomenout si Tonyho vztah k Žižkovu, cesty do Západního Berlína, to, jak křísil další hudebníky po požití hašiše nebo jakým zázrakem je jeho tanec.

První sestavu Garáže jsem zažil na koncertě asi v roce 1981, když mi bylo tak šestnáct; bylo to v nějaké továrně v Karlíně, vedle vrátnice byl nějaký kulturní sál či co. Bylo to společné vystoupení s punkovou kapelou Energie G, ta pak nějak nedohrála, buď se muselo končit dřív, nebo se něco rozbilo na aparátu. Tehdy ale Tony ještě v kapele nebyl, zpíval Karel Habal, na basu hrál pochopitelně už Ivo Pospíšil, který kapelu založil, na kytaru myslím Pepa Vondrášek (později skupina Letadlo). Pamatuji si popěvek „Řiď, řiď, řiď svý auto“, to se mi zdálo vcelku vydařený.

Tímto jsem se stal poměrně regulérním návštěvníkem koncertů Garáže. Na jednom koncertě v kině v Újezdě nad Lesy asi o rok a půl později vystupovala Garáž s OZW, to byla kapela, která hrála v maskách s obrovskými bílými nosy, které při jemném pohybu hlavy opisovaly velký polokruh. Jejich hudba se inspirovala kapelou Devo, Residents a tak.

V té době už Garáž zněla úplně jinak než při mém prvním zážitku, Ivo Pospíšil jako personální šéf to obsazení kapely tehdy rychle proměňoval, střídal kytaristy v rychlém sledu a všelijak to točil. Na pódiu už byl Tony, ovšem nikoli ještě úplně v roli hlavního zpěváka. Hlavní zpěvák se tehdy jmenoval taky Pospíšil. Byl silnější postavy a měl vyšší hlas. Zpíval třeba písničku „Princezny už dohrály svou titulní roli, na scénu už přichází rock’n’roll, tak tedy…“, pak přišel v zrcadlovkách Tony a dodal jen svým ležérním loureedovským basem „rakenrol“. Taky si pamatuji, že zpíval Sweet Jane. Fascinovalo mne jeho vystupování hvězdy. Byl prostě ledabylej a cool, i když se to slovo tehdy ještě vůbec nepoužívalo. Nebylo pochyb, že je hvězda, ačkoli to byla hvězda, která nepotřebuje žádný masy lidí, co ho znaj. 

Pak jsem byl na Garáži v Junior klubu Na Chmelnici, kde byl na pódiu předek z nějakýho auta, myslím, že to byla šestsettřináctka tvořící takový kovový zábradlí jako na sajdkáře, a Tony se toho elegantně přidržoval, měl zase zrcadlovky a černou placatou čepici. Ta automobilová estetika byla pro Garáž koneckonců typická. Všichni – a Tony na prvním místě – vypadali a tvářili se, jako že mají před barákem zaparkovanej oprejskanej cadillac, ve skutečnosti se kapela na koncerty dopravovala dvěma wartburgy, Pospíšilův byl béžovej kombi a Tonda Pěnička měl modrej s černou střechou.

 

Helmuth s volvem

Já jsem byl od roku 1983 člen The Plastic People of the Universe, nahrával jsem s nimi desku Půlnoční myš a pak hudbu k Havlově hře Pokoušení. Právě klávesák PPU Pepa Janíček mne na podzim 1985 dohodil do Garáže. Plastici, v době, kdy jsem s nimi hrál, vlastně už od roku 1981, veřejně nevystupovali, Garáž ovšem vystupovala poměrně frekventovaně, takže to byla velká výzva, těšil jsem se na koncerty před lidmi. Zkoušelo se ve stavební buňce, která stála na dvoře autodílny na Jarově, což je snad ještě Žižkov, teda určitě je to Praha 3. Zkraje toho hřebenu u té dílny byl výhled na celý Vysočany a Prosek.

Autodílna patřila Školské správě Praha 3, sídlili zde řidiči dvanáctsettrojek (mikrobus Škoda 1203), kteří rozváželi obědy do škol, kde nebyla kuchyně. Ty řidiči byli Ivo Pospíšil, Pepa Janíček a Tony. O Janíčkovi říkaly hladové školní děti: „Huráá, už jede pan oběd.“ Tony se dostal do kapely tak, že zaprvé také poslouchal Loua Reeda, Bowieho a tak a zadruhé si při práci v dílně cosi pobrukoval a Pospíšil si říkal, že má ten Tony dobrou barvu hlasu a vůbec je to charismatickej týpek. Když se pak ještě ukázalo, že je Tony navíc geniální textař, byla už pak ruka v rukávě a z Tonyho se postupem času stal frontman kapely. 

Tehdy pankáči v Praze ještě skoro nebyli a Tony už byl takovej spíš postpunk. Rozhodně nebyl ani žádná mánička v zelený bundě, chodil spíš v černým, někdy měl i tenisky. Před nástupem do Garáže se kamarádil s partičkou, co si říkali dřeváci, balili po hotelech západní turistky, některý z nich byli možná i trochu veksláci, kouřili ale hašiš a brali asi ňáký drogy, co bylo k dispozici. Dneska když člověk čte nějaký mladý historiky, může získat dojem, že byl jenom „underground kontra establishment“, ale různých obskurních partiček bylo už tehdy po Praze spoustu. Jak koneckonců zpívá Tony v jednom textu: „Jsou různý party, jsou různý spolky…“ A sám se za žádný underground nepovažoval.

Tony svůj styl nasál na počátku osmdesátých let několika výlety do Západního Berlína. Umožnila mu to maminka paní Ducháčková, která byla zasloužilou funkcionářkou v Praze 3, prý spoluorganizovala ty pochody žižkovskejch žen na 1. máje. Byla to ale velice hodná paní a Tonyho kamarádům pomáhala s výjezdní doložkou. V tý době potkat v Praze někoho, kdo jezdil na Západ a vracel se zpátky, nebylo skoro možné. Tony ale v Západním Berlíně opakovaně stačil nasát atmosféru tamějších klubů, drog a rockový subkultury, byla o tom i písnička Garáže Medow, což byl název klubu v Západním Berlíně. Nenechal si to ovšem pro sebe, jako houba to hned nasál a všemi póry to vyzařoval do švejkovsko-husákovské Prahy. Občas za Tonym dorazili z Německa i kamarádi, třeba Helmut, který měl starý volvo a dovezl vždycky hašiš. To jsme my ostatní neznali. Jednou mi z toho bylo zle a Tony mně pak u sebe doma na Seifertce sprchoval hlavu studenou vodou ve vaně.

Tonyho texty byly prostě zjevení. Civilní městská, či spíše předměstská věc, naprostá originalita, úplná netknutost akademismem. „Polejem se kvalitním betonem, parním válcem upravíme model.“ Nebo: „Po špacíru letenskými sady, myslim radši jenom na fotbal, líběj se ti voholený brady, Truman Capote – černej pontiac.“ Nebo způsob sexu v komunismu neslýchaný: „Dospěli jsme k názoru, během jedný noci v amorálním poměru, holka a dva kluci.“ Tony byl ale průkopníkem celého nového slangu. Se svou ženou Katkou mluvili už v půlce osmdesátých let tak, jak se mezi mladými začalo mluvit až o deset let později. „Všechno byl ,model‘ nebo ,úlet‘ nebo se ,jelo v modelu‘ a ,ulítalo na modelu‘.“ Být starostou Prahy 3, dám Tonymu čestné občanství za průkopnictví v žižkovském jazyce.

Zázrakem je i Tonyho tanec, kterému se opravdu nic nepodobá, a stejným zázrakem může být i to, že hvězdným zpěvákem může být někdo, komu vlastně zakazovali ve škole zpívat. Ve slavném rozhovoru „Jesus, I’m Tony“ v samizdatovém Revolver Revue se Tony taky vyznává ze svý lásky k Žižkovu a Bořivojově ulici a vypráví i o tajných průchodech mezi domy a dvorky. Genius loci Žižkova ostatně dosud vytváří i Tonyho bratr Josef, postava s vizáží Švejka, která sbírá vojenské uniformy.

 

Sprchovat v Národním

Hudba Garáže byla tehdy maximálně jednoduchá. Nosná, výrazná a jednoduchá basová kytara, pár akordů. Sem tam vyhrávka saxofon, málo sól.  

V šedi komunismu si Garáž hrála s nadhledem na Ameriku, což šlo Tonymu vždycky výtečně. Někdy v roce 1985 ve vesnici za Brnem vystrčí Tony hlavu z auta a ptá se místních: „Kudy se jede na Detroit?“ Pištící fanynka se dožaduje přídavku „Voči, voči“ a Tony praví: „Dočkej času jako husa klasu… bejby.“ Texty s černým pontiakem či fordem – ani jsme pořádně netušili, jak pontiac vypadá, ale Tony tu image cítil. Mimochodem: Tony je výbornej řidič, jen když je zhulenej, jezdí hrozně pomalu.

Tony je též v českým rockovým prostředí průkopníkem zcela ležérního a lehce odtažitého cool projevu. Všichni čeští rockoví zpěváci před Tonym příliš zpívali, řvali, ječeli. Tony si jen tak pobrukoval svým basbarytonem a frázoval s maximální jednoduchostí. Mnohem později to pak začalo inspirovat třeba Davida Kollera, ale před Tonym takhle nezpíval vůbec nikdo.

Taky byl Tony první, kdo se u nás svlíkal do půl těla. Aby to nebyla zas taková Amerika, kde činil dávno předtím totéž Jim Morrison a později třeba Iggy Pop, dával si Tony na hlavu půllitr piva nebo kelímek, čímž ta Amerika dostávala takový ladovský kolorit. Dodnes to po něm fanoušci vytrvale žádají, ale když už je devět let abstinent, s birellem se mu to dělat nechce.  

V osmdesátých letech Garáž hrávala v Praze v Junior klubu Na Chmelnici, jinde to šlo jen výjimečně. Pak byla v Brně Musilka a sem tam jsme něco zorganizovali jednorázově v různých městech. Bylo na nás narváno i vyprodáno, na Chmelnici se hrálo odpoledne a večer, aby se lidi vmáčkli, ale jako zájmová umělecká činnost čili ZUČ se hrálo zadarmo. Mimo Prahu jsme za komunismu občas vydělali 50 korun za jedno auto napsaný navíc. Nijak jsme se tím samozřejmě netrápili. Všichni jsme chodili do nějaký práce, na pivo a cigára bylo vždycky. Hraní nás těšilo, aby taky ne, když na nás chodilo tolik lidí.

Koncem osmdesátých let se Tony z autodílny na Jarově přesunul jako kulisák do Národního divadla, kde se postupně propracoval z mistra na levý straně pódia na mistra na pravý straně pódia až k službám v propadu. Jednou Tony dorazil pozdě na sraz, a když jsme se ptali, kde se zdržel, pravil, že musel sprchovat Haničince se Štěpánkem, respektive musel pustit do hadice vodu. V dalším případě vysvětluje Tony příčiny svého pozdního příchodu takto: „Seděl jsem v propadu, nemohl jsem odejít, museli mi kluci dokonce přinést kuře v alobalu.“ S mnoha slavnými herci Tonyho za ty léta pojí přátelský vztah. Když se Tony potká s Josefem Somrem v tramvaji, je to samé takové „jak se máš, Toníčku, ale dobře, Pepíčku, a co ty a tak“. Tony navázal kamarádský vztah i s nedávno zesnulým majorem Zemanem, který ho občas – když divadlo skončilo pozdě nebo už zavíral divadelní klub – dovezl v noci autem domů.

Na rozdíl od většiny z nás, kterým k získání modré knížky stačilo pár návštěv u psychiatra a měsíční pobyt v blázinci, Tony na vojnu z nějakého záhadného důvodu musel, protekce od maminky zjevně nezabírala, v blázinci byl ale během těch dvou let taky, jenže ve vojenským a dlouho. Bylo to asi proto, že ho kádrový profil předurčoval k hodnosti důstojníka a lidová armáda nechtěla akceptovat, že ten člověk je pro jejich účely nepoužitelný mimozemšťan.

Krátce po mém nástupu do Garáže byl Tony povolán na vojenské cvičení do Plzně. Měl tam být měsíc, museli jsme rušit koncerty. Tony nasedl na Smíchově do zápaďáckého rychlíku Praha–Dortmund, který stavěl až rovnou v Plzni, a ve vlaku si koupil ameriky a plechovkový pivo, což byla asi tak desetina jeho platu. Druhej den byl zpátky. „Jak se ti to povedlo?“ „Šel jsem za doktorem a řval jsem na něj, že tady prostě nebudu. Vyděsil se a poslal mě domů.“

 

Zavináč na loket 

Tony se samozřejmě nepředře a pracuje jen tehdy, když je to nutné, což je zřejmě výsada geniálních lidí. Když jsme zkoušeli v roce 1993 na první desku bez Iva Pospíšila, chystali jsme se už za pár dní do studia s novou deskou No Parking a Tonymu pořád chyběla více než polovina všech textů. Zkoušeli jsme tehdy na Petynce a on trávil celé léto na nedalekém stejnojmenném koupališti (kulisáci měli divadelní prázdniny), kde vydatně konzumoval pivo. Když už jsme byli vydatně nervózní, vyrazil Tony na zkoušku s kusem papíru. Naprostou většinu textů na novou desku napsal na koupališti za jedno odpoledne.

Tony je člověk neuvěřitelně všímavej, s citem pro detail. Na americkém státním svátku po revoluci byly v jednohubkách miniaturní americké vlaječky. Přivezl jsem je Tonymu a ten na těch pidipárátkách objevil nápis „Made in China“. 

S Tonym je bezpočet historek. Například jednou vletěla do otevřeného okna našeho mikrobusu vosa a píchla Tonyho někde u lokte. Když jsme pak zastavili u motorestu, kde si lidé nabírali jídlo na tác, vzal si Tony z misky zavináč, obtočil si ho kolem ruky, a když vystál frontu u pokladny, ukázal si na loket a pravil: „Jeden zavináč.“ Když se pokladní zatvářila překvapeně, dodal: „No co, píchla mě vosa, ne?“ 

V dobách intenzivního popíjení trávil Tony dlouhé noci v barech Paláce Akropolis, jednou ho ochranka nechala přenocovat ve velkém sále, kde zůstal zamčen. Spal na červené kožené lenošce, přikrytý druhou červenou lenoškou, ze které trčely nohy nahoru jako z ježka. „No co, byla mi v noci zima,“ pravil Tony. S alkoholem u frontmanů je to potíž. Kytarista odehraje koncert i v depresi, i když se mu zrovna nechce, nějak to zvládne. Když se nechtělo frontmanovi, musel to zkrátka něčím přebít.

Už devět let je Tony přísnej abstinent. Když začal abstinovat, nejprve mlčel a byl zakřiklej, pak se ale normálně rozveselil a dnes už zase tančí svým mimorytmickým stylem pomateného motýla. Kapela hraje a jezdí a za těch třicet šest let, co v ní Tony zpívá, se ani na měsíc nezastavila. Nerozpadla se, aby se za rok dala dohromady, nebrala si nikdy oddechový čas.

V žádné televizní nebo rozhlasové show ale Garage ani neuvidíte, ani neuslyšíte. Kapela se nikam necpala za komunismu, ani se nikam necpala, když komunismus skončil… •

 

Autor (1965) je hudebník, v Garáži začal hrát v roce 1985. Signatář Charty 77, po Listopadu pracoval v médiích, například v týdeníku Respekt. Nyní je předsedou správní rady Institutu pro politiku a společnost, think-tanku blízkého hnutí ANO. S Tonym Ducháčkem hraje už dvaatřicet let.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat