Reportáž

Západní Sahara: V ďáblově zahradě

23 / 04 / 2018

Zatímco Evropa slavila na konci osmdesátých let pád železné opony, v Africe byla dokončena 2700 kilometrů dlouhá písečná bariéra lemovaná nejdelším minovým polem na světě. Tato stavba je dnes mementem vyostřených pozic a zamrzlého referenda o budoucnosti území, které nemilosrdně protíná – Západní Sahary.

Zatímco Evropa slavila na konci osmdesátých let pád železné opony, v Africe byla dokončena 2700 kilometrů dlouhá písečná bariéra lemovaná nejdelším minovým polem na světě. Tato stavba je dnes mementem vyostřených pozic a zamrzlého referenda o budoucnosti území, které nemilosrdně protíná – Západní Sahary.

Místo děje: Saharská arabská demokratická republika (SADR) na jihu Alžírska. Sedíme v klimatizované místnosti organizace SMACO, před námi visí ortofotomapy. Na stole vedle zneškodněné miny české výroby chladne čaj a vysoký muž, říkejme mu Bidi, ukazuje fotky. „Ta zeď byla reakcí na naše partyzánské výpady, kterým se Maročané během války nedokázali bránit. Ten nápad jim vnukli izraelští konzultanti, kteří krále přesvědčili, že jedinou cestou k udržení dobytého území je totální militarizace hranice.“

Bývalý voják a jeho kolegové nyní z administrativního centra SADR v Rabouni, což je jeden ze šesti kempů pro bezmála 200 tisíc uprchlíků, řídí čištění minových polí. Ptáme se na čísla. Organizace SMACO za čtyři roky zneškodnila z odhadovaných sedm milionů kusů munice pouhých sedm tisíc. „Nikdo s jistotou neví, kolik tam toho je. Maroko nekoordinuje s OSN, natož s námi. A proč taky, je to součástí jejich plánu, jak nás všechny pomalu usmažit v poušti,“ pousměje se Bidi hořce. Činnost organizace ještě komplikují občasné přívalové deště, které do vyschlých říčních koryt svádí nevybuchlé miny. Taková místa nakrátko rozkvetou, tím přilákají kozy a jejich pastevce – kočovné Sahařany, jež odmítají nárok na humanitární pomoc podmíněnou životem v táborech v Alžírsku. Mnozí tak za pobyt v takzvaném Osvobozeném teritoriu – území na východ od bariéry – platí životem.

5ad1ca969c40c8d48fd30571 MEDIA_ITEM image
V rádiu. Hospodaření s vodou, sociální a environmentální otázky – tak zní zadání pro dvě reportérky a jejich technický tým.

Příběhy o padesáti letech utrpení může vyprávět již třetí generace uprchlíků z války o Západní Saharu. Ta vypukla v roce 1975 mezi Marokem a národně-osvobozeneckou frontou Polisario (viz. rámeček Vize Velkého Maroka a současnost). Jádro sporu však není dodnes uspokojivě vyřešeno, a to i přesto, že podle rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu mají tito původní obyvatelé Západní Sahary nezcizitelné právo na ustanovení vlastního státu. Vítejte v poslední kolonii Afriky, jíž se přezdívá „ďáblova zahrada“. 

 

Vyhlídky na spravedlnost

Dakhla má dvě tváře. Tou jednou je úsměv přístavního městečka s výnosným rybolovem a rozvíjejícím se turismem. Ústřice, windsurfing a písčité pláže čekají na objevení zmlsanými světoběžníky, kteří o Západní Sahaře dosud neslyšeli. Dakhla je ale také jméno nejvýchodněji položeného tábora v Alžírsku, kde žijí ti, kteří byli nuceni pobřeží Atlantiku opustit. Prostředky, s nimiž tu Sahařané žijí, jsou mírně řečeno skromné – každá z institucí operuje v režimu chronického nedostatku.

V roce 2015 postihly Dakhlu vytrvalé deště, které zničily domy z nepálených cihel téměř tisícovce rodin. I když byl guvernér Salek Hasana s podporou UNHCR schopen rychle reagovat a poskytnout stavební materiál na obnovu, polovina lidí se odstěhovala. Výsledkem jsou prázdné ruiny. Uprostřed této scenérie jsme mluvili se dvěma muži středního věku, tím prvním byl vedoucí místní rozhlasové stanice, který nechtěl uvést své jméno. „Každý je připraven na válku, protože co nám vzali silou, může být vráceno pouze silou. Raději proměníme tohle místo v hrob, než abychom se vzdali a odešli.“ S odhodláním porušit příměří z roku 1991 a vrátit se k vojenskému řešení  se setkáváme opakovaně. Šoková terapie má být odpovědí na mizivý zájem médií a pasivitu OSN ve věci uspořádání referenda o budoucnosti Západní Sahary. Týž den nás čeká ještě audience u guvernéra Saleka Hasany. Ten násilí odmítá a prohlašuje: „Pod palbou by mělo být svědomí bohatých zemí, které dnes z obchodu se zdroji Západní Sahary ilegálně prosperují.“ Nemá na mysli zdejší ústřice na evropských stolech, ale především globálně významné zásoby fosfátu, které využívá zemědělství vyspělých zemí. „Je zřejmé, že Maroko nemá na uspořádání referenda žádný zájem. Naopak. S podporou Francie a Španělska hraje marocký král o čas,“ upozorňuje guvernér. 

5ad1cac89c40c8d48fd30603 MEDIA_ITEM image
A příště? Tato momentka je sice nevinná, nicméně vzbuzuje otázku: jak se přiblížit řešení konfliktu a vyhnout se plíživé radikalizaci mládeže?

Z pohledu tohoto politika je i přesto třeba v diplomatickém tlaku vytrvat a soustředit se na nové tváře – Horsta Köhlera, bývalého prezidenta Německa a zvláštního zmocněnce OSN, dále Antónia Guterrese, nového generálního tajemníka OSN, který se v minulosti zasadil například o nezávislost okupovaného Východního Timoru, a také francouzského prezidenta Emmanuela Macrona (vzhledem ke spojenectví s Marokem). „Ať už půjde o integraci, autonomii v rámci Maroka, nebo samostatný stát, referendum je demokratickým řešením a toho je třeba se držet,“ uzavírá guvernér Hasana. 

 

Na samotce

„Jsme na ně hrdí. Jsme hrdí, protože odpovídají na mocné výpady jednotně a nezdolně. Budeme s nimi až do dne, kdy věznění získají zpět svou svobodu a celý náš národ nezávislost!“ hřímá za ohlušujícího skandování sloganů starosta uprchlického tábora Laayoune Mohammad Beisat. Jeho závěrečné věty směřují k uším již zmíněného Horsta Köhlera: „Požadujeme, aby se mise na Západní Sahaře konečně začala věnovat i ochraně lidských práv!“ 

Když Beisat sestupuje z pódia mezi špalíry seřazených dětí, objímají ho starší muži odění v dara‘a – beduínském blankytně modrém oděvu. Situace lidí vězněných v Marokem kontrolované části Západní Sahary se jich osobně dotýká. Ať už jako bratrů a otců, kteří nemohou navštěvovat své příbuzné, nebo jako válečných veteránů, kteří se musí v pouštní pasti vypořádávat s padesáti stupňovými horky. Z pohledu monarchie jsou však Sahařané separatisty narušujícími celistvost území, jež se nazývá Jižní provincie. Podle stanoviska Polisaria, ale i značné části mezinárodní komunity, je Maroko okupantem Západní Sahary, který systematicky a podle etnického klíče diskriminuje ty, jež právo na budoucnost uvnitř vlastního státu veřejně připomínají. Liisa Malkii, antropoložka Stanfordské univerzity, k tomu nabízí zajímavý vhled, když říká, že nelze o uprchlících uvažovat jako o lidech bez kultury, historie, či kolektivní identity, ale že právě ona intenzivní zkušenost „bytí uprchlíkem“ – nedobrovolné opuštění životního prostoru v důsledku jeho destabilizace – tvoří základ pro velmi silnou identitu novou. V případě Západní Sahary je tak pro strategii sjednocení těch, kteří byli nuceni uprchnout do Alžírska, s těmi, kteří zůstali na Marokem kontrolovaném území, zásadní udržovat exilové stigma živé a neustále ho připomínat.

Střih, duben 2018. Situace devatenácti politických vězňů odsouzených za organizaci „protimarockých“ demonstrací známých jako Gdeim Izik se i přes intervence Amnesty International nemění. Vězněni na dvacet, třicet let a někteří i na doživotí, zůstávají rozděleni, bez kontaktu s rodinami. Část z nich byla mučena v takzvaných rakvích – boxech bez oken a světla. Jiní se  rozhodli pro hladovku a jejich zdraví se rychle zhoršuje.

5ad1cab39c40c8d48fd305c5 MEDIA_ITEM image
Před výukou. Autor článku se připojuje ke studentům arabštiny. Příštích šest hodin ho čeká souboj s horkem a arabskou abecedou.

 

Vize Velkého Maroka a současnost
 
Pohled do historie takzvané Španělské Sahary ukazuje, že na obranu před španělskými okupanty uzavírala část arabsko-berberských kočovných kmenů v letech 1884 – 1975 přechodné aliance s marockými králi. S ústupem španělského režimu generála Franka pak království využilo tento fakt jako záminku naplnění vize Velkého Maroka. Ve stejném období již potomci původních kmenů formovali Frontu Polisario s cílem realizovat své právo na sebeurčení. Emancipační ideály tak stály proti expanzivním ambicím severního souseda.
Výsledkem byly události roku 1975, kdy marocký král přesídlením bezmála 300 tisíc obyvatel bývalou Španělskou Saharu anektoval a Polisario zareagovalo vyhlášením Saharské arabské demokratické republiky (SADR). Následovalo patnáct let guerillové války v poušti, která přešla v roce 1991 podpisem příměří do studené fáze. Následovalo zřízení mise OSN pro uspořádání referenda o budoucnosti Západní Sahary – MINURSO. K tomu však dodnes nedošlo, a to i vlivem působení Maroka, Francie a Španělska v Radě bezpečnosti OSN.



Autor je sociální antropolog a vizuální etnograf. Se Sahařany žil jeden měsíc jako účastník „solidarity exchange“ programu.

 

Rozsáhlou fotogalerii si můžete prohlédnout zde.

Galerie (14) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat