Rozhovor

Karel Dobrý: Provokatér na přesdržku

08 / 04 / 2018

V jižních Čechách kousek pod Táborem onoho odpoledne vylezlo zprvu nesmělé, ale čím dál silnější slunce. Začalo jaro a my vedli procházkou k lesu dva koně. V duchu jsem obdivoval, jak má Karel Dobrý krásný hlas, širokou slovní zásobu a jak je zjevně vzdělaný v mnoha oborech. Asi jsem to nakonec řekl i nahlas, protože on se ke mně v jednu chvíli přitočil: „Já jsem úplnej ignorant. Snažím se jen o to, abychom doma měli co jíst, a když mám volno, tak aby koně nestáli v hovnech; to je moje intelektuální realita.“

V jižních Čechách kousek pod Táborem onoho odpoledne vylezlo zprvu nesmělé, ale čím dál silnější slunce. Začalo jaro a my vedli procházkou k lesu dva koně. V duchu jsem obdivoval, jak má Karel Dobrý krásný hlas, širokou slovní zásobu a jak je zjevně vzdělaný v mnoha oborech. Asi jsem to nakonec řekl i nahlas, protože on se ke mně v jednu chvíli přitočil: „Já jsem úplnej ignorant. Snažím se jen o to, abychom doma měli co jíst, a když mám volno, tak aby koně nestáli v hovnech; to je moje intelektuální realita.“

Vy tady máte nádherně! Jižní Čechy! Komárov! 

Osídlili to tu adamité v patnáctém století a náš domek stojí na místě, kde býval velký rybník. 

 

Takže jsme na dně rybníka?

Jo.

 

A vy teď máte hlavní roli ve filmu Hastrman?

Aha, to mi zatím neseplo! Nedávno za mnou šel v Praze na návštěvu spisovatel Miloš Urban, autor toho románu, a hodinu před jeho příchodem mě vytopil soused.

 

Taky dobrý.

Vyrazíme na procházku s koňmi, jo? Pomůžete mi?

 

Jasně.

Takže jdeme na pastvu, hoši! Já to taky potřebuju – včera jsem se trošku zřídil v místním pohostinství. Ale už je dobře. Jak vysvitne sluníčko a člověk se naobědvá, tak je dobře...

 

Jak dlouho už sem jezdíváte?

Přes dvacet let. Ten dům koupila maminka mojí ženy Terezy, která mimochodem včera odjela a pozítří zas přijede – i když Tereza někdy řekne, že přijede, a nepřijede.

 

Což vadí?

Nevadí, ale občas zdejší samota trošičku svírá, zvlášť takhle koncem zimy... Přeci jen, práce je dost, a když všechno dělám třeba čtrnáct dní sám, tak si říkám: Ať už někdo přijede!

 

O jaké práci mluvíme?

Připravit dřevo na barák, nařezat ho na cirkulárce a naštípat. Anebo všechno u koní – ti žerou a serou furt.

 

Kolik jste jich v životě měl?

Můj první, Vilda, předloni umřel. Pak jsem si pořídil tady Amarila a vy vedete Šemíka, což je kůň Terezin.

 

Amaril je obr!

Českej píseckej teplokrevník – bacha, ať vás nekopne. A taky pozor, ať vám Šemík nešlápne na ten provaz... Víte co? Já spíš oba koně povedu sám. 

 

V čem je potíž?

Vedete ho tak, že kdyby škubl, tak vám provaz projede mezi prsty a spálí kůži do krve. Namotejte si ho na ruku, ale tak, aby vás kůň v případě splašení neuvláčel nebo aby vám neurval ruku. 

 

Rodina vaší ženy koně měla?

Ne, ale Tereza na ně jezdila odmalička tady kousek do Mažic a před dvanácti lety jsme si sami pořídili prvního.

 

Vy jste po něm toužil?

Strašně – odjakživa mě to ke koním táhlo.

 

Dostal jste se k nim už v dětství?

Snažil jsem se. Jezdíval jsem třeba občas na dostihy do Chuchle, no a naši – tím myslím dědu s babičkou, kteří mě vychovávali – měli chalupu u Kutné Hory a já jako kluk chodíval pomáhat přes les do sousední vesnice Dobřeň, kde chovali hlavně klusáky... Pojď sem, Arame!

 

Říkal jste, že se jmenuje Amaril.

Teď volám na psa, ten je Aramis. 

 

Aramis? Vy máte nějaký vztah k Alexandru Dumasovi?

Miloval jsem Tři mušketýry, Hraběte Monte Christa... Vždycky se mi líbily rytířské, potažmo kovbojské dovednosti, odtud možná plyne i vztah k těm koňům. Jako malej jsem koukal hodně na westerny, takže bouchačky a koně, to je moje; to mám rád.

 

Do Chuchle jste jezdil kdy?

To mi bylo třeba osm, než jsme se přestěhovali na čtyři roky do Sýrie. Strávil jsem na dostizích několik víkendů s foťákem, udělal nejlepší fotky koňů na světě, ale nesundal jsem si krytku, takže z pěti vyvolaných filmů byly jen šedivý papíry... V Sýrii jsem pak ke koňům moc nepřišel, tam jsem potkával spíš zvíře, kterému jsme říkali Když – vypadalo, jako když osel potká koně, a coby hospodářské zvíře do zápřahu ho měla spousta našich sousedů v Homsu.

 

Co velbloudi?

I na těch jsem se párkrát projel, zážitek ohromnej... Když se pak dostanete k filmu, tak máte luxus, že pracovně vyzkoušíte spoustu plemen koňů, ale tihle, co máme teď, ti jsou fakt skvělí. Zastavíme pod dubem, jo? Oni mají rádi dubový listí.

 

Co kdybychom je pustili?

Radši ne. Už tohle je risk, vzít je ven jenom na ohlávce...

 

Když jste byl kluk, fascinovala vás zvířata v cirkusech? 

Ano, a dlouho mě lákalo stát se něčím mezi artistou a klaunem. Vážně jsem o tom uvažoval, jenže pak jsem se zaháčkoval u činohry a nějak se už neodháčkoval.

 

V jakém momentě?

Viděl jsem pár krásných představení – třeba A mraky plují s Danou Kolářovou v Divadle na Vinohradech.

 

Co tam bylo tak silného?

Asi jsem ucítil obrovskou moc slova, ale je to tak dávno, že už si to vlastně nevybavuju. A hlavně mě dneska to rozhodnutí věnovat se divadlu mrzí, protože bych mnohem raději zastával nějaké úctyhodné občanské povolání.

 

Vážně?

Naprosto. Já toužím po pravidelném životě, a ten nemám. Jsem vydaný napospas tomu, kdo zavolá; nabídce, která snad přijde. Nikdy nejsem doma tehdy, kdy bych si přál, a tak dále... Do loňska jsem měl angažmá v Národním divadle, kde na mě ty nevýhody herectví začaly zase už doléhat – postupně se z toho stane víc a víc rutina, a pak je najednou těžké zažehnout v sobě jiskru, aby byl výsledek dobrej. Stává se z vás vyhaslá hlásná trouba – tak jsem radši vypadl.

 

Vy už nejste v Národním?

Dal jsem si úplnou pauzu od divadla. Moc mě to nešlechtí, ale od té doby jsem zazdil nejmíň dva projekty; jednoduše už jsem cítil nechuť k tomuhle druhu práce. 

 

Co jste třeba zazdil?

Například při první čtené zkoušce Višňového sadu na Palmovce mi došlo, že jsem úplně v háji, že to nemůžu dělat, a na zkoušku druhou jsem už nešel, což je vlastně zrada. Jenomže pro mě to v tu chvíli byla jediná možnost. Během první zkoušky jsem zjistil, že v tom hereckém organismu nemám z čeho a jak fungovat, ale... Ale to jsem se příliš rozkecal.

 

Je to zajímavé.

Fakt dejte pozor, ať vám kůň neucvakne prst! A taky mluvme spíš o Hastrmanovi – když na to přijde hodně lidí, tak třeba Ondřej Havelka dostane prachy na další film, kterej už má rozepsanej a kde bych asi dostal hezkou roli. 

 

Já to chápu, ale my máme na rozhovor spoustu prostoru. Bude dlouhej.

Dlouhej?! To zas bude průser... O čem jsme to mluvili? 

 

Že teď máte divadelní prázdniny.

Jo, ale na podzim půjdu zkoušet do vídeňského Volkstheateru s Dušanem Pařízkem a už teď vím, jak ta inscenace začíná – moje postava vjíždí na jeviště na koni! Ve Vídni mají velkou tradici lipicánů, čili tam je to opravdu proveditelný a já nejspíš budu v rámci divadelního zkoušení trénovat v městské jízdárně.

 

Fantazie. Vy jste dostal velkou roli v němčině?

Jo. Srovnejte si ten špagát, ať se vám nemotá pod nohy! 

 

Jak jste se naučil německy?

Hodně mě naučila na jazykovce paní učitelka Bohatová. Já došel s němčinou až ke státnicím, ze kterých jsem ale pro nedostatečné znalosti reálií zdrhnul – řekl jsem si, že nic nevím a nemá smysl to zkoušet, jsem takovej vzdávač. Ale nejvíc jsem se naučil, když mě babička posílala na prázdniny do rodiny ve východním Německu, protože jsem byl trošku nezvladatelnej. Děda umřel a mě neměl kdo ukočírovat; to mi mohlo být mezi třinácti a šestnácti... 

 

Diagnóza minerální rozvrat

Jaký pro vás byl ten poslední rok bez divadla?

Nestýská se mi, ona to je vyčerpávající otročina. Lidi v kanclech navíc nepřemýšlej, takže vás večer nechají hrát Strakonického dudáka a druhý den od jedenácti dopoledne pak Othella. Venku čtyřicítky vedra, člověk dehydrovanej... Právě na dopoledního Othella jsem se vykašlal, to byla poslední kapka v Národním.

 

Vy jste se neráčil dostavit?

To máme společné s Oldou Kaiserem. Jemu taky jednou volali, „dneska je Othello, kde seš?“ Na což on: „Na cestě.“ Ale nikdy už do toho divadla nepřišel... Já měl absenci posvěcenou od lékaře, dokonce jsem dostal i diagnózu „minerální rozvrat“, a něco na tom je – probudil jsem se tehdy s křečema, organismus vysolenej, fyzicky bych Othella nezvládl odehrát. Ředitel Špinar měl ovšem pocit, že jsem se někde vylil, což je taky trochu pravda. Byl jsem na pivu, ale vypil jsem jich sotva pět, o půlnoci byl doma a ráno se probudil se symptomy minerálního rozvratu, čímž pro mě Národní divadlo skončilo... 

 

Co vás láká na divadle vídeňském?

Třeba to, že budu jezdit odsud z jižních Čech; jsem tam za dvě hodiny. 

 

Jo, to je bonus. Můžete pracovat v cizině a zároveň žít tady.

Já to tady mám rád. Na druhou stranu mi trochu utíká rodinnej život, třeba naši kluci už jsou vlastně dospělí... A druhým úskalím je zdejší hospoda, protože mně pivo chutná.

 

Jaké si dáváte?

Poslední dobou mi vychází jako nejlepší varianta lahvová plzeň.

 

Kvůli té musíte do hospody?

Tam chodím kvůli lidem. Se zdejšíma klukama mám dlouholetý, slušný vazby.

 

Nevnímají vás jako umělce z Prahy?

Už mě tolerujou, ale dřív jsem pákrát na držku dostal.

 

Zasloužil jste si to?

Jasně. Když mám špičku, bývám hubatej. Vlastně je zázrak, že ještě žiju. Šťourám do lidí; jsem provokatér na přesdržku, taková trošku svině, ale snažím se to potlačit... Každopádně když se tady člověk opije, rána bývají skličující. Dneska je nádherně, ale když nad krajem leží šedivá deka, je to deprese. Nic se ani nehne, kromě ptáků. Strašně rád koukám na ptáky. Každý den jim sypu dvě kila slunečnice a k baráku nám lítá všecko, pěnkavy, sýkorky, hýli, strakapoudi, brhlík...

 

Brhlík? Mě fascinují vaše znalosti.

Ty mám od ženy, ona ví všechno – a doma máme atlas ptáků. Taky čejky tady byly, jeřábi, volavky, čápi se občas mihnou, je toho spousta, takže já ráno dlouze piju kafe a čumím na ptáky...

 

... a kouříte cigáro...

To ani ne, já už hulím skoro jenom trávu, ta mě zklidňuje. 

 

Viděl jsem vašeho Othella a neumím si představit, že byste tak těžkou roli zvládl zkouřenej. 

Do práce zkouřenej nechodím – ono to obvykle trošku unavuje, člověk ztrácí břit... Vám se Othello líbil?

 

Že se ptáte.

Já ho nakonec moc rád neměl. Zkraje mě bavil, ale v průběhu repríz jsem zjistil, že ten dům nestojí, aniž bych do něj vkládal velkou dávku energie a síly; bylo to hraní na sílu, no a když jsem neměl dostatek energie, celé se to sypalo... Opravdu toho koně držte dobře; jde o zdraví! 

 

Vás kůň někdy zranil?

Měl jsem dost vážných pádů; dohromady mě koně zneschopnili snad na šest měsíců. Jednou zlomená pata, posledně přervané vazy v kolenu...

 

Jak se to stalo?

To byla moje blbost. K něčemu jsem ho nutil, on si potřeboval odprdnout, bylo chladno, kůň zbystřenej. Dvakrát dal najevo „neser mě“, ale já byl nafoukanej, právě jsem přijel z města, a tak mě ze sebe zbouchal – nejdřív mě vyhodil do vzduchu a špičkou sedla napálil přímo na kule. Instinktivně jsem se ohnul, v tu chvíli mě nabral hlavou pod bradu a úplně mě vypnul, probral jsem se na zádech v trávě. Otevřu oči, vidím nebe, dobrý, žiju, ale najednou šílená bolest nohou, musel jsem lézt po čtyřech, protože on se mnou opravdu švihnul jak s hadrem... 

 

Vyprávíte hezky; máte širokou slovní zásobu.

Jo? Teď jsem si tak nepřipadal.

 

Je poznat, že máte načteno.

Četl jsem hodně toho Alexandra Dumase nebo Karla Maye. Teď už nečtu nic.

 

No dobře... Jak že jste dlouho se svojí ženou?

Třiadvacet občas dost neuspořádaných let. 

 

A říkal jste, že vaši synové jsou už dospělí?

No jo, Cyrilovi je dvacet jedna a Divišovi osmnáct. Na nich se naše rozbroje se ženou asi podepsaly, ačkoli na druhou stranu doufám, že mají slušnou sociální výbavu – rozpoznají, co je dobrý a co špatný. Ale nedal jsem jim bohužel ten ideál, který vídáme v reklamách, jak třeba otec se synem vyrábějí společně schody, zažívají u toho legraci, a syn na to po otcově skonu s láskou vzpomíná... Na mě mají kluci spíš vzpomínky, jak se vracím nalitej domů a řvu na ně: „Vy neumíte ani udržet oheň v kamnech?!“ Mladí se chtějí starým vyrovnat, a když se jejich potenciální vzory chovají jako kreténi, udělá to mladejm maglajz v hlavě – mají potřebu autoritu otce degradovat. A to je těžké ustát.

 

Vy to ustojíte, ne?

Nevím.

 

Kdo býval vaším mužským vzorem?

Děda. Ale ten umřel předčasně, než jsem stačil dospět. 

 

Kdyby žil o pár let déle, byl byste dnes jiný?

To vím bezpečně, protože děda byl inženýr-stavař a dokázal mi výborně vysvětlit chemii, fyziku, matiku... V těch předmětech jsem zaznamenával skokové zlepšení; děda mi jejich svět otevřel, a kdyby žil, tak by mě bavilo studovat klidně i stavárnu. Jenže on umřel. A nejenom to.

 

Co ještě?

Končila základka a já se vracel po čtyřech letech ze Sýrie, kde jsem byl součástí ruského systému školství, což je dril, ale mně to vyhovovalo, docela jsem tam exceloval. Vrátili jsme se domů a čeští spolužáci i pedagogové mě nesnášeli; byl jsem vyvrhel, co umí dobře rusky, takže jsem všechny vytáčel, a najednou se stala škola peklem. Za půl roku jsem propadal z téže matiky, ve které jsem na ruské škole v Sýrii zářil. 

 

Umíte si to vysvětlit?

Můj mozek tehdy přepnul a já začal sportovat, abych nemyslel na to, že jsem vyloučený z kolektivu... S příšerným prospěchem jsem šel na gympl, kde jsem sotva prolejzal, ke konci mě napadlo, že bych možná chtěl být špionem, tak jsem se přihlásil na školu, kde se špioni trénovali, ale nejdřív jsem musel na rok do přípravky, kde nás oslovila Státní bezpečnost. Já nepodepsal, takže jsem se pak na tu školu nedostal, ale aby bylo jasno – já to neodmítl podepsat z nějakého jasného etického přesvědčení, spíš jsem byl vyděšenej... Můj děda býval nestraník, který vždycky říkal, vezmi si půlku zpráv našich, půlku ze Svobodný Evropy, spoj to a dostaneš zhruba pravdu, ale babička mi v dobré víře radila, ať do strany jdu. No a mně to bylo buřt. Hrál jsem tenis a bavilo mě chodit na pantomimu. Babička ze setrvačnosti říkala, nesmíš být komediantem, zákaz!, ale já se v tom nějak začal ztrácet... 

 

Teď jste mi nádherně vylíčil své dospívání ve dvou minutách! 

Zbytečný vodopád slov, že jo? Chtěl jsem jen říct, že děda by mi během gymplu ukázal, že výuka není nezáživná, a já bych pak šel třeba na architekturu, to by mě bavilo. Rozhodl jsem se jinak a dodneška to vnímám jako chybné rozhodnutí.

 

Chleba s hořčicí a uherákem

Snažíte se pořád ještě vzdělávat?

Jsem úplnej ignorant. 

 

Umíte skvěle několik cizích jazyků. 

Ovládám tři, ale to je s prominutím hovno ve srovnání s lidmi, kteří jich ovládají sedm, což byl děda. Ten je navíc uměl na technické úrovni, protože projektoval továrny a dělával technickou dokumentaci v angličtině.

 

Jak se všechno naučil?

Díky píli a vášni pro nové vědomosti. Dneska čumím, jak kluci prolézají střední školou, aniž by museli cokoli dělat; tohle by děda nepochopil. A já mám pocit, že je za tím úmysl – úspěšnějším mocnostem vyhovuje, když se jinde neklade důraz na vzdělání, a tak tu nedůslednost podporujou, aby z nás měly co nejdéle vazaly; lidi bez vzdělání jsou snadno manipulovatelní.

 

Přeháníte. Ale chápu. 

Nevím. Možná jsem paranoidní. Já si například myslím i to, že současná migrace z muslimských zemí není ani tak válečná nebo ekonomická, ale primárně náboženská. Řekl bych, že jde o postupnou, jasně cílenou islamizaci Evropy. Ortodoxnější část muslimů si prostě řekla, že po delší době zase už nastal čas vyslat Turka se šavlí, ať konečně zkusí pokořit Prahu.

 

Bavíte se o takových tématech ve zdejší hospodě?

Bavíme se hlavně o praktických věcech, takže o počasí, o ženskejch a tak podobně.

 

Tušíte, koho zdejší hospoda volila v prezidentské volbě? 

Zemana, protože z něj cítí jasné selské uvažování. 

 

Co vy?

Já jsem radši, když herectví zůstává apolitické, ale pro zajímavost vám to řeknu: hlas jsem dal Drahošovi, aniž bych byl přesvědčený o tom, že je skvělým řešením. Nejpozději při televizních debatách už bylo evidentní, že Zemanova strategie, schopnost rychle reagovat a srozumitelně mluvit, je mnohem lepší. Najednou jsem cítil, že Zeman má silnější politickou výbavu, než jakou může nabídnout Drahoš, který na mě působil jako čestný člověk, ale jako politický válečník moc ne.

 

Na rozdíl od Zemana...

Na rozdíl od Zemana, který je podle všeho podlý; ale jeho podlost může být pro celek užitečnější než morálka nějakého seriózně působícího liberála. Čímž se dostávám k něčemu děsnému: v čele státu bych si představoval osvíceného člověka, nikoli tak nízkou malichernost, ale těsně před volbami jsem začal reálně uvažovat o tom, že budu volit Zemana. 

 

Víte proč?

Ozval se silný pocit, že jestli vyhraje on, lidsky problematický člověk, pro celek to bude v pořádku. Hrozný, co? 

 

Ani ne. Tohle cítí spousta lidí. No a co ten Hastrman, o kterém jsme chtěli mluvit?

Snad dobrý, ale já zatím výsledek neviděl. To zase budou muka! Já když se vidím na plátně, tak nechápu, jak to může divák v kině vydržet. Vždycky trpím, za jak málo moje hraní stojí.

 

Vy o sobě pořád takhle pochybujete?

To není pochybnost, ale vědomí, koukám na to realisticky. Za každou scénu, při jejímž sledování nemusím zavírat oči, jsem šťastnej, jenomže přijde scéna následující a ta je zlá. Byl jsem se nedávno podívat na premiéře Troškových Čertovin a zase jsem to skoro nerozdýchal. Po dobrých momentech, kdy mě hraní bavilo, jsem viděl i tu hrůzu, kdy jsem vykrádal sám sebe – a štvalo mě to moc.

 

Nedívají se na vás někteří lidé kvůli angažmá u Trošky skrz prsty? 

Pohledům skrz prsty jsem vystavenej neustále. Stačí, když si jdu dát oběd do sousední vesnice – sedí tam chlapi, kteří jezdí od půl sedmé do tří se zemědělskými stroji, mívají celoživotní řád a na lidi mého typu se koukají s nedůvěrou: Co ten člověk vlastně dělá? Proč je tady? I když si mě nedokážou zařadit, vzbuzuju v nich nedůvěru, protože vesměs hraju negativní postavy... Ať přijdu kamkoli, lidi se na mě dívají divně – někdy to beru v klidu, jindy mě to skličuje a pronásleduje. Právě teď ty pohledy vnímám hodně, protože s hlavní rolí v Hastrmanovi přichází zájem médií, ale ono je těžké mluvit o sobě. Spustím ten svůj vodopád slov, chci být vstřícnej, ale zároveň cítím, jak odpovídám marginálně...

 

Čili u Zdeňka Trošky hrajete docela rád.

Jasně. Teď mě mrzí, že když jsem v kině dokoukal tu premiéru, tak už jsem nebyl schopnej jít na večírek, protože jsem z toho měl chandru a jen bych ostatní štval – takže jsem se nedokázal slušně rozloučit s kolegy, což se nestalo poprvé... Například po Jánošíkovi – z premiéry toho filmu jsem šel zhrozenej: „Kristepane, na tohle jsem studoval herectví?!“ Samozřejmě jsem při úprku potkal Agnieszku Holland, která se ptala, „tak jak se ti líbil film?“, já na to, „jen se vyčurám a řeknu ti to“, a utekl jsem jako malej, abych nemusel říct pravdu. 

 

Jak by zněla?

Výsledek mi připadal dost zmatenej... A vy už jste Hastrmana viděl?

 

Jo. Nemáte hlad?

Vy jo, viďte? Vraťme se domů, můžu vám tam nabídnout chleba s hořčicí, uherákem a cibulí.

 

Díky... Viděl jsem pracovní verzi na počítači – herečka Simona Zmrzlá je nádherná a skvělá.

Bezvadná holka. Ryzí divadelnice, navíc krásně zpívá. 

 

Vy jste taky skvělej. Moc se mi líbí třeba moment, kdy skočíte do rybníka nečekanou šipku...

... námořníka. Tomu se říká námořník. Já skáču do vody rád – nejsem v tom virtuos, ale baví mě ten let a nějak vždycky dopadnu. Připadalo mi přirozené skočit domů. Na břehu odložit kabát a skočit námořníka. 

 

Ještě mě zaujalo, že vám v tom filmu useknou malíček na pravé ruce – malíček, který vám skutečně chybí. To napadlo taky vás?

Myslím, že Ondřeje Havelku, ale malíček už mi před kamerou například ukousla jedna herečka ve filmu Bathory, kde to ovšem potom vystřihli. Já měl v Bathory snad čtrnáct natáčecích dnů, ale nakonec jsem byl na plátně dvě vteřiny. 

 

V reálu jste si ten malíček usekl sám?

Cože?

 

Na baru? Tak jsem to slyšel...

Ale ne. Před patnácti lety jsem skočil šipku z mostu do Lužnice, urval si šlachu, do ruky se mi dostala sněť, tři měsíce mi ji zachraňovali, a přišel jsem naštěstí jen o malíček; odborně mi ho odstranil lékař ve Vinohradské nemocnici... A už jsme doma.

 

Mě tahle procházka bavila.

Chvílema to ve vašem případě bylo na pokraji úrazu, ale dobrý, pro vás zážitek a mně to pomohlo... Víte, co je na zvířatech příjemný? Že vám dávají jasný, každodenní mantinely... No a k pití si dáte kafe? 

 

S rumem.

Kubánskej rum mám. A co si dáte vy, fotografe Tomáši?

Tomáš Třeštík: Já nechtěl rušit rozhovor, ale ten váš osmisetkilovej kůň mi cestou dupl na patu. Podívám se, jak to vypadá, a pak to zkusím rozchodit...

 

 

Karel Dobrý
FAMÓZNÍ HEREC SE ŠPATNOU REPUTACÍ DOSTAL ZATÍM NEJVĚTŠÍ FILMOVOU ROLI.
 
Druhého května oslaví devětačtyřicáté narozeniny bouřlivák mezi tuzemskými herci; muž, který má pověst neřízené střely podobně jako Oldřich Kaiser. K tomu ovšem osobní poznámka autora tohoto rozhovoru: Karla Dobrého potkal za poslední tři roky několikrát a herec byl vždy neobvykle milý, vstřícný, slušný... skvělý společník. 
Po mnoha velkých rolích a oceněních z divadel teprve nyní dostává hlavní roli i ve filmu, konkrétně v Hastrmanovi debutujícího režiséra Ondřeje Havelky, v němž téměř nezmizí z plátna (premiéra je 19. dubna).    
Karel Dobrý míval stálé angažmá v Divadelním spolku Kašpar, v Divadle Na zábradlí a začátkem roku 2014 se stal členem činohry pražského Národního divadla, odkud ovšem loni odešel. Legendární je jeho role v inscenaci Den opričníka, za kterou obdržel Cenu Alfréda Radoka za nejlepší mužský herecký výkon roku 2013.
Mluví plynně třemi světovými jazyky (rusky, německy, anglicky), díky čemuž účinkoval v zahraničních filmech. Jeho znalost jazyků má kořeny i v dětství; čtyři roky strávil v Sýrii se svým dědečkem, který v zemi pracoval coby stavař – malý Karel tam chodil do ruské školy (a měl arabské kamarády, ale také zkušenost s únosem).
S Evou Turnovou má dceru Johanu a se současnou partnerkou Terezou Hrzánovou syny Cyrila a Diviše.

 

 

Nekuř. Máš cigáro? 
O SVÉM OTCI VYPRÁVÍ JEDENADVACETILETÝ HEREC CYRIL DOBRÝ
 
Náš vztah možná hezky vystihuje tahle celkem všední historka: kdykoli za tátou přijedu na chalupu, vylezu z auta, zapálím si, a on mi dá desetiminutovou přednášku o tom, jak nemám kouřit. Následuje pětiminutové ticho, a pak se zeptá, jestli si ode mě může ubalit cigáro… No a takhle to bývá často. Škorpíme se, ale vlastně je to v pohodě a vtipný.
Profesně tátu obdivuju, což je pro mě komplikace – sám hraju a s takovýmhle vzorem přímo doma to není úplně jednoduché. Rád bych vůči němu revoltoval, ale jak, když je táta na jevišti takovej, jakej tam je? Každý asi uzná, že je přístupem k životu obrovskej pankáč, a zároveň hraje líp než většina ostatních široko daleko, podle mého subjektivního názoru snad vůbec nejlíp...
Do divadel jsem s ním chodíval odmalička, a jestli mám něco vypíchnout, tak určitě Den opričnika ve Studiu Hrdinů, ačkoli tam na tátovi vidím, že občas ani moc nemusí hrát, že se blíží pravdě. Ještě radši mám jeho role, kde opravdu hraje někoho jiného. Vzpomínám třeba na Tartuffa ve Stavovském divadle, kde táta stydlivě zpíval píseň, srandovně u toho tancoval, a já se bavil neskutečně, protože tohle doma na denním pořádku fakt není.
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat