Rozhovor

Jiří Strach: Svoboda není právo bezuzdně lhát

10 / 12 / 2017

Jeho pohádka Anděl Páně 2 zbořila rekordy v tržbách kin a dostala se do hlavního programu pro letošní Štědrý večer. Režisér Jiří Strach v ní vypráví milý a laskavý příběh o odpouštění. Realita, ve které žijeme, už podle něj tak milá a laskavá není. „Pán Bůh si nás zkouší a je na nás, zda dovedeme obstát,“ říká.

Jeho pohádka Anděl Páně 2 zbořila rekordy v tržbách kin a dostala se do hlavního programu pro letošní Štědrý večer. Režisér Jiří Strach v ní vypráví milý a laskavý příběh o odpouštění. Realita, ve které žijeme, už podle něj tak milá a laskavá není. „Pán Bůh si nás zkouší a je na nás, zda dovedeme obstát,“ říká.

Může být režisér u filmu, který vidělo hodně přes milion diváků v kinech, ještě nervózní z toho, jak lidé přijmou jeho pohádku na Štědrý den?

Může a já napjatý z reakcí bývám. Ale v tomhle případě je přece jen film prověřený rokem v kinech, a tak by mohla být ta nervozita menší.

 

Roste, nebo klesá nervozita s postupujícím věkem a zkušenostmi?

Mládí bývá odvážnější. Když jsem dělal svůj druhý televizní film, jmenoval se Na zámku, bylo mi čtyřiadvacet a režíroval jsem Josefa Somra a Janu Hlaváčovou.

 

Jaké to bylo?

S odstupem si říkám, že poměrně drzé. Moje velká výhoda byla v tom, že jsem coby dětský herec měl odkoukáno, jak se Kachyňa chová k Hrušínskému, jak se Otakar Vávra chová k hercům. A podobně, jako se děti v cizojazyčném prostředí naučí třeba anglicky, já se na těch placech naučil „filmařsky“. 

 

Stalo se někdy, že jste byl přijetím svého filmu zklamaný?

To byl třeba Santiniho jazyk podle románu Miloše Urbana, což rozhodně není žádná plážová literatura. Snažil jsem se udělat film, který má spoustu symbolik a skrytých významů a je zabalený do žánru mysteriózního thrilleru. A lidi se s tím nějak nepotkali.

 

Opravdu jste po filmu Vrásky z lásky vážně přemýšlel, že byste pověsil řemeslo na hřebík a šel studovat psychologii?

Vážně ano. Já v tom tehdy i přišel o peníze, protože jsem se stal koproducentem. Hodně jsem věřil, že film, ve kterém se po letech znovu herecky sejdou Radovan Brzobohatý a Jiřina Bohdalová, bude fungovat. Ale nestalo se, mezi lidmi se rozkřiklo, že „je to film o důchodcích“, a tak nechodili. To zklamání tehdy bylo vážně silné. Čas to samozřejmě zahojil, uvědomil jsem si, že v reprízách tu budou Vrásky z lásky ještě dlouho.

 

Jsou reprízy pro režiséra důležité?

Pro mě ano. Snažím se všechny filmy i televizní série dělat tak, aby měly dlouhé trvání a mohly se dávat opakovaně. Podle toho si taky volím témata, nechtěl bych točit něco, co nemůže oslovit diváky i za deset let. Kdyby mi dal někdo vybrat, jestli bych chtěl radši větší honorář za natočení, nebo lepší procento z repríz, vybral bych vždycky ty reprízy. Právě proto, že chci dělat filmy s dlouhou trvanlivostí.

 

Při větším počtu repríz to může být i finančně zajímavé.

Aby to tak bylo, musí člověk točit poctivě. Televize pak může po těch filmech bez uzardění sáhnout do archivu i po letech. Proto mě baví hledat věci, které mají nějaký delší přesah, buď příběhový, nebo tematický. Třeba Operace Silver A, což je drama z války a zároveň silný příběh, který by mohl být zasazen klidně i do války třicetileté. To se pak dá vysílat dlouho. A stejnou touhu jsem měl i u Anděla Páně 2.

 

Jste jako režisér finančně zainteresovaný na návštěvnosti Anděla Páně 2 v kinech?

Jsem. Měl jsem garantovaný základní honorář za vytvoření filmu, další příjem se pak odvíjí právě od tržeb ze vstupného. Ale největší radost mám z toho, že lidi na Anděla dvojku chodí, i když to není žádná prvoplánová a přisprostlá řachanda. Jsem rád kvůli sobě, ale i proto, že je to dobrá zpráva o divácích. 

 

O jednoduchých řachandách se traduje, že jsou nejúspěšnější, ale v žebříčcích návštěvnosti na těch úplně prvních místech nejsou.

Mnohem výš jsou třeba filmy jako Vratné lahve, Kolja či právě ten náš Anděl. Pro tvůrce je tohle dobrá zpráva, že mohou brát diváky jako partnery a nemusejí se zabývat tím, jak by jim podlézali nějakými prostinkými fóry a sprostými slovy. Mohou pracovat i s jemnějším a nadčasovým humorem.

 

Nějaké aktuální vtípky se ale najdou i v Andělovi. Třeba „párek je hostie nové doby“…

To je samozřejmě podprahově trošku Kostelecká uzeninka. Teď si to lidi najdou, ale za deset let, až už to aktuální nebude, tam ta věta zůstane, lidi ji přejdou a nebude z toho nijak trčet.

 

Od koho vlastně vyšel první podnět točit druhý díl Anděla Páně?

V tomhle případě to šlo asi nejvíce od České televize. První Anděl Páně se zabydlel ve vánočním programu, dávají ho poslední léta vždy pravidelně 23. prosince večer. Jen jednou v posledních letech v tomhle termínu nebyl, a to v roce 2011, kdy zemřel Václav Havel. Protože si ale i tak diváci o Anděla psali, zařadila ho televize někdy těsně po svátcích. Teď přibude druhý Anděl a půjdou pěkně po sobě. Tak jsem si to kdysi vysnil, že by to mohlo být podobné jako Císařův pekař – Pekařův císař.

 

Ve filmu na činžák nevyděláš

Jak to vypadá s přípravami na natáčení pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký?

Špatně, nepovedlo se sehnat dost peněz, a tak se to opět odkládá.

 

Superznámá pohádka, k tomu Strachova režie – a neseženou se na to peníze? Kdybych chtěl investovat do filmu, těžko bych hledal lepší příležitost…

Jenže oni u nás skoro žádní investoři do filmů nejsou. Měli jsme slíbený nějaký příspěvek od České televize, snažili bychom se o grant od Státního fondu kinematografie. Jenže takhle by se dala dohromady zhruba třetina peněz na film.

 

Kolik by bylo na Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého potřeba?

Zhruba šedesát milionů. Byl by to film, u kterého by bylo potřeba hodně pracovat s triky, aby se Dlouhý hezky natahoval a Široký rozšiřoval a podobně – a za tím jsou obrovské stovky hodin práce a stojí to spoustu peněz.

 

To je ten důvod, proč u nás nejsou soukromí investoři do filmů?

Je to jednoduchá matematika. Lístek do kina stojí v průměru kolem stovky, v multiplexech víc, na venkově méně, ale aby se to dobře počítalo, zůstaňme u té stovky. Padesát korun zůstane provozovateli kina. Ze zbylé padesátikoruny si zhruba třetinu vezme distributor. Producentovi filmu tak zůstane zhruba pětatřicet korun. A já se ptám, kolik lidí musí přijít do kina, aby se zaplatil film s průměrným českým rozpočtem pětatřicet milionů korun?

 

Milion. A takových filmů je určitě málo…

Devět od roku 1990, za posledních deset let tři. A to jsme u průměrného rozpočtu. Takže to opravdu žádný lákavý byznys model není. Problém je, že ty náklady jsou opravdu vysoké. Ale dnes nelze točit film, který by rovnou počítal s faktem, že bude ošizený a že na něj diváci budou chodit s tím, že je český a tím pádem to bude takové „mizerné, ale naše“. Protože oni chodit nebudou. 

 

Takže se vysokých nákladů zbavit nelze, a proto se budou komerční investoři hledat těžko.

Přesně tak. Za první republiky byla situace jiná, tehdy to byl opravdu skvělý byznys. V barrandovských ateliérech se v jedné dvou dekoracích natočila Eva tropí hlouposti. Zvládli to třeba za deset dnů, protože divákovy nároky logicky nebyly takové. Pak se to hrálo v každé tělocvičně nebo v hospodských sálech za korunu, návštěvnost byla obrovská, nebyla televize a jiné zábavy, a tak šla půlka vesnice. A protože to byla legrace, tak diváci za týden šli za tu korunu zase.

 

A na tom se dělaly veliké peníze.

Pamatuju si, jak nám Otakar Vávra ještě na škole vyprávěl, že když točil první film na konci třicátých let, měl za něj honorář sto tisíc korun. Prvorepublikových. Za to se dal tehdy pomalu pořídit činžák na Vinohradech.

 

To asi za honorář z Anděla Páně 2 úplně nepůjde.

To je spíš příspěvek na hypotéku. I když já si samozřejmě nestěžuju. Anděl měl rozpočet právě těch průměrných pětatřicet milionů, to se zaplatilo, a ještě vydělal něco navíc, takže jsme nezůstali nikomu nic dlužni. Ale kdyby to měl být film dělaný jako investice, byl by tu tlak, aby to stálo třeba dvacet milionů, protože s tak vysokou návštěvností se fakt předem počítat nedá. A těch patnáct by někde chybělo – v hereckém obsazení, kvalitě triků nebo třeba umělého sněhu, nemohli bychom si dovolit Krumlov a tak dále. A na tom filmu by to bylo znát. Já bych z toho neměl dobrý pocit a divák by poznal, že na výsledku něco schází. Možná by nevěděl přesně co, ale cítil by to.

 

Na Anděla jste sehnali peníze hladce?

Na konci nám ještě chyběly dva miliony. Tak jsme s Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem vyrazili do Prague Business Clubu, udělala se tam beseda, byli jsme vtipní a bavili tam společnost. A říkali jsme, že už to skoro máme, ale že bychom potřebovali ještě ty dva miliony, a jestli by někdo nechtěl být mecenášem. A našel se tam profesor a podnikatel Vladimír Mařík, který nám ty dva miliony dal. My jsme ho varovali, že mu je asi zpátky nevyděláme. A že prý s tím počítá. No, a nakonec to za to jeho mecenášské odhodlání vyšlo tak, že se mu ty peníze vrátí a ještě na tom nějakou korunu vydělá.

 

S tím ovšem nelze počítat, takže filmy budou spíše hledat mecenáše než investory.

Myslím, že to tak bude. Ale zároveň věřím, že je tu už mnoho hodně bohatých lidí, kteří by si to mohli dovolit, a že i někteří z nich filmy podpoří.

 

Pokud se na „pohádkový byznys“ podíváme z trochu jiné strany – platí, že se správná pohádka musí dělat zároveň pro dvoje diváky, dospělé i dětské?

Oni jsou to vlastně jedni diváci. Jistě, když jde máma s dětmi do kina, zatímco otec hledá v hobbymarketu šroubky, pak se ta máma nesmí hodinu a půl nudit. Ale děti vůbec nejsou hloupé, zvláště ne ty dnešní. V šesti sedmi letech toho dovedou spoustu pobrat a s těmihle diváky já už chci pracovat stejně jako s dospělými. Navíc budou s filmem stárnout, a když nějakému fóru nerozumějí teď, porozumí mu příště. Platí také, že když se směje rodič, dítě se většinou zasměje s ním, protože když se směje máma nebo táta, pak to přece musí být vtipné.

 

Mám rád mystiku

Teď právě točíte další díl detektivní série Labyrint. Jaký je Strachův rukopis v detektivkách?

Mě baví, když je tam mystický rozměr. Myslím, že klasických detektivek jsme už trochu překoukaní, ale mystika do toho vždycky dá takové specifické napětí. Samozřejmě jsou tam klasické detektivkové postavy a motivace, tenhle vraždí, tamten to vyšetřuje. Ale tady najednou máte navíc pocit, že to celé ještě mohlo být nějak úplně jinak. U nás ten mystický rozměr bude vždycky vycházet z židovsko-křesťanské tradice, a v tom si připadám docela pevný.

 

Takže víte, jak to vyprávět?

Vím, jak to říkat a kam mohu zajít. Diváky to baví a mě taky. Ale kdybych měl za sebou bohatého filantropa, jak jsme se o něm bavili, pak se stejně vrhnu na něco jiného, buď na tu velkou pohádku, nebo třeba na Sedmikostelí podle knihy Miloše Urbana.

 

Jak dlouho se bude Labyrint natáčet a kdy by se měl vysílat?

Do jara, celkem sedmasedmdesát natáčecích dní na sedm dílů. V televizi by měl běžet příští rok na podzim.

 

Idol holčiček a důchodkyň

Do opravdu velmi široké známosti Jiří Strach vešel coby hlavní postava v pohádce Lotrando a Zubejda. Počítám, že to tehdy, ve vašich třiadvaceti, muselo přinést i výrazně zvýšený zájem dívek.

Na to jsem se těšil. A víte, jak to dopadlo? Milovaly mne ty do patnácti a nad pětašedesát. Ty dvacetileté holky už mají jiné hrdiny než kluka z pohádek. Navíc já byl vždycky takové tintítko, to pro holčičí svět nic atraktivního nebylo.

 

A neprojevovaly se v té době ani sklony ke zvýšené mladické „namachrovanosti“?

Tomu jsem se snad vyhnul, a to ze dvou důvodů. Jednak moje maminka, už když jsem hrál dětské role, velmi důsledně dbala na to, abych nebyl nafoukaným frackem od filmu. Neexistovalo, že bych směl mít kvůli nějakému filmování špatné známky ve škole ani že bych se mohl někde vytahovat. A druhá věc samozřejmě souvisí s mou vírou: vždycky víš, že je někdo nad tebou a že ve srovnání s Pánem Bohem jsi takhle malinkatý.

 

Další velká pohádka, první Anděl Páně už v roli režiséra, vám přinesla seznámení s manželkou. Jak jste se dali dohromady?

Byli jsme se štábem ubytovaní na Šumavě v jejím hotelu. Tam se intenzivně dřelo i pařilo, spát se chodilo v pět a už od sedmi zase na dvanáct hodin na place. Magdička se o nás skvěle starala. No a pak oko dalo oko, a už jsem tam zůstal.

 

Tušíte už, co by vám v tomto směru mohla přinést třetí velká pohádka, Anděl Páně 2?

Mám samozřejmě jedno skryté tajné přání, co by nám s Magdičkou Pán Bůh mohl dát, kdyby chtěl. Zatím asi nechce a má jiné plány.

 

K víře se musíte rozhodnout

Jste terciářem, tedy příslušníkem Třetího řádu svatého Dominika (Tertius Ordo Sancti Dominici). Proč jste si zvolil právě tento řád?

Je to kazatelský řád. Byla u nich vždy kombinace velké vzdělanosti a zároveň verbálního předávání. Film se samozřejmě nedá s kazatelstvím srovnávat, ale může také něco sdělovat. Tak možná proto. Celá spiritualita svatého Dominika je úžasná.

 

Dočetl jsem se, že by se příslušníci třetího řádu měli každoročně účastnit alespoň dvoudenních duchovních cvičení, ve stanovených dnech dodržovat půst a samozřejmě se také podílet na apoštolské činnosti řádu. 

A já jsem přitom rád, když se dostanu v neděli do kostela. Ale myslím, že mi to Pán Bůh dovede odpustit, pokud uvidí, že v tom důležitém, ve víře a v lásce k bližnímu, neselhávám. 

 

Česko je výrazně ateistickou zemí, zároveň i řada deklarovaných ateistů věří v jakousi „vyšší moc“, ovšem nechce se nechat „omezovat církevními pravidly“. Může vlastně člověk žít podle desatera tak na „sedm z deseti“?

Může žít jakkoli, ale podle desatera to nebude. Nedávno jsem se bavil s jedním zajímavým a chytrým člověkem, říkal mi, že je ateista, ale i tak dodržuje desatero.

 

I jako laik bych to odhadl nanejvýš na devatero, protože bude chybět minimálně to první.

Ano, „v jednoho Boha věřiti budeš“. A tohle přikázání je zároveň svorníkem všech ostatních, dává jim smysl a řád. Pokud víme, že lásku k Bohu vyjadřuješ láskou k bližnímu svému, pak si nemůžeme ostatní přikázání redukovat čistě na samotné znění a nebrat v úvahu kontext. Vezměme například „nepokradeš“. Tím se samozřejmě nemyslí, že „si najdeš cestičku mezi paragrafy, abys nebyl obviněn z krádeže“, ale že skutečně „nepokradeš“, tedy že si nevezmeš nic, co by mělo patřit jinému.

 

Jsme příliš pohodlní na to, abychom se přikázáními řídili i dnes?

Když se mluví o lásce k bližnímu, tedy o tom, že máš rád lidi, nehraje tam nějaká lenost či pohodlnost žádnou roli. To je prostě stav mysli, životní nastavení. Stačí se pro to prostě rozhodnout.

 

Vy jste svou cestu k víře našel v rodině?

Rodinné prostředí hraje samozřejmě onu základní roli. Ale stejně si pak člověk někdy v pubertě musí projít vědomým rozhodnutím, že takhle chce žít. A pokud si tuto cestu vybere, říká se tomu pak dar víry.

 

Když nechce být slušný, ať není

Může se církvi podařit, že by ten dar víry u nás nacházelo více lidí než dnes?

Kdysi jsem o tom mluvil v Římě s kardinálem Špidlíkem. A ptal jsem se ho: „Pane kardinále, a není vám líto, že se z Evropy ta víra vytrácí?“ A on mi říká: Synku, tím se vůbec netrap, zrovna jsem mluvil s někým o tom, jak křesťanství roste v Bangladéši a jinde po světě, semináře jsou nacpané k prasknutí. To je ono přelévání Ducha svatého, protože on sám cítí, že je to takhle potřeba.

 

Třeba se zase jednou vrátí do Evropy.

Třeba ano. My teď žijeme v rozmazlené době, máme co jíst, nejsou tu žádné války. Takže jsme coby západní lidstvo, od Ameriky až sem, trochu nafoukaní a myslíme si, že žádného Pána Boha nepotřebujeme. Ale možná se to, i díky vlivu islámského působení, zase promění.

 

Mohou k širší akceptaci církve v Česku pomoci třeba postoje kardinála Dominika Duky, který se snaží o porozumění se všemi polistopadovými prezidenty?

Jeden kardinál ani třeba papež s tím mnoho nezmohou. Já patřím k těm, kdo Dominika Duku respektují. On mi před časem o vztazích s Hradem říkal, že spolu přece nebudou válčit, když jsou sousedé jen přes Matyášovu bránu (Arcibiskupský palác je v těsném sousedství Pražského hradu – pozn. red.).

 

Vím, že jste respekt choval i k jeho předchůdci, kardinálu Miloslavu Vlkovi, který v březnu zemřel. Co jste si pomyslel, když prezident odmítl účast na jeho pohřbu s tím, že spolu měli názorové rozepře, a bylo by to tedy pokrytectví?

Ať si prezident dělá, co chce. Předepisuje mu to ústava? Nepředepisuje. Takže je to na jeho rozhodnutí, jde o jeho vlastní slušnost nebo neslušnost. A když se chce chovat neslušně, ať se chová.

 

Jak na vás coby praktikujícího katolíka působí společné úvahy Andreje Babiše a komunistů o tom, že by měly být zdaněny prostředky z církevních restitucí? 

To je hrozně populisticky lákavá pozice. Spousta lidí nemá církev ráda a myslí si, že nemá dostávat peníze. Netuší asi moc o tom pozadí, z čeho restituce vycházejí. A pokud si teď Babiš potřebuje naklonit komunisty, aby mu pomohli s vládou, zahraje si tuhle hru, protože ví, že na tom nemá co ztratit.

 

Chybějí nám mantinely

Oba jsme dospívali na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V těch devadesátých se česká společnost většinově orientovala západním směrem, ale dnes jako by si tím už zdaleka nebyla tak jistá. Co může být příčinou?

Ten vývoj jsem zažil i osobně. Já jsem v osmdesátých letech strašně obdivoval Ameriku: jak dokázala čelit bolševikům a rozebírala Sovětský svaz jako domeček z karet. Poslouchali jsme bez dechu Hlas Ameriky. Byla to pro mě úžasná silná země, vzor svobody. Jenže tenhle vzor postupně získával trhliny. Po 11. září se tahle silná země pro mě nečekaně rozklepala. A v oblasti svobody se už delší dobu sama strašně omezuje. V diskusích, předpisech, chování. Za chvíli si pomalu nebude možné dát v New Yorku na ulici Coca-Colu, aby tím člověk nenabádal děti k pití sladkých nápojů a neohrožoval jejich zdravý a správný vývoj. Pokud má takhle vypadat lídr západního světa, nejen mocenský, ale i intelektuální a myšlenkový, pak to je na pováženou.

 

Mezi řadou dobrých úmyslů se ta základní svoboda může trochu vytrácet. A přitom mluvíme o zemi, v níž díky široce chápané svobodě vyznání a projevu lze tisknout Mein Kampf a hlásat úplně cokoli. Reálně se ovšem přijatelný společenský diskurz velice zúžil.

Vždycky byli tak sebevědomí, že si mohli dovolit svobodu vykládat velice široce a akceptovat všechny možné i nemožné názory. Podobně to bylo i s příchodem imigrantů, vždyť je to země založená na přistěhovalectví. A dnes chce stavět zdi a zavádět kvóty. Ta krásná a silná idea svobody se najednou ukazuje jako velmi děravá, a tudíž vlastně neautentická a nepravdivá. A já s velkým překvapením zjišťuji, že začínám rozumět některým názorům Olivera Stonea, což bych tedy opravdu nečekal, nebo třeba Václava Klause některé jeho předpovědi o omezování svobody v západním světě se po letech ukazují jako docela přesné.

 

U nás se ale také myšlenka svobody jako základní hodnoty časem posunula. Dnes jako bychom chtěli na všechno předpis, sázíme na lídry a nechceme po nich žádnou hodnotovou orientaci a konzistenci. Tak se pak stane, že 17. listopadu budoucí premiér, který založil svou kampaň na tvrdé negaci veškeré dosavadní politiky (jejíž byl nedílnou součástí a díky níž zbohatl), najednou mluví o příliš velké nenávisti ve společnosti. To bylo jako ze špatného béčkového filmu.

Teď jsme se dotkli něčeho, co je naší společností prolezlé jako rakovina – a to je relativizace. Pak si může ten politik dovolit klidně i opakovaně popřít veškeré své dosavadní názory a postoje. Nevíme, jestli ano je ano a ne je ne. Jestli je černá opravdu černá a bílá skutečně bílá. Lež už ani nikdo nepojmenuje lží, protože je to prý alternativní pravda… Vždyť to je úplně bizarní svět.

 

Nějak jsme se ale do světa alternativních pravd přece museli dostat. 

Já myslím, že je kořen v hypertrofovaném liberalismu. Svoboda je skvělá, ale pokud ji budeme rozšiřovat až do té míry, že svoboda slova dává právo bezuzdně lhát, protože si přece každý může říkat, co chce, jsme v koncích. Není tu žádný mrav, který by tam vnášel mantinel. To byla vždycky role té konzervativní části společnosti, kam patřila i církev svatá. Ta konzervativní strana společnosti byla tou, která dbala na dodržování určitých mantinelů. Konzervativismus jsme ale odhodili jako starou nepotřebnou veteš, která brání svobodě, a dnes už nemá kdo vnášet do společnosti mantinely. Právě biblické desatero bylo po dva tisíce let tím, co přirozeným způsobem stanovovalo hranice svobody jednotlivce.

 

Dnes už ty hranice nepůsobí?

Svoboda se v moderním pojetí přetransformovala do podoby ega, kdy základní imperativ je „já chci“. Což vede k sobecké a do sebe zahleděné společnosti. Vidím zde určitou analogii s pozdním starým Římem. Ta obrovská říše měla pocit neporazitelnosti. Když přišli křesťané, byli to takoví prosťáčci, co věřili v chlapa přibitého na kříži. Jenže křesťanství do toho už prohnilého Říma přineslo nějakou ideu a řád a tím nakonec Řím historicky převálcovalo. V podobné situaci jsme teď my, včetně toho bohatství a jedné společné obrovské západní říše s Washingtonem nebo Bruselem v čele.

 

A také včetně nových nositelů řádu?

To mohou být ti příchozí vyznavači islámu. My se na ně díváme s opovržením, hlavně na některé viditelné projevy – právo šaría, více manželek a podobně; to jsou z našeho pohledu barbarské zvyky. Jenže pozor, oni v sobě mají ten řád, který my sice nechápeme, ale to neznamená, že tam není. A takový nový řád, to by byla cesta ven ze současné relativizace, i když je to cesta, kterou si zoufale nepřeju. 

 

To si asi nepřeje drtivá většina lidí.

Jenže potíž je v tom, že my se ke svému tradičnímu systému a řádu nehlásíme. Křesťansko-židovské kořeny jsme si z přehnané úzkostlivosti a bezbřehé korektnosti ani nedali do evropské ústavy. A když necháme uhnít kořeny, jak pak bude náš strom stát? I malý větřík ho složí. A druhá potíž je, že ani neumíme diskutovat, co s tím. Já si nemyslím, že je cesta v úplném uzavírání (a rozhodně ani v úplném otevření) hranic. Což znamená, že hned budu pro jedny „vítač“ a pro druhé „xenofob“. A paradoxně to nejvíc schytám od těch, kteří jsou největšími zastánci svobody. Nesouhlasíme s tebou? Šup, a už máš nálepku. 

 

A za předchozí slova o prezidentově neslušnosti hned přistane z druhé strany „kavárenský povaleč“.

No jistě, co on si to dovolil říct o panu prezidentovi? Bum. A prý že začíná rozumět Klausovi? Bum. Není on to nějakej podivnej „pánbíčkář“? Bum. Z jedné strany, z druhé strany: bum, bum, bum… Jenže takhle se vážně nedá na ničem domluvit. Mohu s nějakým názorem nesouhlasit, ale nemůžu ho okamžitě vyloučit z diskuse s dehonestující nálepkou.

 

Taková je ovšem naše dnešní realita. Všichni rádi mluvíme a jen málokdo poslouchá, co říká ten druhý. A k tomu ještě strašně rychle přecházíme k silným výrazům.

Přesně tak, když s někým nesouhlasím, hned je to „debil“ nebo „hajzl“. Jak se ale máme v takovém vypjatém prostředí dostávat k nějakým kompromisům, které jsou nutné pro společné fungování společnosti? To je prakticky nemožné. A přitom za deset let budou některé dnešní spory vypadat úplně nicotně.

 

Stačí si vzpomenout na vyhrocené debaty havlovců a klausovců. Přitom je dnes zjevné, že se oběma společně podařilo vybudovat velké politické dílo.

Možná ne společně, ale vedle sebe. Když je ovšem srovnáme s dnešní politickou reprezentací, tohle byli dva giganti oproti tomu, co tu máme dnes. A z dnešního pohledu jsou tehdejší nepřekonatelné rozpory vlastně docela malé. Já ani tehdy nebyl jednoznačně na jedné či druhé straně, s oběma bych v lecčems souhlasil a naopak se o lecčems hádal. Ale myslím, že tehdy byli politici, a nejen tihle dva, více schopni uvažovat ve smyslu služby, tedy v tom, že se o něco dobrého snažili. Dnes i v politice podle mne daleko více převládají ega.

 

Je na nás, abychom dovedli obstát

Jedním ze základních principů víry je odpouštění. A je to také hlavní motiv vaší pohádky Anděl Páně 2. Je něco, co vy byste odpustit nedokázal?

To je strašně těžká otázka. Doufám, že nikdy nebudu vystaven té Boží zkoušce, kdy by mě chtěl zrovna do této pozice postavit. Dovedu si představit situace, ve kterých bych neobstál a odpustit nedokázal. Vždycky budu mít před očima lidi, kteří přežili holokaust a dokázali pak s Němci mluvit, jet tam a nezanevřít na jejich děti. A vedle toho pak jsou jiní, kteří zůstali v Izraeli a na žádného Němce se nemohli do smrti podívat. A dá se jim to vyčítat? Podle mě nedá, rozhodně ne od lidí, kteří to nezažili.

 

Obdobnou situaci jsem zažil v listopadu na cenách Paměti národa u dvou obětí komunistických zločinců. Jeden k nim byl nesmiřitelný, druhý by jim křesťansky odpustil. A já měl pocit, že bych s oběma dovedl naprosto souhlasit…

To konečné posouzení stejně nakonec zůstane v Božích rukou. My můžeme být jen vděční, že zrovna nás a naši dobu Pán Bůh zatím nevystavoval tak strašně těžkým zkouškám. A přejme si, aby to tak co nejdéle vydrželo.

 

Konec roku bývá také časem přání a nadějí. S čím máte spojenou naději vy?

Naděje není nějaký planý optimismus, ta je ukotvená v Pánu Bohu. On ví, jak ty věci mají být, a jestli si nás bude ještě chvíli chtít zkoušet tím, co se děje kolem nás, tak asi ví, proč to dělá. A na nás je, abychom dokázali obstát. •

 

 

Od dětských rolí k režisérské židli
Jiří Strach (44) žije s filmem od dětství
5a29088a9c40ef3770e02915 MEDIA_ITEM image

 

Už jako školák hrál v televizních seriálech i celovečerních filmech, například ve Smrti krásných srnců režiséra Karla Kachyni. Velmi známá je jeho titulní role v pohádce Lotrando a Zubejda z roku 1997. 
Po gymnáziu vystudoval obor hraná režie na FAMU a už během studií začal natáčet pro televizi. Jeho prvním celovečerním filmem v kinech byla pohádka Anděl Páně v roce 2005, následovaly Vrásky z lásky (2012) a loni Anděl Páně 2, který vytvořil nový rekord v tržbách dosažených českým filmem.
Jiří Strach žije v Praze, je ženatý, manželka se jmenuje Magdalena. Dlouhá léta býval vidět s cigaretou v ruce, nedávno při cestě s Andělem Páně 2 na Nový Zéland a do Austrálie kouřit přestal. Je členem Třetího řádu svatého Dominika (latinsky Tertius Ordo Sancti Dominici).
 

 

 

Snad ztloustne
O Jiřím Strachovi píše scenárista Marek Epstein
5a29088a9c40ef3770e0291d MEDIA_ITEM image
Scénárista Marek Epstein

 

Jirka Strach, to je asi padesát kilo živé váhy, kde polovinu z toho činí zapalovač Zippo. Zápasník muší váhy s nečekaně přesným hákem. Naše životy se protnuly před více než deseti lety nad televizním filmem BrainStorm. Mimochodem a jaksi náhodou. Jako když na sebe zbudou dva poslední v tanečních. Bývalý atlet a salonní lev. Bylo jen málo míst, kde se naše životní filozofie potkávaly. 
A tak vznikl BrainStorm, který nás nominoval do filmové akademie. Film Osmy pak dostal cenu Prix Europa, což je takový evropský televizní Oscárek a Anděl páně 2 přepsal tabulky návštěvnosti českých kin. Mezi to se ještě natlačilo pár pohádek a Vrásky z lásky. 
Náhodné pracovní setkání se protáhlo. Já přestal zatracovat noční pijáky a Jiří snese pohled na zpoceného cyklistu. Myslím, že naše prodloužená má na oba blahodárný vliv. A jedinou odpovědí, proč si ještě nešlapeme na špičky, musí být, že navzájem respektujeme, když druhý vede. Snad i tak se dá popsat přátelství. 
Slyšel jsem, že Jirka přestal kouřit. Je tedy velká naděje, že ztloustne a začne boxovat jinou ligu. Uvidíme. Budu věřit, že i pak se najde místo v jeho rohu… 
Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat