Příběh

Jaroslav Kulhavý: Osamělý jezdec s dobrou hlavou

03 / 05 / 2018

Vyhrál všechno, co se vyhrát dá, od olympiády po nejtěžší etapový závod. Dál najíždí stovky hodin podle plánu, který si sám píše, a z kola sleze maximálně na dva týdny v roce. Výhry totiž zatím Jaroslava Kulhavého rozhodně neomrzely. Odemykáme profil jednoho z hlavních favoritů Světového poháru bikerů, který se jede tento víkend v Novém Městě na Moravě.

Vyhrál všechno, co se vyhrát dá, od olympiády po nejtěžší etapový závod. Dál najíždí stovky hodin podle plánu, který si sám píše, a z kola sleze maximálně na dva týdny v roce. Výhry totiž zatím Jaroslava Kulhavého rozhodně neomrzely. Odemykáme profil jednoho z hlavních favoritů Světového poháru bikerů, který se jede tento víkend v Novém Městě na Moravě.

Když jde Jaroslav Kulhavý do práce, jednoduše nasedne před domem v Čeladné na kolo. Hlavní pracovní šichta mu začíná denně kolem desáté a trvá zhruba čtyři hodiny. Za tu dobu ujede buď kolem sto dvaceti kilometrů na silnici, nebo nějakých sedmdesát osmdesát v terénu. Taková porce je ukrutná, i kdyby ji měl člověk jet jednou za týden, ale nejlepší český biker si to dává každý den. Mimo závodní sezonu takhle trénuje šestkrát týdně, v sezoně pak mezi cestami na závody.

„Upravuji to i podle počasí. Když vím, že bude ráno pršet a odpoledne má být hezky, nepojedu zbytečně ráno do deště. Obvykle ale vyjíždím v těch deset. Někdy jsou ty čtyři hodiny ve stabilním tempu, jindy tam mám úseky s velkou intenzitou, záleží na tom, co mám zrovna v tréninkovém plánu,“ vypráví Jaroslav Kulhavý u lehkého oběda chvíli poté, co slezl z kola a převlékl se do civilu. Působí přitom naprosto svěžím dojmem a opravdu byste nehádali, že zrovna odjel čtyři hodiny po beskydských kopcích. „Odpoledne pak mívám ještě nějakou druhou fázi, běh, plavání nebo regeneraci,“ popisuje cyklista svou denní rutinu. 

Tréninkový plán si už od nějakých dvaceti let dělá sám. Spolupracuje s reprezentačním trenérem Viktorem Zapletalem, ale s ním řeší spíše rozpis závodů, termíny zimních soustředění v teple a jiné dlouhodobé záležitosti. Další důležitý člověk je biochemik Emil Bolek, který Jaroslavovi dělá testy. „Před závodem a po závodě mi odebere krev, měří zejména laktáty, ale i další metabolity v krvi. Z výsledků je pak vidět, jak na tom organismus je. A podle toho se pak upravuje třeba tréninková intenzita,“ popisuje cyklista. Emil Bolek je velmi uznávanou kapacitou v oboru, pracoval s lyžařkou Kateřinou Neumannovou, později s veslaři Synkem a Knapkovou a stará se i o český biatlonový tým. „Několikrát do roka také děláme testy, které ukazují, jak na tom jsem třeba v porovnání se stejným obdobím v minulém roce. Protože pocit je jedna věc, ale druhá jsou pak konkrétní čísla a data, o která se můžu opřít,“ říká Kulhavý.

Cyklistika na horských kolech je ve srovnání s tou klasickou silniční, jakou známe třeba z Tour de France, mnohem individuálnější sport. A to jak při závodech, kde nejsou žádné týmy, které by jely na svého lídra, tak i při tréninku. Tým Specialized Racing, za který už léta jezdí Jaroslav Kulhavý, má závodníky a závodnice z celé planety. „Máme tam borce, kteří závodí v USA nebo v Jižní Africe a na Novém Zélandu, kde je sezona během naší zimy, takže jsme v průběhu roku v jiném rytmu,“ vysvětluje Jaroslav, proč je představa společných tréninků nereálná. „To se spíš domlouváme na národní úrovni,“ říká. V Dukle, jejímž je členem, je několik reprezentantů, proto na zimní pobyty na Mallorce, kde se najíždějí na silnici velké porce kilometrů před sezonou, vyrážejí společně. „Jezdí se kolem šesti hodin denně. A je fajn, když při tom člověk může s někým prohodit slovo. Rubat do toho sám celé dny je psychicky docela náročné.“

 

Vyhrajeme pro Burryho

Závodníci nejprve v tréninku pracují na vytrvalosti a pak teprve přidávají více a více tréninků na rychlost. Proto se do závodního kalendáře v onom vytrvalostním období Jaroslavu Kulhavému dobře hodil březnový etapový závod dvojic Cape Epic, který se jezdí v Jižní Africe. Osmidenní závod letos obsahoval 653 kilometrů v těžkém terénu a Kulhavý jej ve dvojici s Američanem Howardem Grottsem vyhrál. Pro českého závodníka to bylo třetí vítězství při čtvrté účasti, vyhrál i v letech 2013 a 2015, loni skončil druhý. Ve všech třech minulých případech byl jeho partnerem Švýcar Christoph Sauser, jedna z legend tohoto závodu.

Poprvé je dohromady svedla tragédie. Christoph Sauser vyhrál Cape Epic v letech 2011 a 2012 spolu s Jihoafričanem Burrym Standerem. Stander byl špičkový cyklista, na londýnské olympiádě, kterou Kulhavý vyhrál, skončil pátý. Při tréninku na pláži Shell Beach na jihu země srazil Standera 3. ledna 2013 taxík a cyklista zraněním podlehl. 

Christoph Sauser se proto obrátil na kolegu z týmu Specialized Kulhavého, aby se k němu přidal a společně „vyhráli pro Burryho“. „Já jsem počítal s tím, že někdy Cape Epic pojedu, ale až v nějakých dalších letech,“ vzpomíná český biker. „Kvůli té tragédii to bylo celé hodně narychlo.“

Pro Burryho nakonec skutečně vyhráli. Jihoafrické noviny tehdy vzletně psaly o tom, že „na trati jeli dva muži se silou tří“. Tímhle emotivním vítězstvím začal vztah Jaroslava Kulhavého a slavného etapového závodu. „Já byl tehdy začátečník a jen jsem dělal, co mi řekl Christoph. Kdy vstát, co vzít s sebou, jak odpočívat, kdy jet naplno. Zkušenosti zrovna v tomhle závodě hodně pomáhají,“ líčí český cyklista. Letos byl poprvé v roli zkušenějšího borce on. Američan Grotts si atmosféru závodu prvně osahal loni a letos už jel ve dvojici s ambicemi na vítězství. 

Na první pohled jsou s Kulhavým velmi nesourodá dvojice, maličký Američan vypadá na stupních vítězů vedle vytáhlého Čecha jako mladší bráška. Ale na trati jim to spolu fungovalo bezvadně. 

Cape Epic je přitom mezi mountain bikery velmi uznávaný. „Mně hodně vyhovuje, protože jsem vždycky byl spíše vytrvalostní typ,“ říká Jaroslav Kulhavý, ale hned dodává: „Jenže závodím v olympijské disciplíně, takže je klíčové, abych se připravil na klasické závody v cross country, které trvají hodinu a půl a kde je důležitá okamžitá rychlost.“

 

Zlatá sekunda

Jaroslav startoval už na čtyřech olympijských závodech. Poprvé jel jako devatenáctiletý mladík v Aténách v roce 2004, kam přijel jako juniorský mistr světa i Evropy z předcházejícího roku. Aténský závod nakonec po defektu nedokončil. V Pekingu o čtyři roky později dojel osmnáctý, což v té době bylo historicky nejlepší umístění českého bikera v olympijském závodu.

Vrchol přišel v roce 2012 na londýnské olympiádě. O rok dříve se Kulhavý stal mistrem světa i celkovým vítězem světového poháru a na tratích byl téměř neporazitelný. V průběhu roku 2012 se však začala karta obracet a v závodech světového poháru nad ním začínal mít navrch jeho věčný soupeř Nino Schurter ze Švýcarska. Spolu s ním a ještě s Italem Fontanou vjížděli na čele do posledního kola olympijského závodu v Londýně. Fontana po problému se sedlem nestíhal držet tempo nejlepší dvojice. Jaroslav pak ve stoupání těsně před cílem zaútočil, Schurtera předjel a zpět před sebe už ho nepustil. Vyhrál olympijský závod o jednu jedinou vteřinu před největším soupeřem, a dosáhl tak na absolutní vrchol, kam se může sportovec v jeho disciplíně dostat.

V roce 2016 na olympijských hrách v Rio de Janeiru ujeli Schurter s Kulhavým ostatním jezdcům už ve třetím kole ze sedmi. Kulhavý, který si v březnu toho roku zlomil ruku, rozhodně nejel na olympiádu jako jeden z favoritů na medaili. V závodě samém ale spolu se Švýcarem zbytek pole výrazně převyšovali. V předposledním kole zaútočil Nino Schurter a českému závodníkovi odjel. Jaroslav Kulhavý si ale dál držel náskok před ostatními soupeři a dojel si pro stříbro. 

Ptám se ho, jestli závodníka může těšit stříbrná medaile z olympiády, když už měl předtím jednou zlatou. „Na mistrovství světa, které se jezdí každý rok, by to tak možná nebylo, ale na olympiádě je každá medaile skvělá. A pro mne měla po sezoně se zraněním velikou hodnotu. Opravdu jsem měl ze stříbra velkou radost,“ říká Jaroslav Kulhavý. Takže by vás těšil za dva roky v Tokiu i bronz, snažím se ho trochu popíchnout. „Možná,“ odpoví, „ale já jdu do každého závodu s tím, že chci vyhrát. Takže pokud budu na startu, budu chtít vyhrát i v Tokiu.“

 

Cesta na světovou úroveň

Na kole jezdil pozdější olympijský šampion už od dětství doma v Ústí nad Orlicí. Příbuzní vzpomínají, jak si někdy v necelých deseti letech za peníze určené na obědy do školní jídelny koupil první pořádnou přehazovačku. Závodit začal v roce 1996, když mu bylo jedenáct. Od mládí vynikal a už jako žák a dorostenec porážel dospělé jezdce. Ale že by se mohl jednou stát profesionálním cyklistou, ho nenapadlo.

„Od dětství mě to bavilo. Vyhrával jsem, časem jsem viděl, že občas můžu i něco vyhrát, kolo nebo materiál, později v juniorech i nějaké peníze. Ale až do doby, než jsem se blížil k maturitě a přecházel jsem z juniorů do dospělé kategorie Elite, jsem o tom, že bych se ježděním živil, nijak moc nepřemýšlel. Věděl jsem, že budu závodit, ale ne, jestli si tím něco vydělám. To, že vyhrajete něco v juniorech, ještě neznamená, že vám pak dá někdo výplatu v elitní kategorii,“ říká Kulhavý.

Mezi dospělými vyrazil nejprve do Itálie do velké stáje Siemens mobile Cannondale, kde byl domluven, že bude první rok jezdit zadarmo a následně dostane smlouvu. Z Itálie se ale poměrně rychle vrátil. „Byl to první přestup českého závodníka do tak velké stáje a moc se nepovedl. Hlavně ze strany klubu, který mě tam předával, kdy si někteří lidé chtěli udělat jméno na tom, že byli u velkého přestupu, a já to odnesl na domluvených podmínkách. A nakonec ani ve stáji nesplnili to, co slíbili na druhý rok, a tak jsem si řekl, že to nemá cenu, a vrátil se,“ říká.

V Česku pak pro Kulhavého vznikl speciální tým okolo manažera Jaroslava Žitného. Učili se společně za pochodu: jak dělat správné tréninky, jak fungovat na závodech. „Byla to pro mě velmi cenná zkušenost, naučil jsem se poznávat, co potřebuji, jak se mám připravovat. Byl to velký rozdíl oproti velkým týmům, kde je kolem závodníka pět lidí, kteří mu říkají, takhle jezdi, tohle jez, tohle nejez…,“ vzpomíná Kulhavý, jak společně s Žitným a dalšími došli až ke zlomovému roku 2010. Tehdy se začal dostávat na stupně vítězů ve světovém poháru, skončil druhý na mistrovství světa. Už v té době jezdil na kolech Specialized a tehdejší šéf českého zastoupení značky Zdeněk Löffelmann se podílel i na tom, že od další sezony Jaroslav zamířil do globálního týmu Specialized Racing. Od té doby je také Löffelmann jeho agentem. A do stáje Jaroslava Žitného po Kulhavém nastoupili další reprezentanti, Jan Škarnitzl a mladá a velmi nadějná Jana Czeczinkarová.

 

Samostatný hospodář

Technicky vzato není Jaroslav Kulhavý zaměstnancem své stáje, ale samostatným podnikatelem. „Se stájí máme smlouvu o propagaci značky,“ vysvětluje Kulhavý. Její součástí je to, jaké závody na světové úrovni absolvuje, dává také značce zpětnou vazbu, a podílí se tím na vývoji kol. Patří sem i mediální výstupy, sponzorské aktivity.

„Smlouva se stájí představuje asi sedmdesát procent mého příjmu. Ale to je dáno tím, že mi po vítězství na olympiádě přibyli i významní čeští partneři. Do té doby jsem byl závislý na příjmu od stáje,“ říká Kulhavý. Aktuální smlouvu uzavřel na konci roku 2016 s platem na dva roky, tedy do konce letošní sezony. Pak se bude řešit další pokračování, které by v případě dohody nejspíše bylo až do olympijské sezony 2020. Sám Kulhavý říká, že by chtěl u týmu zůstat, protože mu spolupráce vyhovuje. Podobně velkých stájí je ve světovém pelotonu zhruba pět, pak existují i další menší, které by ale také mohly uzavřít smlouvu s jednou velkou hvězdou. Podobně jako to udělala v silniční cyklistice německá Bora s trojnásobným mistrem světa Peterem Saganem.

Mezi českými partnery Jaroslava Kulhavého jsou vedle armádního sportovního střediska Dukla například i stavební firma Strabag nebo výrobce výživových doplňků Nutrend. Kulhavý je také ambasadorem značky Maserati pro tuzemského prodejce Scuderia Praha. S italskou automobilkou se dal dohromady, když skončila jeho spolupráce se Seatem. „Zrovna hledali ambasadora značky, a tak to takhle vyšlo,“ popisuje, že nejdříve jezdil se sporťákem Ghibli a nyní má první SUV v historii Maserati s názvem Levante. „Líp se mi tam vejde pracovní nářadí,“ směje se, když jeho bicykl jen po sundání předního kola mizí v zadních dveřích černého auta s podpisem cyklisty a duhovými barvami mistra světa na boku.

Dalo by se vrcholově jezdit i bez smlouvy s velkou stájí? ptám se. „Podle mě dalo, ale bylo by to samozřejmě těžší. Finančně i co se materiálu týče,“ odpovídá Jaroslav. Jen pro představu, čisté náklady na sezonu, tedy na kola, další techniku, cestování, soustředění a podobně, činí dva a půl až tři miliony korun. A k tomu je pak samozřejmě potřeba přičíst také nějaký osobní výdělek cyklisty.

Na odměnách ze závodů se dají taktéž vydělat nějaké peníze. Ale ve srovnání s jinými sporty i s celkovými náklady na sezonu jsou docela malé. Vítěz závodu světového poháru si po navýšení, které přišlo právě od této sezony, vydělá 3 750 eur. Vítěz mistrovství světa 5 000 eur a celkový vítěz celého světového poháru 10 000 eur. Jistě, nejsou to peníze k zahození, ale zbohatnout se na nich asi nedá, i když je člověk v té nejužší špičce. „Ti nejlepší jezdci mají většinou nějaké bonusy za výsledky ve smlouvě se svou stájí a bývají to o něco větší peníze, než jsou prize money od pořadatelů závodů,“ popisuje Jaroslav Kulhavý, jak jsou jezdci finančně zainteresováni na výsledcích.

 

Dva (?) týdny bez kola

Pro peníze se ale tenhle sport zcela jistě nedělá. Poměr dřiny v přípravě a perspektivního výdělku je u horských kol zřejmě jeden z nejméně výhodných. Ani dlouhá dovolená k téhle profesi nepatří. 

Sezona končí kolem poloviny října a ve druhé polovině listopadu už se začínají najíždět kilometry v přípravě na další rok. „Někdo mívá tak pět týdnů bez kola, já většinou dva, a pak už začnu pomalu něco dělat,“ vypráví Jaroslav. Jeho vyprávění později poněkud koriguje sympatická manželka Denisa. „Dva týdny? Ale kdepak. Po týdnu už je nervózní, začne se prohlížet, jestli mu někde nepřibývá tuk, a musí na kolo aspoň na chvíli,“ směje se dívka, ze které se loni na podzim stala paní Kulhavá. Společně už několik let pendlují mezi Prahou, Ústím nad Orlicí a Čeladnou v Beskydech. „Beskydy jsou skvělé na trénink,“ říká Jaroslav, „doma v Ústí jsem to měl čtyřicet kilometrů do Orlických hor, což bylo taky fajn. Ale tady mám ty kopce hned.“ Už v dobách, kdy na závody jezdil z rodného Ústí, byl známý tím, že na start vždycky dorazí na poslední chvíli. V pelotonu se pro podobné opozdilce uchytil výraz „jezdit na Kulháče“. „To mě nepřešlo dodnes, na světové poháry takhle nejezdím, ale na ostatní závody asi pořád ano,“ směje se. „Jenže Christoph Sauser byl ještě horší. Na Cape Epic už byli vždycky všichni na startu, a on se ještě pořád batolil u karavanu.“

 

Mít to v hlavě

Na těch velkých závodech, kam i Jaroslav Kulhavý jezdí včas, už léta kraluje takzvaná „velká trojka“. Julien Absalon z Francie, Nino Schurter ze Švýcarska a právě český závodník. Absalon vyhrál olympiády v Aténách (2004) a Pekingu (2008), Kulhavý v Londýně (2012) a Schurter v Riu de Janeiru (2016). Od roku 2006 nevyhrál celkové pořadí světového poháru nikdo jiný než jeden z této trojice. Velmi podobné, se dvěma výjimkami, je to i v případě mistrovství světa. Tři velcí soupeři, kteří se neustále potkávají a stále zápolí o čest, slávu a velké tituly. Jaké mezi nimi panují vztahy?

„Řekl bych, že je mám podobné jako s těmi na čtvrtém, osmém nebo patnáctém místě. S někým si sednete víc, s někým méně, ale to vyplývá spíše z povah, třeba i národních. Španělé jsou nějací, Švýcaři zase jiní. Ale jsme malý sport, takže se všichni známe a o všem se spolu bavíme. Na trati si samozřejmě nic nedarujeme a chceme jeden druhého porazit, ale mimo závod máme normální dobré vztahy,“ říká český biker o svých největších soupeřích. „Jasně že se občas trochu popíchneme před závody přes média, ale to k tomu patří.“

Julien Absalon je z trojice nejstarší, letos v srpnu oslaví osmatřicáté narozeniny, v kariéře však hodlá pokračovat minimálně do příštího roku. Ani Kulhavý se Schurterem už nejsou žádní zelenáči. Českému cyklistovi je třiatřicet a jeho švýcarskému rivalovi bude teď v květnu třicet dva let. Proč se zatím nenalezli mladí přemožitelé?

„Řada z nich má dobrý potenciál. Ale vyhrávat je těžké. Já jsem přesvědčen, že závody se vyhrávají v hlavě. Musíte mít mentalitu vítěze, nezaleknout se v té nejdůležitější chvíli a jít si pro vítězství. Zní to jednoduše, ale řada závodníků, i těch špičkových, právě na tohle naráží,“ je přesvědčen Jaroslav Kulhavý.

„Hlava“, tedy přesněji ztráta víry ve vlastní schopnosti nebo motivace k dalšímu tvrdému tréninku, je vedle tělesného opotřebení podle něj také důvodem, proč sportovci končí svou kariéru. K tomu se český biker zatím rozhodně nechystá, i když má docela dobře rozmyšleno, co by chtěl dělat, až jednou dojezdí. Připouští, že i on měl, zejména po zraněních, občas slabší chvilky. Ovšem odhodlání dál se prát o nejlepší místa a velké medaile je z něj jasně cítit. 

Protože hlavu, tu má Jaroslav Kulhavý rozhodně dobrou.

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat